Liga příznivců indonéské nezávislosti - League of Supporters of Indonesian Independence

Liga příznivců indonéské nezávislosti

Ikatan Pendukung Kemerdekaan Indonésie
ZkratkaIPKI
Založený20. května 1954 (originál)
12.09.1998 (oživení)
Rozpuštěno11.01.1973 (originál)
1999 (obrození)
IdeologiePancasila
HymnaGaruda Pancasila

The Liga příznivců indonéské nezávislosti (indonéština: Ikatan Pendukung Kemerdekaan Indonésie, doslovně přeloženo jako Podporovatelé indonéského dluhopisu za nezávislost; zkráceně jako IPKI) byla politická strana v Indonésii založená bývalým generálním ředitelem armády Abdul Haris Nasution jako vozidlo pro Indonéská armáda vstoupit do oblasti politiky. Mělo to vliv na přesvědčování prezidenta Sukarno zavést Řízená demokracie v Indonésii a vrátit se do Ústava z roku 1945.

Zřízení

Dva roky po svém propuštění z funkce šéfa armády po demonstraci síly známé jako incident ze dne 17. října 1952, generále Abdul Haris Nasution založil IPKI jako „armádní přední organizaci“[1] spolu s dalšími vojenskými osobnostmi jako např Gatot Soebroto a Azis Saleh as podporou yogyakartského sultanátu. Strana navrhla návrat k duchu Vyhlášení nezávislosti a Ústava z roku 1945 jako východisko z politických a ekonomických problémů, kterým Indonésie čelila od získání nezávislosti. Vyzvala rovněž k ukončení korupce a k „osvobození Libanonu“ West Irian “, v té době stále spravovaný Nizozemci.[2]

Symbol použitý na hlasovacích lístcích z roku 1955

Strana se zaměřila na vojenský personál a jeho rodiny a veterány, zejména v roce západní Jáva a vnější (jávské) ostrovy. Ačkoli Nasution vinil politické strany ze stavu národa, řekl, že si nepřeje vojenské převzetí. Tvrdil také, že Indonéská ústava platný v té době byl „příliš západní“. Nicméně skříň viděl IPKI jako hrozbu a pokusil se jej spoutat požadavkem, aby armádní důstojníci rezignovali, pokud měli v úmyslu stát v roce 1955 volby členů rady lidových zástupců nebo Ústavní shromáždění.[3]

ve volbách do parlamentu předložila strana 167 kandidátů v 11 ze 16 volebních obvodů, získala však pouze 1,4% hlasů, což jí dalo čtyři ze 167 křesel v Rada zástupců lidí. Drtivá většina hlasů, 81,7%, pochází ze Západní Javy kvůli podpoře ze strany Divize Siliwangi.[4]

Řízená demokracie k novému řádu

Zástupce IPKI Dahlan Ibrahim sloužil jako ministr pro záležitosti veteránů v EU Druhý kabinet Ali Sastroamidjojo, ale v prosinci 1956 ho strana stáhla na protest proti neschopnosti vlády vypořádat se s řadou regionálních povstání vedených nespokojeným armádním personálem, což by nakonec vedlo k Povstání PRRI. Strana rovněž vyzvala k rezignaci kabinetu a jeho nahrazení jedním vedeným bývalým místopředsedou Mohammad Hatta.[5] Tyto povstání způsobily zhroucení kabinetu a byly nahrazeny Pracovní skříňka, ve kterém Azis Saleh sloužil jako ministr zdravotnictví.[6]

Mezitím Ústavní shromáždění, zformulovaný k vypracování trvalé ústavy, se ponořil do problému role islám.[7] V roce 1959 IPKI veřejně požadoval návrat k původní ústavě z roku 1945 a na konferenci téhož roku požádal prezidenta Sukarna, aby jej dekretem znovu upravil, pokud to shromáždění nebude moci učinit. V červnu IPKI vytvořila „frontu na obranu Pancasily“ ze 17 malých stran a zahájila bojkot shromáždění. Následně se mu podařilo přesvědčit Indonéská národní strana (PNI) a Komunistická strana Indonésie (PKI) připojit se k bojkotu, což znamenalo, že shromáždění již nemohlo fungovat. Dne 5. července 1959 prezident Sukarno znovu zavedl ústavu z roku 1945 dekret, a také rozpustil ústavní shromáždění.[8]

