Paradise Lost - Paradises Lost
"Ztracené ráje" | |
---|---|
![]() Plakát k adaptaci opery v roce 2012 Paradise Lost | |
Autor | Ursula K. Le Guin |
Země | Spojené státy |
Jazyk | Angličtina |
Žánr | Sci-fi |
Publikoval v | Narozeniny světa a jiné příběhy |
Vydavatel | Harper Collins[1] |
Datum publikace | 2002 |
Paradise Lost je sci-fi novela amerického autora Ursula K. Le Guin. Poprvé byla vydána v roce 2002 jako součást sbírky Narozeniny světa. Nastavuje se během a vícegenerační plavba z Země na potenciálně obyvatelnou planetu. Protagonisté, Liu Hsing a Nova Luis, jsou členy páté generace narozené na lodi. Příběh je sleduje, když jednají s příslušníky náboženského kultu, kteří nevěří v to, že se loď zastaví v zamýšleném cíli. Rovněž čelí krizi způsobené drastickými změnami v harmonogramu lodi. Novela byla od té doby antologizována a adaptována na opera stejného jména.
Novela zkoumá izolaci způsobenou cestováním vesmírem, jakož i témata náboženství a utopie. Obsahuje prvky ekritika, nebo kritika myšlenky, že lidské bytosti jsou zcela oddělené od jejich přirozeného prostředí. Novela a sbírky, ve kterých byla vydána, byly oceněny komentátory. Kritici srovnávali jeho generační nastavení lodi a zkoumání utopie s jinými díly Le Guin, jako je „Newtonův spánek“, a Vyprávění, jakož i na díla Gene Wolfe a Molly Gloss. Učenec Max Haiven popsal novelu jako „poučnou lekci v potenciálu i nebezpečí svobody“,[2] zatímco autor Margaret Atwoodová řekl, že „nám ukazuje náš vlastní přirozený svět jako čerstvě objevený znovuzískaný ráj, říše divů“.[3]
Nastavení
Nastavení novely je to a vícegenerační plavba z Země na planetu potenciálně obyvatelnou lidmi. Země je označována jako „Ti Chiu“, její čínské jméno v příběhu, nebo jako „Dichew“, dětská verze stejného termínu: nová planeta je známá jako „Hsin Ti Chiu“ („Nová Země“, „Shindychew“ ").[6][7][8] Při popisu nastavení příběhu v jejím úvodu k Paradise Lost v roce 2002 Le Guin popsal svůj vesmír jako často používaný: „obecná, sdílená„ budoucnost sci-fi “. V této verzi Země vysílá ke hvězdám lodě rychlostí, která je podle našich současných znalostí víceméně realistické, přinejmenším potenciálně dosažitelné. ““[9] Le Guin identifikován Molly Gloss román The Dazzle of Day a Harry Martinson Báseň “Aniara „jako příklad této budoucnosti.[9] Ačkoli je to tak občas popsáno,[10] příběh není součástí Hainishův cyklus.[11][12] Název je narážkou na John Milton báseň ztracený ráj.[3]
Dva protagonisté příběhu jsou 5-Liu Hsing a 5-Nova Luis (známé pod svými křestními jmény Hsing a Luis), přičemž „5“ označuje, že jsou členy páté generace, která se narodila na palubě lodi (což je pojmenovaný Objev).[7] Prostředí kosmické lodi je vysoce kontrolované. Až do věku 7 let se všechny děti potulovaly nahé, což na lodi s regulovanou teplotou nepředstavuje žádné potíže,[13] a všechny organismy způsobující nemoci byly odstraněny.[14] Populace lodi je také přísně kontrolována, na hodnotě přibližně 4 000.[15] Od jednotlivců se vyžaduje, aby dostávali antikoncepční injekce každých 25 dní, pokud nejsou ochotni slíbit cudnost nebo přísnou homosexualitu nebo nemají v úmyslu počat dítě.[16] Veškerá hmota na lodi je pečlivě recyklována a žádné nepodstatné předměty nevydrží déle než několik let,[17] vytvoření „statické věčné ekologie“.[11]
