Pierre Louÿs - Pierre Louÿs

Pierre Louÿs
Pierre Louÿs, portrait.jpg
narozenýPierre-Félix Louis
(1870-12-10)10. prosince 1870
Ghent, Belgie
Zemřel6. června 1925(1925-06-06) (ve věku 54)
Paříž, Francie
OdpočívadloHřbitov Montparnasse
Jméno peraPierre Chrysis, Peter Lewys, Chibrac
obsazeníromanopisec, básník
Jazykfrancouzština
Doba1891–1925
ŽánrErotická literatura
Literární hnutíSymbolismus
Pozoruhodné práceLes Chansons de Bilitis
Podpis
Francouzská literatura
podle kategorie
Francouzská literární historie
Francouzští spisovatelé
  • Chronologický seznam
  • Spisovatelé podle kategorie
  • Esejisté
  • Romanopisci
  • Dramatici
  • Básníci
  • Autoři povídek
  • Dětští spisovatelé
Portály
  • Francie
  • Literatura

Pierre Louÿs (Francouzština:[pjɛʁ lu.is]; 10. prosince 1870 - 6. června 1925) byl francouzský básník a spisovatel, nejznámější pro lesbička a klasická témata v některých jeho spisech. Je znám jako spisovatel, který se snažil „vyjádřit pohanskou smyslnost se stylistickou dokonalostí“.[1] Nejprve se stal Chevalierem a poté důstojníkem Légion d'honneur za jeho příspěvky do francouzské literatury.

Život

Pierre Louÿs se narodil Pierre Félix Louis dne 10. prosince 1870 v Ghent, Belgie, ale přestěhoval se do Francie, kde strávil zbytek svého života. Studoval na École Alsacienne v Paříži a tam si vybudoval dobré přátelství s budoucností Nobelova cena vítěz a šampion šampiona homosexuál práva, André Gide. Od roku 1890 začal hláskovat své jméno jako „Louÿs“ a vyslovovat konečné S, aby vyjádřil svou zálibu v klasické řecké kultuře (písmeno Y je ve francouzštině známé jako já grec nebo „Řek I“).[2] Během 90. let 19. století se stal přítelem významného irského homosexuálního dramatika Oscar Wilde, a byl zasvěcencem Wilde Salomé v původním (francouzském) vydání. Louÿs se tak mohl stýkat s homosexuály. Louÿs začal psát své první erotické texty ve věku 18 let, kdy se začal zajímat o Parnasian a Symbolista školy psaní.

Rané spisy

V průběhu roku 1891 Louÿs pomohl zahájit literární revizi, La Conque,[3] kde pokračoval v publikování Astarte, raná sbírka erotických veršů již poznamenána jeho osobitým stylem. V průběhu roku 1894 vydal další erotickou sbírku 143 prozaických básní, Písně Bilitis (Les Chansons de Bilitis), tentokrát se silnými lesbickými tématy.[4][5] Bylo rozděleno do tří částí, z nichž každá představovala fázi Bilitisova života: Bucolics v Pamfylii, Elegie v Mytilene a Epigramy na ostrově Kypr; věnovaný jí byl také krátký Život Bilitis a tři epitafy v Hrob Bilitis. Co udělal Písničky senzační je Louÿovo tvrzení, že básně byly dílem starořecké kurtizány a současníka Sappho, Bilitis; Louÿ si připisoval skromnou roli překladatele. Předstírání netrvalo dlouho a „překladatel“ Louÿs byl brzy odhalen jako samotná Bilitis. To málo zdiskreditovalo Píseň Bilitis, nicméně, jak byl chválen pro svou smyslnost a rafinovaný styl, ještě výjimečnější pro soucitné vylíčení autorky lesbické sexuality.

Některé z básní byly zamýšleny jako písně pro hlas a klavír. Louÿův přítel Claude Debussy složil hudební adaptaci tří básní jako jeho Chansons de Bilitis (Číslo lesury 90) pro hlas a klavír (1897–1898):[6]

  • La flûte de Pan: Pour le jour des Hyacinthies
  • La chevelure: Il m'a dit «Cette nuit j'ai rêvé»
  • Le tombeau des Naiades: Le long du bois couvert de givre.

