Chemins de Fer du Calvados - Chemins de Fer du Calvados
Chemins de Fer du Calvados | ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|
|
The Chemins de Fer du Calvados byl 600 mm (1 stopa11 5⁄8 v) úzkorozchodná železnice v departementu Calvados.
Dějiny
Chemins de Fer du Calvados (CFC) byl původně plánován jako 1 000 mm (3 stopy3 3⁄8 v) měřidlo čára. Departement ve skutečnosti přijal výběrové řízení na stavbu takové trati, ale se zájmem o 600 mm (1 stopa11 5⁄8 v) úzkorozchodná linie stoupající département měly přehodnotit a linka byla postavena tak, aby 600 mm měřidlo.[1]
Paul Decauville byl osloven po jeho úspěchu na Pařížská výstava. V říjnu 1890 byl požádán, aby postavil linku na podobném základě jako ta, která byla již ve výstavbě v Royane. Zpočátku se počítalo se dvěma samostatnými řádky. Linka 29 kilometrů mezi Dives a Luc-sur-Mer a linka 10 kilometrů mezi Isigny a Grandcamp-le-Château.[1]
Ouistreham - Luc-sur-Mer byla uvedena do provozu 15. srpna 1891, s oficiálním datem otevření 15. října. Ponory - Sallenelles uvedeny do provozu dne 15. července 1892 a Sallenelles - Ouistreham zahájeny dne 24. srpna, po dokončení otočné mosty v Ranville a Bénouville. První z nich navrhl Gustave Eiffel.[1] Ten se měl proslavit jako Pegasův most.[2]
Bénouville - Caen byla uvedena do provozu dne 4. Července 1893 poté, co ji zastavila finanční situace Société Decauville. Stavba linky Isigny - Grandcamp byla zpožděna i z tohoto důvodu.[1]
Se zánikem Decauville se Société Anonyme des Chemins de Fer Du Calvados (CFC) převzal vedení 1. srpna 1895. CFC použila kolejnice uložené na dřevěných pražcích a Westinghouse nepřetržité brzdění, docela pokročilá technologie na tak malém rozchodu.[1] Decauville odkazoval na linku jako Tramway du Calvados ale nová společnost si byla docela jistá, že provozuje a železnice, nabízející ve vlacích ubytování 1., 2. a 3. třídy.[2]
Isigny - Grandcamp-les-Bains byla uvedena do provozu 27. července 1896. Dne 15. června 1897 bylo vydáno povolení k výstavbě dalších linek v departementu Calvados: - trať o délce 32 kilometrů mezi Grandcampem a Le-Morlay - Littry; 26 kilometrů (16 mi) čára mezi Corseulles a Bayeux, s odbočkou do Arromanches-les-Bains; 45 kilometrů (28 mi) čára mezi Caen a Falaise; a 11 kilometrů (6,8 mil) čára mezi Bayeux a Port-en-Bessin. Tyto linky se otevíraly mezi 1899 a 1902.[1]
Dne 18. ledna 1904 se otevřelo krátké prodloužení mezi Falaise-Château a Falaise Gare, spojující s standardní rozchod hlavní linie. V letech 1904 a 1906 byly přidány další rozšíření, 9,5 kilometrů (5,9 mil) čára mezi Molay de Littry a Balleroy a 40,5 kilometrů (25,2 mil) čára mezi Bayeux a St. Martin-les-Besaces.[1]
Toto zanechalo dva izolované systémy, které byly spojeny položením a dvojí rozchod trať na standardním rozchodu Chemin de Fer de Caen à la Mer na 8 km (5,0 mil) mezi Luc-sur-Mer a Courseulles, s a procházející smyčka v St. Aubin-sur-Mer. Tento odkaz byl uveden do provozu 1. července 1900.[1] Vzhledem k podmínkám stanoveným ve smlouvě umožňující konstrukci spojení se toto spojení používalo hlavně k převodu zásob mezi každou částí systému, který byl ve skutečnosti provozován jako dva samostatné systémy.[2] CFC měla celkový rozsah 234 kilometrů (145 mi). Existovaly plány na přidání dalších 369 kilometrů (229 mil) linek, ale od těchto plánů bylo upuštěno kvůli vylepšení silničního systému v departementu a rozsáhlé síti standardních rozchodů.[1]
