Stanisław Ignacy Witkiewicz - Stanisław Ignacy Witkiewicz
Stanisław Ignacy Witkiewicz | |
---|---|
![]() | |
narozený | Varšava, Kongres Polsko, Ruská říše | 24. února 1885
Zemřel | 18. září 1939 Jeziory, Polsko | (ve věku 54)
Jméno pera | Witkacy |
obsazení | Spisovatel, malíř, dramatik, filozof, fotograf |
Alma mater | Krakovská akademie výtvarných umění |
Pozoruhodné práce |
|
Manželka | Jadwiga Unrug, m. 1923 |
Partner | Jadwiga Janczewska |
Příbuzní | Otec: Stanisław Witkiewicz Kmotra: Helena Modjeska Nevlastní otec: Juliusz Kossak |
Stanisław Ignacy Witkiewicz (Polština:[staˈɲiswaf iɡˈnatsɨ vʲitˈkʲɛvʲitʂ]; 24. Února 1885 - 18. Září 1939), běžně známý jako Witkacy, byl polština spisovatel, malíř, filozof, teoretik, dramatik, prozaik a fotograf aktivní dříve první světová válka a během meziválečné období.
Život
Narozen v Varšava Stanisław Ignacy Witkiewicz byl synem malíře, architekta a kritika umění Stanisław Witkiewicz. Jeho matkou byla Maria Pietrzkiewicz Witkiewiczowa. Oba jeho rodiče se narodili v Samogitian region Litva. Jeho kmotrou byla mezinárodně známá herečka Helena Modrzejewska.

Witkiewicz byl chován v rodinném domě v Zakopane. Podle jeho otce antipatie k „otroctví školy“, byl domácí a povzbuzován k rozvoji svého talentu v celé řadě tvůrčích oborů. Proti přáním svých otců studoval na Krakovská akademie výtvarných umění s Józef Mehoffer a Jan Stanisławski.[1]
Witkiewicz byl blízký přítel skladatele Karol Szymanowski a od dětství s Bronisław Malinowski a Žofie Romerová. Romer byl romanticky spjatý s Bronisławem Malinowskim i Witkiewiczem. Měl bouřlivý poměr s prominentní herečkou Irenou Solskou[2] který je podle Anny Micińské ve svém prvním románu představován jako hrdinka Akne Montecalfi, 622 pádů Bungo aneb Démonická žena, 1911. Podle Micińské se také představoval jako postava Bungo a Malinowski jako vévoda z Nevermore.[3] Nedokončený román, který byl vydán až v roce 1972, také popisuje erotická setkání mezi Bungem a vévodou z Nevermore.[4] Naučil svého otce na mokrou desku a právě v tomto období začal vyrábět intimní portrétní fotografii, pro kterou je známý; produkoval nápadné portréty svého kruhu v Zakopaném a mnoho autoportrétů.
V roce 1914 po krizi Witkiewiczova osobního života kvůli sebevraždě jeho snoubenky Jadwiga Janczewska, za což se obviňoval, byl pozván Malinowskim, aby působil jako kreslíř a fotograf na své antropologické výpravě na tehdejší Území Papuy,[5] prostřednictvím Cejlon a Austrálii. Tento podnik byl přerušen nástupem první světová válka. Po hádce s Malinowskim v Austrálii byl Witkiewicz, který byl od narození předmětem Ruská říše, cestoval do Petrohrad (tehdy Petrohrad) ze Sydney a byl pověřen jako důstojník v Pavlovský pluk z Imperial ruská armáda.[6] Jeho nemocný otec, polský vlastenec, byl rozhodnutím svého syna hluboce zarmoucen a zemřel v roce 1915, aniž by ho znovu viděl.
V červenci 1916 byl při bitvě vážně zraněn Řeka Stokhid na dnešní Ukrajině a byla evakuována do Petrohradu [7] kde byl svědkem Ruská revoluce. Tvrdil, že své filozofické principy vypracoval během dělostřelecké palby a že když vypukla revoluce, byl zvolen politický komisař jeho pluku. Jeho pozdější práce ukazovaly jeho strach ze sociální revoluce a cizí invaze, často zakomponovaný dovnitř absurdní Jazyk.