O planetě Zemi se říká, že čelí sociálním a environmentálním problémům očekávaným v současné společnosti.[11] Generace, která nastoupila na loď, chtěla svým potomkům porozumět a ocenit pozemskou existenci, ale časem slova a obrazy spojené s pobytem na planetě začnou ztrácet význam pro ty na lodi, kteří se přizpůsobí existenci lodi a budou bojovat porozumět motivacím nulové generace.[7] Na palubě Objev, hlavní náboženství Země jsou znázorněna tak, že postupně ztratila význam, ale byla nahrazena náboženským kultem blaženosti, jehož členové jsou známí jako andělé.[18] Přívrženci kultu věří, že jejich smyslem života je překonat jejich spojení s pozemskou existencí.[18] Nevidí svou víru jako náboženství a věří, že svět mimo loď je iluzí. Záleží pouze na samotné cestě, nikoli na původu nebo cíli.[18][19] Na rozdíl od velké části Le Guinovy sci-fi, která zkoumá interakce mezi lidmi a mimozemskými bytostmi, postavy v Paradise Lost vypořádat se s tím, že jsme doslova „mimozemšťané“ nebo odpojeni od pozemského života.[20]
Shrnutí spiknutí
Novela začíná tím, že se 5-Liu Hsing jako dítě učí o Zemi pomocí kazet pro virtuální realitu, což je zkušenost, jejíž mladší já má výjimku. Navazuje blízké přátelství s 5-Nova Luis. Ve věku sedmi let se může Hsing a ostatní děti podobného věku poprvé oblékat; Hsing se na tento obřad, rituál průchodu na palubě, velmi těší Objev.[13] Jak děti stárnou, Luis začíná rozvíjet zájem o programy virtuální reality, které lidem na lodi umožní prozkoumat planetu, kterou zanechali.[21] Neshody se svou přítelkyní Rosie, členkou Bliss, vedou Hsinga k prozkoumání filozofie andělů. I když ve vlastní mysli zpochybňuje účel plavby, nesouhlasí s myšlením andělů, což nakonec poškodí její přátelství s Rosie.[22] Luis také vyšetřuje tuto skupinu účastí na některých jejich praktikách.
Hsing ve věku 18 let Hsing zjišťuje, že učitelka navigace 4-Hiroshi Canaval ji požádala o zařazení přímo do navigačního kurzu druhého ročníku. Hsing projevuje nadání pro toto téma a ve svém třetím ročníku se rozhodla, že z ní udělá své povolání.[23] Luis se rozhodl stát se lékařem a jejich akademické oddělení vede k tomu, že se Hsing a Luis pomalu od sebe oddělili.[24] Hsing se ocitne přitahován k Hiroshi a dva začnou romantický vztah. Tři dny po jejich svatbě Hiroshi říká Hsingovi, že těžiště jeho celoživotní práce není jen navigace, jak se obecně věří, ale skrytí tajemství před zbytkem lodi. O několik let dříve vedl neočekávaný gravitační účinek k tomu, že loď zažila obrovské zrychlení, což ji posunulo o 40 let před plánovaný čas; Očekává se, že dorazí do Hsin Ti Chiu za pět let.[25]
Hiroshi říká Hsingovi, že on a hrstka spojenců, kteří věří, že by se lidé na lodi měli zastavit u Hsin Ti Chiu, udržují zprávy o zrychlení v tajnosti. Věří, že skrývání znalostí harmonogramu jim poskytuje zbraň proti andělům, kteří si nepřejí, aby loď vůbec zastavila.[26] Hsing se stává zdráhavým účastníkem spiknutí, ale je zoufalý jeho utajením a tím, co považuje za nepoctivost, a přesvědčí Hiroshiho a jeho spojence, aby informace zveřejnili. Mezitím Luis důkladně prozkoumá vzdělávací program pro šestou generaci na palubě lodi (generace, která měla přistát na Hsin Ti Chiu) a zjistí, že její velké části byly anděly vymazány nebo nahrazeny propagandou.[27] Luisovi se podařilo dosáhnout toho, aby vládnoucí rada lodi zahájila vyšetřování náboženské manipulace vzdělávacího programu. Přesvědčen Hsingem, Hiroshi učiní veřejné prohlášení o novém harmonogramu lodi, zatímco skrývá skutečnost, že o tom už nějakou dobu věděl.[28]
