Historie italských Američanů v Bostonu - History of Italian Americans in Boston

Hlavní článek: Italští Američané
Část série na
Etnická příslušnost v Bostonu

Ne všichni z 5,3 milionu Italů, kteří se přistěhovali do Spojených států v letech 1820 až 1978, prošli ostrov Ellis. Mnoho z nich prošlo jinými porty, včetně Přístav v Bostonu. Kolik přesně zůstalo v Bostonu, není známo, ale stačilo k tomu, aby se Italové stali po Irech druhou největší skupinou předků v Bostonu. Většina se původně usadila v North End; ostatní se usadili East Boston, West End, Roxbury a další sousedství.

Většina bostonských italských přistěhovalců byli jižní Italové, kteří měli málo peněz a neuměli anglicky. V prvních letech čelili mnoha těžkostem, včetně vykořisťování a diskriminace. Na rozdíl od populárního mýtu nezlepšili svůj úděl pouze tvrdou prací; pořádali protestní shromáždění, organizovali odbory a byli extrémně aktivní v Demokratické straně. Kromě toho jim pomáhali místní charitativní organizace, společnosti poskytující vzájemnou pomoc a federální programy, jako je Správa průběhu prací a G.I. Účtovat.

Po druhé světové válce s pomocí G.I. Bille, mnozí mohli navštěvovat vysokou školu a připojit se k střední třídě. Mnoho z nich získalo půjčky na bydlení prostřednictvím G.I. Bill a přesunul se na předměstí. Severní konec byl gentrified, ale zachovává si část svého starého charakteru v podobě italských restaurací a tradičních festivalů.

Dějiny

Společnost byla založena v roce 1873 italskými přistěhovalci, Kostel sv. Leonarda je jedním z nejstarších italských kostelů ve Spojených státech.

Před rokem 1855 záznamy ze sčítání neprokázaly, že by v Bostonu žili žádní Italové.[1] Většina z nich dorazila ve třech vlnách přistěhovalectví: první začala na konci 19. století; druhá a největší po první světové válce; a třetí po druhé světové válce. Většina se původně usadila na severním konci Bostonu.[2]

90. léta - 10. léta 20. století

První vlna italské imigrace do Bostonu nastala na konci 19. století. V roce 1890 čítali bostonští Italové méně než 5 000 a představovali pouze 3% populace bostonského původu narozeného v zahraničí. Do roku 1897 toto číslo vzrostlo na 11%, přičemž 18 000 žilo jen na severním konci.[1] Jiní žili v East Boston, Roxbury, West End a další sousedství.

První příchozí byli většinou severní Italové z Janov a Parma. Severní Italové byli obecně na tom lépe a vzdělanější než ti, kteří přišli do Bostonu později z agrární jižní Itálie, z nichž většina byla chudá, negramotná a neovládala angličtinu.[3][4][5]

Severní konec

Když Italové začali přicházet ve velkém počtu, North End byl již obsazen tisíci irských a židovských přistěhovalců. Tato oblast má mnoho nízkých nájmů činžáky a blízkost centra města z něj učinila přirozenou volbu i pro chudé a dělnické italské přistěhovalce. Jak sousedství bylo stále více italské, ostatní etnické skupiny se začaly odstěhovat. Irští přistěhovalci, kteří se tam usadili během Velký hladomor, číslované 15 000 v roce 1880; o deset let později jich zůstalo jen 5 000. Také se tam usadilo velké množství židovských přistěhovalců, zahájili podnikání a stavěli synagogy; zůstali déle než Irové, ale nakonec byli také vytěsněni.[6] Do roku 1905 bylo z 27 000 lidí žijících na North Endu 22 000 Italů. Skupiny přistěhovalců, kteří žili ve stejné části Itálie, tvořili malé enklávy, Abruzzesi na jednom bloku, Avellinesi na druhém atd.[7]

Podpora Společenství

Během tohoto období čelili Italové mnoha překážkám - chudobě, diskriminaci, jazykové bariéře -, ale dostávali také různé formy pomoci od sympatických Bostončanů. Někteří, například bostonský právník George A. Scigliano, měl zvláštní zájem na pomoci Italům. Jiní byli soukromí filantropové, komunitní aktivisté, charitativní organizace a společnosti vzájemné pomoci, jejichž cílem bylo pomáhat přistěhovalcům, chudým a pracovníkům obecně.

George Scigliano, právník, který na přelomu století působil ve společné radě v Bostonu a v Massachusetts, pracoval na zlepšení života místních Italů. Mimo jiné upozornil veřejnost na vykořisťování padrone Systém a pracoval na jeho ukončení; zavedl právní předpisy k regulaci volně provozovaných „bank imigrantů“, které byly proslulé tím, že podváděly špatně vzdělané pracovníky z jejich úspor; založil italskou ochrannou ligu v Bostonu, benevolentní společnost pro nové přistěhovalce; a pomohl porazit zákon, který by vyžadoval naturalizaci pracovníků.[8]

James Donnaruma, přistěhovalec z Salerno, Založený La Gazzetta del Massachusetts, populární noviny v italském jazyce, v roce 1905. Jako redaktor využil svého vlivu k tomu, aby pomohl místním Italům, obhajoval je ve své práci, psal dopisy Kongresu, doporučoval lidem práci, podporoval italské politické kandidáty a poskytoval velkorysé charitativní dary.[9]

The North Bennet Street průmyslová škola byla založena v roce 1885 s podporou filantropa Pauline Agassiz Shaw, poskytovat pracovní školení pro italské a židovské přistěhovalce.[10] The North End Union, agentura sociálních služeb založená Benevolentním bratrstvím církví v roce 1892, poskytovala jídlo, denní péči, kurzy vaření a další pomoc.[11] The Dívky v sobotu večer klub, založený Edith Guerrier v roce 1901 uspořádal vzdělávací diskuse a přednášky a vydal noviny s názvem S.E.G. Zprávya provozoval uznávanou keramiku s obchodem v Bostonu.[12] V roce 1904 založil Domenic D'Alessandro za pomoci George Scigliana italský odborový svaz bojující proti vykořisťování přistěhovaleckých pracovníků.[13]

„Vzrušující lidé“

Umělecké pojetí „Federální pouliční vzpoury“.

