Bitva o Konstantinopol (922) - Battle of Constantinople (922) - Wikipedia
Bitva o Konstantinopol | |||||||
---|---|---|---|---|---|---|---|
Část Byzantsko-bulharské války: Válka 913–927 | |||||||
| |||||||
Bojovníci | |||||||
Bulharská říše | Byzantská říše | ||||||
Velitelé a vůdci | |||||||
Neznámý | Saktikios † |
The Bitva o Konstantinopol se bojovalo v červnu 922 na okraji hlavního města Byzantská říše, Konstantinopol mezi silami První bulharská říše a Byzantinci během Byzantsko-bulharská válka z let 913–927. V létě byzantský císař Romanos I Lekapenos poslal vojáky pod velitele Saktikios odrazit další bulharský nájezd na okraji byzantského hlavního města. Byzantinci zaútočili na bulharský tábor, ale byli poraženi, když čelili hlavním bulharským silám. Během svého letu z bojiště byl Saktikios smrtelně zraněn a následující noc zemřel.
Bulhaři, kteří do roku 922 ovládali většinu z Balkán, pokračoval v pustošení byzantské krajiny prakticky bez odporu. Chyběla jim však námořní síla k úspěšnému obléhání Konstantinopole. Byzantinci objevili a úspěšně čelili následným pokusům vyjednat bulharsko-arabskou alianci o společném útoku na Konstantinopol. Strategická situace na Balkáně zůstala nezměněna, dokud obě strany nepodepsaly a mírová smlouva z roku 927, který uznal císařský titul bulharských panovníků a úplnou nezávislost Bulharská pravoslavná církev jako autokefální Patriarchát.
Primárním zdrojem bitvy je pokračování George Hamartolos ' Kronika a John Skylitzes ' Synopse dějin.
Pozadí
Během své krátké vlády byzantský císař Alexander (r. 912–913) vyvolal konflikt s bulharským panovníkem Simeon I. (r. 893–927). Simeon I., který měl dlouho ambice získat si císařský titul, využil příležitosti vést válku.[1][2] S byzantskou říší v nepořádku po Alexandrově smrti v červnu 913, Bulhaři dosáhli Konstantinopole bez odporu a přinutili regentství dítěte Konstantin VII (r. 913–959) uznat Simeona I. za císaře (v bulharský, Car ).[3] Po palácovém puči v roce 914 nový byzantský regent zrušil ústupky Bulharům a svolal celou armádu, včetně vojsk v Malá Asie, řešit bulharskou hrozbu jednou provždy. V rozhodujícím bitva Achelous v roce 917 byly byzantské síly zcela zničeny, takže Bulhaři měli na starosti Balkán.[4] Jejich roční kampaně dosáhly zdi Konstantinopole a Korintská šíje. Všechny následné pokusy konfrontovat bulharskou armádu v Katasyrtai, Aquae Calidae a Pegae skončilo porážkou.[5]
I přes svou vojenskou nadvládu nad pevninou jsem si byl vědom, že Simeon potřebuje námořní pomoc, aby se zmocnil Konstantinopole. V roce 922 tajně poslal vyslance k Fatimid kalif Ubayd Allah al-Mahdi Billah v Mahdia vyjednat pomoc mocných Arab námořnictvo. Simeon jsem navrhl rozdělit rovnoměrně všechny kořisti; Bulhaři měli udržet Konstantinopol a Fatimidové by získali byzantská území v roce Sicílie a Jižní Itálie.[6][7]
Válka

Aby odvrátili byzantskou pozornost od tajných jednání s Araby, zahájili v létě 922 Bulhaři kampaň v Východní Thrákie. Zajali a obsadili řadu opevněných měst v regionu, včetně Bizye.[8] V červnu dorazili na předměstí Konstantinopole a spálili Theodorský palác na břehu řeky Zlatý roh.[9]
V reakci na to císař Romanos I Lekapenos (r. 920–944) svolal velitele tagmata na hostinu a vyzval je, aby se postavili Bulharům.[9][10][11] Následujícího dne jeden z nich, Saktikios, vedl útok proti Bulharům.[10] Zatímco většina bulharských vojáků byla rozptýlena, aby vyplenili krajinu, Byzantinci zaútočili na bulharský tábor a zabili několik obránců, kteří tam zůstali.[9] Když byly o útoku informovány hlavní bulharské síly, zamířily zpět do tábora a zapojily protivníky. V následném těžkém boji zvítězili Bulhaři a přinutili Byzantince uprchnout navzdory osobní odvaze Saktikiose, kterého byzantští kronikáři tvrdí, že „zabili mnoho“.[10][11] Během letu se kůň Saktikiose zasekl v bahně řeky a byzantský velitel byl zraněn na sedadle a stehně.[10] Jeho vojákům se podařilo vysvobodit koně z bahna a přivést ho k Blachernae naživu. Saktikios byl položen v Kostel Panny Marie z Blachernae, kde následující noc zemřel.[10][12]