Začal se živit portrétními malbami a pokračoval v tom i po svém návratu do Zakopaného Polsko. Brzy vstoupil do hlavní tvůrčí fáze a nastínil své principy Nové formy v malířství a Úvod do teorie čisté formy v divadle. Začátkem 20. let se stýkal se skupinou „formistických“ umělců a během tohoto období napsal většinu svých her. Z asi čtyřiceti her napsaných Witkiewiczem v letech 1918 až 1925 přežilo jednadvacet jedině Jan Maciej Karol Hellcat se setkal s jakýmkoli veřejným úspěchem během celého života autora. Původní polský rukopis Bláznivá lokomotiva byl také ztracen; hra, zpětně přeloženo ze dvou francouzských verzí, byla zveřejněna až v roce 1962.

Po roce 1925 a pod jménem „Witkacy“ umělec ironicky přetvořil svou portrétní malbu, která poskytovala jeho ekonomickou výživu jako Společnost pro portrétování S.I. Witkiewicze, s heslem „jazyk na tváři“: „Zákazník musí být vždy spokojen“. Bylo nabídnuto několik takzvaných stupňů portrétů, od pouhého reprezentačního po více expresionistický a za pomoci narkotik. Mnoho z jeho obrazů bylo komentováno mnemotechnickými pomůckami, které uváděly drogy užívané při malování konkrétního obrazu, i když to byl jen šálek kávy. Také změnil hláskování svého jména a podepsal se Witkac, Witkatze, Witkacjusz, Vitkacius a Vitecasse - poslední je francouzština pro „rychle se rozbije“.
Na konci 20. let se obrátil k psaní románů, napsal dvě díla, Sbohem podzimu a Nenasytnost. Ten, jeho hlavní dílo, zahrnuje geopolitiku, psychoaktivní drogy a filozofii. V roce 1935 mu byl udělen Zlatý vavřín Polská akademie literatury pro jeho romány.[9]
Během třicátých let Witkiewicz publikoval text o svých zkušenostech s narkotiky, včetně peyote, a věnoval se svým zájmům o psaní filozofie, Koncepty a principy implikované konceptem existence 1935.[10] Propagoval také začínající spisovatele, jako jsou Bruno Schulz.
Smrt
Krátce poté, co Polsko byl napadl Německem v září 1939 Witkiewicz uprchl se svou mladou milenkou Czesławou na venkov hranice město Jeziory, v čem tehdy bylo východní Polsko. Po vyslechnutí zprávy o Sovětská invaze do Polska dne 17. září 1939 Witkacy 18. září spáchal sebevraždu tím, že předávkoval drogami a pokoušel se podříznout mu zápěstí.[11] Přesvědčil Czesławu, aby s ním pokusil o sebevraždu konzumací Luminální, ale přežila.[12] Film Mystifikace 2010, scénář a režie Jacek Koprowicz navrhl, aby Witkiewicz předstíral svou vlastní smrt a žil tajně v Polsku až do roku 1968.[13][14]
Dědictví
Witkiewicz zemřel v nějaké neznámosti, ale jeho pověst začala brzy po válce stoupat, což zničilo jeho život a zpustošilo Polsko. Mimo Polsko byla jeho práce diskutována jako předchůdce evropského dramatu po druhé světové válce v Martin Esslin je vlivný "Absurdní divadlo " 1961,[15] a později v „Postdramatickém divadle“ Hanse-Theise Lehmanna 2006.[16] Konstanty Puzyna shromáždil své přežívající dramatické spisy ve dvou svazcích v dramatu "Dramaty" 1962, což oživilo zájem o jeho hry v Polsku. Prostřednictvím svých překladů a stipendií Daniel Gerould představil publikum v anglickém jazyce spisům Witkiewicze.
