Třetí kabinet Sjahrir - Third Sjahrir Cabinet
Třetí kabinet Sjahrir | |
---|---|
4. kabinet Indonésie | |
Indonéská vláda (výkonná pobočka) | |
Datum vytvoření | 2. října 1946 |
Datum rozpuštění | 27. června 1947 |
Lidé a organizace | |
Hlava státu | Sukarno |
Hlava vlády | Sutan Sjahrir |
Ne. ministrů | 26 |
Členská strana | Partai Sosialis Indonésie Partai Kristen Indonésie Majelis Syuro Muslimin Indonésie Partai Nasional Indonésie Partai Komunis Indonésie Partai Buruh |
Postavení v zákonodárném sboru | Koalice |
Dějiny | |
Předchůdce | Sjahrir II |
Nástupce | Amir Sjarifuddin I. |
| ||
---|---|---|
Pre-nezávislost | ||
Skříňky | ||
Vzpoury Domácí Zahraniční politika | ||
Projevy | ||
Rodina | ||
Média a dědictví | ||
Třetí Kabinet Sjahrir (indonéština: Kabinet Sjahrir Ketiga ) byl čtvrtý indonéština skříň. Sloužila od října 1946 do června 1947, kdy padla kvůli neshodám souvisejícím s prováděním dohody Dohoda Linggadjati a následná jednání s Holanďany.
Pozadí
Po únosu předsedy vlády Sutan Sjahrir se odpovědní lidé pokusili o puč proti Sukarno -Hatta vlády s kabinetem nahrazeným „Nejvyšší politickou radou“ v čele s Tan Malaka a vojenské síly prezidenta Sukarna převedeny na generála Sudirman. Generál Sudarsono, jehož jednotky provedly únosy, odcestoval do Jakarta s Muhammad Yamin setkat se s prezidentem, ale oba byli zatčeni. Sukarno nakonec přesvědčil Sudirman podpořit Sjahrira a podpořit zatčení rebelů, včetně Tan Malaky.[1]
V polovině srpna 1946 Ústřední indonéský národní výbor (KNIP) uvedlo, že okolnosti nyní ospravedlňují obnovení parlamentního kabinetu. Sjahrir byl znovu jmenován, aby jej vytvořil, ale s menší svobodou zvolit si členství, než jaké si užíval u svých prvních dvou kabinetů. Po šesti týdnech vyjednávání byl nový kabinet oznámen 2. října. Zahrnovalo členy ze široké škály stran, zastoupení čínské a arabské komunity a členku. Ve stejný den Sukarno zrušil výjimečný stav a vydal dekret o jmenování šéfa vlády Sjahrira. Prezident oficiálně zahájil vládu dne 5. října v roce Cirebon, západní Jáva.[2][3]
Složení
premiér
- Premiér: Sutan Sjahrir (Socialistická strana )
Ministři resortů
- Ministr zahraničních věcí: Sutan Sjahrir
- Ministr vnitra: Mohammad Roem (Masyumi Party )
- Ministr spravedlnosti: Soesanto Tirtoprodjo (Indonéská národní strana - PNI)
- Ministr financí: Sjafruddin Prawiranegara (Masyumi)
- Ministr sociálních věcí: Dr. A. K. Gani (PNI)
- Ministr zdravotnictví: Dr. Darma Setiawan
- Ministr školství: Soewandi
- Ministr sociálních věcí: Maria Ulfah Santoso (Perwari / PPI)
- Ministr pro náboženské záležitosti: K. H. Fathoerrachman (Masyumi)
- Ministr obrany: Amir Sjarifuddin (Socialistická strana)
- Ministr informací: Muhammad Natsir (Masyumi Party )
- Ministr dopravy: Djuanda
- Ministr prací: Martinus Poetoehena (Indonéská křesťanská strana - Parkindo)
Státní ministři (bez portfolia)
- Státní ministr: Sri Sultan Hamengkubuwana IX
- Státní ministr: Wahid Hasyim (Masyumi)
- Státní ministr: Wikana (Kongresová rada mládeže)
- Státní ministr: Dr. Soedarsono (Socialistická strana)
- Státní ministr: Tan Po Gwan (Socialistická strana)
- Státní ministr: Setiabudi [4]
Ministři
- Pomocný ministr zahraničních věcí: Agus Salim
- Pomocný ministr vnitra: Wijono (indonéská rolnická fronta)
- Ministr spravedlnosti: Hadi
- Ministr financí: Loekman Hakim (PNI)
- Pomocný ministr sociálních věcí: Joesoef Wibisono (Masyumi)
- Pomocný ministr zdravotnictví: Dr. Johannes Leimena (Parkindo)
- Ministr školství: Goenarso
- Junior ministr sociálních věcí: Abdul Madjid Djojoadiningrat (Socialistická strana)
- Podřízený ministr obrany: Harsono Tjokrominoto (Masyumi)
- Podřízený ministr informací: A. R. Baswedan
- Junior ministr dopravy: Setiadjid (PBI)
- Ministr veřejných prací: Herling Laoh (Indonéská národní strana - PNI)
Konec skříňky
25. Března 1947, Indonésie a Holandsko podepsal Dohoda Linggadjati. To bylo důsledkem tlaku na Holanďany ze strany britský, kteří plánovali stáhnout síly, které měli v Indonésii od konce roku druhá světová válka, aby se dohodli s Indonésany. Dohoda byla uznána de facto Indonéská suverenita skončila Jáva a Sumatra a vyzval k ustavení federálního Spojené státy indonéské.[5] Obě strany se však ohledně dohody stále více rozcházely a navzájem se obviňovaly z porušování. Po nizozemském ultimátu dne 27. května 1947, které indonéská vláda považovala za hrozbu války, které později objasnil generální guvernér nadporučíka van Mook, učinil Sjahrir řadu ústupků, včetně prozatímní nizozemské suverenity a kontroly nad zahraniční politikou. Mnoho členů levého křídla kabinetu, včetně Amira Sjarifuddina a Wikana odsoudil tyto ústupky a jedna po druhé menší strany opustily Sjahrira. Následně se k nim přidal Masyumi. Tváří v tvář této opozici Sjahrir rezignoval v časných ranních hodinách dne 27. července. Sukarno opět vyhlásil stav nouze a požádal vládu, aby zůstala ve funkci, dokud nebude nahrazena. [6][7]
Reference
- Kahin, George McTurnan (1952) Nacionalismus a revoluce v Indonésii Cornell University Press, ISBN 0-8014-9108-8
- Ricklefs (1982), Historie moderní Indonésie, Dotisk jihovýchodní Asie Macmillan, ISBN 0-333-24380-3
- Simanjuntak, P. N. H. (2003), Kabinet-Kabinet Republik Indonesia: Dari Awal Kemerdekaan Sampai Reformasi (v indonéštině), Jakarta: Djambatan, str. 41–51, ISBN 979-428-499-8.