O několik měsíců později je Luis zvolen předsedou vládní rady lodi a pomáhá dosáhnout dohody, ve které si lidé na palubě mohou vybrat, zda na lodi zůstanou, či nikoli, a také zvolit, zda loď zůstane na oběžné dráze kolem Hsin Ti Chiu.[29] Hsing má dítě od Hiroshiho,[30] ale Hiroshi brzy poté zemře na srdeční selhání. Výukové osnovy lodi jsou revidovány a všechny školy jsou povinny umožnit učitelům, kteří nejsou anděly, vyučovat materiály relevantní pro život na nové planetě.[30] Nová planeta se ukázala být obyvatelnou lidmi a přibližně čtvrtina populace lodi se na ni stěhovala a usadila se navzdory obtížnosti znovu se naučit žít na planetě. Loď odchází a nemá v úmyslu se vrátit.[31]
Hlavní postavy
Dva „protagonisté“ knihy jsou 5-Liu Hsing a 5-Nova Luis.[18] Hsing i Luis byli popsáni jako protagonisté typičtí pro Le Guinovy práce, protože jsou poněkud izolovaní od společnosti, ve které žijí, kvůli jejich silné individualitě a skutečnosti, že zcela neodpovídají společenským očekáváním.[18] Stejně jako ostatní členové jejich generace, i Hsing a Luis vyrůstají v prostředí bez pozemských vazeb, v důsledku čehož jako děti neznají pojmy „kopec“, „obloha“ a „vítr“.[5] Navzdory tomu, že nechápou planetární existenci, jsou Hsing a Luis mezi lidmi, kteří nejsou přesvědčeni vírou andělů. Místo toho zpochybňují tyto víry a domnívají se, že realita existuje i mimo jejich vlastní bublinu vytvořenou člověkem, a přitahuje je myšlenka jiných podnětů než těch, které vytvořili lidé.[18]
Hsing
Hsing je čínského a evropského původu,[32] a je vychován jejím otcem 4-Liu Yao, který pracuje s lodní kolonií rostlin. Zatímco dítě Hsing silně negativně reaguje na záznam tygra v zoo ve virtuální realitě, demonstruje její úplné oddělení od „divokého“ aspektu Země a odmítá věci, které neuznávají její lidskost a individualitu.[5] Hsing se rozhodla žít s Yao až do poloviny své vysokoškolské kariéry,[33] když se nastěhuje k 4-Hiroshi Canavalovi, za kterého se provdá a má dítě.[30] Ještě jako dítě si Hsing vyvíjí zájem o psaní poezie a na střední škole projevuje nadání pro fyziku a matematiku, které si Hiroshiho pozornost získává.[23] Při vstupu na vysokou školu se rozhodla slíbit cudnost, než aby nechala rytmy jejího těla ovládat injekcí antikoncepce.[34] Ona je mezi těmi, kteří se rozhodli žít na Hsin Ti Chiu, spolu se svým synem, kterého Hiroshi jmenuje 6-Canaval Alejo.[30]
Luisi
Luis má smíšené rasové pozadí, včetně jihoamerického, japonského a evropského dědictví.[32] Vychovává ho také jeho otec, 4-Nova Ed, muž, jehož život je popisován jako soustředěný na jeho sexuální aktivitu a který se velmi liší od promyšleného a introvertního Luise.[35] Luis má také nezapomenutelné zkušenosti s páskami pro virtuální realitu, i když k nim dochází v dospívání. Luis rozvrací program tím, že zůstává v džungli, kterou má projít, a jen sleduje život zvířat kolem sebe. Vidí velkou skvrnitou kočku a je „přemožen“ svou elegancí a tím, že ho jednoduše ignoruje.[18] Krátká zkušenost s „divokostí“ a nezávislostí na člověku, i když je součástí programu vytvořeného člověkem, „podivně obohacuje“ jeho myšlení.[18] Na univerzitě Luis studuje na doktora,[24] a také se zajímá o zkoumání vzdělávacího programu pro budoucí generace. To ho vede k odhalení pokusů andělů o vymazání a propagandu ak požadování vytvoření výboru pro náboženskou manipulaci.[27] Jeho role konciliátora po Hirošiho oznámení vede k jeho zvolení předsedou rady lodi.[29] Nakonec se také rozhodl žít na Hsin Ti Chiu.
