Life: A Uživatelská příručka - Life: A Users Manual - Wikipedia

Life: Uživatelská příručka
Life A User's Manual.jpg
1979 francouzské vydání
AutorGeorges Perec
Originální názevLa Vie mode d'emploi
PřekladatelDavid Bellos
ZeměFrancie
Jazykfrancouzština
VydavatelHachette Littératures
Datum publikace
1978
Publikováno v angličtině
1987
ISBN978-0-87923-751-6 (Brožovaná kniha z roku 1978, první anglický překlad)
ISBN  0-87923-751-1 (1987 vázaná kniha)
ISBN  978-1-56792-373-5 (Brožovaná brožura z roku 2008, revidovaný překlad)

Life: Uživatelská příručka (původní název je La Vie mode d'emploi) je Georges Perec Nejslavnější román, publikovaný v roce 1978, poprvé přeložen do angličtiny autorem David Bellos v roce 1987. Jeho titulní strana ho popisuje jako „romány“ v množném čísle, jehož důvody jsou zřejmé při čtení. Někteří kritici uvedli práci jako příklad postmoderní beletrie, ale Perec se raději vyhýbal štítkům a jeho jediná dlouhodobá příslušnost k jakémukoli hnutí byla u Oulipo nebo OUvroir de LIttérature POtentielle.

La Vie mode d'emploi je gobelín propletených příběhů a myšlenek i literárních a historických narážek vycházejících ze životů obyvatel fiktivního pařížského bytového domu, 11 rue Simon-Crubellier (žádná taková ulice neexistuje, ačkoli čtyřúhelník Perec tvrdí škrty Simon-Crubellier skrz existuje v Paříž XVII okrsek ). Bylo napsáno podle komplexního plánu omezení psaní, a je primárně konstruován z několika prvků, z nichž každý přidává vrstvu složitosti.

Spiknutí

Mezi první a druhou světovou válkou, nesmírně bohatý Angličan, Bartlebooth (jehož jméno kombinuje dvě literární postavy, Herman Melville je Bartleby a Valery Larbaud 's Barnabooth), vymyslí plán, který obsadí zbytek jeho života a utratí celé jeho jmění. Nejprve se 10 let učí malovat akvarely pod vedením Valène, umělce, který žije v 11 rue Simon-Crubellier, kde si Bartlebooth také kupuje byt. Poté se vydává na 20letou cestu kolem světa se svým věrným služebníkem Smautfem (také obyvatelem 11 rue Simon-Crubellier) a zhruba každé dva týdny maloval akvarel jiného přístavu pro celkem 500 akvarelů.

Bartlebooth poté odešle každý obraz zpět do Francie, kde je papír přilepen na nosnou desku, a pečlivě vybraný řemeslník jménem Gaspard Winckler (také obyvatel 11 rue Simon-Crubellier) jej rozřezá na skládačka. Po svém návratu tráví Bartlebooth čas řešením každé skládačky a znovu vytváří scénu.

Každá hotová hádanka je zpracována tak, aby se papír znovu spojil se speciálním řešením, které vynalezl Georges Morellet, další obyvatel 11 rue Simon-Crubellier. Po nanesení roztoku se dřevěná podpěra odstraní a obraz se odešle do přístavu, kde byl natřen. Přesně 20 let po dni, kdy byl vymalován, je obraz umístěn do čisticího roztoku, dokud se barvy nerozpustí, a papír, prázdný, s výjimkou slabých značek, kde byl vyříznut a znovu spojen, je vrácen Bartleboothovi.

Nakonec by za 50 let práce nebylo co ukázat: Projekt by nezanechal na světě absolutně žádnou stopu. Bohužel pro Bartlebootha jsou Wincklerovy hádanky čím dál obtížnější a Bartlebooth oslepuje. Umělecký fanatik také zasahuje do pokusu zastavit Bartlebootha ve zničení jeho umění. Bartlebooth je nucen změnit své plány a nechat namalovat akvarely v peci namísto kurýrem zpět do moře, ze strachu, že ho ti, kdo se podíleli na úkolu, zradili. Do roku 1975 je Bartlebooth ve svých plánech 16 měsíců pozadu a umírá, když se chystá dokončit 439. hádanku. Poslední díra v puzzle má tvar písmene X, zatímco díl, který drží, je ve tvaru písmene W.

