Září ráno - September Morn

Tento článek je o malbě. Pro další použití viz Září Morn (disambiguation).

Září ráno
Francouzština: Matinée de Septembre
A nude woman standing on a beach
UmělecPaul Émile Chabas
Rok1911 (1911)
StředníOlej na plátně
Rozměry163,8 cm × 216,5 cm (64,5 palce × 85,2 palce)
UmístěníMetropolitní muzeum umění, New York
Přistoupení57.89

Matinée de Septembre (Angličtina: Září ráno) je kontroverzní olejomalba na plátně dokončené v roce 1911 francouzským umělcem Paul Émile Chabas. Malované několik let, zobrazuje nahou dívku nebo mladou ženu stojící v mělké vodě jezera, prominentně osvětlenou ranním sluncem. Nakloní se mírně dopředu ve dvojznačném postoji, který se četl různě jako přímý portrét ochrany její skromnosti, schoulení před chladem nebo koupání v houbě. Rovněž to bylo považováno za falešnou pózu umožňující „fetišizaci nevinnosti“.[1]

Září ráno byl poprvé vystaven na Pařížský salon z roku 1912, a přestože je totožnost jejího prvního majitele nejasná, je jisté, že obraz získal Leon Mantashev do konce roku 1913. Byl převezen do Ruska a v důsledku Říjnová revoluce z roku 1917 se obávala ztracení. V roce 1935 se znovu objevila ve sbírce Calouste Gulbenkian, a po jeho smrti v roce 1955 byl prodán filadelfskému makléři, který jej anonymně daroval Metropolitní muzeum umění (Met) v roce 1957. Od roku 2014 není na displeji.

Od roku 1913 byly reprodukce obrazu ve Spojených státech kontroverzní. Obchodník s uměním v Chicago byl obviněn z obscénnosti a další v New Yorku byl zaměřen anti-vice křižákem Anthony Comstock, oba po zobrazení Září ráno. V příštích několika letech byla práce reprodukována v různých formách, včetně kolíků a kalendářů, zatímco v novinách se diskutovalo o cenzuře a umění. Chabasova malba inspirovala písně, divadelní představení a filmy; nakonec bylo prodáno asi 7 milionů reprodukcí, přestože Chabas - který neměl autorská práva Září ráno - neobdržel žádné licenční poplatky.

Ačkoli několik žen tvrdilo, že je vzorem pro Září ránoChabas nikdy neprozradila svou identitu. Práci popsal jako „vše, co vím o malbě“,[2] a pozitivně reagoval na prohlášení, že to bylo jeho mistrovské dílo. Pozdější autoři však popisovali obraz jako kýč, cenné pouze jako historický artefakt.

Popis

Reprodukce obrazu z roku 1961, ukazující dominanci šedých

Září ráno líčí ze šikmého pohledu nahou blonďatou dívku nebo mladou ženu stojící po kotníky ve vodě poblíž břehu klidného jezera obklopeného kopci. Postava je podsvícena ranním sluncem, ale plně viditelná, i když je trochu tmavší než její okolí.[3][4] Její paže jsou složené kolem jejího těla, její pravá paže prochází pod prsy, zatímco uchopuje levý loket, zatímco její levá paže zakrývá její stydkou oblast.[A][5] Tato póza byla různě interpretována jako subjekt, který se chrání před chladem,[3] zakrývající její skromnost,[6] nebo houba ke koupání,[7] nebo jako umělcova „fetišizace nevinnosti“.[1]

Recenze v roce 1912 poznamenali, že v obraze převládaly šedé: barvy jejího zastíněného těla, modrošedé září vody, zelenošedé oblohy a růžově šedé kopce za ní.[3][8] Umělecký kritik François Thiébault-Sisson to popsal jako evokující ráno, mladý subjekt, který se připravuje na koupání, zatímco „nad jezerem stále plaví světle šedé páry“.[9] Tento olejomalba na plátně měří 163,8 krát 216,5 centimetrů (64,5 krát 85,2 palce),[10] a Chabasův podpis je umístěn vlevo dole.[11]

Pozadí

Chabas

Malíř, Paul Émile Chabas, c. 1910

Než maloval Září ráno, Paul Émile Chabas (1869–1937) již měl zavedenou reputaci jako akademický umělec. Pravidelně se podroboval Pařížský salon, první účast v roce 1886.[12] V Salonu 1895 získal medaili třetí třídy,[13] a o čtyři roky později získal za svůj obraz cenu Prix National Joyeux ébats,[14] což mu v roce 1900 vyneslo zlatou medaili Expozice Universelle a byl získán Musée des Beaux-Arts de Nantes.[15][16] V následujících letech Chabas strávil zimy prací v Paříži, zatímco léta maloval mladé ženy podél břehů řek, jezer a moří.[17] V roce 1902 byl jmenován Chevalierem v Čestná legie.[b][14][18]

Chabas studoval u umělců jako např Tony Robert-Fleury, William-Adolphe Bouguereau, a Albert Maignan.[19] Ačkoli jeho dřívější práce byly obecně portréty, většina malířovy pozdější produkce sestávala z nahých dívek a mladých žen.[3][18][20] Jezera a řeky Francie byly běžným prostředím jeho obrazů, které zdůrazňovaly interakci světla s modely a jejich okolím.[21] Září ráno je typický pro jeho styl.[11]

J. Valmy-Baysse v přehledu umělce z roku 1910 připisuje Chabasův styl malířově době v rodinném letním domě podél Erdre; identifikuje „milost dospívání, její nedefinovatelné kouzlo, [a] její cudnou nahotu“ modelů s Chabasovými vzpomínkami na jeho mládí.[C][21] Historik umění Bram Dijkstra argumentoval jinak, když uvedl, že „žádný umělec nebyl tak vytrvalý ve využívání prurientních možností ženy-dítěte“ než Chabas, kterého považuje za „zdůraznil analogie nahých malých dívek a známé představy marnosti nebo fyzického vzrušení dospělých ženy".[22]

Nahota a umění

Hlavní články: Akt (umění) a Vyobrazení nahoty § Nahota v umění

Na konci 19. století byly ve francouzských salonech dominantním předmětem malby ženské akty.[23] Ženské modely se staly běžnějšími než mužské od počátku 19. století, nejprve sloužily alegorickým rolím nebo jako múzy, ale nakonec se staly jednotlivci, „kteří by mohli být klasifikováni a jejichž historie by mohla být zapsána“.[24] V akademickém umění - jako je například Chabas - nebyly modely zobrazovány tak, jak byly, ale jako idealizované akty založené na klasických ideálech; například by se nezobrazovaly vlasy na těle ženských modelů a stydké místo bylo vykresleno hladce.[25] Hosteska Suzanne Delve, který později tvrdil, že stál za Září ráno, uvedla, že modelky byly ochotny poskytovat „službu umění“ tím, že pro taková díla pózovaly nahé.[26]

