Dohoda z Dillí - Delhi Agreement

Dohoda z Dillí
Mezinárodní hranice u Wagah - ceremonie snižování večerní vlajky.jpg
Vlajky Indie a Pákistánu byly spuštěny na hranici Wagah v Paňdžábu
TypPřevod populace
KontextStudená válka
Vypracováno17.dubna 1973
Podepsaný9. dubna 1973; Před 47 lety (1973-04-09)
UmístěníNové Dillí, Indie
Sealed19. září 1973
Efektivní8. srpna 1973
StavRatifikace oběma stranami
Vypršení28. srpna 1974 (1974-08-28)
Uplynutí1. července 1974
ZprostředkovateléMinisterstva vnitra Indie, Pákistán a Bangladéš
VyjednavačiMinisterstva zahraničních věcí Indie, Pákistán a Bangladéš
SignatářiSwaran Singh
(Ministr zahraničních věcí)
Aziz Ahmed
(Ministr zahraničí Pákistánu)
Kamal Hossain
(Ministr zahraničí Bangladéše)
Strany Indie
 Pákistán
 Bangladéš
RatifikátořiParlamenty Indie a Pákistán
DepozitářIndira Gandhi
Předseda vlády Indie
Zulfikar Ali Bhuttová
Předseda vlády Pákistánu
Depozitáři
JazykyAngličtina

The Dohoda z Dillí byl trilaterální dohoda podepsaná mezi Indie, Pákistán a Bangladéš dne 28. srpna 1973; a ratifikováno pouze Indií a Pákistánem.[1] Umožnilo to repatriaci váleční zajatci a internován úředníci drženi ve třech zemích po roce 1971 Bangladéšská osvobozenecká válka. Dohoda byla kritizována za neúspěch Pákistánu při repatriaci Urdu-reproduktory v Bangladéši a nezodpovědnost 195 vyšších vojenských úředníků obviněných z porušení chování během války.[2]

Smlouva byla podepsána ministry zahraničí Indie, Pákistán a Bangladéš v Dillí po Simla dohoda.[1]

Pozadí

V průběhu roku 1971 Bangladéšská válka, tisíce bengálských byrokratů a vojenského personálu bylo internován v Západní Pákistán spolu s jejich rodinami Pákistánská vláda. V Bangladéši si mnoho lidí z urdsky mluvící komunity přálo přestěhovat se do Pákistánu. Indie držel několik tisíc pákistánců váleční zajatci po Kapitulace Pákistánu dne 16. prosince 1971, včetně 195 vojenských důstojníků zadržených za porušení chování.

Prezident Zulfikar Ali Bhuttová vyhrožoval, že uvězněné bengálské úředníky postaví před soud, pokud Bangladéš bude pokračovat v plánech na obžalobu údajných pákistánských válečných zločinců.[3]

Implementace

Smlouva vstoupila v platnost 8. srpna 1973 a skončila 1. července 1974. Podle podmínek dohody UNHCR dohlížel na repatriaci bangladéšských a pákistánských občanů. Podle OSN bylo z Pákistánu do Bangladéše přesunuto 121695 Bengálců. Zahrnovali bengálské státní úředníky a vojenské důstojníky na vysoké úrovni. 108 744 nebengálských civilistů a úředníků bylo přesunuto z Bangladéše do Pákistánu.[4] Indie vydala 6 500 pákistánských válečných zajatců, kteří byli převážně přepraveni vlakem do Pákistánu.[5] V roce 1974 Generál Niazi byl posledním pákistánským důstojníkem symbolicky repatriovaným přes hranici Wagah.[4]

Ačkoli dohoda požadovala repatriaci Urdu - Pákistánská vláda v Bangladéši mluvila o Biharisech a ustoupila od svého slibu přesídlit komunitu v Pákistánu.[6] To dalo vzniknout bez státní příslušnosti Uvízlý pákistánský komunita v Bangladéši.

Podezřelí z válečných zločinů

Mezi válečnými zajatci bylo jako hlavní označeno 195 pákistánských vojenských důstojníků držených v Indii válečné zločiny podezřelí. Pákistán usiloval o jejich propuštění jako jeden ze svých klíčových požadavků. Vyvíjelo tlak na několik muslimských zemí, aby pozastavily uznání Bangladéše až do propuštění 195 důstojníků.[7] Indie upřednostňovala jejich repatriaci do Pákistánu. V textu dohody ministr zahraničí Bangladéše Kamal Hossain, uvedl, že:

excesy a mnohonásobné zločiny spáchané těmito válečnými zajatci představovaly podle příslušných ustanovení rezolucí Valného shromáždění OSN a mezinárodního práva, válečné zločiny, zločiny proti lidskosti a genocida, a že panuje všeobecná shoda, že osoby obviněné z takových zločinů, jako je 195 pákistánských válečných zajatců, by měly být považovány za odpovědné a podrobeny náležitému zákonnému procesu.[5]

Pákistán se vyhnul žádosti Bangladéše, aby byl soud s podezřelými z válečných zločinů. Nicméně, Aziz Ahmed, pákistánský delegát na setkání v Dillí, uvedl, že jeho vláda „hluboce lituje všech spáchaných zločinů“.[5][2]

Dědictví

Repatriace byla důležitým mezníkem v usmíření mezi Bangladéšem a Pákistánem. Obě země byly založeny diplomatické vztahy v roce 1974. V Bangladéši se mnoho repatriovaných úředníků dostalo do popředí. Pozoruhodný příklad byl Spravedlnost Abdus Sattar, 9 Prezident Bangladéše. Mnoho repatriovaného vojenského personálu sloužilo ve vedení Bangladéšské ozbrojené síly, včetně kontraadmirála Mahbub Ali Khan a generálporučík Muhammad Mahbubur Rahman.

Pákistánské odmítnutí repatriovat urduské mluvčí bez státní příslušnosti v Bangladéši zůstává hlavním bodem Vztahy Bangladéš-Pákistán.

Reference

  1. ^ A b Levie, Howard S. (leden 1974). „Indicko-pákistánská dohoda ze dne 28. srpna 1973“. American Journal of International Law. Americká společnost mezinárodního práva. 68 (1): 95–97. JSTOR  2198806.
  2. ^ A b Ahamed, Syeed (květen 2010). „Zvědavý případ 195 válečných zločinců“. Fórum. Daily Star.
  3. ^ Fakta o spisové ročence: 1973. Fakta o spisu. 1973. str. 525. ISBN  978-0-87196-032-0.
  4. ^ A b OSN. „Zpráva vysokého komisaře OSN pro uprchlíky“. UNCHR. UNCHR. Citováno 16. února 2013.
  5. ^ A b C http://www.genocidebangladesh.org/text-of-the-tri-patriate-agreement-of-bangladesh-pakistan-india/
  6. ^ Stanley Walpert (1993). Pákistánský Zulfi Bhuttová: jeho život a doba. Oxford University Press. ISBN  9780195076615.
  7. ^ Khasru, B. Z. Bangladéšský vojenský převrat a spojení CIA. ISBN  9788129134165.

Čtení