Czesław Miłosz zarámoval svůj argument dovnitř V zajetí mysli kolem diskuze o Witkiewiczově románu, Nenasytnost. Umělec a divadelní režisér Tadeusz Kantor byl inspirován Cricot skupina, jejímž prostřednictvím Witkiewicz představil své finální hry Krakov. Kantor přinesl mnoho her zpět do měny, nejprve v Polsku a poté na mezinárodní scéně, včetně Sépie (1956) a Vodní slepice (1969). Vizuální umělec Paulina Olowska produkoval Witkiewicz Matka na Tate Modern v roce 2015.[17]
Mezi filmy patří Witkiewicz Nádor Witkacego 1985,[18] Mystifikace 2010 [19] a Witkacy a Malinowski: filmová seance ve 23 scénách 2017.[20] Filmy založené na jeho dílech zahrnují Ludiot i kalugericata 1968,[21]Sbohem podzimu 1990,[22] Nenasytnost 2003,[23]Madame Tutli-Putli 2007[24] a Nursery Rhyme of a Madman 2017.[25]
Witkiewiczovy obrazy a pastelové kresby jsou ve sbírkách Národní muzeum, Varšava,[26] the Národní muzeum, Krakov, Muzeum literatury ve Varšavě a Muzeum středního Pomořanska se 125 pracemi v Hrad Słupsk.[27] The Metropolitní muzeum umění[28] a Muzeum moderního umění[29] v New Yorku a Galerie umění Nového Jižního Walesu,[30] Sydney má důležité příklady své fotografie.
V poválečném období Polská lidová republika Ministerstvo kultury se rozhodlo exhumovat Witkiewiczovo tělo a přesunout ho Zakopane a dát mu slavnostní pohřeb. To bylo provedeno podle plánu, ačkoli nikdo nesměl otevřít rakev, kterou doručili sovětské úřady.
Dne 26. listopadu 1994 polský Ministerstvo kultury a umění nařídil exhumaci předpokládaného hrobu Witkiewicze v Zakopaném. Genetické testy na zbývajících kostech prokázaly, že tělo patřilo neznámé ženě - finále absurdní vtip, padesát let po vydání posledního Witkacyho románu.[31]
Funguje
Filozofie umění
- Nowe formy w malarstwie (1919), přeloženo do angličtiny jako Nové formy malby a z nich vyplývající nedorozumění (v Čtenář Witkiewicz, Quartet, 1993)
- Szkice estetyczne (Estetické skici, 1922)
Romány
- 622 Upadki Bunga czyli demoniczna kobieta (1911) částečný překlad do angličtiny jako 622 pádů Bungo aneb Démonická žena (v Čtenář Witkiewicz)
- Pożegnanie jesieni (1927) částečný překlad do angličtiny jako Sbohem podzimu (v Čtenář Witkiewicz)
- Nienasycenie (1930) přeloženy do angličtiny jako Nenasytnost (Quartet Encounter, 1985)
Hry


- Maciej Korbowa i Bellatrix (Maciej Korbowa a Bellatrix) (1918)
- Pragmatyści (1919) (přeloženo do angličtiny jako Pragmatici)
- Pane Price, czyli Bzik tropikalny (1920) (přeloženo do angličtiny jako Pan Price nebo Tropické šílenství)
- Nádor Mózgowicz (1920) (přeloženo do angličtiny jako Nádor Brainiowicz)
- Nowe wyzwolenie (1920) (přeloženo do angličtiny jako Nové vysvobození)
- Oni (1920) (přeloženo do angličtiny jako Ony)
- Panna Tutli-Putli (1920) (Slečno Tootli-Pootli)
- W małym dworku (1921) (přeloženo do angličtiny jako Venkovský dům)
- Niepodległość trójkątów (1921) (přeloženo do angličtiny jako Nezávislost trojúhelníků)
- Metafizyka dwugłowego cielęcia (1921) (přeloženo do angličtiny jako Metafyzika dvouhlavého tele)
- Gyubal Wahazar, czyli Na przełęczach bezsensu (přeloženo do angličtiny jako Gyubal Wahazar aneb Podél absurdních útesů: neeuklidovské drama ve čtyřech dějstvích) (1921)
- Kurka Wodna (1921) (Přeloženo do angličtiny jako Vodní slepice)
- Bezimienne dzieło (1921) (přeloženo do angličtiny jako The Anonymous Work: Four Acts of a Tather Nasty Nightmare)
- Mątwa (1922) (přeloženo do angličtiny jako Sépie nebo Hyrcanianský světový názor)
- Nadobnisie i koczkodany, czyli Zielona pigułka (1922) (Přeloženo do angličtiny jako Jemné tvary a chlupaté opice neboli Zelená pilulka: Komedie s mrtvolami)
- Jan Maciej Karol Wścieklica (1922) (přeloženo do angličtiny jako Jan Maciej Karol Hellcat)
- Wariat i zakonnica (1923) (přeloženo do angličtiny jako Šílenec a jeptiška)
- Szalona lokomotywa (1923) (přeloženo do angličtiny jako Bláznivá lokomotiva)
- Janulka, córka Fizdejki (1923) (přeloženo do angličtiny jako Janulka, dcera Fizdejka)
- Matka (1924) přeloženy do angličtiny jako Matka (v Matka a další nechutné hry, Potlesk, 1993)
- Sonata Belzebuba (1925) (přeloženo do angličtiny jako Sonáta Belzebub)
- Szewcy (1931–34) přeloženy do angličtiny jako Obuvníci (v Matka a další nechutné hry, Potlesk, 1993)
Filmografie
- Witkacy (1929),[32] komediální film Stanisława Ignacy Witkiewicze. Hraje jej a jeho manželku Jadwigu ve městě Varšava. Film je umístěn ve Varšavském muzeu literatury Adama Mickiewicze. Detaily: 1929, 5 minut, filmový kotouč Pathe 9,5 mm; předělaný v kvalitě 4K v roce 2015.