Ne všechny formy nahých snímků byly ve Francii přijatelné. Na konci 19. století byly zavedeny různé zákony proti pornografii, obrazům dospělých a děti chtěl „provokovat, podněcovat nebo stimulovat zhýralost“.[27] Zaměřená díla byla původně určena pro širokou distribuci (a tedy pro nižší třídu).[28] Australský historik umění Fae Brauer však píše, že hranice mezi uměním a pornografií byla počátkem 10. let 20. století stažena; dokonce přísnější zákony, zavedené v roce 1908, vyústily v cenzuru modernistických děl. Například tři obrazy od Kees van Dongen (včetně dvou z jeho dcery) byli odmítnuti z Salon d'Automne mezi lety 1911 a 1913 z důvodu neslušnosti.[27]

Spojené státy byly od koloniálních časů obecně více puritánské z hlediska umění než Evropa. V polovině a na konci 19. století byla zavedena vláda země zákony proti obscénnosti, tak jako Tarif z roku 1842 který zakázal dovoz zahraničních uměleckých děl považovaných za obscénní. Na konci 19. století bylo dosaženo neklidného porozumění: muzea mohla pojmout díla zobrazující nahotu, ale komerční díla (včetně fotografií uměleckých děl) mohla být - a byla - zabavena.[29][30] Napětí přetrvávalo v otázce, zda akty představují sofistikovanost evropského stylu (rys důležitý pro vyšší třídu), nebo podporují chování, které ohrožuje rodiny a podporuje „nečisté představy“.[31]

Tvorba; identita modelu

Chabas začal pracovat Září ráno v polovině roku 1910 v Talloires na břehu Jezero Annecy v Horní Savojsko, asi 500 kilometrů jihovýchodně od Paříže.[2][32][33] Model, kterého nikdy neidentifikoval, ale označoval jej jako „Marthe“, byl jeho rodině dobře znám. Kvůli finanční situaci šestnáctileté rodiny musela „Marthe“ pracovat na podporu své matky.[34] První den malování vstoupil „Marthe“ do ranní vody a instinktivně ucouvl na její chlad. Chabas tuto pózu schválil s tím, že je „dokonalá“. Během dvou let pracoval na malbě, každé půl hodiny každé ráno. Práce byly dokončeny září ráno v roce 1911,[d] pojmenování obrazu.[2] V roce 1935 Chabas v reakci na tvrzení, že „Marthe“ žije v chudobě, vysvětlila, že pro něj pokračovala v pózování až do svých 28 let, kdy se provdala za bohatého průmyslníka, a že nyní měla 41 let, byla plná a měla tři děti .[35][36]

Řada žen prohlašovala nebo byla prohlašována za modelku, některé představují různé verze událostí. V roce 1913 vystoupila slečna Louise Buckleyová Eugene, Oregon, řekla, že jí bylo vyplaceno 1 000 $[E] a pózovala v umělcově ateliéru.[38] Pařížský umělec Jules Pages mezitím uvedl, že žena je zobrazena v Září ráno byla 25letá dobrá povaha, která si vydělala na živobytí jako modelka umělce, ale po kontroverzi o malbě se skryla.[39] Mezi další žadatele patřil švédský model Gloria[40] a a odrůda herečka jménem Irene Shannon;[41] tento nárok uplatnil v rámci přípravy na a varieté parodie s názvem „Smuteční listopad“.[42]

Suzanne Delve
Irene Shannon
Suzanne Delve (vlevo) a Irene Shannon oba tvrdili, že jsou modelem pro Září ráno.

V roce 1937, dvacet čtyři let poté Září ráno vyvolala polemiku ve Spojených státech, pařížská hostitelka Suzanne Delve prohlásila, že byla modelem. Na její účet měl Chabas - který ji znal od kojenců - její nahou pózu ve svém ateliéru a později v její nepřítomnosti maloval jezero Annecy. Delve popsala svou nervozitu na prvním zasedání, její matka si s ní povídala, aby odvrátila její mysl, zatímco Chabasova žena hrála na klavír uklidňující hudbu. Řekla, že svou pózu zaujala „instinktivně“ a že kontroverze kolem obrazu jí zničila život, protože žádný Francouz by si nechtěl vzít ženu poškozenou skandálem.[26]

Ještě další verzi představuje Metropolitní muzeum umění (Met) ve svém katalogu francouzských majetků z roku 1966, včetně Září ráno. Podle tohoto vyprávění Chabas dokončil obraz během tří let u jezera Annecy, ačkoli jeho rolnický model sloužil pouze jako základ pro tělo postavy. Hlava vycházela z náčrtu mladé Američanky Julie Phillipsové, kterou Chabas dokončila, když ji a její matku pozorovala v Paříži; když našel její profil podle jeho představ, tiše ji nakreslil, pak se představil a „omluvil se za svou domněnku“.[11]

Dějiny

Pařížský salon a první prodej

Chabas poprvé vystavoval Září ráno v pařížském salonu od 14. dubna do 30. června 1912.[10] Protože to neplánoval prodat, dal cenu 50 000 franků (10 000 $[F]) - více, než očekával, že někdo zaplatí.[35][43] Pro obraz a jeho Portrét paní. Aston Knight, Chabas získal Medal of Honor a získal 220 z 359 možných hlasů.[44] V Salonu byl obraz nekontroverzní,[45][46] a brzy to bylo přetištěno v amerických publikacích jako např Město a země[45] a Mezinárodní studio.[47]

Zdroje jsou nejasné, pokud jde o původ obrazu po salonu. Podle Met ho koupil koncem roku 1912 newyorský Philip (nebo Philippe) Ortiz, manažer newyorské pobočky Braun and Company.[10][48] Podle zprávy z roku 1933 v Middletown Times Herald, zaplatil 12 000 franků (2 400 $[G]) za práci, ale nikdy nepřinesl obraz zpět do Spojených států.[49] Brauer však navrhuje, aby jej Ortiz poslal do své galerie v New Yorku, kde to způsobilo kontroverze.[h][50] Podle Čas, obraz získal Leon Mantashev C. 1913, poté, co byl obraz vrácen Chabasovi.[51]