Do Yankees z Puritán - založen v Bostonu, italští přistěhovalci byli exotičtí a trochu znepokojující. Sociolog Frederic Bushée je popsal jako „vzrušující lidi“, ale „celkově ... dobromyslní a přátelští“.[3]

V návaznosti na lynčování 11 Italů v New Orleans v roce 1891, 1 500 bostonských Italů - s "uhelnými černými vlasy a očima", uvádí Boston Globe—Se shromáždili Faneuil Hall protestovat a požadovat nápravu. Jeden z řečníků, Dr. R. Brindisi, vyzval posluchače: „Italové, buďte v klidu! Nenechte se nadchnout! Důvěřujte orgánům této vlády, že bude dosaženo spravedlnosti.“[14] Příští týden zástupce Massachusetts Henry Cabot Lodge publikoval článek v Severoamerická recenze ve kterém bránil lynčovací dav a navrhl nová omezení imigrace.[15]

V srpnu 1905 se asi 200 členů Liguorianské společnosti North Endu pochodovalo po Federální ulici, když pro ně řidič trolejbusu odmítl zastavit. Několik „mladých ruffianů“ skočilo na auto a „nasadilo“ řidiče a dirigenta, rozbilo okna a poslalo cestující v hrůze. Boj, ve kterém byl dirigentovi zlomen nos, „vytvořil senzaci“ v Bostonu a stále se objevuje při internetových vyhledáváních jako Federal Street Riot z roku 1905.[16]

první světová válka

V roce 1917 žilo podle odhadů v Bostonu 50 000 Italů. Během první světové války sloužilo v americké armádě přibližně 8 000 bostonských Italů. Ostatní sloužili v italské armádě.[17]

Po skončení války emigrovaly do Bostonu desítky tisíc Italů. Drtivá většina byla z jižní Itálie: mnozí z Sciacca na Sicílii a další z Neapol, Abruzzi, Kalábrie, a Potenza.[18]

V roce 1918 Španělská chřipková pandemie silně zasáhnout přeplněný severní konec; v důsledku pandemie osiřelo tolik dětí, že město vytvořilo Domov pro italské děti, který se o ně postaral. Domov pro italské děti byl později přejmenován na Italský domov pro děti. Nacházející se v Jamajka Plain, nyní poskytuje pobytovou a denní léčbu dětem s emočními problémy a problémy s učením.[19]

15. ledna 1919 se otevřel zásobník na melasu s čistotou 2,3 ​​milionu galonů společnosti Purity Distilling Company, který způsobil Velká melasa. Masivní vlna melasy stékala obchodní ulicí směrem k nábřeží, kde zahynulo 21 lidí a 150 bylo zraněno. Právníci majitelů tanků se pokusili obvinit výbuch z italských anarchistů. Nehoda byla později zjištěna kvůli špatné konstrukci a údržbě tanku, ale ne dříve, než počáteční zprávy podnítily protitalské nálady.[20]

20. léta 20. století

L'Agitazione byl italský bulletin obranného výboru Sacco-Vanzetti (SVDC) se sídlem v Bostonu.

V průběhu Zákaz byli tam někteří Italové bootleggers v Bostonu, ale z větší části byl obchod řízen konkurenčními irskými a židovskými davy vedenými Frank Wallace a Charles „King“ Solomon. Zapojeni byli také lidé jiných etnik.[21] The Zločinecká rodina Patriarca, založeno Gaspare Messina v roce 1916 se rozšířil během dvacátých let, ale v Bostonu nezískal převahu až do roku 1931, kdy zavraždili Wallace a Irové zavraždili Šalamouna.[22]

V roce 1923 Letiště Logan byl postaven ve východním Bostonu, který měl značnou italskou populaci. Obyvatelé oblasti nebyli nadšeni letiskem a hlukem a provozem, který s ním nevyhnutelně přišel.[23]

Sacco a Vanzetti

Před svým zatčením v roce 1920 italští anarchisté Nicola Sacco a Bartolomeo Vanzetti žil v Stoughton a Plymouth, Massachusetts, a měl politické vazby na Boston.[24] Většina bostonských Italů, i když zdaleka nesympatizujících s anarchistickou záležitostí, věřila, že dvojice byla oběťmi protitalské zaujatosti.[25]

V roce 1927, po popravě Sacco a Vanzetti v Státní vězení v Charlestownu, byly rozloženy na Pohřebiště Langone na severním konci, kde je v otevřených rakvích vidělo více než 10 000 truchlících během dvou dnů.[26] V pohřebním salónu zazněl věnec nad rakvemi V Attesa l'ora della vendetta (Čeká na hodinu pomsty). V neděli 28. srpna se po městě pohyboval dvouhodinový pohřební průvod nesoucí obrovské květinové pocty. Průvodu se zúčastnily tisíce demonstrantů a více než 200 000 se přišlo podívat. The Boston Globe nazval jej „jedním z nejúžasnějších pohřbů moderní doby“.[27]

O padesát let později, v roce 1977, guvernér státu Massachusetts Michael Dukakis vydal prohlášení - významně v angličtině i italštině - prohlašující 23. srpna Nicola Sacco a Bartolomeo Vanzetti Memorial Day a žádající veřejnost „, aby uvažovala o těchto tragických událostech a ze svých historických lekcí vyvodila odhodlání zabránit silám intolerance, strach a nenávist z dalšího sjednocování k překonání racionality, moudrosti a spravedlnosti, o kterou usiluje náš právní systém. “[28]

V roce 1997 Thomas Menino, Boston je první italsko-americký starosta a úřadující guvernér Paul Cellucci formálně přijal jménem města basreliéfovou sochu na památku Saca a Vanzettiho. Kus, který vytvořil Gutzon Borglum (z Mount Rushmore sláva), byla opakovaně nabízena jako dárek městu a zamítnuta. V roce 1937 guvernér státu Massachusetts Charles Hurley označil za „zjevně absurdní gesto“, zatímco bostonský starosta Frederick Mansfield řekl, že „nemá žádnou šanci na přijetí“. V letech 1947 a 1957 bylo znovu zamítnuto. Skladba nyní visí ve vestibulu Speciální sbírky Veřejná knihovna v Bostonu. Ukazuje dva muže v profilu s citátem z Vanzettiho posledního dopisu o vězení:

To, co si v této poslední hodině agónie přeji víc než všichni, je, aby náš případ a náš osud mohly být pochopeny v jejich skutečném bytí a sloužily jako obrovská lekce pro síly svobody, aby naše utrpení a smrt nebyly zbytečné.[29]

30. léta

Italsko-američtí pracovníci WPA provádějící silniční práce v Dorchester 30. léta.