Motivy
Ekritika a utopie
Autorka literatury Tonia Payne to napsala Paradise Lost je příkladem ekritika, kde Le Guin kritizuje myšlenku, že lidské bytosti jsou odděleny od svého přirozeného prostředí.[36] Předpoklad novely zahrnuje lidské bytosti, které žijí celý svůj život na lodi v mezihvězdném prostoru, a které si proto musí vytvořit novou realitu, což je pojem prozkoumaný také v Le Guinově povídce “Newtonův spánek ".[36] Obyvatelé Objev stát se neschopným vztahovat se k reprezentacím Země. Někteří, jako Hsing a Luis, se stále pokoušejí Ti Chiu porozumět, přičemž mají na paměti jejich postavení jako součásti kontinua lidí, kteří mají kolonizovat novou planetu.[5] Pro ostatní má tato nová realita podobu náboženských vír kultu blaženosti. Tyto víry jsou zobrazeny jako srozumitelný pokus přizpůsobit se realitě vesmírných letů.[36][37] Recenze od Vydavatelé týdně identifikovali podobné téma, společné ostatním příběhům ve sbírce „Narozeniny světa“, postav vyrovnaných se světem, ve kterém žijí.[38]
Část příběhu o Nové Zemi vyzývá čtenáře, aby zpochybnil svůj vlastní vztah k Zemi: Le Guin používá neznalost kolonistů k běžným slovům k prokázání společných předpokladů.[39] Postavy příběhu přecházejí z prostředí, ve kterém měli jejich další existenci zcela pod kontrolu, do prostředí, kde to záviselo na větru, dešti a slunci.[39] Kolonisté kvůli tomu trpí bolestmi hlavy a jinými nemocemi pyl a další látky ve vzduchu, díky čemuž si Luis uvědomil jejich úplnou závislost na planetě. Le Guin tak poukazuje na závislost lidských bytostí na skutečné planetě Zemi.[39] Po Objev odchází z Nové Země, příběh zůstává spíše u Hsinga a Luise na Hsin Ti Chiu, než u lodi. Podle Payna tato narativní volba naznačuje, že Le Guin považuje volbu Hsinga a Luise za správnou - i když obtížnější - cestu.[39]
V systému víry Bliss je prostor mimo loď přirovnáván k duchovnímu a fyzickému nebezpečí, zlu a smrti.[8] Oddělení, které andělé vytvářejí mezi sebou a vnějškem lodi, se také stává oddělením od historie a budoucnosti a od jejich vlastní smrtelnosti.[8] Příběh stručně cituje Lao Tzu (odkazovat se na něj jako „staré dlouhé uši“[8]) a naznačuje, že snaha andělů o úplnou kontrolu nad jejich prostředím je nerozumná: je to „nebezpečná“ planeta Nové Země, která nabízí skutečnou možnost utopie.[8] Podle učence Everetta Hammera, který píše v antologii zkoumající Le Guinovu práci, Paradise Lost navrhuje, aby jakýkoli pokus o vytvoření utopie při ignorování historie lidí uvnitř se musí zvrhnout v dystopie.[40] Několik dalších jejích děl, včetně „Čaroděj ze Země ", "Vyprávění " a "Vždy se vracím domů ", také naznačují, že„ zdravá budoucnost není možná bez přesně pochopené minulosti. "[40]
Náboženství
Náboženství je významným tématem v Paradise Lost. Podle spekulativního učence beletrie Brian Attebery byla novela reakcí na vzestup náboženského fundamentalismu v USA i jinde.[9] Le Guin reagoval na tendenci uvnitř křesťana, islámský, a Hinduistický fundamentalismus odmítnout vědecké myšlení a sociální změny a používat sdílené víry jako brnění proti politickému tlaku. Le Guin ve svém úvodu k příběhu uvedla, že nemohla začít Paradise Lost dokud nepracovala na náboženském tématu, které se podle jejích slov „začalo proplétat myšlenkou zapečetěné lodi v mrtvém vakuu vesmíru, jako zámotek, plný transformace, transmutace, neviditelného života: tělo kukly, okřídlený duše".[9] Stoupenci Bliss věří, že jsou součástí věčné cesty k dokonalosti; jeho přesvědčení konkrétně řeší fóbie, které se vyvíjejí v uzavřeném prostoru lodi.[41] Attebery píše, že příběh slouží jako podobenství o roli náboženství na Zemi, ale že nastavení lodi generace brání tomu, aby se „paralela stala příliš dotěrnou“.[41] Příběh také zkoumá, proč jsou některé postavy odolné vůči lákadlu Bliss; tím, že diskutuje o jejich původu a výchově, říká Attebery, Le Guin „nám pomáhá věřit v jejich schopnost zvolit tvrdou hmotnou realitu“.[42]