Struktura

Celý blok je primárně představen zmrazený v čase, 23. června 1975, těsně před 20. hodinou, okamžiky po smrti Bartlebootha. Systém omezení nicméně vytváří stovky samostatných příběhů týkajících se obyvatel bloku, minulosti i současnosti a ostatních lidí v jejich životě. Příběh Bartlebootha je hlavním tématem, ale propojuje se s mnoha dalšími.

Dalším klíčovým tématem je finální projekt malíře Sergea Valèna. Bartlebooth si ho najme jako vychovatele, než se vydá na cestu po světě, a koupí si byt ve stejném bloku, kde žije Valène. Je jedním z několika malířů, kteří v tomto bloku žili v průběhu století. Má v plánu vymalovat celý bytový dům, viděný ve výšce s odstraněnou fasádou, se všemi obyvateli a podrobnostmi jejich života: Valène, postava v románu, se snaží vytvořit reprezentaci románu jako obraz. Kapitola 51, která spadá do středu knihy, uvádí všechny Valèneovy myšlenky a v tomto procesu vybírá klíčové příběhy, které jsme dosud viděli a teprve přijdou.

Bartlebooth i Valène ve svých projektech selhávají: Toto je opakující se téma v mnoha příbězích.

Elementy

Bytový dům

Jedním z dlouhodobých projektů v Pereci byl popis pařížského bytového domu, jak by bylo vidět, kdyby byla odstraněna celá fasáda, která by odhalila každou místnost. Perec byl posedlý seznamy: takový popis by byl vyčerpávající do posledního detailu.

Některé precedenty tohoto tématu lze nalézt ve španělském románu El diablo cojuelo [es ] (1641, „The Lame Devil“ nebo „The zmrzačený ďábel“) autorem Luis Vélez de Guevara (částečně přizpůsobeno Francii ve století 18 Alain-René Lesage ve svém románu z roku 1707 Le Diable boiteux „The Lame Devil“ nebo „The Devil upon Two Sticks“) a ruský román 20. století Pán a Margarita podle Michail Bulgakov. Další známá literární hádanka je Peklo (1963) pařížského argentinského prozaika Julio Cortázar.

Zatímco Bartleboothův logický příběh je ústředním příběhem knihy, 11 rue Simon-Crubellier je předmětem románu. 11 rue Simon-Crubellier byla zmrazena v okamžiku, kdy Bartlebooth umírá. Lidé jsou zmrazení v různých bytech, na schodech a ve sklepech. Některé pokoje jsou volné.

Vyprávění se pohybuje jako rytíř v šachové hře, jedna kapitola pro každou místnost (čím více pokojů má byt, tím více kapitol je jí věnováno). V každé místnosti se dozvídáme o obyvatelích místnosti nebo o minulých obyvatelích místnosti nebo o někom, s kým přišli do styku.

Mnoho postav v 11 rue Simon-Crubellier, jako jsou Smautf, Valène, Winckler a Morellet, má přímé spojení s Bartleboothovým úkolem. V těchto místnostech má tedy Bartleboothova logická vyprávění tendenci být přenášena dále. Mnoho příběhů však souvisí s Bartleboothem pouze tím, že souvisí s historií 11. ulice Simon-Crubellier.

Rytířské turné

A rytířské turné jako prostředek k vytvoření románu byla dlouholetá myšlenka Oulipo skupina. Perec navrhuje výšku budovy jako mřížku 10 × 10: 10 podlaží, včetně sklepů a podkroví a 10 místností napříč, včetně dvou pro schodiště. Každá místnost je přiřazena ke kapitole a pořadí kapitol je dáno rytířskými pohyby po mřížce. Jelikož však román obsahuje pouze 99 kapitol a obchází suterén, rozšiřuje Perec téma neúspěchu Bartlebootha i ve struktuře románu.

Seznamy

Příklad bi-čtverce. Perec k distribuci prvků ze svých 42 seznamů použil 21 větších (10x10) mřížek

Obsah Perecova románu byl částečně vygenerován 42 seznamy, z nichž každý obsahoval 10 prvků (např. Seznam „Tkaniny“ obsahuje deset různých textilií). Perec použit Řecko-latinské čtverce nebo „bi-čtverce“ k distribuci těchto prvků do 99 kapitol knihy. Bi-square je podobný a sudoku hádanka, i když složitější, jako dva seznamy prvků musí být distribuovány po celé mřížce. V zobrazeném příkladu jsou tyto dva seznamy první tři písmena řecké a latinské abecedy; každá buňka obsahuje řecký a latinský znak a stejně jako v sudoku obsahuje každý řádek a sloupec mřížky také každý znak přesně jednou. Na stejném principu vytvořil Perec 21 bi-čtverců, z nichž každý distribuoval dva seznamy 10 prvků. Díky tomu mohl Perec distribuovat všech 42 svých 10-prvkových seznamů do 99 kapitol. Jakákoli daná buňka na mapě 10x10 bytového domu mohla být křížově odkazována na ekvivalentní buňku na každém z 21 bi-čtverců, pro každou kapitolu mohl být vytvořen jedinečný seznam 42 prvků, které je třeba zmínit.

