Po soutěži „Un banc, un arbre, une rue“ se stal jedním z komerčně nejúspěšnějších vítězů Eurovize. Séverine zaznamenal verze písně v několika jazycích, i když neobvykle to byla původní francouzská nahrávka, která dosáhla čísla 9 na UK Singles Chart spíše než anglická verze („Chance In Time“), která byla vydána před finále Eurovize v roce 1972 a zůstala do značné míry neznámá. V pozdějších letech Séverine často tvrdila, že nikdy před soutěží v Monaku nebyla, a poznamenala ironicky, že ani ona nebyla TMC pozvána k návštěvě knížectví po jejím vítězství. Ten druhý může být správný, ale ten první není, protože video s náhledem zaslané všem zúčastněným provozovatelům propagující píseň představovalo umělce na místě mimo světově proslulé Casino & Opera House.
V noci finále Séverine předvedl třetí v provozním stavu a následoval Malta a předchozí Švýcarsko. „Un banc, un arbre, une rue“ byla chytře strukturovaná píseň se čtyřmi mužskými doprovodnými zpěváky opakujícími melodii refrénu, zatímco Séverine zpíval verše. Před soutěží byla většinou pozorovatelů hodnocena jako obzvláště silná, nezapomenutelná píseň a ta, která má porazit.
Byl zaveden nový hlasovací systém pro soutěž 1971, kdy se na obrazovce objevili dva členové poroty z každé země, kteří udělili 1 až 5 bodům každé písni kromě písně jejich vlastního národa. Voliči byli rozděleni do šesti skupin a poté, co hlasovala třetí skupina Itálie držel úzký náskok Španělsko, s Monakem o něco dále vzadu. „Un banc, un arbre, une rue“ poté výjimečně silně skóroval z posledních tří skupin a ukázal se jasným vítězem se 128 body, o 12 bodů před finalistou Španělska.[1]
Monako
Španělsko
Itálie
Francie
Spojené království
Německo
Irsko
Lucembursko
Holandsko
Norsko
Portugalsko
Rakousko
Belgie
Finsko
Švédsko
Švýcarsko
Jugoslávie
Malta