Následky

Po vítězství Simeon jsem poslal dopisy Ekumenický patriarcha Nicholas Mystikos a Romanosův spoluvládce Konstantin VII[A] navrhnout mírová jednání. Jeho záměrem však bylo prodloužit jednání až do návratu svých vyslanců k Fatimidům.[13] Zatímco si Simeon a Nicholas Mystikos vyměňovali dopisy, vojenské akce pokračovaly. Za pár týdnů bulharská armáda zajala Adrianople, nejdůležitější město v byzantské Thrákii.[14] Pád Adrianopolu vyvolal v Konstantinopoli obavy, že se bezprostředně blíží bulharský útok na město. Byzantinci se pokusili zastrašit Simeona I. hrozbou podněcováním Maďaři, Pechenegy a Kyjevská Rus zaútočit na Bulharsko ze severovýchodu, jak to udělali v válka 894–896.[15][16] Simeon jsem věděl, že to byla prázdná slova, protože Byzantská říše nemohla tyto hrozby provádět.[17]
Mezitím bulharští vyslanci přijali vřelé přivítání al-Mahdího. Fatimidský kalif přijal bulharské podmínky a poslal své vlastní vyslance k Simeonovi I. Avšak na zpáteční cestě byla jejich loď zajata Byzantinci, kterým se podařilo překonat Bulhary a odvrátit útok Fatimidů.[18] Bulhaři zůstali pod kontrolou většiny Balkánu, anektovat byzantského spojence Srbsko v roce 924, ale bez námořní podpory nebyli schopni zahájit rozhodující útok na Konstantinopol. Válka pokračovala až do smrti Simeona I. v roce 927, kdy byl jeho synem Peter I. (r. 927–969) uzavřel mírovou smlouvu s Byzantinci, kteří uznali císařský titul bulharských panovníků a úplnou nezávislost Bulharská pravoslavná církev jako autokefální Patriarchát na oplátku za většinu dobytí Simeona I. v Thrákii po roce 917.[19]
Viz také
Poznámky
^ A: Ačkoli po roce 919 převzal Romanos I. Lekapenos absolutní moc v Byzantské říši a Konstantin VII. Se stal loutkou, adresoval Simeon I. svůj dopis Konstantinovi VII., Protože považoval Romanose I. za uzurpátora.[20][21]
Citace
- ^ Andreev & Lalkov 1996, str. 97
- ^ Fajn 1991, str. 143
- ^ Fajn 1991, str. 145–148
- ^ Andreev & Lalkov 1996, str. 100
- ^ Zlatarski 1972, s. 382, 408–410
- ^ Andreev & Lalkov 1996, str. 102
- ^ Zlatarski 1972, str. 418
- ^ Zlatarski 1972, str. 419–420
- ^ A b C Zlatarski 1972, str. 421
- ^ A b C d E „Pokračování kroniky George Hamartolose“ v GIBI, sv. VI, Bulharská akademie věd, Sofie, str. 146
- ^ A b „Synopse dějin Johna Skylitzese“ v GIBI, sv. VI, Bulharská akademie věd, Sofie, str. 252
- ^ „Synopse dějin Johna Skylitzese“ v GIBI, sv. VI, Bulharská akademie věd, Sofie, str. 253
- ^ Zlatarski 1972, str. 420–425
- ^ Zlatarski 1972, str. 425
- ^ Andreev & Lalkov 1996, str. 101–102
- ^ Zlatarski 1972, str. 426
- ^ Zlatarski 1972, str. 428
- ^ Zlatarski 1972, str. 433–434
- ^ Andreev & Lalkov 1996, s. 108–109
- ^ Fajn 1991, str. 151
- ^ Zlatarski 1972, str. 423
Zdroje
- Andreev, Iordan; Lalkov, Milcho (1996). Българските ханове и царе [Bulharští Khans a caři] (v bulharštině). Veliko Tarnovo: Абагар. ISBN 954-427-216-X.
- Колектив (Collective) (1965). Гръцки извори за българската история (ГИБИ), том VI [Řecké prameny pro bulharské dějiny (GIBI), svazek VI] (v bulharštině a řečtině). Sofia: Bulharská akademie věd Press.
- Dobře, John V. A. Jr. (1991) [1983]. Raně středověký Balkán: Kritický průzkum od šestého do konce dvanáctého století. Ann Arbor, Michigan: University of Michigan Press. ISBN 0-472-08149-7.
- Zlatarski, Vasil (1972) [1927]. История на българската държава през средните векове. Том I. История на Първото българско царство [Dějiny bulharského státu ve středověku. Svazek I. Historie první bulharské říše.] (v bulharštině) (2 ed.). Sofia: Наука и изкуство. OCLC 67080314.
Souřadnice: 42 ° 02 'severní šířky 28 ° 56 'východní délky / 42,033 ° N 28,933 ° E