Urošica - Urošica

Svatý

Urošica
Loza Nemanjica Decani d 1 3.jpg
Freska v Visoki Dečani klášter
Nativní jméno
Стефан Урошица Немањић
KostelSrbský ortodoxní
Osobní údaje
narozenýpřed rokem 1285
Zemřelpřed 1316[1]
PohřbenKostel svatého Achillia, Arilje (Srbsko )
NárodnostSrb
OznačeníVýchodní křesťanství
RodičeStefan Dragutin a Kateřina Maďarská
ErbUrošica je erb
Posvátnost
Svátek11. listopadu [OS 24. listopadu]
Svatořečenpřed 1378[Citace je zapotřebí ]
srbská pravoslavná církev

Urošica (Srbská cyrilice: Урошица[A]; fl. 1285 - před 1316) byl srbský princ a pravoslavný mnich, člen Dynastie Nemanjić. Byl mladší syn Stefan Dragutin, Král Srbska 1272–1282 a Syrmia 1282–1316. Po předání pravidla Dragutin udržel Syrmii Stefan Milutin v roce 1282. Prostřednictvím matky Kateřina Maďarů Árpádova dynastie, starší syn Stefan Vladislav II byl vévoda z Slavonie od roku 1292 a král Syrmie od roku 1316 do roku 1325. Urošica složil klášterní sliby jako Stefane (Стефан), a je uctíván jako svatý Srbská pravoslavná církev 11. listopadu [OS 24. listopadu].

Život

Rodinné a politické pozadí

Urošica byla nejmladší ze tří dětí srbského krále Stefana Dragutina a Catherine, maďarská princezna.[2]

Existuje teorie[kým? ] že Urošica a Urošic jsou dva lidé.[3][4]

Dragutin vládl od roku 1276, dokud si při lovu nezlomil nohu a onemocněl v roce 1282, kdy bylo pravidlo předáno Dragutinovu mladšímu bratrovi Stefan Milutin, zatímco Dragutin držel Syrmia tak jako Král (1282–1316).

Ladislav IV zemřel v roce 1290 a nezanechal žádné syny, a občanská válka mezi soupeřícími kandidáty Andrew III Maďarska, a Charles Martel z Anjou začal.[5] Prostřednictvím matky Kateřina Maďarů Árpádova dynastie, bratr Stefan Vladislav II obdržel vévodství z Slavonie v roce 1292.[6] V roce 1293 se Vladislav oženil s Constanzou Morosini, příbuzný Andrewa III. z matčiny strany.[6] Charles Martel byl podporován chorvatským šlechticem Paul I Šubić z Bribir, který dostal právo na řeky Gvozd a Neretva poté, co se Charlesovi podařilo prosadit jeho vládu nad částmi Chorvatska.

Jeho sestra Elizabeth ženatý, nějaký čas po roce 1283, Stephen I., zákaz Bosny (1287–1314), také maďarský vazal.[2]

Klášterní život

Složil klášterní sliby se jménem Stefane, tradice Dynastie Nemanjić.[A] The Klášter Tavna na Majevica v Bosna je považována za nadaci Urošici a jeho bratra Vladislava. Některé zdroje tvrdí, že Klášter Papraća nachází se u Spreča řeka pod Borogovo hora byla dotací bratrů a jejich otce Dragutina.

Zemřel mladý jako mnich někdy před rokem 1316,[b] a byl pohřben v Kostel svatého Achillia v Arilje (Srbsko ), nadace jeho otce Dragutina (kostel byl vymalován v roce 1296[7]). Podle legendy byly jeho ostatky Myrha-streamování, tedy Srbská pravoslavná církev prohlásil[když? ] ho a svatý, uctívajíc ho 11. listopadu [OS 24. listopadu].[8] Fresky z něj existují na Gračanica, Peć, Visoki Dečani a Arilje v narthex na severní zdi.[4][9] Žádná z fresek neobsahuje titul „Svatý“.[4]

V roce 1311 zahájil Dragutin kampaň za zmocnění se trůnu svému synovi; toto je myšlenka k mysleli Vladislava (ačkoli Arcibiskup Danilo II řekl Urošic byl možný dědic).[10]