Literární kritik Richard Erlich napsal v roce 2006, že zobrazení náboženského kultu Bliss bylo ovlivněno Le Guinovým zájmem o Taoistické myšlení a příklad Le Guinovy kritiky křesťanství.[8] Andělé používali frázi „planetární hypotéza“ k označení svého pozemského původu jako jemné kopání Křesťanský fundamentalismus ve Spojených státech, s tím, že na tom trvá vývoj je „pouze teorie“.[8] Příběh také odkazuje na úspěch křesťanských fundamentalistů při převzetí moci školní rady ve Spojených státech.[8] Přímější kritika křesťanství přichází v Le Guinově zobrazení kultu Blissu, který je neúctou k ženám, a také víře v jaderný, patriarchální rodina.[8] Bliss je zobrazen jako uzavřený systém; členové posilují manipulaci s databázemi lodi, aby odstranili odkazy na Zemi a jejich cíl, protože si cení stability dokonce do té míry, že popírají některé své vlastní znalosti.[43] Odkaz na křesťanství je také obsažen ve slovu Le Guin, který popisuje činnost mimo loď: pojem v reálném světě "extravehiculární aktivita „nebo EVA se používá jako jedno slovo„ Eva “, v odkazu na biblické„Předvečer „: andělé v příběhu vidí odchod z lodi jako akt přestupku spojeného se smrtí.[8]
Podle Paynea Le Guin výslovně nekritizuje koncept náboženství obecně, ale tendenci uvnitř náboženství redukovat „realitu“ na to, co může být obsaženo a kontrolováno lidskou myslí.[36] Tato „kontrola“ je možná pouze v prostředí vytvořeném zcela člověkem na palubě kosmické lodi, které Le Guin popisuje jako chybějící prvky „bohatě strukturovaného“ reálného světa a které popírá lidem „divokost“, díky nimž je život zajímavý.[44] Z pohledu Payna příběh zpochybňuje myšlenku, společnou pro západní společnost, že lidské bytosti a technologie mohou vyřešit všechny problémy; činí tak tím, že představuje celou planetu jako systém, který nelze ovládat.[36] Recenze z roku 2002 v Salon Časopis také zdůraznil náboženská témata v příběhu a uvedl, že Le Guin nabídl neobvyklý pohled na téma náboženství tím, že líčí „kult ateistů“, který je živen tendencí k náboženské shodě mezi lidmi.[37] Scholar Max Haiven to také řekl Paradise Lost prokázal lidskou potřebu mýtu a duchovna a způsoby, jakými by mocenské struktury mohly vzniknout dokonce i ve společnostech plánovaných s úmyslem se jim vyhnout.[2] Podle Haivena nulová generace udělala chybu, když předpokládala, že může vytvořit zcela racionální společnost; vznikající systém náboženství místo toho přinesl nátlak a patriarchální standardy chování.[2]
Publikace a úpravy
Sbírky
Paradise Lost byla poprvé vydána jako součást sbírky Narozeniny světa a jiné příběhy v roce 2002 spolu se sedmi dalšími příběhy z období 1994–2000. Paradise Lost byl jediný originální příběh v knize: všechny ostatní byly dříve publikovány jinde.[1][38][45] Podle učence Sandra Lindow, všechna díla ve sbírce (s výjimkou „Stará hudba a otrokyně ") zkoumat neortodoxní sexuální vztahy a manželství; v případě Paradise Lost, přísně kontrolovaná reprodukce lidí na palubě lodi.