V roce 1930 byl severní konec hustěji obydlený než Kalkata, kde na ploše menší než jeden kilometr čtverečních žilo více než 44 000 Italů. Většina žila v přeplněných činžácích se společnými venkovními toaletami. Méně než 20% bytů mělo koupelny; obyvatelé se koupali v dřezech nebo veřejných lázních. Zároveň byla v sousedství poměrně malá pouliční kriminalita.[30]

Na konci 30. let sociolog William Foote Whyte strávil několik let životem na North Endu studiem sociální dynamiky místních gangů a sázkových kanceláří. Jeho původním plánem bylo vrátit se později a studovat rodinný a náboženský život lidí, ale narušily se zdravotní problémy. V roce 1943 vydal průkopnickou případovou studii s názvem Street Corner Society: Sociální struktura italského slumu který se stal bestsellerem a klasickým vysokoškolským textem pro studenty sociologie a antropologie. Roky po vydání knihy Whyte odhalil totožnost pseudonymů, které použil ve své studii. Mezi nimi byli Joseph A. Langone, Jr. a jeho manželka Clementina, kteří se v knize objevují jako manželé George Ravello.[31]

Manželé Langoneovi měli vliv na bostonskou politiku z doby deprese. Joseph A. Langone, Jr. vedl pohřební dům rodiny Langone, který se staral o pohřeb Sacco a Vanzetti. Jako nadporučík ve státní stráži v Massachusetts kdysi vedl společnost během stávky bostonské policie v roce 1919.[32] Byl zvolen do senátu státu Massachusetts v roce 1932, když těsně porazil šest irsko-amerických kandidátů a ukončil roky irské politické nadvlády v jeho obvodu, který zahrnoval východní Boston, Charlestown a severní, západní a jižní konec.[33] On pokračoval sloužit čtyři po sobě jdoucí období, a byl Boston volební komisař v několika James Michael Curley správy.[34] Langoneova manželka „Tina“ byla v komunitě také dobře známá. Jako členka rady pro imigraci a amerikanizaci v Massachusetts pomohla nespočetným místním italským přistěhovalcům asimilovat se a získat americké občanství. Langone Park na severním konci je pojmenován pro pár.[35]

Podle některých historiků se Italové v Bostonu zdráhali požádat o vládní úlevu během hospodářské krize.[36][37] Whyte píše v úvodu Společnost Street Corner že „velká část populace byla na domácí úlevě nebo na W.P.A.“ v době, kdy.[38] Být „na W.P.A.“ znamenalo pracovat na veřejných projektech financovaných EU Správa průběhu prací, obvykle provádí silniční práce nebo stavbu.

druhá světová válka

Poté, co Mussolini vyhlásil válku USA, se Italové v Bostonu toužili prokázat svou loajalitu vůči své adoptivní zemi. Prominentní místní Italové veřejně Mussoliniho činy odsoudili a mladí Italové se vrhli na vojenskou službu USA. Námořnictvo bylo populární volbou pro bostonské Italové, z nichž mnozí byli rybáři. Došlo také ke spěchu k získání občanství, přičemž tisíce většinou italských přistěhovalců sestoupily na imigrační úřad během několika dní od oznámení.[39]

Nepřirození Italové v Bostonu, stejně jako jinde v USA, byli prohlášeni „nepřátelské mimozemšťany „V roce 1941. Mnoho z nich byly starší ženy, které se nestaly občany kvůli problémům s jazykem nebo gramotností, a mnoho z nich mělo ve službě jedno nebo více dětí. Vyhlášení bylo obzvláště tvrdé pro bostonské italské rybáře, jejichž čluny byly na břehu nebo v některých případech požadováno pro použití jako hlídkové čluny a minolovky.[40]

Byli internováni pouze dva bostonští Italové, oba rozhlasoví. Jeden, Ubaldo Guidi, měl zapnutý populární profašistický rozhlasový pořad WCOP ve třicátých letech.[41] Když byl Guidi zatčen, měl v americké armádě dva syny.[42]

Poválečná imigrace

Po druhé světové válce došlo k malé vlně italského přistěhovalectví do Bostonu, která trvala asi 15 let a přivedla přistěhovalce z Sulmona, Apulie, Frascati a jinde. Několik z těchto nových obyvatel otevřelo italské restaurace, kavárny a pekárny na severním konci, což pomohlo zachovat italskou atmosféru v 70. letech, kdy sousedství začalo přitahovat yuppies.[43]

Exodus na předměstí

Po druhé světové válce mnoho italsko-amerických veteránů využilo G.I. Účtovat, což jim umožnilo jít na vysokou školu a kupovat domy na předměstí, čímž se dokončila jejich asimilace do americké střední třídy.[44] Italští Američané si spolu s dalšími bílými užívali výhod G.I. Návrh zákona, který byl kvůli mnoha lidem odmítnut rasová diskriminace.[45]

Následující města a obce v Massachusetts mají největší procento lidí italského původu.[46]

