Nacistické zlato - Nazi gold
Nacistické zlato (Němec: Raubgold„ukradené zlato“) je zlato posedlý nacistické Německo. Diskuse se hodně zaměřuje na to, kolik z toho bylo přeneseno Německo v průběhu roku do zámořských bank druhá světová válka; vládnoucí nacistická strana provedla politiku drancování majetku svých obětí (na národní i mezinárodní úrovni, včetně těch v koncentračních táborech), aby hromadila bohatství, alespoň částečně k financování válečných snah. Protože obchody se zlatem jsou často soukromé přesné podrobnosti transakcí a skladování je obtížné přesně určit. Vyzvednuté zlato bylo alespoň částečně uloženo v centrálních depozitářích. Převod zlata výměnou za měnu proběhl v tajné dohodě s mnoha jednotlivci spolupráce instituce. Ačkoli švýcarské banky byly běžně označovány jako držitele neoprávněně získaného nacistického zlata (přestože to byla nominálně neutrální strana konfliktu, v podstatě to pomohlo financovat nacistické válečné úsilí), přesná identita zahraničních bankovních institucí i přesný rozsah transakce zůstávají nejasné.
Dnešní místo nacistického zlata, které zmizelo v evropských bankovních institucích v roce 1945, bylo předmětem několika knih, konspirační teorie a selhal civilní žaloba podaná v lednu 2000 proti Vatikánská banka, Františkánský řád a další obžalovaní.
Získávání


Vypouštění německých zlatých a devizových rezerv bránilo získání materiál a nacistická ekonomika zaměřená na militarizaci si nemohla dovolit vyčerpat prostředky na pořízení zahraničních strojů a dílů. Ke konci 30. let však Německo devizové rezervy byly neudržitelně nízké. V roce 1939 Německo splácalo své zahraniční půjčky a většina obchodu se spoléhala velitelská ekonomika výměnný obchod.[1]
Nicméně, tato tendence k autarkický konzervace devizových rezerv v sobě ukrývala trend rozšiřování oficiálních rezerv, ke kterému došlo prostřednictvím plenění aktiv z anektovaných Rakousko, obsazeno Československo a nacistickou vládou Danzig.[2] Předpokládá se, že tyto tři zdroje mezi lety 1937 a 1939 posílily německé oficiální zlaté rezervy o 71 mil. USD (1,3 mld. $ 2020).[2] Chcete-li maskovat akvizici, Říšská banka podcenil své oficiální rezervy v roce 1939 o 40 mil. USD ve srovnání s Bank of England odhady.[2]
Během války nacistické Německo pokračovalo v praxi v mnohem větším měřítku. Německo vyvlastnilo přibližně 550 mil. USD ve zlatě od zahraničních vlád, z toho 223 mil. USD ve zlatě Belgie a 193 mil. USD z Holandsko.[2] Tyto údaje nezahrnují zlato a jiné nástroje ukradené soukromým osobám nebo společnostem. Celková hodnota veškerého majetku údajně ukradeného nacistickým Německem zůstává nejistá.
Důl Merkers
Postupující na sever od Frankfurt, 3. armáda USA řez do budoucnosti Sovětská zóna když obsadila západní cíp Durynsko. Dne 4. Dubna 1945 90. pěší divize vzal Obchodníci, pár kilometrů za hranicemi v Durynsku. Ráno 6., dva vojenští policisté, Pfc. Clyde Harmon a PFC. Anthony Kline, který během večerního zákazu vynucování obvyklých příkazů proti civilnímu oběhu zastavil dvě ženy na silnici před Merkers. Protože oba byli Francouzi vysídlené osoby, přičemž jedna z těhotných se pokusila vyhledat lékaře, vojenští policisté rozhodl se je přivést zpět do PFC. Richard C. Mootz. Naštěstí pro Mootze měl on a ženy něco společného: všichni mohli mluvit německy. Zatímco je lépe poznávali a doprovázeli zpět do města, prošli vchodem do Solný důl Kaiseroda v Merkers.