Článek z roku 1935 v Montrealský věstník mezitím uvedl, že originál Září ráno ještě musel odjet do Spojených států a že Chabas to prodal přímo Mantasevovi.[52] Podle Chabase to bylo poté, co ho Američan oslovil, aby obraz koupil, ale nebyl ochoten zaplatit požadovanou cenu.[43] Ve svých pamětech Móda editor Edna Woolman Chase vyprávěl, jak Ortiz zařídil provedení a reprodukci mnoha reprodukcí do New Yorku, a že - přestože měl zájem o získání originálu - nebyl schopen tak učinit.[53] Ačkoli je možné, že originál do roku 1913 nepřekročil Atlantik, je jasné, že reprodukce ano.[52]

Kontroverze a popularita

Chicago

In The Seattle Star
In The Leavenworth Times
Novinové reprodukce obrazu, cenzurované oblečením

Reprodukce v plné velikosti Září ráno byl vystaven v okně Jacksona a Semmelmeyera, fotografického obchodu v Chicago, Illinois, v březnu 1913.[i][45] Procházející policista si všiml tisku a na základě toho, že je to neslušné, trval na tom, aby byl sundán.[j] Starosta města, Carter Harrison Jr., souhlasil s rozhodnutím policisty a měl za to, že obrázek lze prodat, ale neměl by být zobrazen na veřejnosti, protože ho děti vidí.[46] Fred Jackson, majitel, byl obviněn z obscénnosti,[54][55] a na jeho žádost byl případ postaven před soud 18. března.[56]

Před porotou o tom svědčil městský cenzor umění Jeremiah O'Connor Září ráno byl oplzlý a neměl by být vystaven na veřejnosti, ale spíše pouze v muzeální expozici.[k] W. W. Hallam z Chicagského místopředsedy souhlasil s argumentem, že jelikož se žena dopustila nezákonného koupání na veřejnosti, Září ráno musel být zakázán.[45][57] Mezi další svědky obžaloby byli cenzoři, pedagogové a duchovenstvo, například dozorce Ella Flagg Young a vedoucí Ochranné sdružení mladistvých Gertrude Howe Britton.[55][57][58]

Jackson, působící jako jeho vlastní právník, zdůraznil pokrytectví cenzury obrazu, zatímco nahá socha byla Diana stál před Montgomery Ward Building. Jako své svědky vyzval malíře, básníky a sochaře, včetně umělce Olivera Grovera a uměleckého kritika Waltera Smitha.[l][55][57] Ve svém svědectví Grover prohlásil: „Nahá žena není o nic víc než holý strom. Muži a ženy se nenarodili s kabáty. V každém případě může být neslušnost rozhodně odlišná od nahoty.“[6]

Po necelé hodině úvah[m] porota našla Jacksona a umožnila mu obnovit obraz na displeji;[6][57][59] Jackson byl tak potěšen, že slíbil kopii zdarma Září ráno každému porotci.[60] Deset dní po soudu se starosta Harrison vydal do městské rady a navrhl přísnější zákony o obscénnosti. Vláda města souhlasila a uložila $ 25–100[n] pokuta za zobrazení nahého umění na veřejných komunikacích a na místech navštěvovaných dětmi.[59][61] V září byl Jackson (společně s dalšími obchodníky s uměním Samuelem Meyerem a Williamem Kuhlem) shledán v rozporu s tímto zákonem. Starosta Harrison později prohlásil, že s obrazem „prošel“, když řekl: „Chicago bylo díky této fotografii koupající se dívky uděláno na posměch celé země.“[62]

New York

Anti-vice křižák Anthony Comstock; jeho reakce na obraz podporovala další polemiku.

Další kontroverze se objevila v New Yorku v květnu 1913, dva měsíce po ukončení procesu v Chicagu. Anthony Comstock, vedoucí Newyorská společnost pro potlačení neřesti a celostátně uznávaný za své kampaně proti „smutku“,[Ó] viděl Září ráno - zdroje se liší v tom, zda se jednalo o originál nebo tisk[p] - vystaveno v okně společnosti Braun and Company, obchodního zastoupení s uměním na západní 46. ulici.[48][63] Spěchal dovnitř a zuřil „Je tu příliš málo ráno a příliš mnoho služebné! Vyndejte to!“.[q][7][2][54] Úředník, James Kelly, práci odstranil, ale Ortiz, vedoucí galerie, ji po návratu z polední přestávky vrátil do okna.[2][48]

Comstock vyhrožoval Ortizovi právními kroky a manažer - nevědomý si toho, že ho Comstock nemohl zatknout, a obával se, že by mohl způsobit problémy galerii - byl zpočátku vyděšený. Konzultoval to s Arthur Brisbane z New York Evening Journal, který mu řekl, že se nemá čeho bát, a poslal několik reportérů, aby příběh vyprávěli.[64] Následující den byla kontroverze velmi pokryta v tisku, který ocenil Ortize jako „jednoho odborníka na umění s odvahou postavit se proti Comstockovi a jeho diktatuře“. Po Comstockově návštěvě zablokovaly ulice před Braunem a Company ošklivé ulice Září ráno. Majitel galerie odmítl prodat svůj velký tisk Září ráno, aby mohl zůstat v jeho okně.[48][65]

Po dvou týdnech, kdy obchodní zastoupení prodalo každý výtisk, který měl, Ortiz odstranil displej.[63] V dopise redaktorovi The New York Times, obvinil Comstocka, že způsobil, že kontroverze si získala větší publicitu, a uvedl, že se unavil z davů mimo svůj obchod, který blokoval vstup platících zákazníků.[66] Společnost Comstock nakonec nepodnikla právní kroky. Historik Walter M. Kendrick připisuje tuto zjevnou shovívavost Září ránoje stav jako umělecké dílo,[54] zatímco Gerald Carson, který píše Americké dědictví, připisuje to poznání, že proti dílu nelze podniknout žádné kroky.[67]

Spor propagoval polemiku týkající se Září ráno a cenzura,[7] a více redakční karikatury; jeden líčil mladou ženu, která se koupala, jen její hlava byla zobrazena, s titulkem připsaným Comstockovi, který četl „Nepředpokládám, že si dokážu představit, co je POD vodou?“[68] Comstock označil toto dílo za „extrémně demoralizující a zvláště vypočítané tak, aby vzbudilo u mladých nemravnost“, argumentoval tím, že musí být v zájem dětí.[69] Zdůraznil, že „zákon je zákon ... obraz bude muset vyjít z okna“.[48] Reverend Sydney Ussher z Biskupský kostel svatého Bartoloměje zaujal umírněnější přístup a vysvětlil, že „tak živý projev nahoty jako Září ráno„by se nejlépe nezobrazovalo ve Spojených státech kvůli relativnímu nedostatku ocenění umění pro lidi.[69]

Suffragist Inez Milholland bránil Září ráno jako „vynikající a delikátní, zobrazující dokonalou mládí a nevinnost“.