  1. Lenox Dale, Massachusetts, 42.47%
  2. Ctihodný, Massachusetts, 35.67%
  3. Saugus, Massachusetts, 33.13%
  4. Everett, Massachusetts, 28.73%
  5. Stoneham, Massachusetts, 27.77%
  6. Medford, Massachusetts, 27.20%
  7. Winthrop, Massachusetts, 25.42%
  8. Milford, Massachusetts, 24.96%
  9. Lynnfield, Massachusetts, 23.65%
  10. Wakefield, Massachusetts, 23.21%

V 70. letech se yuppies začaly stěhovat do North Endu. Městský radní Frederick C. Langone pomohl zpomalit gentrifikace proces tím, že město přiměje postavit dostupné bydlení pro seniory, aby dlouholetí obyvatelé nemuseli opouštět sousedství.[47]

Politika

Demokraté

Thomas Menino, Starosta Bostonu od roku 1993 do roku 2014

V počátcích italské imigrace měli Bostonští Italové tendenci volit Demokratický. Jedinou významnou výjimkou byl rok 1920, kdy byl zklamán Wilson nepodpořil nárok Itálie na přístavní město Fiume, hlasovali pro Harding.[48] Od roku 1920 do roku 1940 hlasovali důsledně, převážně demokraticky. V roce 1924 dostali demokratičtí kandidáti do Kongresu a Massachusettského senátu asi 90% italského hlasu. Během tohoto období došlo k masivnímu tlaku Demokratické strany na mobilizaci nových voličů. V letech 1924 až 1940 se počet voličů na severním konci ztrojnásobil a počet voliček se zvýšil osmkrát.[49]

James Michael Curley, irský politik, jehož přezdívka byla „starosta chudých“, byl oblíbenější u Italů a dalších imigrantů v Bostonu než u krajkový závěs irský.[50] V roce 1930 byl čestným hostem na večeři, které se zúčastnilo 400 bostonských Italů Bostonský městský klub, kde byl představen Ordre Commendatore della Corona d'Italia (Řád italské koruny ) jménem krále Victor Emmanuel III z Itálie. Toastmaster Dr. Joseph Santosuosso trval na tom, že Curleyovo skutečné jméno bylo Giacomo Michel Curli, „staré a proslulé italské jméno“.[51]

„Malý muž“

Několik italsko-amerických demokratů z Bostonu bylo známé pro prosazování příčin chudých nebo smolařů.

Státní senátor Joseph A. Langone, Jr., známý jako ohnivě obhájce „malého muže“, zahájil vyšetřování bostonského sociálního oddělení s tím, že zadržuje peníze potřebným, a v roce 1939 uspořádal pochod na radnici požadovat lepší služby pro severní konec.[52] Jeho syn, městský radní Fred Langone, byl přímým oponentem gentrifikace který uspěl v zavedení kontroly nájemného na North Endu a přiměl město vybudovat dostupné bydlení pro seniory a zdravotně postižené. Po jeho smrti starosta Menino řekl, že Langone „důsledně bojoval na straně obyčejného člověka“.[53] (Menino sám byl uznán za „neochvějný závazek k nejchudším čtvrtím“.)[54]

Christopher A. Iannella byl jedním z původních „vysokoškolských chlapců“ vystupujících v Whyte's Společnost Street Corner.[55] Když poprvé přijel do USA jako dítě, nemohl mluvit anglicky; pokračoval na Harvardské právnické fakultě. Jako státní zákonodárce sloužil okresu, který zahrnoval West End, kde viděl strhnout svůj vlastní dům a nahradit ho luxusními bytovými domy. Později působil v městské radě v Bostonu, kde podporoval projekty obnovy měst, pouze pokud trvale nevytlačili obyvatele oblasti. Po jeho smrti byl oslavován jako „přítel chudých“.[56]

František X. Bellotti, syn italských přistěhovalců, vyrůstal chudý v bostonských čtvrtích Roxbury a Dorchester, propracoval se na právnickou školu, stal se státním generálním prokurátorem a později guvernérem Massachusetts. Jako státní zástupce se postavil proti legislativě, která korporacím uděluje práva na první změnu (viz First National Bank of Boston v. Bellotti ). Poté, co byl vychován svobodnou matkou, podporoval rovné odměňování žen. V článku z roku 2010 Jody Santos nazval jej „lidovým právníkem“.[57]

Mons. Mimie Pitaro, farář farnosti Nejsvětějšího Vykupitele ve východním Bostonu, byl prvním římskokatolickým knězem zvoleným do massachusettského zákonodárného sboru. Jako státní zástupce v letech 1970 až 1972 a předseda Rady sousedství ve východním Bostonu bojoval proti rozšíření letiště Logan, pomohl přimět PODPRSU k vybudování starší bytové výstavby namísto nábřežního motelu, který plánoval, a pracoval v hospicové hnutí. Jeho Zeměkoule nekrolog ho nazývá „bojovným bojovníkem za bezmocné lidi“.[58]

Anarchisté

Gruppo Autonomo byl anarchista skupina se sídlem ve východním Bostonu; v roce 1920 měla více než 40 členů. Byli vedeni Luigi Galleani, Ital povstalecký anarchista který se přestěhoval do USA v roce 1901. Galleani, který žil v Wrentham, Massachusetts, založily anarchistické noviny Cronaca Sovversiva v roce 1903; bylo zveřejněno v Barre, Vermont a později v Lynn, Massachusetts. Sacco a Vanzetti byli předplatiteli a přispěvateli. Výbor pro obranu Sacco-Vanzetti (SVDC) měl sídlo v Bostonu a vydal italský bulletin, L'Agitazione.[24]

