La Flora - La Flora

La Flora, o vero Il natal de 'fiori
Opera podle
La Flora frontispiece 1628.jpg
Průčelí Alfonso Parigi pro libreto, publikované v roce 1628
PřekladFlora neboli Zrození květin
LibretistaAndrea Salvadori
Jazykitalština
Premiéra
14. října 1628 (1628-10-14)
Teatro Mediceo, Florencie

La Flora, o vero Il natal de 'fiori (Flora, nebo Zrození květin) je opera v prolog a pět aktů složených z Marco da Gagliano a Jacopo Peri do a libreto podle Andrea Salvadori. Poprvé byla provedena dne 14. října 1628 v Teatro Mediceo ve Florencii na oslavu manželství Margherita de 'Medici a Odoardo Farnese, vévoda z Parmy.[1] Na základě příběhu Chloris a Zephyrus v knize V z Ovid je Fasti Salvadoriho libreto obsahuje mnoho alegorických odkazů na přenos politické moci, krásu Toskánsko a síla dynastie Medici. Skóre La Flora je jedním ze dvou dosud existujících ze 14 publikovaných scénických děl Gagliano. Několik jeho árií se stále hraje jako koncertní kousky.

Pozadí

Velkovévodkyně Maria Maddalena

Cesta k svatbě Margherita de 'Medici a Odoardo Farnese a opera, která měla být klíčovou součástí oslav, nebyla hladká. Jejich manželství bylo uzavřeno v roce 1620, kdy byli oběma dětmi, a mělo za cíl posílit spojenectví mezi Florencií a Parmou. Během cesty došlo k dvěma neúspěšným pokusům rodiny Mediciů o porušení smlouvy, nejprve v roce 1624 Margheritinou matkou Velkovévodkyně Maria Maddalena která dala přednost svému synovci Princ Wladyslaw Polska a později Margheritiným bratrem, Ferdinando II, kteří upřednostňovali Gaston, vévoda z Orléans. Parma se však pevně držela, a přestože oficiální datum svatby Margherity a Odoarda ještě nebylo stanoveno do poloviny roku 1627, pokračovaly přípravy na slavnosti, včetně opery v Teatro Mediceo (kdysi součástí Uffizi Palace ).[2]

Libreto pro La Flora napsal autor Andrea Salvadori, kteří byli zaměstnáni Medici jako dvorní básníci od roku 1616 a poskytli tam texty a libreta pro četná hudební představení, posvátná i světská. Opera, kterou původně plánoval pro svatební oslavy, byla Iole ed Ercole (Iole a Herkules ) pro který Jacopo Peri hudbu složil již do konce roku 1627. Během této doby byl Salvadori zapojen do sporu se zpěvákem a skladatelem, Francesca Caccini. Podle dobových zpráv se Caccini pomstila přesvědčením Marie Magdalény a její dcery, že téma opery lze interpretovat tak, že odráží touhu Margherity ovládat svého nového manžela.[3] Salvadori musel napsat nové libreto, tentokrát na základě příběhu polní víly Chloris a bůh větru Zephyrus jak je popsáno v knize V z Ovid je Fasti. (Ovidiova verze připisovala původ bohyně Flóra k sňatku Zephyrus a Chloris, který přeměnil vílu na bohyni.) Marco da Gagliano, který předtím spolupracoval se Salvadori na několika dílech, složil veškerou hudbu pro La Flora kromě toho, který zpíval Clori (Chloris), který složil Jacopo Peri.

Maria Maddalena se aktivně podílela na plánování výroby. Zajistila služby hudebníků a zpěváků, zúčastnila se zkoušek a podle muzikologa Kelley Harnesse mohla dobře přispět k rozvoji zápletky, která obsahuje mnoho alegorických odkazů na přenos politické moci, krásy Toskánska a síla dynastie Medici.[4]

Historie výkonu

La Flora bylo provedeno 14. října 1628, tři dny po svatbě Margherita de'Medici a Odoarda Farnese, a bylo posledním velkým představením, které bylo uvedeno v Teatro Mediceo. Tuto bohatou produkci navrhl Alfonso Parigi, který také vytvořil rytiny hlavních scén z opery, aby ilustroval libreto, které vyšlo ve stejném roce jako festivalová kniha. Marin Mersenne píšu L'Harmonie universelle (1637) popsal reakce účastníků:

Diváci prohlásili, že nikdy nic podobného neslyšeli ani neviděli, ať už pro krásu recitativu, který každý herec přednesl při recitaci a zpěvu na jevišti, nebo pro majestát poezie nebo pro bohatství a stroje, které představovaly hromy a blesky a další bouře s takovou dokonalostí, že diváci zůstali ohromeni a ohromeni.[5]

Na začátku 17. století v Itálii se díla specificky komponovaná k soukromému provádění v dvorních divadlech pro královské příležitosti (zejména ta, která zahrnují bohatou podívanou) opakovala zřídka. La Flora nebyla výjimkou. V moderní době, kdy byla uvedena v roce 2002 v Teatro Comunale v roce 2004, však získala alespoň jedno představení Fontanellato autorů I Madrigalisti Farnesiani a Collegium Farnesianum pod vedením Marca Faelliho.[6] Dvě redukované formy libreta pod názvem Natale de 'Fiori a určené k provedení jako komická hra bez hudby, byly publikovány v Miláně v roce 1667 (herci Pietro Ricciolini a Ambrogio Broglia) a v Benátkách v roce 1669 (herečka Domenica Costantini).[7] Několik divadelních vědců navrhlo, aby libreto, spolu s Parigiho scénickými návrhy, mohlo být také klíčovým zdrojem pro Ben Jonson rok 1631 maska, Chloridia.[8]

Ze 14 zveřejněných oper Gagliana pouze La Dafne (1608) a La Flora mít existující skóre. Několik árií z La Flora od té doby vyšly samostatně a jsou stále uváděny jako koncertní kousky, včetně „Lamento di Clori“ (Clori's Lament, složil Peri); Corilina árie „Io era pargoletta“ (byla jsem malé dítě); a Merkurova ukolébavka „Dormi, Amore“ (Spánek, Amor). Ezio Pinza, který vystoupil s „Dormi, Amore“ na několika koncertech a dále Hodina zvonu na telefon, zaznamenal to pro Columbia Records v roce 1945.[9]

Role

La Flora také zahrnovalo pět rozšířených tanců (balli ), jeden v každém aktu.[10] Jména tanečníků, zpěváků a hudebníků, kteří se zúčastnili prvního představení opery, jsou kromě kastrát zpěvák Loreto Vittori (1600–70) a hudebník Andrea Falconieri, kteří jako Vittori byli dovezeni z Říma.[11]

Chloris a Zephyrus zobrazeni v Botticelli 1482 malba Primavera
RoleTyp hlasu[12]
Imeneo (Panenská blána ), bůh obřadů manželstvítenor
Mercurio (Rtuť ), posel bohůkontraalt
Berecinzia (Cybele ), Bohyně Zeměsoprán
Zeffiro (Zephyrus ), bůh západního větrusoprán
Venere (Venuše ), bohyně lásky a krásysoprán
Amore (Amor ), bůh touhy a erotické láskysoprán
Clori (Chloris ), A nymfa, později nazývaná „Flora“soprán
Corilla, víla a Cloriho společníksoprán
Podokno (Pánev ), bůh pastýřůtenor
Lirindo, pastýř zamilovaný do Corillytenor
Triton (Triton ), bůh mořetenor
Pasitea, Aglaia a Talìa (Pasithea, Aglaea, a Thalia ), the Tři Gráciesoprány
Plutone (Pluto ), bůh podsvětíbas
Eaco, Radamanto a Minosse (Aeacus, Rhadamanthus, a Minos ), soudci v Hadestenorové
Gelosia, Žárlivostkontraalt
Austro (Auster ), bůh jižního větrutenor
Borea (Boreas ), bůh severního větrutenor
Satiro, a satyrtenor
Nettuno (Neptune ), bůh mořetenor
Giove (Jove ), král bohůtenor
Apollo (Apollo ), bůh světla a sluncetenor
Napaeae, Sylvans, Tritony, Nereidy, Satyři, Amorové, Aurae, Tempestates, a pekelný božstva

Synopse

Alfonso Parigi scénografie pro zahájení 1. dějství s Cybele v dálce jeskyně

Nastavení: toskánský venkov ve starověku[13]

Prolog

Panenská blána (Imeneo) zpívá chválu novomanžele Margherita de 'Medici a Odoardo Farnese a jejich příslušné státy, Toskánsko a Parma. Předurčuje pro ně dlouhé, šťastné a plodné manželství a pro jejich potěšení nabízí milostný příběh Chloris (Clori) a Zephyrus (Zeffiro).

