Petar Čardaklija - Petar Čardaklija

Petar Novaković (Srbská cyrilice: Петар Новаковић, d. Bělehrad, 1808), známý jako Petar Čardaklija (Петар Чардаклија), byl diplomatem v První srbské povstání.

Časný život

Novaković se narodil někde na dnešní hranici Makedonie a Albánie, pravděpodobně ve vesnici Leunovo, poblíž Gostivar.[1] Jeho raný život je zahalen tajemstvím. S největší pravděpodobností utekl ze své rodné vesnice na sever do Srbska ( Sanjak ze Smedereva ) a začal pracovat jako hostinský v Bělehrad.

Během Rakousko-turecká válka (1787–1791), připojil se k Srbský svobodný sbor, dobrovolnické jednotky vyrobené z místních Srbů, kde se zvedl k hodnosti kapitána.

Po rakouském ústupu šel do Vídeň a pak do Buda kde se mu podařilo navázat úzké vztahy v aristokratických kruzích. Jeho manželka byla známá nebo sloužila Velkovévodkyně Alexandra Pavlovna, sestra ruského císaře Alexander I.; princezna Alexandra byla vdaná Arcivévoda Josef, Habsburský hejtman Maďarska, a žil v Budě. Právě v tomto období získal Čardaklija titul Rittermeister.[2]

V prvním srbském povstání

Čardaklija udržoval kontakt s významnými Srby z Maďarska v naději na svržení Osmanský moc v Srbsku. Když se o tom dozvěděl Karadjordje Je povstání poslal svou ženu pryč Charkov a poté v červenci 1804 přešel do Srbska a dal se do služeb Karadjordje.

Když se srbští povstalci rozhodli hledat pro svou věc mezinárodní podporu, obrátili se nejprve na Vídeň, ale byli odmítnuti. Čardaklija jim poradil, aby požádali ruského cara o petici, protože by byl více nakloněn podpoře. Čardaklija přesvědčil Karadjordje, že nejlepším způsobem, jak toho dosáhnout, je vyslat delegaci na Petrohrad.[3] Karadjordje souhlasila a 1. září se z ní srbská delegace Mateja Nenadović, Jovan Protić a Čardaklija zahájili svoji cestu.

v Petrohrad setkali se s ruským ministrem zahraničí Princ Czartoryski, kteří je poslouchali a předali jejich petici carovi. Prince jim také doporučil, aby sestavili srbskou vládu, a slíbil, že Rusko pomůže srbské vládě ovlivňovat sultána.

Delegace se do Srbska vrátila v polovině prosince 1804. Čardaklija se poté zúčastnila národního shromáždění v Pećani. V dubnu 1805 byl opět v diplomatické delegaci (společně s Aleksou Lazarević, Jovanem Protićem a Stevanem Živkovićem), která byla vyslána do Konstantinopol. Jakmile tam však byli poslanci špatně zacházeni, museli uprchnout na ruský konzulát a poté ze strachu o život uprchnout z města. Čardaklija a Lazarević nastoupili na ruskou loď a utekli do Oděsa. Odtamtud cestovali do Petrohrad a pak zpět na Bělehrad.

Když se v roce 1807 Rusko rozhodlo vojensky pomáhat Srbům, byla Čardaklija (společně s Avramem Lukićem a Jeremeijou Gagićem) poslána do velitelství ruských expedičních sil, které byly rozmístěny v r. Valašsko. Tam požádali o muže, který se s nimi vrátí Bělehrad působit jako ruský zplnomocněný zástupce v Srbsku; jejich přání bylo splněno.

Čardaklija bydlel v Bělehrad až do své smrti v roce 1808. Byl pohřben v Bělehradě Pravoslavný chrám. Řeč na jeho pohřbu měl jeho přítel, slavný spisovatel Dositej Obradović, v té době ministr školství v Srbsku.[4] Obradović také napsal epitaf na svůj náhrobek, ve kterém oslavuje Čardakliju jako „nesmrtelného Srba“.

Rodina

Čardaklija měl bratra Jovana, který také přešel k povstaleckému Srbsku a pracoval jako vládní úředník až do osmanského návratu v roce 1813. Jovan poté uprchl do Rusko s dalšími významnými Srby. Tam také zemřel.

Viz také

Reference

  1. ^ Документи за борбата на македонскиот народ за самостојност и за национална држава, том два, Униврзитет Кирил и Методиј - Факултет за философско - историски науки, Скопје, 1981
  2. ^ N. Bogunović, Sva nada u ruskog cara, Večernje novosti, 2. 7. 2013. http://www.novosti.rs/dodatni_sadrzaj/clanci.119.html:441991-Sva-nada-u-ruskog-cara
  3. ^ „Vladimir Corovic: Istorija srpskog naroda“. rastko.rs. Citováno 26. ledna 2015.
  4. ^ Dr. H. Polenaković, "Dositej Obradović kod Makedonaca" v Dositej Obradović (ed. M. Leskovac), Bělehrad 1962

Zdroje

externí odkazy

  • Konstantin N. Nenadović, Život i dela Karađorđa i njegovi junaka, sv. 2, Vídeň 1884, s. 43–47