Další díla
- Narkotyki - niemyte soumrak (1932), částečný překlad do angličtiny jako Narkotika (v Čtenář Witkiewicz)
- Pojęcia i twierdzenia implikowane przez pojęcie istnienia (Koncepty a prohlášení implikované myšlenkou existence) (1935)
- Jedyne wyjście
- Kompozycia fantastyczna
- Pocałunek mongolskiego księcia
Ukázková kresba
Jadwiga Janczewska, Zakopane
1913Černé jezero
1907Zimní krajina v Zakopaném
po roce 1930Nova Aurigae
1918Složení
1922Fantasy - pohádka
1922Autoportrét s paní Marylou Grosmanowou
1927Portrét chlapce
1934Žofie Romerová
1935Autoportrét
1938
Výkony práce Witkacyho
- Bláznivá lokomotiva (Szalona lokomotywa) získal svou newyorskou premiéru na Divadlo Chelsea v roce 1977 pod vedením Des McAnuff.[33] The Cena Obie -výherní produkce zahrála Dwight Schultz, Bob DeFrank a Glenn Close[34] v hlavních rolích.[35]

- Dva newyorští premiéři Witkacyho her: Šílenec a jeptiška (Wariat i zakonnica) v roce 1979 pod vedením Paula Bermana a Vodní slepice (Kurka Wodna) režie Brad Mays byly představeny Divadlo mimo park,[36] v roce 1983.[37] Producentka na Broadwayi / generální ředitelka divadla Off-Park Patricia Flynn Peate[38] produkoval obě hry, které byly dobře přijaty kritiky i diváky. Budoucnost New York Times divadelní kritik Mark Matoušek, poté psal pro divadelní deník Další fázechválen Vodní slepice pro „mistrovský komiksový směr“[39] a kus byl natočen na video pro trvalé zahrnutí do souboru Lincoln Center je Divadelní sbírka Billy Rose.
- Britskou premiéru filmu „Oni“ „(Oni)“ uvedlo v polském divadle Hammersmith v Londýně společnost POSK, kterou režíroval Paul Brightwell v roce 1984.
- Newyorská premiéra Obuvníci (Szewcy) byl předložen Repertoár Jean Cocteau pod vedením Włodzimierze Hermana v roce 1987.[40]
- Šílenec a jeptiška byl představen v roce 1989 Kosmické kolo divadlo na Letní hudba z Greensborough, festival klasické hudby v Greensborough ve Vermontu a v Bostonu v The Charlestown Working Theatre. Režie: Jonathan Edward Cross [a.k.a. Jonny ClockWorks]. Produkce používala herce vedle loutek v životní velikosti. Dvě z původních loutkových postav jsou ve sbírce Witkacy Teatre v polském Zarkopane.[41]
- Newyorská premiéra Witkacyho Nádor Brainiowicz předložený La MaMa ETC provedl Divadlo dvouhlavého telete (pojmenováno podle hry Witkacy Metafyzika dvouhlavého tele), ve směru Brooke O'Harra. Po této produkci následovala Witkacyova Matka v roce 2003, také pod O'Harrovým vedením a také jako newyorský premiér. Inscenace představovala loutky a video.[42]
- V roce 2019 Witkacy / Dvouhlavé tele, spolupráce mezi Centrum CalArts pro nový výkon a STUDIO teatrgaleria, Varšava, režíroval Natalia Korczakowska [43]
Viz také
Reference
- ^ „Stanisław Ignacy Witkiewicz (Witkacy)“. Culture.pl. Citováno 22. září 2018.