The Galleanisti z Bostonu pořádalo demonstrace, vzbouřilo se a páchalo teroristické činy. 6. prosince 1916 byl galeanista Alfonso Fagotti zatčen za bodnutí policisty během nepokojů v Severní náměstí. Následujícího dne galeanisté bombardovali stanici bostonské přístavní policie na ulici Salutation Street. Fagotti byl odsouzen, uvězněn a později deportován do Itálie.[59] 2. června 1919 byl zabit Carlo Valdinoci, galeanista z Roxbury, který se snažil doručit bombu americkému generálnímu prokurátorovi A. Mitchell Palmer; toto byl jeden ze série anarchistické bombardování která vedla k Palmer Raids. Další bostonský anarchista Antonio Cesarini z Roxbury byl mezi zatčenými během nepokojů, které vypukly během pracovního pochodu v Roxbury 1. května 1919. Byli zastřeleni dva policisté a civilista, další důstojník byl pobodán, desítky policistů a demonstrantů byli zraněno a 113 demonstrantů bylo zatčeno.[60] Čtrnáct bylo posláno do vězení předsedajícím soudcem Albertem F. Haydenem; o několik dní později byl Haydenův dům bombardován, což způsobilo velké škody, ale žádná zranění.[24]

Další radikální skupina, Průmysloví pracovníci světa (IWW), zasedali na North Endu ve své hale na Richmond Street.[24]

Fašisté

V Bostonu i jinde podporovala většina Italů Benito Mussolini zpočátku s ním začal být rozčarovaný, když s ním začal spolupracovat Adolf Hitler. Ve dvacátých letech minulého století existovalo v Massachusetts nejméně deset fašistických sdružení, včetně Lawrence, Lowell, a Worcester. Bostonští fašisté měli své vlastní noviny v italském jazyce, Giovinezza (Mládí).[61] Ve třicátých letech profašistický rozhlasový komentátor Ubaldo Guidi, který vysílal dál WCOP v Bostonu, byl místním favoritem.[62] V roce 1942, kdy byla zrušena omezení pro nepřirozené Italové, Louis Lyons z The Boston Globe hlášeno:

Mussolini, jehož obraz visel v kuchyni ve velké části italských domů na severním konci, všude ztratil tvář ... Symbol vedle servisní vlajky, který je dnes v italských kuchyních nejběžnější, je červená, bílá a modré prapory s písmeny „God Bless America“.[42]

Současnost

Nyní, když se italští Američané asimilovali a přidali k řadám střední třídy, se jejich politika posunula.[63] Není neobvyklé, že italští Američané v Bostonu, stejně jako jinde, hlasují Republikán nebo kandidovat jako republikáni; například guvernéři státu Massachusetts Paul Cellucci a John Volpe byli republikáni.

Irové už v bostonské politice nevládnou tak, jak tomu bylo dříve. Kvůli sňatku a dalším faktorům ustoupila stará rivalita mezi irskými a italskými Bostonci a lidé italského původu jako např. Thomas Menino zastávali nejvyšší pozice ve vládě města a státu.[64]

Podnikání a ekonomika

Haymarket prodejci v roce 1973. Všimněte si štítku kampaně pro Emanuela "Guse" Serru, který v letech 1970 až 1998 zastupoval první okres Suffolk. Serra kandidoval do státního senátu v roce 1973, ale podlehl Michaelovi LoPrestimu ml.

Na počátku 20. století zahájilo mnoho italských Američanů vlastní podnikání. Alessandro Badaracco, přistěhovalec, řídil největší bostonský obchod s ovocem v roce 1900. Mnoho z nich prodávalo ovoce a produkty z tlačných vozů. Italové ovládli místní rybářský průmysl. Mnozí šli do holičství; do roku 1930 byla většina bostonských holičů italská.[65]

Italské dívky v Bostonu zřídka chodily pracovat jako domácí, protože se od nich očekávalo, že budou spát pod střechou svých rodičů, dokud se nevydají. Některé ženy pracovaly na tržních zahradách a farmách v okolí Bostonu a v továrnách a obchodech ve městě. Jiní byli švadleny. Některé rodiny vydělaly peníze tím, že spojily své zdroje, aby si pronajaly celý činžák, a poté byty pronajaly se ziskem.[66]

Italská obchodní komora v Bostonu a Nové Anglii byla založena v roce 1906.[67]

Italská rybářská flotila

Před druhou světovou válkou měl Boston dvě rybářské flotily. Větší lodě, které používaly hlavní rybí molo na severní avenue, lovily Velké banky a zůstal venku několik týdnů, vracel se se zmrazenými rybami. Italská flotila využívala Fiske Wharf a Packet Pier (kde je nyní Christopher Columbus Waterfront Park). Italští rybáři, kteří žili na severním a západním konci, byli přistěhovalci z Sciacca, Sicílie, hlavní rybářský přístav. Jednou z náboženských tradic, které si přivezli ze Sciaccy, byl každoroční svátek na počest Madony del Soccorso (viz Festivaly ). Na svých malých člunech lovili ryby Massachusetts Bay vypnuto Cape Cod, Martha's Vineyard, a Nantucket, vracející se po třech nebo čtyřech dnech s čerstvými rybami, většinou treskou jednoskvrnnou. Čerstvý treska jednoskvrnná byla známá jako Guinea treska jednoskvrnná, protože ji přinesli Italové.[68]

Po druhé světové válce si mnoho rybářů, kteří sloužili v armádě, vybralo novou kariéru. Ti, kteří zůstali, čelili konkurenci dovozců kanadských ryb a vyčerpané rybářské nabídce. Boston již nemá italskou rybářskou flotilu, ale Rybářská slavnost se stále slaví každý srpen na severním konci.[68]

Historické podniky

Několik pozoruhodných společností založili italští přistěhovalci v Bostonu.

Luigi Pastene, přistěhovalec z Janova, začal prodávat produkty z vozíku v roce 1848. Se svým synem Pietrem (Peterem) otevřeli v roce 1874 obchod na ulici Hanover. Obchod se rozrostl v jednoho z největších dovozců italských potravin: Pastene Co ., nyní se sídlem v Canton, Massachusetts.[69]

Tři sicilští přistěhovalci, Gaetano LaMarca, Giuseppe Seminara a Michele Cantella, založili společnost Prince Macaroni Company (později přejmenovanou na Prince Pasta) na ulici Prince Street v roce 1912. O několik let později se firma přestěhovala na ulici Commercial Street a Lowell, Massachusetts v roce 1939. Značka Prince je nyní ve vlastnictví společnosti Těstoviny nového světa.[70]

Giuseppe (Joseph) Dragone, kalábrijský imigrant, založil společnost Dragone Cheese Co. na severním konci v roce 1928. V době, kdy se společnost přestěhovala do Medfordu v roce 1957, se stala jedním z největších výrobců italských sýrů v USA. nyní vlastní Saputo Inc.[71]

V roce 1919 stavěli bratři John a Paul Cifrino Upham's Corner Market v Dorchester, jeden z prvních supermarkety.[72]

První italská kavárna v Bostonu Caffé Vittoria na Hanover Street, otevřen v roce 1929 a je v provozu dodnes.

