Francie Balantič - France Balantič

Francie Balantič
Francie Balantič.jpg
narozený(1921-11-29)29. listopadu 1921
Kamnik, Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (teď v Slovinsko )
Zemřel24. listopadu 1943(1943-11-24) (ve věku 21)
Grahovo u Cerknica, Provincie Lublaň
obsazeníBásník
Literární hnutíSymbolismus, Expresionismus

Francie Balantič (29. listopadu 1921-24. Listopadu 1943)[1] byl slovinština básník. Jeho práce byly během školního roku zakázány ze škol a knihoven Titoista režimu ve Slovinsku, ale od konce 80. let byl přehodnocován jako jeden z nejvýznamnějších slovinských básníků 20. století.

Život

Balantič se narodil v dělnické rodině v roce Kamnik,[2][3] v slovinský region Horní Kraňsko v tehdejší době Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Před druhá světová válka, studoval slovanskou lingvistiku na Univerzita v Lublani.[3]

Jako student Balantič vyznával levé křídlo sklony, se soucitem k Křesťanský socialismus a odborářství obecně. Jako oddaný římský katolík,[4] byl však podezřelý vůči materialistickému světonázoru přítomnému ve většině levicových ideologií té doby, zejména v Komunismus. V roce 1941 se odvrátil od politického aktivismu a byl přesvědčen, že jedinou záchranu pro lidstvo lze najít v Evangelium.

V prvních měsících po Ose invaze do Jugoslávie a italská okupace Lublaň, vstoupil do ilegální studentské organizace Fronta osvobození slovinského lidu, ale brzy nato jej opustil, narušen svými prokomunistickými sklony.

V červnu 1942 se Fašistický orgány italština -obsazený Provincie Lublaň internován v Koncentrační tábor Gonars,[3] společně s několika dalšími nacionalistickými studenty, včetně Zorko Simčič a Marjan Tršar. Byl propuštěn na přímluvu Bishopa Gregorij Rožman na podzim téhož roku. Vrátil se do Lublaně a strávil půl roku v téměř úplném ústraní, většinou se věnoval psaní. V březnu 1943 vstoupil do dobrovolnictví antikomunistický milice sponzorované Italy. Po Italské příměří v září 1943 se rozhodl přihlásit do Slovinská domobrana,[3] protikomunistická milice sponzorovaná různými slovinskými konzervativními a protirevolučními politickými skupinami, které spolupracovaly s Nacistická němčina okupační síly v boji proti Slovinští partyzáni. Byl umístěn jako důstojník na zásobovacím stanovišti Domobrany ve vesnici Grahovo u Cerknica v roce 1943. Post byl napaden, obléhán a vypálen v nerovném boji mezi asi 30 jednotkami domobrany a desetkrát větším slovinským partyzánem Tomšičova brigáda. Balantič při útoku zahynul.[3]

Práce

Balantič byl intimista a textař básník, který psal mystické a vášnivé básně. Byl ovlivněn dílem slovinského romantického básníka Francie Prešeren, dekadentistický básník Josip Murn, expresionistický Srečko Kosovel, a zejména náboženská symbolika Alojz Gradnik. Balantič byl zejména mistrem klasických básnických forem sonety. Jeho hlavní báseň byla „Sonetni venec“ (Věnec sonetů, napsaný v roce 1940).[3] a publikoval posmrtně literárním kritikem Tine Debeljak v roce 1944.

Nejtypičtějším rysem Balantičovy poezie je jeho jedinečná směsice personalista a eschatologické vize, ve kterých a mesiášský smysl pro tragické rozpuštění civilizace a konec času se prolíná s předtuchami jeho vlastní smrti a silným erotickým pocitem. Většina jeho básní je hledáním osobní vize božství ve spojení s katolickou tradicí mysticismus. Vyvinul složitý metaforicko-hermetický styl, který se blíží manierismus. V mnoha ohledech Balantič navazoval na tradici slovinského křesťanského expresionismu, jehož hlavními představiteli byli Anton Vodnik a Edvard Kocbek, který po vzoru spisovatele Ivan Pregelj, spojil se s prvky Barokní estetičnost.

Dědictví

Po druhá světová válka, veškerá jeho poezie byla odstraněna z veřejnosti knihovny v Socialistická federativní republika Jugoslávie a jeho jméno bylo z veřejného vzdělávání vynecháno. Když literární historik Anton Slodnjak zmínil Balantič ve svém Recenze slovinské literatury v padesátých letech byl kvůli tomu propuštěn z funkce na univerzitě v Lublani.[5][6] V roce 1966 byl pod názvem vytištěn výběr Balantičových básní Muževna steblika, ale po zásahu komunistická strana bylo rozhodnuto, že kniha by měla být stažena a celý běh byl odeslán ke zničení a recyklaci.[7]

Jeho básně byly publikovány ve slovinštině diaspora, speciálně v Argentina, kde literární historici Tine Debeljak a Francie Papež upravil a publikoval většinu svých děl. Na konci 80. let byl Balantič znovu objeven v roce Slovinsko, a je nyní považován za jednoho z nejvýznamnějších slovinských básníků 20. století Edvard Kocbek a Srečko Kosovel.

Básnické sbírky

  • V ognju groze plapolam (I Flutter in the Fire of Horror; Ljubljana, 1944)
  • Muževna steblika (Sappy Stem; Publikováno posmrtně v Buenos Aires, 1966) COBISS  14412545
  • Zbrano delo, (Collected Work; Buenos Aires, 1976) COBISS  522295
  • Zbrane pesmi, (Sebrané básně; Ljubljana, 1991) COBISS  23614976
  • Tihi glas piščali„(Tichý hlas flétny; Ljubljana, 1991) COBISS  28163840

Viz také

Reference

  1. ^ Lutar Ivanc, Aleksandra. 2006. Album slovenskih književnikov. Lublaň: Mladinska Knjiga, str. 160.
  2. ^ Cox, John K. 2004. Slovinsko: Vyvíjející se loajality. London: Routledge.
  3. ^ A b C d E F Plut-Pregelj, Leopoldina a Carole Rogel. 2010. Slovinsko A až Z. Lanham, MD: Strašák, str. 33.
  4. ^ Cooper, Henry R. 2003. Dvojjazyčná antologie slovinské literatury. Bloomington, IN: Slavica, str. 251.
  5. ^ Hočevar, Ksenja (22. listopadu 2013). „Balantič, klasik slovenstva“. Družina. Citováno 20. září 2017.
  6. ^ Nežmah, Bernard (14. března 2004). „France Balantič: V ognju groze plapolam“. Mladina (10). Citováno 20. září 2017.
  7. ^ Pibernik, Francie (2017). Novi Slovenski biografski leksikon. Lublaň: Znanstvenoraziskovalni centrum SAZU. Citováno 20. září 2017.