Komunistická strana Čech a Moravy - Communist Party of Bohemia and Moravia - Wikipedia

Komunistická strana Čechy a Morava Komunistická strana Čech a Moravy
Vůdce	Vojtěch Filip
Zástupci vedoucích	Petr Šimůnek [cs ] Stanislav Grospič [cs ] Kateřina Konečná Václav Ort [cs ]
Vůdce Poslanecké sněmovny	Pavel Kováčik [cs ]
Vedoucí poslanec	Kateřina Konečná
Založený	31. března 1990
Předcházet	Komunistická strana Československa
Hlavní sídlo	Politických vězňů 9, Praha
Noviny	Haló noviny
Think tank	Ústav české levice
Křídlo pro mládež	Mladí komunisté
Členství (2020)	31,456
Ideologie	Komunismus[1][2] marxismus[3] Měkký euroskepticismus[4][5][6]
Politická pozice	Levé křídlo[7][8] na zcela vlevo[9][10]
Evropská příslušnost	Strana evropské levice (pozorovatel)[11]
Mezinárodní příslušnost	Mezinárodní setkání Komunistické a dělnické strany
Skupina Evropského parlamentu	Evropská sjednocená levice – Severská zelená levice[12]
Barvy	Červené
Poslanecká sněmovna	15 / 200
Senát	0 / 81
Evropský parlament	1 / 21
Regionální rady	13 / 675
Místní rady	1,426 / 62,300
Vlajka strany
webová stránka
http://www.kscm.cz/
Politika České republiky Politické strany Volby

Česká republika
Tento článek je součástí série o politika a vláda Česká republika
Ústava Ústavní zákony Listina základních práv a Základní svobody
Výkonný Prezident (seznam ) Miloš Zeman Vláda premiér (seznam ) Andrej Babiš
Parlament Senát Poslanecká sněmovna
Justiční Ústavní soud nejvyšší soud Nejvyšší správní soud Nejvyšší soudy Krajské soudy Okresní soudy
Nedávno volby Legislativní: 2006 2010 2013 2017 Senát: 2010 2012 2014 2016 2018 Evropský: 2004 2009 2014 2019 Prezidentský: 2003 2008 2013 2018
administrativní oddělení Regiony Okresy
Zahraniční vztahy Vztahy mezi Českou republikou a Německem Vztahy mezi Českou republikou a Francií Vztahy mezi Českou republikou a Spojeným královstvím Politika Evropské unie
Ostatní země

The Komunistická strana Čech a Moravy (čeština: Komunistická strana Čech a Moravy, KSČM) je komunistická strana^[1][2] v Česká republika. Má 42 994 členů (2016) a je členskou stranou Evropská sjednocená levice – Severská zelená levice blok v Evropský parlament.^[12]

Spolu s Strana komunistů Moldavské republiky je to jedna z pouhých dvou bývalých vládnoucích stran v postkomunistické střední a východní Evropě, která nezrušila název komunismu ze svého názvu, přestože změnila svůj stranický program tak, aby dodržoval zákony přijaté po roce 1989.^[13][14] Po většinu prvních dvou desetiletí po Sametová revoluce byla strana politicky izolovaná a obviněna z extremismu, ale přiblížila se k Česká sociálně demokratická strana (ČSSD). Po Regionální volby 2012, začala vládnout v koalici s ČSSD v 10 regionech.^[15] Nikdy nebyla součástí vládní koalice ve výkonné moci, ale poskytuje parlamentní podporu Druhý kabinet Andreje Babiša.

Mládežnická organizace strany byla zakázána od roku 2006 do roku 2010,^[14][16] a došlo k volání od jiných stran, aby se hlavní strana postavila mimo zákon.^[17] Do roku 2013 jako jediná politická strana v České republice tiskla vlastní noviny s názvem Haló noviny.^[18]

Logo party s dvěma třešněmi pochází z písně Le Temps des cerises, a revoluční píseň spojené s Pařížská komuna.^[19]

Dějiny

Komunistická strana Čech a Moravy byla založena v roce 1989 Kongresem České republiky Komunistická strana Československa, která se rozhodla založit stranu pro území Čechy a Morava (počítaje v to České Slezsko ), oblastí, které se měly stát Českou republikou. Organizace nové strany byla podstatně demokratičtější a decentralizovanější než předchozí strana a dala místním okresním pobočkám strany významnou autonomii.^[20]

V roce 1990 byla Komunistická strana Československa reorganizována jako federace Komunistické strany Čech a Moravy a Komunistická strana Slovenska. Později Komunistická strana Slovenska změnila název na Strana demokratické levice a federace se rozpustila v roce 1992.