Obě ženy to řekly Mootzovi[3] že důl obsahoval zlato uložené Němci spolu s dalšími poklady. Jakmile se vrátil do své jednotky, pokusil se to říct svým dalším třem soudruhům, ale neměli zájem je poslouchat. Zavolal tedy další vojenský personál. V poledne se příběh dostal až k náčelníkovi štábu a důstojníkovi divize G-5 podplukovníkovi Williamovi A. Russellovi, který nechal zprávu potvrdit za několik hodin jinými RP a britským seržantem který byl zaměstnán v dole jako válečný zajatec a pomohl vyložit zlato. Russell se také objevil jako asistent ředitele národní galerie v Berlíně, který přiznal, že je v Merkers, aby se staral o obrazy uložené v dole.[4]
Další den byla neděle. Ráno, zatímco Plukovník Bernard D. Bernstein, Zástupce vedoucího, finanční pobočka, G-5, SHAEF, přečtěte si o nálezu[5] v Hvězdy a pruhy'Pařížské vydání,[6] Inženýři 90. pěší divize vystřelili otvor ve zdi klenby, aby na druhé straně odhalili místnost o šířce 23 metrů a hloubce 46 metrů. Našli 3 682 pytlů a kartonů německé měny, 80 pytlů cizí měny, 8 307 zlatých prutů, 55 krabic zlatých prutů, 3 326 pytlů zlatých mincí, 63 pytlů stříbra, jeden pytlík platinových prutů, osm pytlů zlatých prstenů a 207 tašky a kontejnery nacistické kořisti, které obsahovaly hodnotná umělecká díla.[7]
V neděli odpoledne Bernstein poté, co si naplno ověřil novinový příběh s podplukovníkem R. Tupperem Barrettem, náčelníkem finanční pobočky G-5, 12. skupiny armád, odletěl do SHAEF Forward v Rheims kde strávil noc, už bylo pozdě na odlet do Německa. V pondělí v poledne dorazil k generálovi George S.Patton Velitelství třetí armády s pokyny od Eisenhower zkontrolovat obsah dolu a zajistit odebrání pokladu. Když tam byl, dorazily pro něj rozkazy, aby našel depozitář dále v zóně SHAEF a dohlížel na pohyb. (Pod Velká trojka ujednání, část Německa obsahující Merkery by převzali Sověti za vojenská vládní kontrola poté, co boje skončily.)[5] Bernstein a Barrett strávili úterý hledáním místa a nakonec se usadili v budově Reichsbank ve Frankfurtu.
Likvidace
Současné místo nacistického zlata, které zmizelo evropský bankovní instituce v roce 1945 byla předmětem několika knih, konspirační teorie a občanskoprávní žaloba podaná v lednu 2000 v Kalifornii proti Vatikánská banka, Františkánský řád a další obžalovaní.[8] Žaloba proti Vatikánské bance netvrdila, že zlato bylo tehdy v jeho držení, a od té doby byla zamítnuta.[9][10]
The Švýcarská národní banka, největší středisko distribuce zlata v kontinentální Evropě před válkou, bylo logickým místem, přes které mohlo nacistické Německo nakládat se svým zlatem.[11] Během války SNB obdržela 440 mil. $ (8b $ 2020) ve zlatě z nacistických zdrojů, z čehož se odhaduje, že bylo vyloupeno 316m $ (5,8b $ 2020).[12] [13]
Vatikán
21. října 1946 obdrželo americké ministerstvo zahraničí přísně tajnou zprávu Ministerstvo financí USA Činidlo Emerson Bigelow.[14][15] Zpráva prokázala, že Bigelow obdržel spolehlivé informace o této záležitosti od Američana Úřad strategických služeb (OSS) nebo CIC zpravodajští úředníci Americká armáda.[16] Dokument označovaný jako "Bigelowova zpráva" (často jako Bigelow odeslánínebo Bigelow poznámka) byl odtajněn 31. prosince 1996 a vydán v roce 1997.[17]
Zpráva tvrdila, že v roce 1945 Vatikán zabavil 350 milionů švýcarských franků (1,5 miliardy USD 2020) v nacistickém zlatě pro „úschovu“, z čehož britské úřady na rakousko-švýcarských hranicích zabavily 150 milionů švýcarských franků. Zpráva rovněž uvedla, že zůstatek zlata byl držen v jednom z Vatikánských číslovaných Švýcarské bankovní účty. Zpravodajské zprávy, které potvrdily Bigelowovu zprávu, rovněž naznačují, že více než 200 milionů švýcarských franků, což je částka převážně ve zlatých mincích, bylo nakonec převedeno do Vatikán nebo do Institute for Religion (aka Vatican Bank) za pomoci římskokatolických duchovních a Františkánský Objednat.[18][19][20]
Taková tvrzení však odmítá Vatikánská banka. „Zpráva [Bigelow] ve skutečnosti nemá žádný základ,“ uvedl vatikánský mluvčí Joaquin Navarro-Valls, jak je uvedeno v Čas časopis.[21]
Portugalsko
Během války, Portugalsko, s neutrální stav, bylo jedním z center města wolfram produkce a prodána oběma Spojenecké a Osa pravomoci. Wolfram je rozhodujícím kovem pro vyzbrojování, zejména pro průbojné kulky a mušle. Německý zbrojní průmysl byl téměř zcela závislý na dodávkách z Portugalska.[22]
Během války bylo Portugalsko druhým největším příjemcem nacistického zlata po Švýcarsku. Zpočátku byl nacistický obchod s Portugalskem v tvrdé měně, ale v roce 1941 Portugalská centrální banka zjistil, že hodně z toho bylo padělaný a portugalský vůdce António de Oliveira Salazar požadoval všechny další platby ve zlatě.[23]
V roce 2000 Jonathan Diaz, francouzský řidič autobusu, našel dokumenty v roce 2000 na Mezinárodní nádraží Canfranc který odhalil 78 tun (86 čistých tun) „nacistického zlata“, které prošly stanicí.[24],[25]
Odhaduje se, že téměř 91 tun (100 čistých tun) nacistického zlata bylo praný prostřednictvím švýcarských bank, přičemž na konci války bylo vráceno pouze 3,6 tuny (4 malé tuny).[26]
Viz také
- Memorandum srpna Franka
- Kotel Chiemsee
- Praní zlata
- Jezero Toplitz
- Seznam chybějícího pokladu
- Moskevské zlato
- Rumunský poklad, rumunština zlaté rezervy zaslané (spolu s dalšími cennými předměty) do Rusko pro úschovu během První světová válka, ale nikdy se nevrátil.