1. dějství

Rtuť (Mercurio) přivolá bohyni Země Cybele (Berecinzia). Pomalu se otevírá hora a ona se objevuje ve své jeskyni. Oznamuje Merkur Jove Vyhláška, že Země bude mít květiny, stejně jako nebesa mají hvězdy, a že tyto květiny se zrodí ze svazku Chloris, nymfa toskánských polí a Zephyrus, bůh jarního větru. Zephyrus říká Venuši (Venere) o své lásce k Chloris. Ona mu zase řekne, že zajistí, že jeho snaha o vílu bude úspěšná. Amor (Amore) nad tím vyjadřuje svou nelibost a slibuje, že Zephyrusovi zmaří. Venuše ho pošle pryč. Pánev (Pane) sleduje Corillu, nymfu a Chlorisinu přítelkyni. Corilla ho kvůli jeho ošklivosti odmítá a prohlašuje svou lásku k pastýři Lirindovi. Pan zuří a obviňuje Amora. Tritony a Nereidy předvádějte s Panem a zpívejte chválu Amora, Venuše a Slunce, když tancují.

Zákon 2

Zephyrus chválí Chloris, „Giovinetta, che si dolce“ (mladá dívka, která tak sladce), ale ona mu řekne, že se vzdala lásky a chce napodobit cudnou bohyni Diana. Amor si hořce stěžuje na Merkura, že si Venuše uzurpovala jeho moc určit, kdo se zamiluje. Rtuť přivolává Tři Grácie a společně mu zpívají ukolébavku „Dormi, Amore“ (Spánek, Amor). Jakmile Merkur usne, utíká svými luky a šípy a pochodní. The satyři přijďte za Amorem a tancujte kolem něj, jak se mu vysmívají za to, že mu bylo možné ukrást zbraně.

Zákon 3
Parigiho jevištní design pro finále 5. dějství představující Tanec vánků. V pozadí, Apollo na Pegase nad fontánou múz. Napravo padají Amorovy slzy na zem jako květiny

Corilla zpívá o své lásce k Lirindovi „Io era pargoletta“ (byla jsem malé dítě). Lirindo se k ní přidá a také zpívá o své lásce k ní. Poté řekne Lirindovi, že Chloris je nyní hluboce zamilovaná do Zephyrus a přemýšlí, co přineslo změnu srdce jejího přítele. Lirindo vysvětluje, že Merkur přinesl ukradené zbraně Amora na Venuši, která pomocí svého zlatého luku a šípu přiměla Chloris, aby se zamiloval do Zephyru. Když to Amor uslyšela od samotné Chloris, postaví se Venuši, která požaduje jeho zbraně, ale ona mu řekne, že dala zlatý luk Joveovi, hodila svůj olověný luk do moře a nechala si pochodeň pro sebe. V zuřivosti Amor klesá Hades a přináší s ním Žárlivost (Gelosia) zpět na Zemi. Pan si znovu stěžuje Tritonovi na zrádnost a nenávist k ženám, které s ním znovu protestují. Sbor z cupids dorazit posmívat Pan, jak zpívají a tančí kolem něj

Zákon 4

Na Amorovu popud Pan (falešně) řekne Chloris, že jí Zephyrus byl nevěrný. Se zlomeným srdcem zahání Zephyrus pryč a ponechá toskánské země v sevření Auster (Austro) a Boreas (Borea), bohové severního a jižního větru. Obloha se zatemňuje a snesou obrovské bouře s hromy, blesky a krupobitím. The Napaeae a Nereids bědují nad ničením polí a lesů a utíkají. Akt končí násilným Tancem Bouře.