Debussy také publikoval Šest starožitností épigraphes v průběhu roku 1914 jako klavírní skladby pro čtyři ruce, které byly uvedeny do provozu jako předehry k recitálu Louÿových básní:

  • Nalijte fakturu Pan, dieu du vent d'ete
  • Pour un tombeau sans nom
  • Nalijte que la nuit soit propice
  • Pour la danseuse aux crotales
  • Nalijte l'egyptienne
  • Nalijte remercier la pluie au matin

V průběhu roku 1955 jeden z prvních lesbička organizace v Americe se jmenovaly Dcery Bilitis,[7] a do současnosti Louÿs Písně je pro lesbičky i nadále důležitým dílem.

Pozdější spisy

V roce 1896 vydal Louÿs svůj první román, Afrodita - starověké způsoby (Afrodita - starožitnosti), popis kurtizánského života v Alexandrie. Je považována za směs literárního přebytku a zdokonalení a byla nejprodávanějším dílem (v hodnotě 350 000 výtisků) jakéhokoli žijícího francouzského autora té doby.[Citace je zapotřebí ] Ačkoli Debussy požadoval výhradní práva na komponování opery na základě Afrodita (a Louÿs řekl, že musel odmítnout několik podobných aplikací), projekt nikdy neproběhl.[8]

Louÿs později publikoval Les Aventures du roi Pausole (The Adventures of King Pausole) during 1901, Pervigilium Mortis v průběhu roku 1916 oba libertinové kompozice a Manuel de civilité pour les petites filles à l'usage des maisons d'éducation, napsaný během roku 1917 a publikovaný posmrtně a anonymně během roku 1927.[9][10]

Inspirovaný Abel Lefranc argumenty pro Derbyitská teorie Shakespearova autorství, Louÿs navrhl v průběhu roku 1919, že díla Molièra skutečně napsala Corneille.

Pierre Louÿs na smrtelné posteli pokračoval v psaní erotických veršů.

Recepce

Louÿs byl jmenován Chevalier de la Légion d'honneur dne 31. prosince 1909 za příspěvek do francouzské literatury jako a muž dopisů. Dne 14. ledna 1922 byl povýšen na Officier de la Légion d'honneur.[11]

Ilustrátoři

Mnoho erotických umělců ilustrovalo Louÿovy spisy. Některé z nejznámějších byly Georges Barbier, Paul-Émile Bécat, Antoine Calbet, Beresford Egan, Foujita, Louis Icart, Joseph Kuhn-Régnier, Georges Lepape, Mariette Lydis, Milo Manara, André Edouard Marty, Pascal Pia, Georges Pichard, Rojan, Marcel Vertès, Édouard Zier, a Donald Denton.

Nejznámější ilustrace pro Píseň Bilitis byly provedeny Willy Pogany ve stylu art deco pro publikaci distribuovanou soukromě uživatelem Macy-Masius, New York, v průběhu roku 1926.

Seznam prací

  • 1891: Astarte.
  • 1894: Les Chansons de Bilitis („Písně Bilitis“).
    • 1926 Píseň Bilitis, Anglický překlad Alvah Bessie.
    • 1929: vydání včetně potlačených básní.
    • 1930: Véritables Chansons de Bilitis („Skutečné písně Bilitis“, pravděpodobně ne Pierre Louÿs).
  • 1896: Afrodita: starožitnosti („Afrodita: starověké způsoby“).
    • 1928: vydání včetně potlačených pasáží (do angličtiny přeloženo v roce 1928 autorem Whittaker Chambers.[12]
  • 1898: La Femme et le pantin („Žena a loutka“).
  • 1901: Les Aventures du roi Pausole („Dobrodružství krále Pausola“).
  • 1903: Sangvinici.
  • 1906: Archipel ("Souostroví").
  • 1916: Pervigilium mortis („Hodinky smrti“).
  • 1925: Le Crépuscule des nymphes („Soumrak nymf“).
  • 1925: Quatorze Images („Čtrnáct obrázků“).