Během prvního kongresu strany, který se konal v Olomouc v říjnu 1990 vůdce strany Jiří Svoboda se pokusil reformovat stranu na demokratickou socialistickou, navrhl demokratický socialistický program a změnil název na přechodnou „Komunistická strana Čech a Moravy: Strana demokratického socialismu“.^[21] Svoboda musel vyrovnat kritiku starších konzervativních komunistů, kteří tvořili většinu členů strany, s požadavky stále většího a umírněného bloku členů, vedeného především skupinou mladých poslanců KSČM zvaných Demokratická levice, kteří požadovali okamžitou sociální demokratizaci strany.^[13] Delegáti schválili nový program, ale odmítli změnu názvu.^[13]

V letech 1991 a 1992 se frakční napětí zvýšilo a konzervativní protistrany stranyrevizionista křídlo stále hlasitěji kritizuje Svobodu.^[13] Došlo k nárůstu popularity anti-revizionistických marxisticko-leninských klubů mezi řadovými členy.^[13] Na druhém křídle strany byla Demokratická levice stále kritičtější vůči pomalému tempu reforem a začala požadovat referendum členů o změně názvu.^[13] V prosinci 1991 se Demokratická levice odštěpila a vytvořila krátkodobé Strana demokratické práce.^[13] Referendum o změně názvu se konalo v roce 1992, přičemž 75,94% hlasovalo pro změnu názvu.^[13]

Druhý kongres strany, který se konal v Kladno v prosinci 1992, ukázal rostoucí popularitu strany anti-revizionistické křídlo.^[13] Přijala rezoluce, které reinterpretovaly program z roku 1990 jako „výchozí bod“ pro KSČM, spíše než definitivní prohlášení postkomunistického programu.^[13] Svoboda, který byl hospitalizován kvůli útoku An antikomunistický, se nemohl kongresu zúčastnit, byl nicméně drtivou většinou znovu zvolen.^[13] Po druhém sjezdu strany v roce 1992 se několik skupin oddělilo. Skupina postkomunistických delegátů se oddělila a spojila se Stranou demokratické práce, aby vytvořila Strana demokratické levice (SDL).^[20] Několik nezávislých levicových členů, kteří se zúčastnili KSČM na volebním paktu z roku 1992 s názvem Levý blok opustil stranu a vytvořil Strana levého bloku (SLB).^[20] Obě skupiny se nakonec sloučily do Strana demokratického socialismu (PDS),^[22] která vykonává určitou společnou práci a spolupracuje s Komunistickou stranou Čech a Moravy.

V roce 1993 se Svoboda pokusil vyloučit členy platformy „Za socialismus“, skupiny ve straně, která chtěla obnovení komunistického režimu před rokem 1989.^[23] Avšak pouze s vlažnou podporou ústředního výboru KSČM krátce rezignoval. Svou rezignaci stáhl poté, co ústřední výbor souhlasil s posunutím dalšího kongresu strany dopředu do června 1993, aby vyřešil otázky jejího jména a ideologie.^[20]

Na kongresu v roce 1993, který se konal v Prostějov, Svobodovy návrhy byly dvoutřetinovou většinou většinově odmítnuty.^[20] Svoboda se nesnažil o znovuzvolení do funkce předsedy a neokomunista Miroslav Grebeníček byl zvolen předsedou.^[20] Grebeníček a jeho příznivci kritizovali to, co označili za „nedostatky“ režimu před rokem 1989, ale podporovali zachování komunistického charakteru a programu strany.^[20] Členové platformy „Za socialismus“ byli na kongresu vyloučeni, přičemž existence „platforem“ ve straně byla zcela zakázána z důvodu, že příliš ovlivňují menšinové skupiny.^[20] Svoboda opustil večírek a nakonec se připojil k ČSSD v roce 1997.

Vyloučení členové „Za socialismus“ založili „Stranu československých komunistů“ (později přejmenovanou na Komunistická strana Československa ), vedené Miroslav Štěpán.^[22] Komunistická strana Čech a Moravy s touto skupinou odmítá pracovat.

Strana byla většinu prvního desetiletí existence České republiky ponechána stranou. Václav Havel podezření, že KSČM byla stále nezrekonstruovaná Stalinistické strany a zabránil jí v jakémkoli vlivu během jeho předsednictví. Strana však poskytla rozpětí jednoho hlasu, které zvolilo Havlova nástupce Václav Klaus jako prezident.^[24]

Po dlouhotrvajícím boji s ministerstvem vnitra, Komunistickým svazem mládeže (KSM), sekce mládeže KSCM vedená Milan Krajča, byla rozpuštěna v roce 2006, údajně za to, že ve svém programu podpořila nahrazení soukromého výrobním prostředkem kolektivním vlastnictvím.^[16] Toto rozhodnutí se setkalo s mezinárodními protesty.^[25]

V listopadu 2008 požádal Senát České republiky Nejvyšší správní soud rozpustit Komunistickou stranu Čech a Moravy kvůli jejímu politickému programu, který podle Senátu odporoval Ústava České republiky. 30 z 38 přítomných senátorů s touto žádostí souhlasilo a vyjádřilo názor, že program KSČM neodmítl násilí jako prostředek k získání moci a přijal Komunistický manifest z Karl Marx.^[26] Jednalo se však pouze o symbolické gesto, protože podle Ústavy může pouze kabinet podat u Nejvyššího správního soudu návrh na rozpuštění politické strany.