Současnost

North End je stále známý svými vynikajícími italskými restauracemi. Kromě toho již není možné zobecňovat o druzích podniků, které provozují bostonští Italové, ani o druzích povolání, které vykonávají.

Kultura

Náboženství

Stejně jako Iry byla většina Italů římskými katolíky; kvůli jazykovým a kulturním rozdílům však raději založili vlastní farnosti.[73] Kostel sv. Leonarda byla založena v roce 1873 a Kostel Nejsvětějšího Srdce v roce 1888. St. Leonard's byl první římskokatolický kostel postavený v Nové Anglii italskými přistěhovalci a druhý nejstarší italský kostel v USA[72]

Na počátku 20. století metodističtí a episkopální ministři aktivně proselytizovaný na severním konci a někteří Italové konvertovali.[74] Historik Charles J. Scalise vytvořil termín „WIP“ (bílý italský protestant) pro italské Američany, kteří konvertovali k protestantismu v průběhu 19. a 20. století.[75]

Festivaly

Svátek svatého Antonína, 2013

Když na počátku 20. století dorazili do Bostonu italští přistěhovalci, přinesli si s sebou své náboženské tradice. V Itálii bylo pro katolíky běžné slavit svátek jejich místních svatý patron. Italští Američané v Bostonu pořádají každý rok několik těchto festivalů. Některé z nich jsou třídenní pouliční festivaly doplněné přehlídkami, ohňostroji, soutěžemi, živou hudbou a ústupky od italských jídel. Jiné se v důsledku změn v populaci staly událostmi menšího rozsahu, sestávajícími převážně z a Hmotnost a průvod. Tyto festivaly lákají turisty z celého světa.

North End

Nejznámější italský festival v Bostonu je Svátek svatého Antonína, který se slaví každý srpen na severním konci od roku 1919. Vznikl v Montefalcione, Avellino, na počest patrona města, Sant'Antonio di Padova. Hlavní událostí je 10hodinový průvod, ve kterém je ulicí North Endu nesena socha svatého, následovaná pochodujícími skupinami a plováky.[76]

Rybářské hody, 2013

Rybářská slavnost má na severním konci tradici od roku 1910. Vznikla v roce Sciacca, Sicílie, s festivalem Madony del Soccorso (Panny Marie Pomocné), který sahá až do 16. století. Součástí ceremoniálu je průvod do Bostonského přístavu za požehnání vod a představení, ve kterém se slétá „létající anděl“, aby pozdravil Madonu.[77]

Svátek Svatá Agrippina di Mineo, římský mučedník 3. století, vznikl v roce Mineo Na Sicílii a na severním konci se slaví od roku 1914. Mezi slavnosti patří průvod, hry, tombola a hudba.[78]

Vesničané z Pietraperzia Na Sicílii přinesla počátkem 20. století do Bostonu každoroční oslavu Madony Della Cava (Panny Marie z lomu). Podle legendy se Madona ve snu objevila mladému vesničanovi a řekla mu, kde má hledat velký kámen, který byl zázračně ozdoben jejím obrazem. Kámen stále spočívá uvnitř kostela Madonna Della Cava na Sicílii.[79]

Každoroční průvod Madony Delle Grazie (Panny Marie Milosti) je tradicí, kterou na North End v roce 1903 přinesli přistěhovalci z San Sossio Baronia, Avellino.[80]

East Boston

Festival Italia Unita je sekulární festival, který se každoročně koná ve východním Bostonu od roku 1995. Italia Unita je nezisková organizace „propagující kulturní povědomí prostřednictvím italských programů, akcí a stipendií“.[81]

Massachusetts

The Svátek svatých Kosmy a Damiána, „uzdravující svatí“, byl oslavován v roce Cambridge od roku 1926. Tradici přinesli přistěhovalci z Gaeta, střední Itálie, jejichž patroni byli mučedníci a lékaři 3. století Kosmas a Damian.[82]

Svátek svatého Rocca, oslavovaný v Malden, vznikl v roce 1929 jako způsob, jak získat peníze pro oběti chřipky. Dnes je výtěžek věnován místním potravinářským komorám a neziskovým organizacím na počest Svatý Rocco, který dal veškerý svůj majetek chudým.[83]

Mezi další italské festivaly v Massachusetts patří Fiesta svatého Petra v Gloucester,[84] svátek Madony Della Luce (Matka Světla) v Hingham,[85] svátek tří svatých v Lawrence,[86] a svátek Panny Marie Karmelské v Worcester.[87]

Média

Noviny

James V. Donnaruma založil vlivné italské noviny, La Gazzetta del Massachusetts, v roce 1905. Se sídlem na severním konci, La Gazzetta je nyní publikován v angličtině jako Post-Gazettese sloganem „Italsko-americký hlas z Massachusetts“.[88] Konkurenční noviny, Italské zprávy, byla založena v roce 1921 Principio A. („P. A.“) Santosuosso z Bostonu. Státní první italské noviny v anglickém jazyce fungovaly každý týden až do roku 1959.[89] Zpravodajský web Bostoniano, který založil Nicola Orichuia, se nyní označuje jako „bostonský italský americký hlas“.[90]

Rádio

Ve třicátých letech sponzorovala společnost Prince Macaroni společnost „All Italian“ rozhlasovou talentovou show „Hour Macaroni Hour“ na WAAB v Bostonu. V padesátých a šedesátých letech minulého století vytvořili WBZ „Mr. Fix It“ a „Homemaker Helper“ italské Američany. Car Talk, populární rozhlasová show v Bostonu WBUR-FM který probíhal v letech 1977 až 2012, ho společně hostovali dva italští Američané, Tom a Ray Magliozzi.[91]