Publikováno posmrtně:

  • 1926: Manuel de civilité pour les petites filles à l'usage des maisons d'éducation („Příručka chování pro malé dívky, která má být použita ve vzdělávacích zařízeních“)
  • 1926: Trois Filles de leur mère („Tři dcery jejich matky“)
    • 1958 She-Devils (jako „Peter Lewys“), anonymní anglický překlad [William S. Robinson] publikovaný v Paříži časopisem Ophelia Press.
    • 1969 Matčiny tři dcery, Anglický překlad Sabine D'Estree (pseudonym Richard Seaver )
  • 1927: Psyché
  • 1927: Stránky (vybrané texty)
  • 1927: Douze douzains de dialogues („Dvanáct desítek dialogů“)
  • 1927: Histoire du roi Gonzalve et des douze princezny („Příběh krále Gonzalve a dvanácti princezen“)
  • 1927: Poésies érotiques („Erotické básně“)
  • 1927: Pybrac
  • 1927: Trente-deux Quatrains („Třicet dva čtyřverší“)
  • 1933: Au Temps des juges: zpívá bibliques („V době soudců: biblické písně“)
  • 1933: Contes choisis (vybrané příběhy)
  • 1938: La Femme ("Žena")
  • 1945: Stances et derniers vers („Strofy a poslední verše“)
  • 1948: Le Trophée de vulves légendaires („Trofej legendárních vulv“)
  • 1949: Cydalise
  • 1988: L'Île aux dames („Ostrov žen“)

Poslední omezená vydání dalších spisů Pierra Louÿse najdete v bibliografii[13] podle Patrick J. Kearney

Adaptace

Reference

  1. ^ Donald Watt (ed), Aldous Huxley: Kritické dědictví (Londýn / Boston: Routledge a Kegan Paul). Poznámka pod čarou na straně 51: „Louÿs, francouzský prozaik a básník (1870–1925), který se snažil stylistickou dokonalostí vyjádřit pohanskou smyslnost“
  2. ^ „Pierre Louÿs: Soupis jeho příspěvků ve sbírce Carlton Lake ve výzkumném středisku pro humanitní obory Harryho Ransoma“. Research.hrc.utexas.edu:8080. Citováno 2. září 2013.
  3. ^ Rosemary Lloyd, Mallarmé: básník a jeho kruh. Ithaca, NY: Cornell University Press, 2005, ISBN  0-8014-8993-8, str. 195–197
  4. ^ David Grayson, „Bilitis a Tanagra: odpoledne s nahými ženami“ v Jane F. Fulcher (ed.), Debussy a jeho svět. Princeton: Princeton University Press, 2001, ISBN  0-691-09042-4, str. 117–140
  5. ^ Peter Cogman, "Louÿs, Pierre" ve společnosti Encyklopedie erotické literatury, Editoval Gaétan Brulotte a John Philips (str. 828–835). London: Routledge, 2006, ISBN  978-1-57958-441-2
  6. ^ Linda Cummins, Debussy a fragment. Amsterdam: Rodopi, 2006, ISBN  90-420-2065-2, str. 109
  7. ^ Elisabeth Ladenson, Proustův lesbismus. Ithaca, NY: Cornell University Press, 1999, ISBN  0-8014-3595-1, str. 3
  8. ^ Nichols, Roger (1998). Život Debussyho. Cambridge University Press. str. 85–86. ISBN  978-0-521-57887-5.
  9. ^ Patrick J. Kearney, Dějiny erotické literatury. London: Parragon, 1982, ISBN  1-85813-198-7, str. 171
  10. ^ Pia, Pascal. Les Livres de l'Enfer: bibliografická kritika obětí érotiques dans leurs différentes editions du XVIe siècle à nos joursC. Coulet et A. Faure, 1978, ISBN  2-902687-01-X, str. 425, 426, 778
  11. ^ Francouzské vládní archivy záznamů
  12. ^ „Překlady Whittaker Chambers“. WhittakerChambers.org. Citováno 1. prosince 2010.
  13. ^ „Scissors-and-paste.net“. Archivovány od originál dne 28. května 2012. Citováno 5. ledna 2010.

externí odkazy

Viz také…
Commons-logo.svg Média na Wikimedia Commons
Gutenberg ico.png Pracuje v Projekt Gutenberg
Dpb.png Pracuje v Domínio Público
Dpe.png Pracuje v Dominio Público
Pracuje v Bezplatné elektronické knihy