Byly také vyjádřeny další, pozitivnější názory. Suffragista Inez Milholland bránil Září ráno, když uvedl, že je „vynikající a delikátní, zobrazuje dokonalou mládí a nevinnost“, a shledal „zábavným, pokud by to nebylo tak smutné“, že takové dílo bude cenzurováno, zatímco další dráždivé filmové plakáty zůstanou nedotčené.[69] Sociální aktivista Rose Pastor Stokes napsal, že toto „slavné umělecké dílo“ bylo „vzácným“ vyobrazením „nejkrásnějšího snu, který kdy příroda učinila skutečným - lidské tělo krásné“ a že hanba nad tělem by neměla být obviňována Září ráno, ale na neúspěšném vzdělávacím systému.[69] Umělec James Montgomery Flagg prohlásil „pouze nemocná mysl může najít něco nemorálního Září ráno".[69]

Ve své autobiografii z roku 1931[70] the vztahy s veřejností průkopník Harry Reichenbach se přihlásil k odpovědnosti za kontroverze Září ráno - a výsledná popularita díla. Uvedl, že Braun and Company získali asi 2 000 reprodukcí obrazu, které nemohli prodat, a poté ho najal za 45 $[r] aby mohl vyložit zásoby. Poté zaplatili za velkou částku litografie reprodukci, která má být provedena a vystavena.[71] Reichenbach, uvedl, poté kontaktoval osobnosti veřejného života, aby protestovali proti vystavení. Když neodpověděl, obrátil se na Comstocka ve své kanceláři a odtáhl ho do obchodního zastoupení, kde po displeji toužily malé děti, které si Reichenbach najal na padesát centů. Public relations pak pracoval na udržení zájmu o dílo, jehož výtisky již stouply v ceně - z 10 centů na dolar.[71][72]

Rozšířená reprodukce a imitace

1937 Salt Lake Tribune článek uvedl, že po kontroverzích z roku 1913 byly reprodukce Září ráno byly zobrazeny „na titulní stránce všech novin v zemi“.[26] Ortiz požadoval, aby tyto noviny zaplatily poplatek a zmínily se o jeho autorských právech, jinak hrozí pokuta ve výši 500 až 1 000 $;[s] Chase si to připomněl Móda byl jedním z obviněných.[73] Tyto reprodukce novin však byly někdy cenzurovány. Fred L. Boalt z Seattleská hvězda, pokrývající místní exponát reprodukce, vysvětlil důvody svého deníku pro takovou cenzuru: „Z humánních i jiných důvodů [...] Hvězda umělec maloval v krátké spodničce. Nechtěl to udělat. Trpěl. Ale donutili jsme ho to udělat. “[59]

Litografické kopie Září ráno byly hromadně vyráběny pro populární prodej a rozšiřovaly úspěch, který následoval po skandálu a byly široce zavěšeny v soukromých domech.[67] Reprodukce byly uváděny na různých výrobcích, včetně doutníků, pohlednic, otvíráků lahví, sošek, hodinky fobs a bonbóny;[7][67] model byl také populární jako tetování.[74] Září ráno byl první akt používaný pro kalendáře,[75] a na konci 50. let se objevila na milionech.[76] Široce se šířilo dvojverší odkazující na Chabasovo dílo: „Prosím, nemysli si, že jsem zlý nebo odvážný, ale kde je jeho hluboká zima.“[7]

  • Média a zboží

  • Září ráno kolíky

  • Pohlednice po Září ráno

  • Pohlednice od Bernhardt Wall po Září ráno

  • Titulní stránka k „Oh, září září “, píseň z muzikálu Září ráno

  • Scéna z Září smutek, 1915 L-KO film inspirovaný malbou

Narážky na obraz byly běžné v estrádě,[71] stávají se roubíky akcií v Orpheum Circuit.[51] Rovněž byly vytvořeny scénické napodobeniny obrazu. Například v roce 1913 Florenz Ziegfeld ml. obsazení Ann Penningtonová jako model jako součást jeho Pošetilosti. V této úspěšné verzi Září ráno, subjekt nesl naprostou pláštěnku, s listím umístěným strategicky nad jejím tělem, a stál na jevišti složeném z vody.[7][77][78] A parodie byl také vytvořen akt, který se považuje za „září Morning Glories“,[79] stejně jako tři dějství hudební na základě malby. Ten druhý - představující padesát silných chorus line - nasadili jej Arthur Gillespie a Frank Tannehill Jr. a debutovali u Divadlo La Salle v Chicagu.[16][80] V Milwaukee se muž v „malém nebo žádném oblečení“ prohlásil v roce 1915 jako „září ráno“ Státní veletrh ve Wisconsinu; byl postaven před soud a pokutu 25 $.[t][81] Divadelní odkazy na obraz pokračovaly až do 50. let. Například v Tennessee Williams hra z roku 1957 Orfeus sestupně, postava Val to vidí viset ve svém pokoji a zmiňuje, že „by mohl dál rozsvěcovat světlo, aby se na to znovu podíval“.[82]

Září ráno také inspirovalo několik filmů. Produkce se dvěma válci Pathé s názvem Září ráno, byl propuštěn v únoru 1914 a následoval nehody námořníka, který si nechal modelku vytetovat. Poté, co jeho přítelkyně nesouhlasí, zkusí obnažit nahou ženu roztrhanou sukní, ale to nezískalo souhlas jeho milence; nakonec skončí s úplně oblečeným aktem a na paži se mu natiskne text „Hlasy pro ženy“.[83][84] Mezitím, Září smutek, vydání z listopadu 1915 produkované společností L-KO, vylíčil dvojici umělců, kteří nejprve soupeřili o pozornost mladé ženy v parku a poté napadli školu pro dívky.[83] Robert McElravy, recenze pro Svět pohyblivého obrazu, považoval film za zábavný, ale považoval ho za postrádající děj.[85] Třetí film, Lois Weberová je Pokrytci, vylíčil „The Naked Truth“ (uncredited Margaret Edwards) podobným způsobem jako Chabasův model.[83] Narážky v populárních médiích pokračovaly nejméně do šedesátých let. Září ráno byla zmíněna epizodou z roku 1964 Dick Van Dyke Show „Předvečer října“, kde je v umělecké galerii objeven nahý obraz jedné z hlavních postav k prodeji.[86]

Chci tu dívku, které říkají September Morn;
Rád bych se s ní setkal, rád bych se s ní setkal!
Obléká se jako den, kdy se narodila,
Není nikdo sladší! není nikdo sladší!
Nic kolem ní, jen oblak mlhy.
Je to vize, které nemohu odolat.
V mém srdci představuje noc a den,
Nemohu na ni zapomenout, nemůžu na ni zapomenout!
Chci tu dívku, které říkají September Morn;
Rád bych se s ní setkal. Rád bych se s ní setkal,
Pokud ji najdeš, nepřipomeň jí prosím, že jsem oh, tak osamělý, osamělý,
Ach tak osamělý! A čekám jen na ni.
Pro tu dívku říkají September Morn.

