Yrjö Vesa - Yrjö Vesa

Yrjö Waldemar Vesa (12. Dubna 1898 - 4. Prosince 1967) byl finský inženýr, podnikatel a vuorineuvos.

Vesa se narodila a studoval v Helsinki. Po ukončení studia strojního inženýra v roce 1921 pracoval v Německo a Spojené státy americké ve strojírenství a automobilový průmysl společnosti. Vrátil se do Finska v roce 1927 a pracoval následujících pět let Tampereen Pellava- ja Rauta-Teollisuus Oy v Tampere.

Yrjö Vesa zahájil svou kariéru v helsinské strojírenské společnosti Kone ja Silta v roce 1932. Společnost převzala Wärtsilä a postupem času se Vesa stal manažerem společnosti Kone ja Silta a následně byl do roku 1947 zástupcem ředitele Wärtsilä.

Ve 30. a 40. letech byla Vesa členkou správní rady a později předsedkyní finské asociace zaměstnavatelů (STK). Jeho nejtěžší dobou vyjednávače bylo po druhá světová válka, když komunisté uspořádal několik stávek a ve společnostech dosáhl váhy.

Yrjö Vesa se stal prvním manažerem státního podniku Valmet. Podílel se na startu traktor a papírenský stroj výroba, z níž později vzrostly prosperující podniky. Společnost loděnice způsobila problémy, a když představenstvo chtělo z pracovních důvodů nerentabilně vyrábět lodě, Vesa byla proti a následně byla propuštěna. Po zbytek své kariéry řídil pojišťovna.

Raná léta a studia

Vesini rodiče byli Matti Viktor Vesa a Maria Theresia rozená Gustafsson. Studoval tam Helsinské finské normální lyceum a udělal jeho imatrikulační zkouška v roce 1917. Vesa pokračoval ve studiu v Finská technická univerzita a promoval MSc ve strojírenství v roce 1921.^[1]

Kariéra

Ranná kariéra

Již během studií, v letech 1919–1920, pracoval jako manažer dílny Motorového praporu; v letech 1921–1922 pracoval jako vedoucí depa. Zároveň pracoval v patentovém úřadu pod Ministerstvo obchodu a průmyslu. V roce 1922 se Vesa přestěhovala do Německo kde pracoval jako dílenský inženýr pro Siemens-Schuckert -Werke GmbH a Protos Automobile GmbH v letech 1922–1924. V roce 1925 se Vesa přestěhovala do Spojených států, kde nejprve pracoval jako mechanik u H. Drexlera v New Yorku, poté se stal navrhovatel na American Machine & Foundry Co. v Brooklyn. Ještě ve stejném roce se změnil na Westinghouse Electric Co. kde pracoval jako kreslíř až do roku 1926. V letech 1926–1927 byl zaměstnán v Columbus Die & Tool Co. v Columbus, Ohio jako speciální návrhář nástrojů. Vesa se vrátila do Finska v roce 1927. V letech 1927–1932 pracovala jako dílna pro Tampereen Pellava- ja Rauta-Teollisuus Oy v Tampere.^[1]

Kone- ja Siltarakennus a Wärtsilä

V roce 1932 se Vesa změnila na Kone- ja Siltarakennus (Kone ja Silta), helsinská strojírenská společnost. Začínal jako manažer oddělovač dílna. Byla jmenována Vesa Technický manažer v roce 1934. V roce 1935 společnost převzala Wärtsilä. Manažer Wärtsilä Wilhelm Wahlforss věřil Vese, která měla podobný živý temperament a styl rychlého rozhodování. Wahlforss ho nejprve jmenoval zástupcem ředitele a na konci roku 1936 byla Vesa jmenována manažerkou společnosti Kone ja Silta. Na jaře 1939 se Vesa zúčastnila obchodních jednání Wärtsilä s Sovětský svaz. Jednání byla úspěšná, společnost měla získat objednávky parníky, buničina kotle a parní kotle, ale Zimní válka, která vypukla ve stejném roce, zrušila dohodu.^[1]

V roce 1942, během Válka pokračování, Wahlforss jmenován zástupcem ředitele skupiny Wärtsilä Group. Rozběh a řízení výroby vojenských zásob zaměstnávalo Vesu zaneprázdněně. Poté, co válka skončila Moskevské příměří, O kterých vyjednávala Vesa válečné reparace jako zástupce finského odvětví válečných reparací.^[1]

Organizace zaměstnavatelů

V letech 1937–1941 byla Vesa místopředsedkyní finské asociace zaměstnavatelů strojírenského průmyslu a zástupkyní člena rady finské asociace zaměstnavatelů (STK). Wahlforss byl členem představenstva STK od roku 1931 a místopředsedou v letech 1937–1942. Navzdory žádostem se nechtěl stát předsedou. V roce 1941 se Vesa stal skutečným členem představenstva STK a v roce 1942 byl vybrán jako předseda. Manažer sdružení, Antti Hackzell, byl blízkým přítelem Wahlforss a člena představenstva Wärtsilä. Silná přítomnost strojírenského průmyslu, zejména Wärtsilä, vyvolala mezi STK obavy lesní průmysl zástupci, kteří obvinili strojírenský průmysl z převratu.^[1]