[46] Margaret Atwoodová, nicméně popsal „zvláštní uspořádání pohlaví a sexuality“ jako omezené na prvních sedm příběhů (tj. s výjimkou Paradise Lost).[3] Haiven napsal, že řada příběhů ve sbírce, včetně Paradise Lost„Horské cesty“ a „Stará hudba a otrokyně“ byly prozkoumány anarchistické myšlenky.[47] V roce 2016 Paradise Lost byl antologizován spolu se všemi 12 Le Guinovými dalšími novelami v objemu Nalezené a ztracené; další příběhy ve sbírce obsahovaly tři novely z Earthsea, a několik příběhů z Hainishova cyklu.[48] Díly byly uspořádány přibližně do data, kdy byly zveřejněny.[10]
Opera
Paradise Lost byl upraven do opera programem opery University of Illinois.[49][50] Operu složil Stephen A. Taylor;[49] the libreto bylo přičítáno oběma Kate Gale,[51] a Marcii Johnsonové.[49] Upraveno v roce 2005,[51] opera měla premiéru v roce 2012.[49] Le Guin v rozhovoru popsal tuto snahu jako „krásnou operu“ a vyjádřil naději, že by se jí chopili i další producenti. Rovněž uvedla, že ji lépe potěšily scénické adaptace Paradise Lost, než obrazovkové adaptace její práce do dnešního dne.[50] Esej napsaná pro Nadace poezie uvedl, že opera byla „natolik prostá historie - a dokonce i Země -, že měla svá vlastní omezení“.[51] Recenze popisuje operu, která se odehrává v klidném prostředí, na rozdíl od „šmrncovní atmosféry“ většiny oper, a že ve výsledku více záleží na atmosféře a jazyku, aby se udržovalo napětí.[51] Recenze představení, které zahrnovalo ukázky opery v Portland, Oregon uvedl, že Taylor dal hudbě „rytmický pohon a jasný zvuk se dvěma soprány, flétnou, celesta, metalofon a spousta pizzicato, které se dobře hodily k tématu nebeského cestování. “[52] V recenzi se dále uvádí, že vokální melodie brzy „získaly pocit stejnosti, který podtrhl dramatické napětí příběhu“.[52]
Recepce
Přezkum Narozeniny světa objem v Recenze seznamu uvedl, že nabízí „změnu tempa“ od zbytku sbírky, a že na rozdíl od mnoha dalších příběhů, které se odehrávají v hainishském vesmíru, „stál dobře sám o sobě“.[38] Suzy Hansen, psaní Salonuvedl, že novela umožnila čtenáři představit si proces navrhování části světa. Hansen to řekl dále Paradise Lost dovolil „realitním architektům“ přemýšlet o otázkách, jako je formování jazyka a jaké environmentální omezení formovalo lidské bytosti.[37] Hansen popsal vztah mezi Hsingem a Luisem jako „báječný milostný příběh“ a také ocenil charakterizaci Bliss jako „pozoruhodného zvratu v organizovaném náboženství“ a uvedl, že „konflikt [má] logický smysl“.[37] Psaní v roce 2015, Haiven volal Paradise Lost „vyprávěcí příběh“ a popsal jej jako „pochmurné a včasné varování“ o náboženském fundamentalismu a jeho moci utvářet společnost.[2] Porovnal boj protagonistů s bojem anarchistické společnosti Vyvlastněný, a dále řekl, že to byla „káravá lekce jak v potenciálu, tak v nebezpečí svobody, [a] tajném životě autority“.[2]
Autor a literární kritik Margaret Atwoodová, který recenzoval svazek pro New York Books, to napsal Paradise Lost byl součástí "poznámky k obnově" v Narozeniny světa.[3] Atwoodová uvedla, že našla „propuštění z klaustrofobie“ ve skutečnosti, že Le Guin nabídl výběr mezi verzí „nebe“ na palubě lodi a životem na „špinavé kouli“, ale postavil se na její stranu.[3] Podle Atwooda přitom Paradise Lost „ukazuje nám náš vlastní přirozený svět jako čerstvě objevený znovuzískaný ráj, říše divů“.[3] Novela a sbírka končí tím, že Hsing a Luis tancují na oslavu „obyčejné špíny, která je udržuje po jejich opuštění lodi“, což je konec, který Atwood ocenil jako „minimalistický“.[3] Recenze v The Washington Post bylo kritičtější, když říkalo, že zatímco příběh měl mnoho „ostrých pozorování a krásných okamžiků“, kult Bliss „neměl žádnou imaginativní realitu“.[1] Komentoval: „Příliš úhledně kategorický příběh podkopává pouze jeho vlastní slámy.“[1]