—Chorus na “Září Morn (Rád bych se s ní setkal) ", od Stanley Murphy

Několik písní inspirovaných Září ráno byly rovněž propuštěny. Hudebníci Frank Black a Bobby Heath napsali píseň „September Morn“, založenou na malbě,[71] a Aubrey Stauffer z Chicaga Noty (pro hlas a klavír) z „Oh, září září ", z muzikálu Gillespie a Tannehill.[87] Na Plechová ulička „Henry I. Marshall složil dvě díla, a valčík pro klavír s názvem "Matin de Septembre (září ráno) „a kus pro hlas a klavír s názvem“Září Morn (Rád bych se s ní setkal) ", druhý s texty od Stanley Murphy. Oba byly publikovány prostřednictvím Jerome H. Remick & Co. v roce 1913.[67][88][89]

Září ráno také inspiroval stejnojmenné vápno a grenadina koktejl, popsaný v roce 1917 jako mající gin, [90] a později v roce 1930 s rumem a vaječným bílou. [91]

Jak rostl zájem, společnosti čistoty se pokoušely zakázat reprodukce Září ráno,[7] a lidé v jejich držení riskovali konfiskaci a pokuty.[16] Pohlednice nesoucí obraz byly z poštovního systému zakázány.[7] Harold Marx, a New Orleans obchodník s uměním, který vystavil reprodukci, byl zatčen měsíc poté, co mu bylo řečeno, aby obraz sundal;[45][92] ukázky reprodukcí byly také násilně odstraněny v Miami a Atlanta.[93] V Chicagu byl muž obviněn z výtržnictví poté, co přinesl domů reprodukci.[94] Irene Deal, která se oblékla do kombinéza a pózovala jako „slečna September Morn“ v Harrisburg, Pensylvánie, jako reklamní kousek, byla kontroverzně pokutována částkou 50 $[u] za výtržnictví.[95][96] V roce 1914 studenti na College of Wooster v Wooster, Ohio, spálil kopii obrazu za to, že byl proti jejich náboženské víře.[97]

Nakonec asi 7 milionů reprodukcí Září ráno, jejichž tisky zůstaly populární až v 60. letech, byly prodány.[98] Reichenbach charakterizoval tuto popularitu jako „smích nad příliš horlivými strážci ctnosti“, kterého se účastnil celý americký lid.[70] Inspirováno obchodním úspěchem společnosti Září ráno, ukázky obrazů nahých žen se staly častějšími; A New York Times čtenář napsal v roce 1915, že se staly „stále vulgárnějšími a podnětnějšími“.[99]

V roce 1937 Život považováno Září ráno "jeden z nejznámějších obrazů na světě",[100] a retrospektiva Toledo Blade článek charakterizoval model jako model, který se stal americkou jedničkou pin-up girl.[79] Psáním v roce 1957 prohlásil Considine Září ráno být „nejkontroverznějším obrazem v historii [Spojených států]“,[71] a New York Post prohlásil to za "nejslavnější akt až do Marilyn Monroe kalendář".[101] Carson to napsal v roce 1961 Září ráno od té doby ve Spojených státech způsobil „nejpálčivější polemiku ohledně nahoty, umění a morálky“ Hiram Powers ' socha Řecký otrok ve 40. letech 19. století.[67]

Rusko a Paříž

Ropný baron Leon Mantashev[proti] získal originál Září ráno v C. 1913, za cenu 10 000 $[w] a přinesl to s sebou do Ruska.[2] Po vypuknutí Říjnová revoluce obava byla zničena.[102] Po útěku Mantasheva z Ruska byly do muzeí zaslány kusy jeho značné sbírky, o nichž se předpokládalo, že mají uměleckou hodnotu, ale nebyly k dispozici žádné informace o dílech jako např. Září ráno.[103] V roce 1933 Chabas hledal informace týkající se osudu jeho díla, což Milwaukee Journal navrhováno bylo „viset v nějaké přeplněné ruské místnosti, její majitel možná úplně nevěděl o své světové slávě“.[103] V té době mělo několik amerických galerií kopie, které měly být originálem.[52]

Obraz však byl bezpečný; Mantashev to propašoval ze země,[104] když vypukla revoluce, údajně ji „vytrhla ze svého rámu“.[52] Na počátku 30. let[X] v zoufalé potřebě finančních prostředků prodal Září ráno do Arménský sběratel umění a filantrop Calouste Gulbenkian za 30 000 $;[y][10] byl to poslední obraz, který vlastnil.[105] A United Press reportér objevil obraz, který byl orámován jako tondo v Gulbenkianově pařížském domě v roce 1935.[11][52][76] Tam to viselo s díly umělců jako např Claude Monet a Paul Cézanne.[67] Do roku 1937 Září ráno byl vystaven v Musée du Luxembourg, visel mezi pracemi od Jean-François Raffaëlli a Eugène Carrière.[104] Po Gulbenkianově smrti v roce 1955 obraz získal Wildenstein and Company of New York.[11]

Akvizice Metropolitním muzeem umění

Září ráno byl zakoupen společností Philadelphie makléř a sportovec William Coxe Wright za 22 000 $[z] v roce 1957.[10][2] V dubnu téhož roku ji nabídl Philadelphia Museum of Art, ale obraz byl odmítnut pro „žádný vztah k proudu umění 20. století“.[106] Nakonec dílo anonymně daroval - v hodnotě odhadovaných 30 000 $[aa] - do Met v New Yorku.[2] V rozhovoru pro muzeum Dudley T. Easby vysvětlil, že ačkoli obraz nelze klasifikovat jako mistrovské dílo, je to přesto „součást dějin umění s ohledem na kontroverzi, která kolem obrazu zuřila v dřívějších letech“.[102]

