Agentura v anglickém právu - Agency in English law

Agentura v anglickém právu je součástí Britské obchodní právo , která se zabývá aplikací agenturní právo ve Spojeném království a tvoří základní soubor pravidel nezbytných pro hladké fungování podnikání.

V roce 1986 přijala Evropská společenství směrnici 86/653 / EHS o samostatných obchodních zástupcích. Ve Velké Británii to bylo implementováno do vnitrostátního práva v nařízení o obchodních zástupcích z roku 1993.[1]

Úřad

Zástupce, který jedná v rozsahu pravomoci svěřené jejich zmocnitelem, zavazuje zmocnitele k závazkům, které agent vytváří s třetími stranami. V zákoně existují v zásadě dva druhy autorit: skutečná autorita (ať už výslovná nebo implicitní) a zjevná autorita.

Skutečná autorita

Hlavní článek: Skutečná autorita

Skutečná autorita může být dvojího druhu. Hlavní zmocněnec může mít výslovně svěřené oprávnění agentovi, nebo může být toto oprávnění implikováno. Autorita vzniká na základě souhlasu a zda existuje, je otázkou faktu. Zástupce má zpravidla nárok na náhradu škody od zmocnitele, pouze pokud jednal v rozsahu své skutečné pravomoci, a pokud jedná mimo tento orgán, může být v rozporu se smlouvou a odpovědný vůči třetí osobě za porušení implicitní záruky autority.

Vyjádřete skutečnou autoritu

Expresní skutečné oprávnění znamená, že agentovi bylo výslovně řečeno (tj. Výslovně řečeno), že může jednat jménem zmocnitele.

Implikovaná skutečná autorita

Implikovaná skutečná autorita, nazývaná také „obvyklá autorita“, je autorita, kterou má agent na základě toho, že je přiměřeně nezbytný k provedení své výslovné autority. Lze jej tedy odvodit na základě postavení agenta. Například partneři mají pravomoc zavázat ostatní partnery ve společnosti, přičemž jejich odpovědnost je společná a nerozdílná, a ve společnosti mají oprávnění zavázat společnost všichni vedoucí pracovníci a vedoucí zaměstnanci s rozhodovací pravomocí na základě jejich postavení.

Zdánlivý orgán

Hlavní články: Zdánlivý orgán a Estoppel

Zdánlivá autorita (nazývaná také „zdánlivá autorita“) existuje, pokud by slova nebo jednání zmocnitele vedly rozumnou osobu v postavení třetí osoby k domněnce, že zmocněnec byl oprávněn jednat, i když zmocněnec a údajný zmocněnec o takové věci nikdy neprojednali vztah. Například pokud jedna osoba jmenuje osobu na pozici, která s ní nese agenturní pravomoci, mohou ti, kdo o tomto jmenování vědí, předpokládat, že existuje zjevná pravomoc dělat věci, které jsou obvykle svěřeny tomu, kdo zastává takovou pozici. Vytvoří-li zmocnitel dojem, že agent je zmocněn, ale neexistuje skutečné oprávnění, jsou třetí strany chráněny, pokud jednaly rozumně. Toto je někdy označováno jako „agentura“ estoppel „nebo„ doktrína vydržení “, kdy hlavnímu zadavateli bude zamezeno odmítnutí udělení oprávnění, pokud třetí strany změnily své postoje v neprospěch spoléhání se na učiněná prohlášení.[2]

Watteau v. Fenwick

V případě Watteau v. Fenwick,[3] Lord Coleridge CJ na Queen's Bench souhlasil s názorem Wills J, že třetí strana může nést osobní odpovědnost jistiny, o které nevěděl, když prodával doutníky agentovi, který jednal mimo jeho autoritu. Wills J rozhodl, že „zmocnitel je odpovědný za všechny činy zmocněnce, které se v rámci orgánu obvykle svěřují zmocněnci tohoto charakteru, a to bez ohledu na omezení mezi zmocnitelem a zmocněncem, které je tomuto orgánu svěřeno.“ Toto rozhodnutí je těžce kritizováno a pochybuje,[4] ačkoli to není úplně zrušeno ve Velké Británii. Někdy je označována jako „obvyklá autorita“ (i když ne ve smyslu, který použil Lord Denning MR v Hely-Hutchinson, kde je synonymem pro „implikovanou skutečnou autoritu“). Bylo vysvětleno jako forma zjevné autority nebo „inherentní agenturní moci“.