Recenze Nalezené a ztracené v Místo Časopis uvedl, že novela byla „obratným“ příkladem „klasického„ akordu síly “příběhů odehrávajících se na generačních lodích.[48] Recenze porovnávala tón a předpoklad příběhu s tóny autorů sci-fi Gene Wolfe a Robert A. Heinlein,[48] a řekl, že stejně jako u jiných děl Le Guin, prozkoumala více forem sociální stratifikace.[48] Sbírka jako celek získala velkou pochvalu, zejména za „naprostou úroveň talentu a kouzelnictví a budování světa“ v Le Guinově psaní a za „nedogmatický a nestranný přístup“ k politicky citlivým tématům.[48] Attebery také navrhl Paradise Lost měl podobnosti s kvartetem Kniha dlouhého slunce Gene Wolfe v jeho diskusi o náboženství, stejně jako s psaní romanopisce Molly Gloss.[42]
Attebery připsal Le Guinovi, mimo jiné, oživení příběhů generačních lodí v 90. letech, ale napsal, že jejich autoři přesunuli důraz těchto příběhů od jednotlivců k prozkoumání společných akcí a víry. Le Guin si přál v těchto příbězích zaměřit se na „střední generace“; ty generace, které prožily svou cestu v izolaci. Podle Attebery dokázala Le Guinová prozkoumat tyto životy, protože autoři před ní psali o začátku a konci generačních cest lodí.[9] Recenze Nalezené a ztracené v online časopise science fiction Tor.com ve srovnání Paradise Lost a "Rozsáhlejší než říše a pomalejší „s tím, že zatímco oba příběhy zkoumaly výzvy mezihvězdného cestování a izolaci, kterou přineslo, rozdíly mezi nimi byly„ stejně ostré, jako jsou fascinující “.[10] To pokračovalo Paradise Lost prozkoumal otázku izolace v kosmickém cestování s „soucitem a trpělivostí“ a nazval příběh „vyvrcholením sbírky, [která vedla] společně k budování komunity a existenciální malátnosti všech předchozích příběhů do podmanivého a ambivalentního závěru“ .[10] Když už mluvíme o objemu jako celku, Tor.com uvedl, že to „[přivítal] čtenáři domů do míst, která nikdy nenavštívili, a učinit známého cizince a cizince stále klidným “.[10]
Reference
- ^ A b C d Feeley, Gregory (7. dubna 2002). „Past Forward“. The Washington Post. Citováno 20. srpna 2017.
- ^ A b C d E Haiven 2015, str. 196.
- ^ A b C d E F G Atwood, Margaret (26. září 2002). „Queen of Quinkdom“. The New York Review of Books. Citováno 2. ledna 2017.
- ^ Le Guin 2002, str. 251.
- ^ A b C d Payne 2006, str. 240–241.
- ^ Le Guin 2002, str. 256, 267.
- ^ A b C Payne 2006, str. 239–240.
- ^ A b C d E F G h i j Erlich, Richard D. (2006). „Le Guin and God: Quarlinging with the One, Critiquing Pure Reason“. Extrapolace. 47 (3): 351–379. doi:10.3828 / extr.2006.47.3.3.
- ^ A b C d E Attebery 2013, str. 17.
- ^ A b C d E Nordling, Emily (28. října 2016). „Farsickness, Homesickness in The Found and the Lost od Ursuly K. Le Guinové“. Tor.com. Citováno 2. ledna 2017.
- ^ A b C Haiven 2015, str. 195.
- ^ Le Guin 2002, str. X.
- ^ A b Le Guin 2002, str. 253–256.
- ^ Le Guin 2002, str. 250.
- ^ Le Guin 2002, str. 263.
- ^ Le Guin 2002, str. 305–306.
- ^ Le Guin 2002, str. 288.
- ^ A b C d E F G h Payne 2006, str. 242–244.
- ^ Le Guin 2002, str. 319.
- ^ Payne 2006, str. 229.
- ^ Le Guin 2002, str. 281.
- ^ Le Guin 2002, str. 270.
- ^ A b Le Guin 2002, str. 305.
- ^ A b Le Guin 2002, str. 305–308.
- ^ Le Guin 2002, str. 312–315.