Diskriminace a stereotypy

Kandidát na guvernéra poručíka v Massachusetts František X. Bellotti a starosta Bostonu John F. Collins, c. 1962

Policejní statistiky z počátku 20. století v Bostonu ukazují, že Italové nebyli ničím kriminálním živlem než kterákoli jiná skupina narozená v zahraničí ve městě.[92] Přesto byli stereotypní jako zločinci a diskriminováni policií, soudy, učiteli, přijímacími úředníky na vysoké škole a irskými politickými šéfy, kteří měli pravomoc rozdělovat práci a laskavosti.[93][94][95]

V roce 1964, kdy František X. Bellotti běžel proti kandidátovi usazení Endicott Peabody v primárním závodě o guvernéra, předsedu senátu Massachusetts John E. Powers obvinil jej ze sabotáže Demokratické strany a řekl: „Nechci vidět italskou stranu, a právě to tito lidé dělají.“[96] Na přehlídce Den svatého Patrika obyvatelé jižního Bostonu zasypali Bellotti plechovkami od piva a vykřikli etnické nadávky.[57] Kolují zvěsti, že Bellotti byl zavázán mafii. Ve skutečnosti byli kapafi mafie chyceni na sledovacích páskách FBI, kteří si stěžovali na Bellottiho odmítnutí přijmout dary jejich kampaně.[97]

Ještě v roce 2003 byl článek v Boston Časopis (ironicky nazvaný „Kmotři“) popsal místní italsko-americké politiky jako neochotné upozornit na jejich etnický původ, aby nebyli stereotypní jako zločinci. Když Robert Travaglini například se stal předsedou Massachusettského senátu Boston Herald sloupkař Howie Carr se domníval, že to bylo jako „předání klíčů od domu státu Tonymu Sopranovi“.[98]

I přes některé přetrvávající stereotypy udělali Italové v Bostonu velké pokroky; natolik, že v roce 2004 vydal Associated Press článek s názvem „Move Over, Irish; Italové nyní vládnou v Bostonu“.[64] Dnes jsou to jiné skupiny přistěhovalců, jako jsou Mexičané a Středoameričané, jejichž zkušenosti jsou srovnatelné se zkušenostmi italských Američanů v minulosti.[99]

Italové a Irové

Na počátku 20. století se Italové v Bostonu, stejně jako v jiných městech, často střetávali s Iry, přestože drtivá většina obou skupin měla společné náboženství (římský katolík) a politickou stranu (demokratickou). Irové ovládali bostonskou politiku, policejní oddělení a místní církevní hierarchii. In addition to having arrived earlier than the Italians, and in greater numbers, they had the advantage of speaking English and being generally lighter-complexioned than Italians, many of whom had Olivová pleť. At the same time, working-class Irish and Italian residents were in competition for housing and jobs. Italians were often willing to work for less, and thus posed a threat to Irish job security.[100][101][102]

The Sammarco case stirred local controversy in 1920. A fight broke out at a dance hall in Charlestown after an Italian youth danced with an Irish girl. According to witnesses, an Irish police officer who arrived at the scene began beating up the Italian. There was a scuffle, and the officer was shot and killed. One of the youth's friends, Joseph Sammarco, was arrested for murder, and was quickly tried, convicted, and sentenced to life in prison based on what many considered weak evidence.[103] A Boston Globe story at the time read, "[Sammarco] is being given the speediest trial ever accorded a man charged with first degree murder in this country."[104]

The animosity between the two groups diminished over time, and there were many Irish/Italian marriages.[64]

Intra-Italian prejudice

In Boston as elsewhere, northern Italians often drew a sharp "racial" distinction between themselves and southern Italians. Northern prejudice against southern Italians may in fact have fueled discrimination against them by Americans.[105]

In a 1901 Boston Globe series, five prominent Italian Americans were asked, "Is the Italian more prone to violent crime than any other race?" In his response, the Rev. Fr. Ubaldus Da Rieti distinguished between so-called "true Italians"—Janovský, Piedmontese, Toskánci, Lombardians, Benátčané, Římané, Boloňský, a nějaký Neapolci —and those descended from "Albinians, Saracens, Greeks and Arabs", blaming the latter group for crime in the North End:

The true Italian type of countenance is oval, with a high forehead, an aquiline or old Roman nose, rather fair than dark in complexion, with black eyes and generally symmetrical outlines. The type of the Neapolitan who is not a genuine Italian is marked by a low forehead, small sharp nose, small mouth, small piercing black eyes, prominent cheek-bones, under-sized in stature, with a slinking downcast air when composed, and most violently gesticulative when excited in conversation. This is the criminal type that may be discovered as soon as observed. It sullies the name of Italian.[106]

Demografie

In 2014, people of Italian descent formed the second largest ancestry group in Boston, making up 8.2% of the population (after Irish Americans, who made up 15%). They were 13.6% of the population of Massachusetts.[107]

In 2007, of the approximately 800,000 Italian Americans living in the Boston metropolitan area, fewer than 50,000 lived in Boston. Italian Americans were no longer predominant in East Boston, and were less than 40 percent of the population of the North End.[108]

Notable Italian Americans from Boston

Italian organizations in Boston

Viz také

  • Jules Aarons, street photographer who took many photos of Italians in the North End in the 1940s and 50s
  • Scali chléb, an Italian style of bread that is a regional specialty in Boston
  • Anthony V. Riccio, an immigrant from Italy who settled in the North End and photographed the neighborhood, residents, street life, religious festivals, and working-class life in the 1970s. Jeho kniha, From Italy to the North End (2017), includes these photos as well as information about the Italian-American experience in Boston juxtaposed to life in Italy.