- Montagu Norman
- Nacistický zlatý vlak
- Nacistická kořist
- Tripartitní komise pro restituci měnového zlata
Reference
Poznámky
- ^ Medlicott, William (1978). Ekonomická blokáda (Přepracované vydání.). Londýn: HMSO. s. 25–36.
- ^ A b C d Korespondence UK Treasury, T 236/931.
- ^ „Voják z Delaware vedl„ Památníky “ke zlatu, penězům a umění. delawareonline. Citováno 2017-02-05.
- ^ „Nazi Gold: The Merkers Mine Treasure“. Quarterly of the National Archives and Records Administration, Prologue Page, vol. 31, č. 1. Jaro 1999. Citováno 23. prosince 2016.
- ^ A b McKinzie, Richard D. (23. července 1975). „Rozhovor o ústní historii s Bernardem Bernsteinem, 23. července 1975“. Knihovna Harryho S. Trumana. Citováno 11. listopadu 2012.
- ^ „Hvězdy a pruhy (noviny), pařížské vydání, vytištěno v závodě New York Herald Tribune“. Archivovány od originál dne 2015-02-27. Citováno 2015-02-26.
- ^ Shannon Marvel (18. května 2017). „Objevuje se role Milforda při objevu druhé světové války“. Dover Post. Archivováno z původního 4. července 2017. Citováno 4. července 2017.
- ^ Znění občanskoprávní žaloby ze dne 21. ledna 2000: Věcná obvinění, č. 25 - 38.
- ^ „Odvolací soud Spojených států pro devátý okruh“ (PDF). Citováno 2014-07-28.
- ^ "Slovodna Dalmacija". Slobodnadalmacija.hr. Citováno 2014-07-28.
- ^ Zvláštní briefing Eizenstat o nacistickém zlatě Archivováno 2015-04-15 na Wayback Machine. Stuart Eizenstat, americké ministerstvo zahraničí, 2. června 1998. Citováno dne 5. července 2006.
- ^ „Transakce se Švýcarskem a zlatem ve druhé světové válce“ (PDF). (1,18 MB). Bergierova komise, květen 1998. Citováno dne 5. července 2006.
- ^ 2. března 2020 vydalo Centrum Simona Weisenthala zprávu o 12 000 spících nacistických účtech Swiss Credit Suisse Bank mezi Německem a Argentinou
- ^ „CNN:“ Vatikán zatažen do skandálu ohledně zlata z doby nacistické éry"". 22. července 1997. Archivovány od originál dne 2012-05-22. Citováno 2011-04-05.
- ^ „Dotaz do Vatikánu odkaz na vydělané zlato,“ The Guardian, 23. července 1997, str. 11
- ^ Aarons, Mark; Loftus, John (1992). Nesvatá trojice: Jak vatikánské nacistické sítě zradily západní inteligenci Sovětům (revidováno, ed. 1993). New York: St.Martin's Press. p. 297. ISBN 0-312-09407-8.
- ^ „Americké odkazy na dokumenty Vatikán, nacistické zlato. - Tyler Marshall, redaktor Times Times, Los Angeles Times, 23. července 1997“.
- ^ Paříž 1961, str. 306.
- ^ Aarons, Mark; Loftus, John (1993). Nesvatá trojice: Jak vatikánské nacistické sítě zradily západní inteligenci Sovětům (Přepracované vydání.). New York: St.Martin's Press. str. (432 stránek). ISBN 0-312-09407-8.
- ^ Manhattan, Avro (1986). Vatikánský holocaust: Senzační popis nejděsivějšího náboženského masakru 20. století (1988, brožované vydání). Ozark Books. celkem 237 stran. JAKO V B000KOOLWE.
- ^ "Vatikánský plynovod Frank Pellegrini “. Čas. 22. července 1997.