První dvě desetiletí po skončení komunistické vlády v Československu byla komunistická strana politicky izolovaná. Avšak poté, co Regionální volby 2012 se strana začala účastnit koalic se sociálními demokraty, která byla součástí vládní koalice v 10 z 13 krajů.^[15] Od roku 2018 komunisté poskytují parlamentní podporu Druhý kabinet Andreje Babiša.^[27][28]

Populární podpora a volební výsledky

Nejsilnější základny podpory KSČM jsou v regionech zasažených deindustrializace, zejména v Karlovy Vary a Ústí nad Labem Regiony. V roce 2012 strana poprvé zvítězila v regionálních volbách v Ústí nad Labem. Jeho regionální vůdce Oldřich Bubeníček se následně stal prvním komunistickým hejtmanem v historii České republiky.^[29] Strana je silnější mezi staršími voliči než mladšími voliči, přičemž většina členů je více než 60.^[30] Strana je také silnější v malých a středních městech než ve velkých městech,^[31] s Praha trvale je nejslabším regionem strany.

Parlament České republiky

Protest proti zvolení komunisty Zdeňka Ondráčka

Setkání pracujících v Brně, pořádané Komunistickou stranou Čech a Moravy

Vůdce Vojtěch Filip

Poslanecká sněmovna (dolní komora)

Poslanecká sněmovna
Volební rok	Vůdce	# z celkové hlasy	% z celkové hlasování	# z celkový počet vyhraných křesel	±	Místo	Pozice
1990	Jiří Machalík	954,690	13.2	33 / 200		2. místo	v opozici
1992	Jiří Svoboda	909,490	14.0[A]	35 / 200	2	2. místo	v opozici
1996	Miroslav Grebeníček	626,136	10.3	22 / 200	13	3. místo	v opozici
1998	Miroslav Grebeníček	658,550	11.0	24 / 200	2	3. místo	v opozici
2002	Miroslav Grebeníček	882,653	18.5	41 / 200	17	3. místo	v opozici
2006	Vojtěch Filip	685,328	12.8	26 / 200	15	3. místo	v opozici
2010	Vojtěch Filip	589,765	11.3	26 / 200	0	4. místo	v opozici
2013	Vojtěch Filip	741,044	14.9	33 / 200	7	3. místo	v opozici
2017	Vojtěch Filip	393,100	7.8	15 / 200	18	5	vládní podpora
2021	Vojtěch Filip

Poznámky:

Senát (horní komora)

Senát
Volební rok	První kolo		Druhé kolo		Počet vyhraných křesel	# z celkový počet vyhraných křesel	±
	# z celkové hlasy	% z celkové hlasování	# z celkové hlasy	% z celkové hlasování
1996	393,494	14.3	45,304	2.0	2 / 81	2 / 81
1998	159,123	16.5	31,097	5.8	2 / 27	4 / 81	2
2000	152,934	17.8	73,372	13.0	0 / 27	3 / 81	1
2002	110,171	16.5	57,434	7.0	1 / 27	3 / 81	0
2004	125,892	17.4	65,136	13.6	1 / 27	2 / 81	1
2006	134,863	12.7	26,001	4.5	0 / 27	2 / 81	0
2008	147,186	14.1			1 / 27	3 / 81	1
2010	117,374	10.2			0 / 27	2 / 81	1
2012	153,335	17.4	79,663	15.5	1 / 27	2 / 81	0
2014	99,973	9.74			0 / 27	1 / 81	1
2016	83,741	9.50	5,737	1.35	0 / 27	1 / 81	0
2018	80,371	7.38	3,578	0.86	0 / 27	0 / 81	1

Evropský parlament

Evropský parlament
Volební rok	# z celkové hlasy	% z celkové hlasování	# z celkový počet vyhraných křesel	±
2004	472,862	20.3	6 / 24
2009	334,577	14.2	4 / 22	2
2014	166,478	11.0	3 / 21	1
2019	164,624	6.9	1 / 21	2

Místní volby

Regionální volby

Rok	Hlasování	Hlasovat%	Sedadla	+/-	Místo
2000	496,688	21.1	161 / 675		3. místo
2004	416,807	19.7	157 / 675		2. místo
2008	438,024	15.0	114 / 675		3. místo
2012	538,953	20.4	182 / 675		2. místo
2016	267,047	10.6	86 / 675		3. místo
2020	131,770	4.8	13 / 675		9

Vůdci

• Jiří Machalík (31. března 1990-13. Října 1990)
• Jiří Svoboda (13. října 1990-25. Června 1993)
• Miroslav Grebeníček (26. června 1993 - 1. října 2005)
• Vojtěch Filip (od 1. října 2005)

Reference

externí odkazy

• Dan Hough, William E. Paterson a James Sloam (eds.) Poučení ze Západu? Přenos politik a programové změny v komunistických nástupnických stranách východní a střední Evropy. London: Routledge, 2005 (v angličtině)

• Web KSČM
• Web komunistické unie mládeže