- ^ „Stanisław Ignacy Witkiewicz (Witkacy)“. Culture.pl. Citováno 9. dubna 2019.
- ^ „Stanisław Ignacy Witkiewicz (Witkacy)“. Culture.pl. Citováno 22. září 2018.
- ^ 1885-1939., Witkiewicz, Stanisław Ignacy (1992). Čtenář Witkiewicz. Gerould, Daniel C. (Daniel Charles), 1928-2012. Evanston, Ill.: Northwestern University Press. ISBN 0810109808. OCLC 26014071.CS1 maint: číselné názvy: seznam autorů (odkaz)
- ^ Anna., Micińska (1990). Witkacy-Stanisław Ignacy Witkiewicz: život a dílo. Varšava: Interpress. ISBN 832232359X. OCLC 26361556.
- ^ 1885-1939., Witkiewicz, Stanisław Ignacy (1992). Čtenář Witkiewicz. Gerould, Daniel C. (Daniel Charles), 1928-2012. Evanston, Ill.: Northwestern University Press. ISBN 0810109808. OCLC 26014071.CS1 maint: číselné názvy: seznam autorů (odkaz)
- ^ „Witkacyho divadlo života / Hledání sebe sama“. info-poland.icm.edu.pl. Citováno 22. září 2018.
- ^ Frantczak, Ewa; Okołowicz, Stefan (1986). Przeciw nicości: fotografie Stanisława Ignacego Witkiewicza. Krakov: Wydawnictwo Literackie. str. 63. ISBN 83-08-01398-8.
- ^ Prof. Dr hab. Miłosława Bulowska Schielman. „Stanisław Ignacy Witkiewicz“. Virtuální knihovna polské literatury. Citováno 13. prosince 2011.
- ^ „Witkacyho divadlo života / Hledání sebe sama“. info-poland.icm.edu.pl. Citováno 9. října 2018.
- ^ Donald Pirie; John Bates; Elwira Grossman. „Stanislaw Ignacy Witkiewicz“. Archivovány od originál dne 8. února 2009. Citováno 16. dubna 2009.
- ^ Journal of Czesława Oknińska, citováno v: Gerould, Daniel Charles; Witkiewicz, Stanisław Ignacy (1992). „Část 5: Filozofie a sebevražda, 1931–1939“. Čtenář Witkiewicz. Northwestern University Press. str. 275. ISBN 978-0-8101-0994-0. Citováno 22. listopadu 2009.
- ^ Mystifikace, vyvoláno 9. října 2018
- ^ https://cineuropa.org/en/newsdetail/138626/
- ^ 1918-2002., Esslin, Martin (2004). Absurdní divadlo (3., 1. ročník, ed. Ed.). New York: Vintage Books. ISBN 1400075238. OCLC 54075141.CS1 maint: číselné názvy: seznam autorů (odkaz)
- ^ Hans-Thies, Lehmann (2006). Postdramatické divadlo. Jürs-Munby, Karen. Londýn. ISBN 9780415268127. OCLC 61229777.
- ^ Tate. „BMW Tate Live: Paulina Olowska:„ Matka nechutná hra ve dvou dějstvích a epilog “- vystoupení v Tate Modern | Tate“. Tate. Citováno 23. září 2018.
- ^ Nádor Witkacego, vyvoláno 18. října 2018a
- ^ Mystifikace, vyvoláno 18. října 2018
- ^ https://www.sff.org.au/program/browse/witkacy-malinowski-a-cinematic-seance-in-23-scenes
- ^ Ludiot i kalugericata, vyvoláno 18. října 2018
- ^ Pozegnanie jesieni, vyvoláno 18. října 2018
- ^ Nenasytnost, vyvoláno 18. října 2018
- ^ Madame Tutli-Putli, vyvoláno 18. října 2018
- ^ Pozegnanie jesieni, vyvoláno 18. října 2018
- ^ „Muzeum Cyfrowe / Digitální muzeum“. www.cyfrowe.mnw.art.pl. Citováno 22. září 2018.