- ^ Gonçalves, Eduardo (2. dubna 2000). „Británie dovolila Portugalsku udržet si nacistické zlato“. Pozorovatel. Citováno 6. června 2011.
- ^ Lochery, Neill (17. května 2011). „Zlaté dilema Portugalska“. Wall Street Journal. Citováno 6. června 2011.
- ^ Morin, Emmanuelle (4. března 2011). „Jonathan Diaz suit le filon de l'Histoire“. Le République des Pyrénées. Citováno 19. října 2020.
- ^ Testemale, Jean (4. srpna 2020). „Gare de Canfranc: des hommes sur la piste de l'or nazi“. Sud Ouest. Citováno 19. října 2020.
- ^ Simons, Marlise (10. ledna 1997). „Nacistické zlato a temná role Portugalska“. New York Times. Citováno 1. června 2011.
![]() | tento článek potřebuje další citace pro ověření.Březen 2016) (Zjistěte, jak a kdy odstranit tuto zprávu šablony) ( |
Bibliografie
- Aarons, Mark; Loftus, John (1992). Nesvatá trojice: Jak vatikánské nacistické sítě zradily západní inteligenci Sovětům (revidováno, ed. 1993). New York: St.Martin's Press. p. 297. ISBN 0-312-09407-8.
- Manhattan, Avro (1986). Vatikánský holocaust: Senzační popis nejděsivějšího náboženského masakru 20. století (1988, brožované vydání). Ozark Books. celkem 237 stran. JAKO V B000KOOLWE.
- Paříž, Edmond (1961). Genocida v satelitním Chorvatsku, 1941-1945: Záznam rasových a náboženských perzekucí a masakrů. Chicago: Americký institut pro balkánské záležitosti.
Další čtení
- Alford, Kenneth D .; Savas, Theodore P. (2002). Nazi Millionaires: The Allied Search for Hidden SS Gold (1. vyd.). Vydavatelé kasematy a distributoři knih. ISBN 0-9711709-6-7.
- Bradsher, Greg (1999). "Nazi Gold: The Merkers Mine Treasure" v Čtvrtletně z Národního archivu a správy záznamů, Prologue Page, jaro 1999, roč. 31, č. 1
- Infield, Glenn (1981). Tajemství SS (znovu vydáno, ed. 1994). New York: Stein a den. p. 288. ISBN 0-515-10246-6.
- Sayer, Ian (1984). Nacistické zlato: Příběh největší loupeže na světě - a její následky (spoluautor Douglas Botting s London Sunday Times). Granada. ISBN 0-246-11767-2.
- Taber, George M. (2014). Chasing Gold: The Incredible Story of How the Nazis Stole Europe's Bullion. Pegas. ISBN 9781605986555
- Vincent, Isabel (1997). Hitlerovi tichí partneři: Švýcarské banky, nacistické zlato a výkon spravedlnosti. New York: William Morrow. ISBN 9780688154257
- Wechsberg, Joseph; Wiesenthal, Simon (1967). Vrahové mezi námi: Paměti Simona Wiesenthala. New York: McGraw-Hill. p.335. JAKO V B000OL6LK8. LCN 67-13204.
- Yeadon, Glen (2008). Nacistická hydra v Americe. Progresivní tisk. p. 700. ISBN 978-0-930852-43-6.
externí odkazy
- Nacistické zlato a umění - z Hitlerovy Třetí říše a druhé světové války ve zprávách
- Držení švýcarského zlata a transakce během druhé světové války
- Frontová linie PBS: nacistické zlato
- Zpráva Švýcarské Bergierovy komise
- Zpráva o nacistickém zlatě (Stuart Eizenstat, náměstek ministra pro hospodářské, obchodní a zemědělské záležitosti, oficiální brífing o propuštění válečných a poválečných vztahů a vyjednávání s USA a Spojenci o Argentině, Portugalsku, Španělsku, Švédsku a Turecku o vyrabovaném zlatě a německá zahraniční aktiva a obavy USA o osud válečné ustašovské pokladnice, Washington, DC, 2. června 1998)
- (US News & World Report) "Slib mlčení. Dostalo se zlato ukradené chorvatskými fašisty do Vatikánu?" 30. března 1998
- Soudní proces proti Vatikánské bance s cílem získat zlato z doby druhé světové války
- Zdroje související s právem týkající se nacistického zlata a dalších aktiv holocaustu, švýcarských bank během druhé světové války a neaktivních účtů
- Nazi Gold: The Merkers Mine Treasure
- Role Bank of England při prodeji nacistického zlata vypleněného z Československa
https://hrcak.srce.hr/index.php?show=clanak&id_clanak_jezik=281598 (PŘÍPAD GENERÁLNÍ ANTE MOŠKOV 1945-1947 NEBO GENERÁLNÍ ANTE MOŠKOV A TAK Volané USTASHI GOLD 1945-1947)