CFC doufala, že bude mít prospěch z přepravy uhlí. Doly v Littry byly v provozu od roku 1743 do roku 1880, kdy byly uzavřeny kvůli povodním. Často se objevovaly návrhy na opětovné otevření dolu, ale teprve v roce 1941 otevřela průzkumná jáma Société Métallurgique de Normandie. Plná výroba byla zahájena v roce 1945, do té doby se CFC zavřela a skončila v roce 1950.[2]
Dalším zdrojem dopravy pro CFC byla ložiska železné rudy mezi Caen a Falaise. Byly položeny dlouhé vlečky umožňující přepravu železné rudy do vysokých pecí v Caen, které byly vyvinuty v roce Société des Hauts-Fourneaux de Caen, který se později stal Société Métallurgique de Normandie (SMN). Bylo zapotřebí tři tisíce tun rudy denně, s nimiž CFC manipulovalo, což by znamenalo třicet vlaků denně. The Chemin de Fer du Nord navrhla normální rozchod pro vedení provozu. CFC tvrdila, že mohou nést veškerý provoz, a navrhla zdvojnásobit linii jižně od Caen, ale později se rozhodla proti. CFC souhlasila se zpracováním 25% provozu a přijetím kompenzace 35 centimů za tunu přepravovanou SMN za „ztracené“ příjmy. Tato kompenzace byla vyplácena i po uzavření linky jižně od Caen.[2][3]
Pobřežní trasy poskytovaly ČFC dobré výnosy, ale vnitrozemské trasy nikoli. Přes zavedení motorové vozy ve dvacátých letech 20. století byla linka z Isigny do Balleroy uzavřena 2. prosince 1929. Kolejnice byly zvednuty kolem roku 1933. a stanice prodané k přeměně na obydlí. Stanice Vierville byla vypálena dne 7. Června 1944 během Den D. přistání.[4] Tratě z Bayeuxu se uzavíraly v letech 1930 až 1933 a úsek na jih od Caen se uzavřel v roce 1930. Trať mezi Bénouville a Dives se uzavřela v roce 1932, protože otočný most potřeboval výměnu a nepovažovalo se za životaschopné pokládat stopy na nový most.[1]
Toto opustilo jen linku Caen - Luc-sur-Mer otevřenou po roce 1932, provozující pouze letní službu. Byl navržen převod linky na měřidlo a elektrifikovat jej na 1500 V. Se zavedením placených prázdnin pro francouzské dělníky v roce 1936 došlo na trati k velkému nárůstu počtu cestujících. Linka byla převedena do Société des Courriers Normands, která byla primárně autobusovou společností, v roce 1937.[2] Po vypuknutí druhé světové války v roce 1939 byla obnovena celoroční služba. Linka se uzavřela 6. června 1944 poté, co byla trať zničena během přistání v den D. První vlak dne, tažený č. 10, byl opuštěn v Luc-sur-Mer, aby nedokončil svoji cestu.[1][2]
Konstrukce
První postavené linky spojující Caen s pobřežím používaly kolejnice 15 kg / m. Ložný průřez umožňoval šířku 1,88 m (6 ft 2 v) a výšku 2,80 m (9 ft 2 v). Přechody neměly být strmější než 30 mm / m (1 z 33). Vlaky měly být omezeny na 20 kilometrů za hodinu (12 mph) s maximální délkou 60 metrů (200 ft). Pozdější tratě byly postaveny s kolejnicemi 18 nebo 20 kg / m a dřívější tratě byly modernizovány ve třicátých letech minulého století. Mnoho z vedení bylo položeno podél silnic nebo kanálů.[2]
Otvory vedení
Otevřeno | Sekce | Délka (km) | Zavřeno |
Luc-sur-Mer – Dives-sur-Mer | |||
1891 | Luc-sur-Mer – Ouistreham | 9 | 1944 |
1892 | Ouistreham – Bénouville | 4 | 1944 |
1892 | Bénouville – Dives-sur-Mer | 15 | 1932 |