Původ

Anotace

  1. ^
    Název: Jeho křestní jméno bylo Urošica nebo Urošic (Урошиц / a), a zdrobnělina jména Uroši (s příponou -ica, doslova „Malý Uroši",[11] po dědečkovi Stephen Uroš I. ze Srbska ). Složil klášterní sliby se jménem Stefane; tradice Dynastie Nemanjić používá se od Stefan Nemanja až do posledního vládce.[12][13] Srbská církev ho prohlásila za svatého a označuje se jako „svatý Urošica“ (Св. Урошица).[8]

Reference

  1. ^ Stanojević 1925, str. 47

    Sinovi Uroševi bijahu: Dragutin (kralj srpski 1276 do 1282, srijemski 1284—1316) i Milutin (kralj 1282—1321), Dragutinovi sinovi su Urošic (- prije 1316) i Vladislav (kraljevski pretendent 1321—1324). Njihova linija izumrla je ili se izgubila.

  2. ^ A b Mileusnić 2000, str. 64

    Кад је стасао за же- нидбу венчао се са Кателином (Катлин), кћерком угарског краља Сте- Љана V, са којом је имао синове Владислава и Урошица, и кћер Јелену (Јелисавету) која се 1284. године удала за босанског бана ...

  3. ^ Jugoslávský národní výbor pro historické studie 1955, str. 140

    O jednoj genealoskoj pogresci: Urosic nije Urosica - IP, 2, 19,54, s. 61 - 62). L'auteur montre comment Urošic, fils de Dragutin, a été identifié par erreur avec Urosica, puis il analyze à nouveau les sources selon lesquelles Urosic se fait moine sous ...

  4. ^ A b C Pavlović 1965, str. 235–237

    p. 235: [...] s. 236: ту се помигье гроб Урошица. Да ли] 'е он овде или на другом месту, не зна се. Поред] ужне фасаде цркве данас се налази] едан такоЬе празан саркофаг, к]] и] е премештен (сл. 24). Где] е он првобитно поставлен и са чидим телом [...] s. 237:. Фресколик Урошица налази се у „лози Немањића“ у Грача- ници, Пећи, Дечанима, а у Ариљу у припрати на северном зиду На њима се не налази натпис са називом „свети“.

  5. ^ Fajn 1994, str. 207–208
  6. ^ A b Младен Лесковац; Александар Форишковић; Чедомир Попов (2004). Српски биографски речник: Svazek 2. Будућност. p. 245. Отац је право наслеђа настојао сачувати за старијег сина Урошица. Преко мајке Влади- слав је био повезан са угарском династијом, ее 1 292. добио наследно херцешвв Сле- деће године склопљен је брачни ...
  7. ^ Kovačević, Jovan (1953). Srednjovekovna nošnja balkanskih slovina: studija iz istorije srednjovekovne kulture Balkana. Naučna knjiga. p. 37. Портрети Владислава и Урошица, по Св. Радојчићу, радила је друга рука. Црква је живописана 1296 год.
  8. ^ A b Srpska pravoslavna crkva. Sveti arhijerejski sinod, str. 55

    Урошица (Св. Урошица, кнез српски)

  9. ^ Byzantská nadace 2002, str. 465
  10. ^ Vásáry 2005, str. 110; Ћеротић 2002, str. 12

    краља Милутина напао брат Драгутин да би отео престо за сина Урошица

  11. ^ Jugoslavenska akademija znanosti i umjetnosti 1971, str. 820

    UROšIC, m. dem. od Uroš; mali, mladi, Uroš. Be bo vfazdviglb se bratb tomu (t. J. Kra- u Vrošu) Stefanb kralb. . . hote vbzbmb pre- stolb jego dati »ynu svojemu Urošicu. Danilo 357. Rodi že i syna dva (Slefan kra ) Vladislava vara i Uroiica.

  12. ^ Srpska akademija nauka i umetnosti 1959, str. 203
  13. ^ Maguire 2004, s. 61–62

Zdroje

externí odkazy