- ^ Uživatel, Super. "Strona główna". www.muzeum.slupsk.pl. Citováno 22. září 2018.
- ^ "Witkiewicz". Metropolitní muzeum umění. Citováno 22. září 2018.
- ^ "Anna Oderfeld, Zakopane | Objekt: Fotografie". MoMA. Citováno 22. září 2018.
- ^ „Díla Stanisława Ignacy Witkiewicze :: Sbírka :: Galerie umění NSW“. www.artgallery.nsw.gov.au. Citováno 22. září 2018.
- ^ „... Przeprowadzone badania wykazują, že szczątki kostne, przywiezione w 1988 roku ze wsi Jeziory na Ukrajině należą do kobiety w wieku 25–30 lat, o wzroście około 164 cm. ...“ („provedené testy naznačují, že kostní pozůstatky přivezené v roce 1988 z vesnice Jeziory na Ukrajině patří ženě ve věku 25–30 let a vysoké asi 164 cm ...“) z protokolu komise svolaného Ministerstvo kultury a umění po exhumaci 26. listopadu 1994 předpokládaného hrobu Stanisława Ignacy Witkiewicze na hřbitově Pęksowy Brzyzek v Zakopane. Z: „Maciej Pinkwart,“ Wygraliśmy"". Archivovány od originál dne 20. ledna 2010. Citováno 28. ledna 2015. in: "Moje Zakopane" dn. 21. února 2005. (Zdroj: Komunikat Komisji powołanej przez Ministra Kultury i Sztuki do spraw pochówku Stanisława Ignacego Witkiewicza. Prof. Dr hab. Tadeusz Polák). Vyvolány 11 November 2012.
- ^ http://nina.gov.pl/projekty/digitalizacja/rekonstrukcja/
- ^ http://broadwayworld.com/shows/cast.php?showid=327362 BroadwayWorld: Bláznivá lokomotiva, kompletní seznam herců a štábů.
- ^ „Archivovaná kopie“. Archivovány od originál dne 7. září 2009. Citováno 31. října 2008.CS1 maint: archivovaná kopie jako titul (odkaz)
- ^ http://www.signonsandiego.com/uniontrib/20070408/news_lz1a08des.html
- ^ Cantwell, Mary (6. ledna 1996). „Redakční zápisník; Malé divadlo“. The New York Times. Citováno 24. května 2010.
- ^ Mark Matusek, NY Times, The Water Hen, NYC Production - 1983. BradMays.com. Vyvolány 21 July 2015.
- ^ „Bez nadpisu“. The New York Times. 31. října 1983. Citováno 24. května 2010.
- ^ Matoušek, Mark (1983). „Water Hen - (recenze)“. Další fáze.
- ^ „Obuvníci Stanislawa I. Witkiewicze, největšího moderního polského dramatika; první anglické představení Repertoáru Jeana Cocteaua“. The New York Times.
- ^ „The Cosmic Bicycle Theatre, Carroll Gardens, New ClockWorks ~ Puppet Theatre - South Brooklyn Post - News & Culture in Carroll Gardens, Cobble Hill, Boerum Hill, Gowanus, Red Hook and Points Nearby". southbrooklynpost.com. Citováno 9. srpna 2018.
- ^ "MATKA". www.lamama.org. Citováno 9. srpna 2018.
- ^ "Centrum CalArts pro nový výkon -» WITKACY / Dvouhlavé centrum CalfCalArts pro nový výkon ". Centrum CalArts pro nový výkon. Citováno 29. října 2019.
- Sarah Boxer, “Polský satirik posedlý identitou ". New York Times, 24.dubna 1998
- F. Coniglione, Stránka polské filozofie: Stanisław Ignacy Witkiewicz na Wayback Machine (archivovány 9. února 2008)
- Halina Florynska-Lalewicz, Monika Mokrzycka-Pokora, Irena Kossowska, Stanisław Ignacy Witkiewicz (Witkacy) na culture.pl
- Daniel Gerould, Witkacy: Stanisław Ignacy Witkiewicz jako imaginativní spisovatel (University of Washington Press, 1981)
- Bibliografie Stanislawa Ignacy Witkiewicze, včetně Bio
- Łozińska Hempel, Maria (1986). Z łańcucha wspomnień. Wydawnictwo Literackie.