Luc-sur-Mer – Bayeux | |||
1900 | Luc-sur-Mer – Courseulles-sur-Mer (přidání třetí stopy na stopu CF de Caen à la Mer ) | 8 | 1931 |
1899 | Courseulles-sur-Mer – Bayeux | 22 | 1931 |
1899 | Žita – Arromanče | 4 | 1930 |
Bénouville – Caen | |||
1893 | Bénouville – Caen Saint-Pierre | 10 | 1944 |
1904 | Caen Saint-Pierre – Caen Ouest | 2 | 1944 |
Isigny-sur-Mer – Balleroy | |||
1896 | Isigny-sur-Mer – Grandcamp | 10 | 1929 |
1900 | Grandcamp – Saint-Laurent-sur-Mer | 12 | 1929 |
1901 | Saint-Laurent-sur-Mer – La mine de Littry | 20 | 1929 |
1904 | La mine de Littry – Balleroy | 9 | 1929 |
Port-en-Bessin – Saint-Martin-des-Besaces | |||
1899 | Bayeux – Port-en-Bessin | 11 | 1932 |
1904 | Bayeux – Balleroy | 16 | 1930 |
1906 | Balleroy – Saint-Martin-des-Besaces | 25 | 1930 |
Caen – Falaise | |||
1902 | Caen Ouest – Potigny | 32 | 1933 |
1902 | Potigny – Falaise Château | 12 | 1932 |
1904 | Falaise Château – Falaise | 2 | 1932 |
Síť
Nehody
Při jedné příležitosti strojvedoucí neviděl otevřený most Pegasus a lokomotiva přešla přes okraj do Orne, naštěstí bez vážného poškození nebo zranění.[2]
Kolejová vozidla
CFC provozovala následující kolejová vozidla.[1]
Lokomotivy
- Tři 0-4-4-0 T paličky postavené Société Anonyme la Métallurgique, (Tubizujte ), např Decauville železnice na výstavě Universelle (1889), převedena z Tramvaje de Royan v roce 1891. Prodáno 1908
- Čtyři paličky 0-4-4-0T, postavené Decauville, v letech 1892 a 1893. Prodány do roku 1908. Jedním z nich bylo dílo číslo 110/1891. Pojmenovaný Luc-sur-Mer až do roku 1896 Grandcamp a nesl číslo 7. Prodáno do Tramway de Pithiviers à Toury v roce 1908.[5]
- 0-6-2 T postavený společností Decauville (systém Weidknecht), číslo díla 128/1891. Nesl číslo 7, pojmenovaný Hermanville[5] Prodáno C Besse, Sablieres, Darvault do roku 1893.[6]
- 0-6-0 T postaven Ateliers du Nord de la France, (Blanc-Misseron), pro Decauville v roce 1895. Nesl jméno Isigny[2]
- Šest 0-6-0TR Bikabina postavený společností Blanc-Misseron pro společnost Tubize v letech 1899 a 1900.
- Dva 0-6-4 TR Bikabina postavený Blanc-Misseron v roce 1901.
- Šest 4-6-0 T postavený Weidknechtem v letech 1902 až 1909. Počítáno 9–14.[2]
- Deset 4-6-0-TR Bikabina postavený Blancem-Misseronem pro Tubize v letech 1902 až 1909. Jeden byl očíslován 106.
- Tři 0-6-2TR Bikabina postavený společností Tubize v roce 1913.
- Decauville 0-6-2T (Systeme Weidknecht) funguje pod číslem 549/1893 Ville de Caen,[6] získal z druhé ruky v roce 1908. Nesl číslo 7. Později přestavěn na 0-6-4T[2]
Motorové vozy
- Tři čtyřkolové vozy Crochat, dodávané v roce 1925. Poháněny benzínovými motory Aster o výkonu 30 koňských sil (22 kW). Očíslované AU1-3. Jeden zachovalý v Musée des Transports de Pithiviers.[2]
- Dva vozy Decauville, bývalé Savojské linky, získaly z druhé ruky v roce 1936. Číslované DC11 a 12. Prodáno Tramway de Pithiviers à Toury před uzavřením CFC.[2]
Osobní vozidla
CFC měla následující zásoby cestujících.[1][2]
- Podvozky typu Decauville typu KE, KG a IS. Tyto vozy byly 1. / 2., 2. / 3. a všechny 3.. Byl tam jeden kočár z pařížské expozice, který byl vybaven barem. Později byl přeměněn na 1. / 2. motorový přívěs. Autokary typu KE byly původně všechny otevřené, ale později získaly skleněné koncové obrazovky.