Prvky v seznamech 39 a 40 („Mezera“ a „Špatné“) nejsou nic jiného než čísla 1 až 10; kdyby Perec konzultoval „Špatný“ bi-kvadrát a našel například „6“ v dané buňce, zajistil by, aby kapitola odpovídající této buňce udělala něco „špatného“ při zahrnutí konkrétní látky, barvy, doplňku nebo šperk, který bi-čtverce pro seznamy ve skupině 6 přiřadily dané buňce / kapitole.

Perec také rozdělil 40 z těchto seznamů do 10 skupin po čtyřech (například šestá podskupina obsahuje seznamy „Látky“, „Barvy“, „Příslušenství“ a „Klenoty“,[1]) který stroji vytvářejícímu příběh poskytl další vrstvu složitosti.

Další variace pochází z přítomnosti seznamů 39 a 40 v 10. podskupině; Seznamy 39 a 40 by někdy označovaly jejich vlastní podskupinu jako skupinu, se kterou se má v dané kapitole manipulovat. Podle Perecova životopisce Davida Bellose tento sebereflexivní aspekt Seznamů 39 a 40 „umožňoval v takových případech použít„ mezeru “tím, že ne vynechání jakéhokoli jiného omezení ve skupině („gapping the gap“) nebo vynechání omezení ve skupině ne určeno bi-čtvercovým číslem („křivdit špatně“) nebo ne vůbec něco pokazit ('zlobit špatně') “.[1] 41. a 42. seznam společně tvoří deset „párů“ (například „Pýcha a předsudek“ a „Laurel a Hardy“), které jsou vyňaty z narušení seznamů „Gap“ a „Wrong“, které ovlivňují prvních čtyřicet seznamů.[2] Je důležité si uvědomit, že Perec uznal, že seznamy byly často pouhými pokyny; některé kapitoly obsahují mnohem méně než 42 předepsaných prvků.

slepé střevo

Část dodatku v knize obsahuje chronologii událostí počínaje rokem 1833, 70stránkový rejstřík, seznam 100 hlavních příběhů a plán nadmořské výšky bloku jako mřížka 10x10. Rejstřík uvádí mnoho lidí, míst a uměleckých děl zmíněných v knize:

  • skutečné, jako např Mozart
  • fiktivní, jako např Jules Verne postava Kapitáne Nemo
  • vnitřně skutečné, jako je sám Bartlebooth
  • vnitřně fiktivní: například postavy v příběhu napsaném školákem

Recepce

v Recenze knihy New York Times romanopisec Paul Auster napsal "Georges Perec zemřel v roce 1982 ve věku 46 let, zanechal po sobě tucet knih a skvělou pověst. Podle slov Italo Calvino, byl „jednou z nejpozoruhodnějších literárních osobností na světě, spisovatelem, který se nepodobal absolutně nikomu jinému“. Chvíli nám trvalo, než jsme se uchytili, ale teď, když jeho hlavní dílo - Life: Uživatelská příručka (1978) - byl konečně přeložen do angličtiny a je nemožné, abychom znovu uvažovali o současném francouzském psaní stejným způsobem. “[3]

V seznamu netechnických knih, které četl, počítačový vědec Donald Knuth označoval tuto knihu jako „možná největší román 20. století“.[4]

Viz také

Reference

  1. ^ A b Bellos, David (2010). Georges Perec: Život slovem, str. 600–602. Harvill Press, Londýn. ISBN  1846554209.
  2. ^ Bellos, David (2010). Georges Perec: Život slovem, str. 601. Harvill Press, London. ISBN  1846554209.
  3. ^ Paul Auster, "Bartlebooth Follies", Recenze knihy New York Times, 15. listopadu 1987.
  4. ^ Knuth, Donald. "Knuth: Odchod do důchodu". Citováno 8. října 2012.

externí odkazy