Září ráno na displeji v Toledo Museum of Art, 1958

Po akvizici byl v září 1957 obraz vystaven v blízkosti hlavního vchodu Met, přičemž zaujímal místo dříve obsazené Pérussisův oltář.[102] Tato čestná pozice se konala několik týdnů.[107] Hughes uvedla, že „skutečná pouť“ návštěvníků se přišla podívat na obraz, který považovala za „čerstvý a oblíbený odkaz“ pro Met, který přitahoval návštěvníky muzeí, kteří by jinak nikdy nepřijeli.[108] Do té doby se dřívější skandál nahoty modelu zmenšil;[108] projednávání výstavy malby v Toledo, Ohio, Alan Schoedel z Toledo Blade citoval diváka, který uvedl, že Amerika padesátých let byla tak zaplavena pikantním uměním kalendáře, že obraz „nemohl obstát v konkurenci“.[109]

Po Září ráno byl získán Met, byl vystaven na několika místech, včetně Palác čestné legie v San Francisco v roce 1958 Toledo Museum of Art v Toledu v Ohiu (také 1958) a Městskou uměleckou komisí v Los Angeles v roce 1959.[10] O šest let později byl znovu vystaven v paláci Čestné legie jako součást výstavy děl shromážděných Wrightovými.[11] V roce 1971 byla Met odstraněna Září ráno z displeje a umístil jej do úložiště; Walter Monfried z Milwaukee Journal napsal, že kdysi honosná malba byla nyní považována za „příliš krotkou a banální“.[2] Od září 2014, web Met zobrazuje, že obraz není zobrazen,[10] ačkoli to bylo zavěšeno v muzeu kolem roku 2011.[110]

Recepce

V roce 1913 Chabas prohlásil, že ho „bolest a ponížení“ vyvolala kontroverze Září ráno,[39] ačkoli on později vyjádřil více pozitivní názory. Popsal dílo jako „vše, co vím o malbě“, a pozitivně reagoval na prohlášení, že to bylo jeho mistrovské dílo.[2] V rozhovoru z roku 1914 vysvětlil, že neměl v úmyslu obraz prodat, protože „byl [oblíbeným] obrazem [manželky].[43] V době své smrti v roce 1937 měl Chabas ve svém pokoji pouze jediný obraz: reprodukci obrazu, dokončenou z paměti;[2] chlubil se „Kdybych to nikdy neviděl ode dne, kdy jsem po malování odložil štětce, mohl bych udělat dokonalou kopii.“[32] Avšak bez autorských práv na toto dílo nedostal žádné honoráře od marketingového šílenství ve Spojených státech; vzpomněl si: „Nikdo nebyl tak přemýšlivý, aby mi poslal krabičku doutníků.“[2][108]

Recenze malby po salonu, Tr.L. v Larousse Mensuel illustré [fr ] ocenil Chabasovu techniku ​​jako kresbu „vzácné čistoty“ a modelování „pozoruhodné pochoutky“.[ab][3] Henri Frantz, recenze pařížského salonu pro Mezinárodní studiopopsáno Září ráno jako „jeden z nejpozoruhodnějších subjektů [Salonu]“, zdůrazňující akt „ladné formy“ aktu.[111] v Le Temps „François Thiébault-Sisson zjistil, že navzdory„ nadměrně průsvitné technice “měla malba„ nesporné kouzlo “a obsahovala„ nadřazené, velmi umělecké a jemně komponované “obrazy.[9] Článek z roku 1913 v Oregonský deník popsal model jako „krásně nakreslený“ a navrhl, že „aby bylo v díle nalezeno cokoli sugestivního, vyžaduje silnou představivost“.[69]

Pozdější recenze byly méně pozitivní. Ředitel Met, James Rorimer, napsal v roce 1957 Září ráno stál na „různých koncích širokého spektra“ než díla Staří mistři a „moderní obři“, ale bylo důležité pomoci divákům „realizovat plný přínos našeho dědictví“ při zkoumání minulého i současného umění.[112] Ten rok se Montrealský věstníkje umělecký kritik se domníval, že obraz byl banální a nepřijatelný pro zobrazení v hlavním sále Met. Recenzent to navrhl Září ráno„s jeho„ jemnou, perleťovou tonalitou a jednoduchou, řídkou a vzdušnou kompozicí “by nejlépe posloužilo vystavení mezi díly, které sběratelé z počátku 20. století považovali za lepší, ale protože byly recenzovány špatně,„ dramatizovaly []] nebezpečí veřejnosti příliš ukvapených rozsudků “.[ac][113]

V roce 1958 uvedl Blake-More Godwin z Toledo Museum of Art, že Září ráno bylo určitě uměním, nebylo to „velkým uměním“ a bylo zastíněno kontroverzí, kterou vyvolalo; obraz, řekl, „nese stejný vztah k umění jako malá báseň k klasickému a nezničitelnému“.[79] O tři roky později, v článku v Keňský přehled, Popsal Alfred Werner Září ráno jako "klasika kýč „a„ nejhorší „idealizovaný“ akt “:„ bez vrásek na kůži, bez jakéhokoli dýchání masa ... růžová, měkká, bez páteře “.[98] Tuto klasifikaci kýče uplatnilo několik dalších autorů, včetně Kendricka[54] a filmový vědec Norman Taylor.[114]

Zahrnovalo několik autorů Září ráno v seznamech prací zobrazujících děti s erotickými nebo pornografickými podtexty.[115] Brauer argues that although the nude "seems to embody the moral purity at puberty", this innocence is actually a fetishistic mechanism which both allowed the work to pass the censors and be eroticised.[inzerát][116] She concludes that the painting is "paedophilically provocative", and that Chabas was protected from censure by his status as an established artist and father.[117] Such views have not been universally held. For instance, the historian Paul S. Boyer popisuje September Morn as "charmingly innocent",[118] and the art writer Elizabeth Lunday finds the painting to be "offensive only on the grounds of blandness".[119]

V populární kultuře

  • Film z roku 1929 Tak tohle je vysoká škola - After a freshman gets his pants stolen, he exclaims, "What do you think I am, September Morn?"

