Paštrovići - Paštrovići

The Paštrovići (Srbská cyrilice: Паштровићи, výrazný[pâʃtrɔʋitɕi], italština: Pastrouichi, Pastrouicchi) je historický kmen a region v Černohorský pobřežní. Paštrovići se táhne od nejjižnější části ostrova Kotorský záliv z mysu Zavala do Spič.[1] Jeho historickým hlavním městem byl ostrov Sveti Stefan.[2] Paštrovići byla provincie Benátská Albánie, benátský majetek na pobřeží Jaderského moře, od roku 1423 do roku 1797, s přerušením Osmanská říše. Byla to součást Království Dalmácie od roku 1815 do roku 1918 Jugoslávie, poté se stala součástí Černé Hory až po druhé světové válce. Je to historicky jeden ze dvou hlavních „námořních kmenů“, druhým Grbalj.

Dějiny

1632 rukopis včetně benátských privilegií Paštrovići.

V průběhu 6. a 7. století Slované usadil v oblastech dnešní Černohorský pobřežní, kde žijí moderní Paštrovići. V následujících stoletích se tyto starší slovanské skupiny přesídlily z těchto oblastí a po 14. století se zde usadily další slovanské skupiny z okolních oblastí az nich vznikl kmen Paštrovići.[3][4] Etymologie jména Paštrovići je nejasná.[1] The JAZU odvozuje jej od křestních jmen Paštro, Paštroje, jméno s významem „barevný muž“, odvozené od staroslovanského slova „paštr (o)“ s významem „barevný“.[1][3][4] Existují také teorie, že pochází ze starého vlachského slova „pastro“, které je odvozeno z latinského slova pastor, což znamená "pastýř" (podporováno Sima Ćirković.[5][1][4] Jméno je nejprve doloženo v textu z roku 1355,[1][6] týkající se šlechtice Nikolica Paštrović ve službách srbského císaře Stefan Dušan (r. 1331–1355), zaslán do Republika Ragusa.[7] V roce 1363 daroval Radak Paštrović kostelu v Rac.[6] Od roku 1377 jsou pravidelně zmiňováni v Ragusan dokumenty.[6] V březnu 1399 je zmíněno několik „lidí z Paštrovići“.[6] Původně rodina, do první poloviny 15. století se rozšířila na kmen.

Během Zetan – Benátčanů První válka Scutari (1405–13) byli pod kontrolou příbuzného Djurašević rodina, jejíž členové zastávali nejprestižnější funkce na dvoře Balša III.[8] V srbsko-benátštině Druhá scutariánská válka (1419–23) zpočátku sloužili Srbský despotát, do ledna 1423, kdy Benátská republika se jim podařilo podplatit je a další kmeny v regionu na benátskou stranu.[9] Ačkoli žádný z nich nebyl vojensky mobilizován, opustili srbské řady a stali se tak potenciálním nebezpečím pro Despota Stefan Lazarević.[9] Sestava Paštrović souhlasila se vstupem do služeb Benátek v dubnu 1423 a přijala benátskou svrchovanost a daně; na oplátku dostali příslib respektovat jejich kmenové instituce, záruky jejich současných zemí a uznání jejich práva na ztracené země.[9] Mír byl podepsán v srpnu 1423.[10]

Touto smlouvou z roku 1423 tak získala provincie Paštrovići autonomní status, zatímco bratrstva (rodiny) Paštrovići se stala „kmenem“ a budovala svůj volný vesnický statek a vnitřní samosprávu s příbuznou organizací - stává se drobná šlechta.[11]

V letech 1582–83 Osmanská hlubší (daňový registr) Černá Hora Vilayet, autonomní provincie Sanjak ze Scutari „Paštrovići byl jedním z devíti nahiya, s 36 vesnicemi (z celkem 148 ve vilayet).[12] V letech 1592–93 Derviš-prosit Alić Sarvanović, sanjak-bey Černé Hory, také držel Paštrovići a Perast.[13]Po bitvě u Kotoru 1657 generální guvernér Antonio Bernardo pokračoval v podpoře albánského kmene Paštrovići.[14]

Paštrovići byli součástí Benátské republiky až do pádu Benátek v roce 1797.