Reference

  1. ^ A b Bushée 1897, str. 4.
  2. ^ Langone 1994, s. 2, 4.
  3. ^ A b Bushée 1897, str. 5.
  4. ^ Whyte 1939, pp. 626, 628.
  5. ^ Puleo 2007, pp. 70, 81.
  6. ^ Langone 1994, str. 2.
  7. ^ Puleo 2007, pp. 9, 70.
  8. ^ Puleo 2007, pp. 20-21, 26.
  9. ^ Puleo 2007, pp. 39, 74, 86, 159, 179.
  10. ^ Kovář.
  11. ^ Petronella 2004, str. 43.
  12. ^ Larson 2001, str. 195.
  13. ^ Zelená 1979, pp. 72, 91.
  14. ^ The Boston Globe & March 18, 1891.
  15. ^ Puleo 2007, str. 79.
  16. ^ The Boston Globe & August 30, 1905.
  17. ^ Puleo 2007, str. 113-115.
  18. ^ Langone 1994, str. 4.
  19. ^ Puleo 2007, str. 134.
  20. ^ Puleo 2007, str. 123.
  21. ^ Langone 1994, s. 15, 17.
  22. ^ Puleo 2007, str. 156-157.
  23. ^ Puleo 2007, str. 156.
  24. ^ A b C d Peacott 2002.
  25. ^ Puleo 2007, str. 142.
  26. ^ The Boston Globe & August 26, 1927.
  27. ^ The Boston Globe & August 29, 1927.
  28. ^ Proklamace.
  29. ^ The Boston Globe & November 23, 2014.
  30. ^ Langone 1994, s. 3, 5.
  31. ^ Pasto 2013.
  32. ^ Langone 1994, str. 21.
  33. ^ Whyte 1939, str. 639.
  34. ^ The Boston Globe & April 21, 1964.
  35. ^ The Boston Globe & September 14, 1975.
  36. ^ Langone 1994, pp. 14-15, 19-20.
  37. ^ Puleo 2007, str. 178.
  38. ^ Whyte 1981, str. xv.
  39. ^ Puleo 2007, str. 200.
  40. ^ New England Historical Society.
  41. ^ The Boston Globe & December 17, 1942.
  42. ^ A b The Boston Globe & October 18, 1942.
  43. ^ Langone 1994, s. 5-6.
  44. ^ Puleo 2007, str. 227.
  45. ^ Kotz 2005.
  46. ^ ZipAtlas.
  47. ^ Langone 1994, str. ii.
  48. ^ Puleo 2007, str. 141.
  49. ^ Gamm 1989, str. 75.
  50. ^ Langone 1994, str. 8.
  51. ^ The Boston Globe & June 8, 1930.
  52. ^ Puleo 2007, pp. 185-189.
  53. ^ The Boston Globe & June 26, 2001.
  54. ^ The Boston Globe & October 31, 2014.
  55. ^ Whyte 1981, str. 352.
  56. ^ The Boston Globe & September 19, 1992.
  57. ^ A b Santos 2010.
  58. ^ The Boston Globe & September 4, 1995.
  59. ^ Avrich 1991, str. 102.
  60. ^ The Boston Globe & May 2, 1919.
  61. ^ Caetani 2008, str. 94.
  62. ^ LaGumina 1999, str. 266.
  63. ^ Bouie 2012.
  64. ^ A b C Peter 2004.
  65. ^ Puleo 2007, pp. 9, 182.
  66. ^ The Boston Globe & March 18, 1906.
  67. ^ Massachusetts, str. 657.
  68. ^ A b Langone 1994, pp. 56-60.
  69. ^ The Boston Globe & March 10, 1901.
  70. ^ Nichols.
  71. ^ The Boston Globe & March 25, 1983.
  72. ^ A b C Boston Family History.
  73. ^ Langone 1994, str. 3.
  74. ^ Puleo 2007, str. 15-16.
  75. ^ Scalise 2006.
  76. ^ St. Anthony.
  77. ^ Rybář.
  78. ^ St. Agrippina.
  79. ^ Madonna Della Cava.
  80. ^ Madonna Delle Grazie.
  81. ^ Italia Unita.
  82. ^ Kosmas a Damian.
  83. ^ St. Rocco.
  84. ^ Svatý Petr.
  85. ^ Madonna Della Luce.
  86. ^ Tři svatí.
  87. ^ Mt. Carmel.
  88. ^ Post-Gazette.
  89. ^ The Boston Globe & April 7, 1968.
  90. ^ Bostoniano.
  91. ^ Newton 1996, pp. 5-15.
  92. ^ Veronese 1977.
  93. ^ Whyte 1939, pp. 638, 640.
  94. ^ Zelená 1979, str. 111.
  95. ^ Langone 1994, pp. 3, 10, 13-15, 17.
  96. ^ The Boston Globe & September 9, 1964.
  97. ^ The Boston Globe & October 1, 1974.
  98. ^ Keller 2003.
  99. ^ Hannan 2015.
  100. ^ Whyte 1939, pp. 623-642.
  101. ^ Langone 1994, str. 12.
  102. ^ Puleo 2007, str. 14-15.
  103. ^ Langone 1994, str. 13.
  104. ^ The Boston Globe & March 3, 1920.
  105. ^ Puleo 2007, str. 82.
  106. ^ The Boston Globe & August 4, 1901.
  107. ^ Úřad pro sčítání lidu.
  108. ^ Puleo 2007, str. 281.
  109. ^ The Boston Globe & July 4, 1938.
  110. ^ The Boston Globe & January 21, 1983.
  111. ^ The Boston Globe & October 30, 2014.
  112. ^ Langone 1994, str. 100.

Zdroje

Knihy

Hlavní

  • Langone, Fred (1994). The North End: Where It All Began. Boston: Post-Gazette, American Independence Edition.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
  • Puleo, Stephen (2007). The Boston Italians: A Story of Pride, Perseverance, and Paesani, from the Years of the Great Immigration to the Present Day. Boston: Beacon Press. p.81. ISBN  9780807050361.CS1 maint: ref = harv (odkaz)

jiný

Články

The Boston Globe

Časopisy

Festival websites

jiný

Další čtení

externí odkazy