- ^ Le Guin 2002, str. 313.
- ^ A b Le Guin 2002, str. 323–324.
- ^ Le Guin 2002, str. 337–339.
- ^ A b Le Guin 2002, str. 343.
- ^ A b C d Le Guin 2002, str. 341.
- ^ Le Guin 2002, str. 355.
- ^ A b Le Guin 2002, str. 272.
- ^ Le Guin 2002, str. 308.
- ^ Le Guin 2002, str. 307.
- ^ Le Guin 2002, str. 273.
- ^ A b C d E Payne 2006, str. 229–230.
- ^ A b C d Hansen, Suzy (26. dubna 2002). ""Narozeniny světa "Ursula K. Le Guin". Salon. Citováno 2. ledna 2017.
- ^ A b C „Shrnutí / Recenze: Narozeniny světa a další příběhy /“. Buffalolib.org. Archivovány od originál 2. února 2017. Citováno 2. ledna 2017.
- ^ A b C d Payne 2006, str. 245–247.
- ^ A b Hammer, Everett L. (2005). „Gap in the Wall: Partnership, Physics, and Politics in The Dispossessed“. V Davis, Laurence; Stillman, Peter (eds.). Nová utopická politika Ursuly K. Le Guinové Vyvlastněná. Lexington Books. 219–232. ISBN 0-7391-1086-1.
- ^ A b Attebery 2013, str. 18.
- ^ A b Attebery 2013, str. 19.
- ^ Payne 2006, str. 243–244.
- ^ Payne 2006, str. 231–232.
- ^ Le Guin 2002, str. 376.
- ^ Lindow 2012, str. 205.
- ^ Haiven 2015, str. 192–195.
- ^ A b C d E di Filippo, Paul (7. října 2016). „Paul Di Filippo Reviews Ursula K. Le Guin“. Místo. Citováno 2. ledna 2017.
- ^ A b C d "Paradise Lost adaptováno z novely Ursuly K Le Guin ". Cech dramatiků Kanady. Archivovány od originál 9. ledna 2017. Citováno 2. ledna 2017.
- ^ A b „Interview: Ursula K. Le Guin“. Časopis Lightspeed. Citováno 2. ledna 2017.
- ^ A b C d Axelrod, Jeremy. "Fantomy opery". Nadace poezie. Citováno 2. února 2017.
- ^ A b McQuillen, James (21. ledna 2012). „Klasická recenze: Výkon třetího páru spojuje mluvené slovo s hudbou“. Oregonský. Citováno 20. srpna 2017.
Zdroje
- Attebery, Brian (2013). „Sci-fi paraboly: jazz, geometrie a generace hvězdných lodí“. V Attebery, Brian; Hollinger, Veronica (eds.). Paraboly sci-fi. Wesleyan University Press. s. 3–23. ISBN 978-0-8195-7366-7.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
- Haiven, Max (2015). ""Ten, kdo si vybírá, přijímá odpovědnost za volbu „: Ursula K. Le Guin, anarchismus a autorita“. V Shantz, Jeff (ed.). Specters of Anarchy: Literature and the Anarchist Imagination. Algora Publishing. 169–200. ISBN 978-1628941418.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
- Le Guin, Ursula K. (2002). Narozeniny světa: a jiné příběhy. HarperCollins. ISBN 978-0-06-621253-1.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
- Lindow, Sandra J. (2012). Dancing the Tao: Le Guin and Moral Development. Publikování Cambridge Scholars. ISBN 978-1-4438-4302-7.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
- Payne, Tonia L. (2006). ""Jsme špína: jsme Země „Ursula Le Guin a problém mimozemšťanů“. V Gersdorf, Catrin; Mayer, Sylvia (eds.). Příroda v literárních a kulturních studiích: transatlantické rozhovory o ekritice. Rodopi. 231–248. ISBN 978-90-420-2096-2.
Další čtení
- Seyferth, Peter (2008). „Woran erkennt man, daß man in utopia lebt? Paradise Lost (2001)". Utopie, Anarchismus und Science Fiction: Ursula K. Le Guins Werke von 1962 bis 2002 (v němčině). LIT Verlag Münster. ISBN 9783825812171. (Kapitola z Ph.D disertační práce Paradise Lost podrobně).