Vysvětlivky

  1. ^ The pose assumed by the model in September Morn is similar to the one taken by the model of Au crépuscule (Za soumraku), a painting Chabas completed in C. 1905 (Musée d'Orsay, Au crépuscule ), which was acquired by the Musée du Luxembourg v roce 1909 (Valmy-Baysse 1910, str. 10). 1913 Milwaukee Sentinel article described the only difference being that the girl in Au crépuscule had long, straight hair, and that she clasped her right elbow with her left hand (The Milwaukee Sentinel 1913 ).
  2. ^ Chabas would later go on to head the Société des Artistes Français (Kingsport Times-News 1957 ).
  3. ^ Originál: „Toute la gracilité de l'adolescence, son charme indéfinissable, sa nudité chaste..."
  4. ^ Some sources erroneously give 1912 (such as Time 1957 ); this would have been impossible, as the painting was displayed at the Salon in May 1912.
  5. ^ $27,439 today.[37]
  6. ^ $258,687 today.[37]
  7. ^ $62,085.[37]
  8. ^ This is also corroborated by a 1935 Čas kus (Time 1935 ).
  9. ^ The store was located at 44 Wabash Avenue (Chicago Daily Tribune 1913 ).
  10. ^ Sources disagree as to the name of this policeman. Boalt (1913, str. 1) gives "Jerry Sullivan", while Milwaukee Journal gives "Fred Rirsch" (The Milwaukee Journal 1913, Paris ).
  11. ^ V rozhovoru s Chicago Daily Tribune, O'Connor stated that he personally liked the painting, but considered it "embarrassing for women to look at" and thought displays would have a negative impact on young boys. He drew a comparison with the bible, explaining that it "may be good reading for people who understand it, but some chapters are not intended for young folks" (Chicago Daily Tribune 1913 ).
  12. ^ Milwaukee Journal reprinted one poem in defense of the painting, as follows (The Milwaukee Journal 1913, Beautiful ):

    Sometime, glad time, in Arcady, I want
    to live a day
    With Joy's slim daughter of the dawn
    to teach my love the way;
    To live a day without the clothes, the
    coin, the masquerade
    That burden so the struggle here—of
    hypocrites afraid.

    Sometime, dear time, in Arcady, im-
    mune from 'pure' police
    I hope to find the picture true, that
    caught its light from Greece;
    To be as true to life, dear life, as is the
    painter's dream
    Within the dawning of the day where
    new ideals gleam.

  13. ^ Sources differ as to the exact length of deliberations. The San Francisco Call gives 20 minutes (San Francisco Call 1913 ), zatímco Ranní tisk Escanaba gives 45 (Escanaba Morning Press 1913 ).
  14. ^ $647–$2,587 today.[37]
  15. ^ Comstock had spearheaded zákony at the end of the 19th century which prohibited the inter-state commerce of material deemed indecent or pornographic. Though he had wide popular support, he also had numerous detractors. Comstock boasted that he had seized more than 160 tons of indecent material during his career (Healion 1964, str. 42). He was not averse to arresting art dealers he considered to be peddling reproductions of obscene works; in 1887, for instance, he had arrested Roland Knoedler of the Galerie Knoedler for selling nudes painted by artists such as William-Adolphe Bouguereau a Jules Joseph Lefebvre (Beisel 1998, str. 109).
  16. ^ Modern sources stating that it was the original include Brauer (2011, str. 124) and Sterling & Salinger (1966, pp. 222–23), whereas modern sources describing the controversial image as a print include Taylor (2012, str. 166). Contemporary reports are less ambiguous. One describes the controversial image as "grac[ing] a frame less than a foot high" (The Sun 1913, Nude Maid ), and in 1933 Ortiz stated that it was a print (Middletown Times Herald 1933 ).
  17. ^ Other versions are phrased "There's too little morning and too much maid!" (Monfried 1971, str. 9), or include further lines such as "It ought to have been pitch dark for a girl to go wading like that" (The Tuscaloosa News 1937 ). The version told by Monfried (1971, str. 9) includes Comstock commenting on Jean-François Millet je Husí dívka while leaving. Yet another quote is given by Ellis (1975, str. 92): "That is not a proper picture to be shown to boys and girls! There is nothing more sacred than the form of a woman, but it must not be denuded. I think everyone will agree with me that such pictures should not be displayed where school children passing through the streets can see them."
  18. ^ $1,164 today.[37]
  19. ^ $12,934 to $25,869 today.[37]
  20. ^ $647 today.[37]
  21. ^ $1,293 today.[37]
  22. ^ Also Mantacheff (MET, September Morn ). The son of Armenian oil magnate Alexander Mantashev, Leon was known for his extravagant lifestyle. Robert W. Tolf, in his history of the Russian oil industry, describes him as "Russia's greatest gambler, a collector of paintings, race horses, and beautiful women" (Tolf 1976, str. 100).
  23. ^ $776,061 today.[37]
  24. ^ The Met gives 1931 (MET, September Morn ) while a 1935 Montrealský věstník article states that the sale happened the preceding year (The Montreal Gazette 1935 )
  25. ^ $592,519 today.[37]
  26. ^ $200,268 today.[37]
  27. ^ $273,092 today.[37]
  28. ^ Originál: „le dessin ... d'une rare pureté, et le modelé d'une finesse remarquable"
  29. ^ The critic gave several examples of such works: the paintings of the Barbizonská škola, the mother and child paintings of George de Forest Brush, and the nudes of William-Adolphe Bouguereau (The Montreal Gazette 1957 ).
  30. ^ Brauer highlights the "voyeuristic" view of the model and her pose, arguing that, although the young woman seems to stand as if embarrassed at being "caught in compromising circumstances", her right arm underscores the model's "bud-stage" breasts while the left directs the viewer's eye to her pubic region (Brauer 2011, pp. 130–31, 136–39). She argues that the model was aged 13 when the painting was completed; the age of consent in France at the time was 16 (Brauer 2011, str. 123). She has elsewhere questioned whether works such as September Morn can continue to be exhibited "innocent of paedophilic dimension", or whether they must be recontextualised as "awkward, anomalous and aberrant" (Brauer 2001 ).