V lednu 1940 STK a odborová organizace Finská federace odborových svazů (SAK) se navzájem oficiálně uznávaly jako reprezentativní vyjednávací strany. Od té doby zaměstnavatelská strana očekávala iniciativy od odborů. Na jaře 1943 navrhla SAK obecnou dohodu. Jednání začala setkáními předsedů obou stran. Na začátku procesu se Vesa pokusila vyloučit kolektivní souhlas z balíčku, ale nakonec selhal; tlak ze strany odborů byl vysoký a nakonec na jaře 1944 musela Vesa podepsat obecnou dohodu, která zahrnovala kolektivní smlouvu.^[1]

Poté, co v září 1944 skončila válka proti Sovětskému svazu, vypukly spory o práci jako počet legálních a nelegálních stávek. To vyvolalo výzvy pro odvětví válečných reparací, které muselo dodržovat přísný harmonogram stanovený v příměří. Kromě toho stávky často zahrnovaly nestabilitu demonstrace, které se obávaly eskalace nepokojů vedoucích komunistů k moci.^[1]

V roce se konala kritická událost Turku na jaře 1945, kdy dělníci Crichton-Vulcan loděnice začala zákaz přesčasů. Podle příměří byla kapacita loděnice upřednostněna na Sovětské námořnictvo plavidla, která byla v Sovětském svazu nutná East Pomeranian Offensive. Mnoho sovětských plavidel přivezlo většinou na dvůr ponorky, byly vážně poškozeny. Pracovníci loděnice byli unavení z intenzivního pracovního vytížení a požadovali takové zvýšení jejich platů, aby to zajistilo obživu v běžné pracovní době.^[2] Sovětské vojenské vedení nemělo pochopení ohledně finských pracovních sporů. Premiér Paasikivi bál se, že Sovětský svaz obsadí Finsko, pokud nebude spor vyřešen; zavolal Vese do své kanceláře a řekl mu, že akce odborů musí být za každou cenu ukončena. Vesa šla přímo vstříc komunistovi Ministr vnitra, Yrjö Leino, který byl jeho spolužákem v Normálním lyceu. Leino z něj udělal dokument, který obsahoval příkaz k ukončení akce. Poté, co Vesa ukázala papír v Turku^[1] zákaz přesčasů byl zrušen v březnu 1945.^[2]

Komunistický ministr Yrjö Murto navrhl vytvoření produkčních výborů na pracovištích. Zaměstnavatelé to považovali za pokus o podporu socialismu. Zaměstnavatelé zahájili protiopatření pod vedením Vesy a zákon o produkčním výboru zavedený v roce 1946 definoval výbory čistě jako poradní.^[1]

Intenzivní odvětví válečných reparací vyžadovalo profesionální vedení, které nebylo dostatečně dostupné. Vesa iniciovala založení institutu průmyslového managementu na zasedání správní rady STK v roce 1945. STK shromáždila finanční prostředky a Průmyslový institut managementu byl zahájen již v následujícím roce, kdy zorganizoval deset kurzů managementu. Vesa také kritizoval současníka Finský školský systém ve kterém byly děti dány k výběru linie studia v rané fázi. Navrhl vytvoření takové školy, která by poskytovala základní vzdělání pro celou generaci.^[1]

V roce 1947 byla Vesa oceněna vuorineuvos titul díky jeho příspěvku jako společnosti a sdružení zaměstnavatelů. Působil jako předseda STK až do roku 1947, kdy začínal jako manažer v nově vzniklé společnosti Valtion Metallitehtaat (State Metalworks) a byl donucen vzdát se svého postavení v STK; Důvodem byla poptávka politické levice, která nejprve nepřijala členství ve sdružení zaměstnavatelů pro manažery státních společností.^[1]

Od státních železáren po Valmeta

Když Yrjö Vesa začínal jako manažer Valtion Metallitehtaat, byla to smíšená skupina malých společností, které byly shromážděny v roce 1946. Společnosti vyráběly vojenské zásoby během války, poté se zaměřily na válečné reparace. Správa a správa takového ujednání se ukázala jako problematická, a proto je stát dal pod jednu společnost Valmet Oy, která byla založena koncem roku 1950.^[1]

Vesa se podílela na startu traktor a papírenský stroj Výroba; tyto divize rostly později úspěšné obchodní oblasti.^[1]

Valmetské loděnice způsobily spoustu problémů. Během války fungovali jako opravárenské loděnice a pro válečné reparace stavěli takové lodě, které ostatní loděnice odmítly vyrábět. Po vyplacení válečných reparací neměly loděnice dost objednávek. Vláda tlačila na Valmeta, aby vyráběl lodě do Sovětského svazu za nerentabilní ceny z důvodu zaměstnání. Představenstvo společnosti rozhodlo, že helsinská loděnice musí dostatek objednávek ze Sovětského svazu, i když by nebyly ziskové, nebo pokrýt všechny náklady. Vesa se postavil proti takovému podnikání a následně byl v roce 1954 odvolán z funkce.^[1]

Po společnosti Valmet pracovala Vesa v letech 1954–1965 více než deset let jako manažerka pro Teollisuuden Auto- ja vastuuvakuutus (společnost pro pojištění vozidel a odpovědnosti za škodu způsobenou průmyslem).^[1]

Bibliografie

• Moottoripyörä ja sen hoito; „Motocykl a jeho údržba“ (1924)
• Ajatuksia teollisuusdemokratiasta; „Myšlenky na průmyslovou demokracii“ (1945; švédsky 1946)^[1]

Zdroje