- Osmdesát Belgičanů postavilo vozy se čtyřmi koly. Jednalo se o 6 metrů (19 ft 8 v) dlouho na 2 metry (6 ft 7 v) rozvor. Byli klasifikováni jako A (všichni 1.), AB (1. / 2.), AD (1.) / čtyřúhelník, B (všichni 2.), C (všichni 3.) a CD (3. / čtyřúhelník). Uzavřená vozidla seděla 16 s 8 stojícími a vozidla s otevřenými stranami seděla 24.
- Dva podvozky Čtyřúhelníky postavený Decauville.
- Dva nosiče jízdních kol vyrobené společností Decauville.
Nákladní zásoby
CFC provozovala následující nákladní zásoby.[1][2]
Čtyři kolové otevřené vozy a uzavřené dodávky s nosností 10 tun, ale omezené na 7 tun na tratích položených lehčími kolejnicemi. také deset podvozkových vozů Lowside od Decauville. Byly tam nějaké neodpružené, hloupé tlumené balastní vozy a nějaké podvozkové ploché vozy. Byli dva couverts surbaissés, což byly nízkopodlažní podvozkové vozy pro dopravu dobytka nebo koní. Pro minerální dopravu byly použity čtyřkolové ocelové jednostranné vozy s bočními bočnicemi. Někteří měli brzdové boudy. Bylo také deset otevřených podvozků. Dalších padesát podvozkových vozů si objednaly Mines de Barbery v roce 1914, ale není známo, zda byly dodány.
Architektura
Pocit identity
Stejně jako mnoho železničních společností přijal Calvados vlastní architekturu. Vzhledem k relativně malé velikosti společnosti, navzdory své velké síti, společnost nikdy nepostavila velké stanice. Místo toho Calvados falešně stavěl malé, ale efektivní a praktické budovy Norman styl.
Calvados stavěl stanice v různých velikostech, z nichž některé nebyly ničím jiným než a autobusový přístřešek, ostatní plně funkční nádraží, podobný Ouest Stanice BV5.
Fotografie stanice
Panoráma Stůj
Le Home-Varaville stanice
Courseulles-sur-Mer stanice
Caen St. Pierre stanice
Linka dnes
Budovy stanic přežívají v Luc-sur-Mer, který místní využívají Četnictvo. St. Aubin, který se používá jako autobusové nádraží. Bernières-sur-Mer, která se používá jako místní turistická kancelář. St. Côme a Sommervieu jsou soukromá obydlí. Arromanches se používá jako terminál sběrnice. Budova stanice Bayeux také přežívá a je využívána jako kanceláře autobusové společnosti.[2] Stanice St. Laurence Englesqueville přežije přeměněna na obydlí.[4]
Reference
- ^ A b C d E F G h i j k l m n Organ, John (2002). Úzkorozchodná měřidla v severní Francii. Midhurst: Middleton Press. ISBN 1-901706-75-3.
- ^ A b C d E F G h i j k l m n Ó p q „UN P'TIT CALVA“. Andy Hart / SNCF Society. Archivovány od originál dne 30. října 2007. Citováno 2008-02-21.
- ^ „Les hauts-fourneaux de Caen“. Normannia. Archivovány od originál dne 26. listopadu 2006. Citováno 21. února 2008. (fr)
- ^ A b "Les" carosses ", le tramway, puis les Courriers Normands". Vierville-sur-Mer. Archivovány od originál dne 12. února 2009. Citováno 21. února 2008.(fr)
- ^ A b „Záznam průmyslové železnice“. Průmyslová železniční společnost. Citováno 21. února 2008.
- ^ A b Davies, W J K (únor 2008). "Standardní Decauville Stock". Kontinentální modelář. 30 (2): 88–91. ISSN 0955-1298.