Dne 5. března 1960 Sukarno pozastavil zákonodárný sbor a oznámil, že jmenuje orgán, který jej nahradí, který by byl známý jako Rada zástupců lidu pro vzájemnou pomoc (indonéština: Dewan Perwakilan Rakyat Gotong Royong, DPR – GR). Tento orgán by nezahrnoval menší strany a v každém případě by IPKI již nebyla nutná, protože armáda by dostala svá vlastní místa. Nasutioni se však podařilo přesvědčit Sukarno, aby nezakázalo IPKI, a následně dostala křesla.[9]

Jak pokračovalo období řízené demokracie, začala se IPKI stavět proti Sukarnovi a na konci roku 1966 se připojila ke sboru stran požadujících nový politický řád.[9] Pět let po Pohyb 30. září pokus o puč, který vedl k pádu Sukarna a začátku Nová objednávka režimu byla IPKI jednou z devíti stran, které společně s Suharto režimové vozidlo Golkar napadl Legislativní volby 1971. Získal méně než jedno procento hlasů a žádné legislativní křesla. V roce 1973 byla IPKI sloučena do Indonéská demokratická strana. Na svém kongresu v roce 1994 se rozhodla stát nepolitickou masovou organizací.[10]

Oživení a rozpuštění

Dne 12. Září 1998, v návaznosti na pád Nového řádu IPKI se prohlásila za politickou stranu známou jako Liga příznivců indonéské strany nezávislosti. Mezi její cíle patřilo zavedení a aplikace státní filozofie Pancasila v každodenním životě za účelem uskutečnění národních cílů. Program strany požadoval vrácení suverenity do rukou lidu, omezení předsednictví na dvě funkční období a úsilí o regionální autonomii. Podpořila pokračování sociálně-politické role indonéských ozbrojených sil a prezidenta, který bude zvolen Lidové poradní shromáždění. Strana získala 0,22 procenta hlasů, což jí dalo jedno křeslo v Rada zástupců lidí.[10] Vzhledem k tomu, že nezískala dostatek hlasů v těchto volbách k účasti v 2004 hlasování spolu s dalšími sedmi stranami sloučila do Indonéská strana jednoty.[11]

Reference

  • Anderson, Benedict R. O'G. (Ed) (2001), Násilí a stát v Suharto v IndonésiiPublikace SEAP, ISBN  9780877277293
  • Feith, Herberte (2007) Úpadek ústavní demokracie v Indonésii Equinox Publishing (Asia) Pte Ltd, ISBN  979-3780-45-2
  • Lev, Daniel S (2009) Přechod na řízenou demokracii: Indonéská politika 1957-1959 Equinox Publishing (Asia) Pte Ltd, ISBN  978-602-8397-40-7
  • Bestian Nainggolan a Yohan Wahyu (Eds) (2016) Partai Politik Indonesia 1999-2019 (Indonéské politické strany 1999-2019), Kompas Media Nusantara ISBN  978-602-412-005-4
  • Ricklefs, M.C. (1991). Historie moderní Indonésie od c. 1200. Stanford: Stanford University Press. ISBN  0-8047-4480-7
  • Sundhaussen, Ulf (1982) Cesta k moci: Indonéská vojenská politika 1945–1967, Oxford University Press. ISBN  0-19-582521-7

Poznámky

  1. ^ Feith (2007) str
  2. ^ Sundhaussen (1982), str
  3. ^ Sundhaussen (1982), str. 90
  4. ^ Sundhaussen (1982), str
  5. ^ Feith (2007), str. 470 a 533
  6. ^ Lev (2009), s. 26-34
  7. ^ Ricklefs (1991), str. 252-254
  8. ^ Sundhaussen (1982), str. 136
  9. ^ A b Sundhaussen (1982), str. 146-148
  10. ^ A b Bestian Nainggolan a Yohan Wahyu (2016) p410
  11. ^ Bestian Nainggolan a Yohan Wahyu (2016) p377