Fungování práva

Ratifikace

Zveřejnění

Zveřejněná agentura

Nezveřejněná agentura

Vztahy mezi zmocněncem a agentem

Povinnosti agenta

Viz také: Povinnost pečovat a Fiduciář

Práva agenta

Viz také: Kvantová zásluha

Vzájemné povinnosti zmocněnců a obchodních zástupců

Nařízení o obchodních zástupcích vyžadují, aby zástupci při výkonu své činnosti jednali „svědomitě a v dobré víře“ (prav. 3); co-extenzivně se od ředitelů požaduje, aby ve svých „vztazích“ se svými obchodními zástupci jednali „poslušně a v dobré víře“ (prav. 4). Ačkoli neexistuje žádná zákonná definice této povinnosti jednat „poslušně a v dobré víře“, bylo navrženo, že vyžaduje, aby hlavní a zmocnění činili „čestně, otevřeně a s ohledem na zájmy druhé strany transakce“.[5]

  • Npower Direct Ltd v. South of Scotland Power Ltd [2005] EWHC 2123
  • Rossetti Marketing Ltd v. Diamond Sofa Co Ltd [2011] EWHC 2482 (QB)
  • Simpson v.Grant & Bowman Limited [2006] EuLR 933

Ukončení činnosti agentury

Viz také

Poznámky

  1. ^ Andrea Tosato (2013), Zkoumání evropského rozměru nařízení o obchodních zástupcích, Lloyd's Maritime and Commercial Law Quarterly, 544-565
  2. ^ Mezinárodní princip: Trans-Lex.org „Restatement of Agency (Second) § 27:„ S výjimkou provádění nástrojů pod pečetí nebo provádění transakcí vyžadovaných zákonem, které mají být konkrétním způsobem povoleny, je zjevná pravomoc k činům vytvořena vůči třetí osobě písemná nebo mluvená slova nebo jakékoli jiné jednání zmocnitele, které při rozumném výkladu způsobí, že se třetí osoba bude domnívat, že zmocněnec souhlasí s tím, aby osoba, která má v úmyslu jednat za něj, udělala za něj úkon. ““
  3. ^ [1893] 1 QB 346
  4. ^ např. GHL Fridman, „The Demise of Watteau v. Fenwick: Sign-O-Lite Ltd v. Metropolitan Life Insurance Co“ (1991) 70 Canadian Bar Review 329
  5. ^ Tosato, Andrea (01.09.2016). „Obchodní agentura a povinnost jednat v dobré víře“ (PDF). Oxford Journal of Legal Studies. 36 (3): 661–695. doi:10.1093 / ojls / gqv040. ISSN  0143-6503.

Reference

Knihy
  • LS Sealy a RJA Hooley, Obchodní právo: Text, případy a materiály (4. vydání OUP 2009)
Články
  • GHL Fridman, „Zánik Watteau v. Fenwick: Sign-O-Lite Ltd v Metropolitan Life Insurance Co ' (1991) 70 Canadian Bar Review 329
  • S Saintier, „Závěrečné pokyny ke kompenzaci obchodních zástupců“ (2008) 124 LQR 31
  • G McMeel, 'Philosophical Foundations of the Law of Agency' (2000) 116 LQR 387
  • Tosato, „An Exploration of the European Dimension of the Commercial Agents Regulations“ (2013) 4 LMCLQ 544 [1]