Zákon 5

Bohové zasáhnou, aby nastolili pořádek. Jove vrací Amorův zlatý luk a Neptune (Nettuno) přivádí zpět olověný, který Venuše hodila do moře. Chloris si stěžuje na svůj osud a staví jej do kontrastu s Corillovým a Lirindovým štěstím a vyjadřuje svou touhu po smrti „Fortunata Corilla“ (Fortunate Corilla). Na popud Venuše a Merkuru si Amor uvědomí chybu svých způsobů a řekne pravdu Chloris. Láska Chloris a Zephyrus se nyní obnovila, jaro se vrací. Amor pláče a tam, kde jeho slzy padají na Zemi, se objevují květiny. Zephyrus dává Chloris nové jméno, Flóra, a přemění ji na bohyni jara a květin. Poté zpívá budoucí vznešenost Florencie. Apollo objeví na koni Pegas jako Múz přinést Hippokrenová fontána zalévat květiny. Apollo chválí lilii, symbol Florencie i Dům Farnese. Opera končí Tancem Vánek.

Reference

Poznámky
  1. ^ Gagliano a soud (2011) s. ix
  2. ^ Harness (2006), str. 175-178
  3. ^ Harness (2006), str. 179.
  4. ^ Harness (2006), str. 175
  5. ^ Marin Marsenne, „Oznámení pro Maîtres, kteří vyučují zpěv, ve kterém se diskutuje o italských éterech“, MacClintock (1979), str. 174
  6. ^ Tesori Musicali Toscani. Zpřístupněno 13. září 2011 (v italštině)
  7. ^ Cuppone (2010), str. 198; Cascetta a Carpani (1995), str. 300
  8. ^ Daye (2007), str. 81-82
  9. ^ Steane (1993), str. 293
  10. ^ Daye (2007), str. 86
  11. ^ Vittori a Dunn (2002), str. vii; Hammond (1978), str. 407
  12. ^ Role a typy hlasu jsou založeny na Gagliano a Court (2011) str. 3
  13. ^ Synopse založená na libretu v Gagliano a soudu (2011)
Zdroje
  • Cascetta, Annamaria and Carpani, Roberta (1995). La scena della gloria: drammaturgia e spettacolo a Milano in età spagnola. Vita e Pensiero. ISBN  88-343-1699-1 (v italštině)
  • Cuppone, Roberto (2010). „Costantini, Domenica“ v Giovanna Sparacello (ed.) Notizie istoriche de 'comici italiani. IRPMF (Institut de recherche sur le patrimoine musical en France) (v italštině)
  • Daye, Anne (2007). „At the Queen's Command: Henrietta Maria and the Development of the English Masque“ in Lynn Matluck Brooks (ed.) Dámské práce: Tancování v Evropě před rokem 1800, s. 71–98. University of Wisconsin Press. ISBN  0-299-22534-8
  • Gagliano, Marco da and Court, Suzanne (2011). La Flora, Svazek 171 ze dne Nedávné výzkumy hudby barokní éry (editoval, komentoval a přeložil Suzanne Court). Edice A-R. ISBN  0-89579-696-1
  • Hammond, Frederick (1978). „Girolamo Frescobaldi ve Florencii: 1628-1634“ v Sergio Bertelli a Gloria Ramakus (eds.) Eseje předložené Myronovi P. Gilmorovi, Sv. 2, s. 405–419. La Nuova Italia
  • Harness, Kelley Ann (2002). „Chaste Warriors and Virgin Martyrs in Florentine Musical Spectacle“ ve filmu Todd Michaël Borgerding (ed.) Gender, sexualita a stará hudba. Routledge. ISBN  0-8153-3394-3
  • Harness, Kelley Ann (2006). Echoes of Women's Voices: Music, Art, and Female Patronage in Early Modern Florence, str. 73–122. University of Chicago Press. ISBN  0-226-31659-9
  • MacClintock, Carol (1979). Čtení z dějin hudby v představení. Indiana University Press. ISBN  0-253-14495-7
  • Steane, J. B. (1993). Velká tradice: Sedmdesát let záznamu zpěvu 2. vydání. Amadeus Press. ISBN  0-931340-64-0
  • Vittori, Loreto a Dunn, Thomas D. (2002). La Galatea, Svazek 119 z Nedávné výzkumy hudby barokní éry (editoval a komentoval Thomas D. Dunn). Edice A-R. ISBN  978-0-89579-506-9

externí odkazy