Kultura

Paštrovići je tradičně pravoslavný křesťan.[1] V těchto oblastech jich je šest Srbský ortodoxní kláštery a mezi nimi i klášter Gradište.[3][15]

Lidé z Paštrovići se orientovali na námořní obchod a měli velký počet kapitánů a majitelů lodí. Většina obyvatel se zabývala zemědělstvím a chovem hospodářských zvířat, zatímco u litorálních solení bylo rozvinuto velmi dobře.[16]

Antropologie

Rodiny

Paštar, Novaković, Bečići, Čučuci, Gracuni, Klapavice, Kalođurđevići, Dabkovići, Kuljače, Kentere, Kažanegre, Balići, Mitrovići, Grlomani, Anđusi, Despotovići, Djuraševići, Sankovići, Jovanovići, Rađenovići, Luketići, Vojnići, Rafailovići, Markićevići, Divanovići, Goliši, Ljubiše, Niklanovići, Krute, Radovići, Vukovići, Sklenderi, Pavlovići, Kaloštrovići, Đedovići, Đakonovići, Zenovići, Perazići, Bosnići, Franovići, Franićevići, Srzentići, Davidovići, Mikovići, Medigovići, Gregovići, Androvići, Radenovići, Šoljage, Vukotići, Suđići, Andrići, Midžori, Todorice, Armenci, Medini, Milutinovići, Draškovići, Živkovići, Perovići, Mainići, Vukmirovići, Bogovići.

Pozoruhodné osoby

Srbský šlechtic v maďarských službách, Stefan Štiljanović (fl. 1498–1543), pocházel z Paštrovići.

Reference

  1. ^ A b C d E F Gregović 2010.
  2. ^ Lovett Fielding Edwards (1974). Jugoslávské pobřeží. Batsford. p. 45.
  3. ^ A b C Babić, Nebojša. „Братства племена Паштровића (Bratrstva kmene Paštrovići)“. Poreklo. Citováno 4. března 2018.
  4. ^ A b C Vukmanović, Jovan (1960). Paštrovići, antropogeograficko-etnologický výzkum. Cetinje: Cetinje.
  5. ^ Ćirković 2004, str. 130.
  6. ^ A b C d Вукмановић 1960, str. 9.
  7. ^ Вукмановић 1960, str. 126.
  8. ^ Fajn 1994, str. 512–513.
  9. ^ A b C Fajn 1994, str. 517.
  10. ^ Fajn 1994, str. 519.
  11. ^ Čubrilović 1983, str. 414.
  12. ^ Vasić, Milán (1991), "Etnički odnosi u jugoslovensko-albanskom graničnom području prema popisnom defteru sandžaka Skadar iz 1582/83. Godine", Stanovništvo slovenskog porijekla u Albaniji: zbornik radova sa međunarodnog naučnog skupa održanog u Cetinju 21, 22. i 23. juna 1990 (v srbochorvatštině), OCLC  29549273
  13. ^ Branislav Đurđev (1953). Turská vlast u Crnoj Gori. Године 1592 успео је Пећанац Дервиш-бег Алић Сарвановић да добије Црногорски санџак који је сац сло Нови санџак-бег је писао котор- ском провидуру да је добио на управу Црногорски санџак и са и.им Паштровиће и Пераст који су били под млетачком влашћу. Он је у том писму захтевао да му дођу Паштровићи и Пераштани и ...
  14. ^ Tea Perinčić Mayhew, 2008 Dalmácie mezi osmanským a benátským pravidlem: Contado Di Zara, 1645-1718 https://www.academia.edu/860183/Dalmatia_B Between_Ottoman_and_Venetian_Rule_Contado_Di_Zara_1645-1718 # stránka = 45
  15. ^ Манастир Градиште (PDF). :Уљарица: Манастир Градиште. 2016. ISBN  978-9940-9563-1-8. Archivovány od originál (PDF) dne 6. června 2016. Citováno 3. března 2018.
  16. ^ Лукетић, Др Мирослав (2000). Поменик Паштровића I. Петровац.
  17. ^ „BEČIĆ, Marin“. Hrvatski biografski leksikon. Leksikografski zavod Miroslav Krleža. Citováno 3. března 2018.

Zdroje

externí odkazy