Reference

  1. ^ A b Brauer 2011, str. 122.
  2. ^ A b C d E F G h i j k l Monfried 1971, str. 9.
  3. ^ A b C d E Tr.L 1912, str. 465.
  4. ^ Devatenácté století a potom, str. 1207.
  5. ^ Brauer 2011, str. 136.
  6. ^ A b C San Francisco Call 1913.
  7. ^ A b C d E F G h Shteir 2004, str. 59.
  8. ^ Pattison 1913, str. 243.
  9. ^ A b Citováno v Brauer 2011, str. 123; translation by Brauer.
  10. ^ A b C d E F G MET, September Morn.
  11. ^ A b C d E F Sterling & Salinger 1966, s. 222–23.
  12. ^ Valmy-Baysse 1910, str. 6.
  13. ^ Valmy-Baysse 1910, str. 7.
  14. ^ A b Kingsport Times-News 1957.
  15. ^ Valmy-Baysse 1910, str. 13.
  16. ^ A b C Brauer 2011, str. 124.
  17. ^ Valmy-Baysse 1910, str. 11.
  18. ^ A b Logansport Pharos-Tribune 1937.
  19. ^ Sterling & Salinger 1966, str. 221.
  20. ^ Stratton 1914, str. 421.
  21. ^ A b Valmy-Baysse 1910, s. 4–5.
  22. ^ Citováno v Witchard 2009, pp. 126, 186.
  23. ^ Rosenfeld.
  24. ^ Lathers 2001, str. 24.
  25. ^ Failing 2003, str. 175.
  26. ^ A b C Salt Lake Tribune 1937.
  27. ^ A b Brauer 2011, str. 128.
  28. ^ Failing 2003, str. 176.
  29. ^ Cornog & Perper 1994, str. 98–99.
  30. ^ Beisel 1998, str. 109.
  31. ^ Beisel 1998, pp. 112, 119.
  32. ^ A b The Gazette and Daily 1937.
  33. ^ Porter & Prince 2004, str. 452.
  34. ^ The Indiana Gazette 1933.
  35. ^ A b The San Bernardino County Sun 1935.
  36. ^ Time 1935.
  37. ^ A b C d E F G h i j k l Federální rezervní banka v Minneapolisu. „Index spotřebitelských cen (odhad) 1800–“. Citováno 1. ledna 2020.
  38. ^ Daily Guard 1913.
  39. ^ A b The Oregon Daily Journal 1913, 'September Morn'.
  40. ^ The Milwaukee Journal 1921.
  41. ^ The Pittsburgh Press 1913, 'September Morn'.
  42. ^ The Leavenworth Times 1913.
  43. ^ A b C Oakland Tribune 1914.
  44. ^ The International Studio 1912, str. 223.
  45. ^ A b C d E Green & Karolides 2009, str. 506.
  46. ^ A b Pattison 1913, str. 244.
  47. ^ Frantz 1912, str. 107.
  48. ^ A b C d E The Sun 1913, Nude Maid.
  49. ^ Middletown Times Herald 1933.
  50. ^ Brauer 2011, str. 123–24.
  51. ^ A b Time 1957.
  52. ^ A b C d E The Montreal Gazette 1935.
  53. ^ Chase & Chase 1954, str. 64.
  54. ^ A b C d Kendrick 1996, str. 147.
  55. ^ A b C The Milwaukee Journal 1913, Beautiful.
  56. ^ Chicago Daily Tribune 1913.
  57. ^ A b C d The Spokesman-Review 1913.
  58. ^ The Milwaukee Journal 1913, Don't be Afraid.
  59. ^ A b C Boalt 1913, str. 1.
  60. ^ Escanaba Morning Press 1913.
  61. ^ Garvey 1988, str. 158.
  62. ^ The Pittsburgh Press 1913, Chicago.
  63. ^ A b The Sun 1913, Chabas's Picture.
  64. ^ Chase & Chase 1954, str. 64–65.
  65. ^ Taylor 2012, str. 166.
  66. ^ The New York Times 1913, Wearies.
  67. ^ A b C d E F Carson 1961.
  68. ^ Healion 1964, str. 42.
  69. ^ A b C d E F Oregon Daily Journal 1913, September Morn.
  70. ^ A b Reichenbach & Freedman 1931, pp. 104–05.
  71. ^ A b C d E Considine 1957, str. 3.
  72. ^ Ellis 1975, str. 91–92.
  73. ^ Chase & Chase 1954, str. 66.
  74. ^ Ellis 1975, str. 92.
  75. ^ Sarasota Herald-Tribune 1973.
  76. ^ A b The Berkshire County Eagle 1957.
  77. ^ Vallillo 1981, str. 27.
  78. ^ Adams, Keene & Koella 2012, str. 75.
  79. ^ A b C Toledo Blade 1958.
  80. ^ The Charlotte News 1915.
  81. ^ The Milwaukee Sentinel 1915.
  82. ^ Williams 1971, str. 296.
  83. ^ A b C Taylor 2012, s. 166–67.
  84. ^ Moving Picture World 1914, September Morn.
  85. ^ McElravy 1915, str. 1319.
  86. ^ DVD commentary on the "October Eve" episode by Dick Van Dyke and Carl Reiner, Dick Van Dyke Show: Complete Remastered Series DVD Set, Image Entertainment, 2015.
  87. ^ WorldCat, Oh You September Morn.
  88. ^ WorldCat, Matin de Septembre.
  89. ^ WorldCat, September Morn.
  90. ^ Bullock 1917.
  91. ^ Craddock 1930.
  92. ^ The Indianapolis Star 1913.
  93. ^ The Miami News 1983.
  94. ^ The Pittsburgh Press 1913, Trouble Maker.
  95. ^ Variety 1913, Ideal's 'Morn'.
  96. ^ Variety 1913, Ideal is Fined.
  97. ^ The Washington Post.
  98. ^ A b Werner 1961, str. 219–20.
  99. ^ The New York Times 1915.
  100. ^ Life 1937, Painter.
  101. ^ Citováno v Brauer 2011, str. 124.
  102. ^ A b C Toledo Blade 1957.
  103. ^ A b The Milwaukee Journal 1933.
  104. ^ A b The Milwaukee Journal 1937.
  105. ^ Levine 2007, str. 48.
  106. ^ Beaver Valley Times 1957.
  107. ^ Werner 1961, str. 219.
  108. ^ A b C Hughes 1957, str. 15.
  109. ^ Schoedel 1958, str. 1.
  110. ^ Brauer 2011, str. 139.
  111. ^ Frantz 1912, str. 102.
  112. ^ Rorimer 1957, str. 1.
  113. ^ The Montreal Gazette 1957.
  114. ^ Taylor 2012, str. 221.
  115. ^ Witchard 2009, pp. 126, 186; Wasserman & Rosenfeld 2014, str. 56
  116. ^ Brauer 2011, pp. 130–31, 136–39.
  117. ^ Brauer 2011, pp. 131, 139.
  118. ^ Boyer 2002, str. 3.
  119. ^ Lunday 2013, str. 96.

Citované práce

externí odkazy