Julius Schniewind - Julius Schniewind - Wikipedia

Julius Schniewind (28. května 1883 - 7. září 1948) byl a Němec evangelický (luteránský) teolog.^[1][2] Do popředí se dostal ve třicátých letech jako vůdce Vyznávací kostel („Bekennende Kirche“),^[3] což lze chápat jako hnutí v německém protestantismu, které vzniklo během nacistické roky v opozice vládě sponzorované snahy o sjednocení všech protestantských církví do jediného pronacistického Protestantská říšská církev.^[4]

Život

Provenience a raná léta

Julius Daniel Schniewind se narodil v roce Elberfeld, město v Porúří která se v průběhu devatenáctého století objevila jako hlavní středisko pro textilní průmysl a která byla následně zahrnuta do Wuppertal. Jeho otec, nazývaný také Julius Schniewind (1847-1902), pracoval v hedvábném průmyslu a byl společníkem v elbersfeldské společnosti „H. E. Schniewind“. Jeho dědeček, Heinrich Ernst Schniewind (1813-1895), byl také partnerem v rodinné firmě a prominentním členem místní podnikatelské komunity. Jeho matka, rozená Emmi Elisabeth Burchard (1854–1924), byla z Hamburg, dcera bankéře původem z Brémy volal Friedrich Wilhelm Burchard (1824–92). Jeho dětství bylo formováno sebevědomým duchem náboženské zbožnosti v rodině.^[1] Navštěvoval Tělocvična Wilhelma Dörpfelda ("základní škola") v Elberfeld a pak pokračoval ke studiu luteránský Teologie na Bonn, Halle, Berlín und Marburg mezi 1901 a 1906.^[2] Včetně jeho lektorů Paul Feine (1859-1933), Karl Heim (1874-1958) a Friedrich Loofs (1858-1928).^[5] Stal se také, podle alespoň jednoho významného zdroje, nejvýznamnějším ze studentů Martin Kähler (1835-1912).^[1]

V roce 1910 obdržel svůj Licencování (vyšší stupeň) na Halle za kus práce na spisech a kázání Pavla apoštola („Die Begriffe Wort und Evangelium bei Paulus“). Zůstal v Halle a učil Studie Nového zákona, do roku 1914. Ten rok obdržel své habilitace (stupeň) za dílo paralelně perikopy pro Luke a John („Die Parallelperikopen bei Lukas und Johannes“). Jeho akademický pokrok byl přerušen alespoň během části První světová válka, kdy se Schniewind stal dobrovolníkem polní kaplan.^[1] Byl oceněn Železný kříž 2. třídy (Eisernes Kreuz 2. Klasse).^[2]

Manželství a rodina

Julius Schniewind se oženil s Annou Alice Wandou Eveline hraběnkou z Keyserling (1884-1955) v Elberfeld dne 7. května 1919. Jeho nevěsta pocházela Kuronsko. Po manželství následovala narození dvou synů páru.^[1]

Akademický postup

V roce 1919 byl Schniewind jmenován prozatímním mimořádným profesorem, který se v roce 1921 stal řádným mimořádným profesorem s plnou pedagogickou smlouvou pokrývající Studie Nového zákona, Patristický Filologie a Paleografie.^[2] Univerzita mu v roce 1925 udělil doktorát z teologie.^[5] Příští rok byl jmenován do učitelské židle v Studie Nového zákona.^[2]

Přestěhoval se v roce 1927, kdy obdržel a řádná profesura v Studie Nového zákona na University of Greifswald na extrémním severu země.^[2] O dva roky později se znovu přestěhoval, tentokrát přijal nabídku od University of Königsberg kde byl v pravidelném (a někdy sporném) kontaktu s mladší generací významných teologů, jako např Günther Bornkamm, Hans Iwand a Martin Noth.^[5]

Nacistické roky

V roce 1933 Nacisté převzal moc Po několika letech, během nichž se politika postupně více polarizovala a poté se dostala do mdlob. Nová vláda neztratila čas transformující se Německo do a jedna strana diktatura. V dubnu 1933 byli přední protestantští duchovní přesvědčeni, aby vypracovali novou ústavu pro „Německý evangelický kostel „, který byl součástí vládního plánu státem kontrolované protestantské církve. Myšlenka nebyla taková, která by vyhovovala německé tradici, a mnoho protestujících teologů reagovalo vytvořením Vyznávací kostel („Bekennende Kirche“) hnutí,^[3] Aktivně podpořeno Bornkamm a Iwand Schniewind se ujal vedení v boji za založení Vyznávací církve v Východní Prusko. Podařilo se jim zapojit Bahnauerovo bratrství. Teologická fakulta v Königsberg se stal mocí pro teologické školení jménem Vyznávající církev. Schniewind se připojil k Pfarrernotbund (volně „Nouzová liga pastorů“).^[1][6]

V důsledku své činnosti zahrnující Vyznávající církev a jeho otevřeně nepřátelský přístup k nacistickému režimu byl Schniewind v roce 1935 vyloučen z University of Königsberg.^[1] Veřejně zaútočil na Východní prusko Gauleiter, Erich Koch. Byl poslán do Kiel kde se stejně jako dříve aktivně angažoval s Vyznávající církev. Mezitím vztahy mezi vyznávací církví a více regionálních protestantských církví se porouchal. Profesorům zapojeným do zpovědní církve bylo od února 1935 zakázáno konat zkoušky pro studenty teologie. Schniewind nadále vyznával svou podporu zpovědnické církvi a odmítl konat zkoušky jménem regionálních církví.^[7] V roce 1936 byl kvůli svému pokračujícímu odmítání splnit požadavky úřadů v Kielu po několika měsících poslán pryč.^[7] Přijal pozvání k návratu do Halle. Přesto vytrval se svým otevřeným závazkem k Vyznávající církev. Spolu s Ernst Wolf stal se vůdcem studentské náboženské komunity.^[5]

V březnu 1937 byl Schniewind odvolán ze svého univerzitního postu a počátkem roku 1938 zahájily úřady případ vyšetřování trestného činu týkajícího se jeho účasti v přiznávací církvi.^[5] Byl nucen snížit plat o 80%.^[7] Mnoho zdrojů předpokládá nebo naznačuje, že zůstal zbaven profesury až do roku válka skončila v květnu 1945, ale nedávné vyšetřování personálních záznamů uchovávaných v archivech na University of Halle naznačil, že Schniewindova profesorská funkce byla v tiché podobě obnovena později v roce 1938. Neexistuje žádná zpráva o tom, že by trestní případ dospěl do fáze stíhání. Podle jednoho zdroje mohl vedle své přednáškové činnosti jménem zpovědnické církve pokračovat v „soukromém vedení svých studentů“. Po 1939 spojil své aktivity na univerzitě s prací jako vojensko-nemocniční kaplan.^[1]

Poslední roky

Jako válka skončila, západní dvě třetiny Německa byly rozděleny do zón vojenské okupace. Střední část, včetně Halle, byl nyní spravován jako Zóna sovětské okupace. The Ruhr region, kde se narodil a žil jako mladý muž, se stal součástí britské okupační zóny. Schniewind dostal pozvání, aby se ujal jmenování na univerzitu z Münsteru, Mohuče a Berlína, ale on je odmítl.^[2] Pokud je jeho pracovní status u University of Halle byl nejasný před rokem 1945, nyní se stal věcí veřejného záznamu, protože byl obnoven do plné profesorské funkce. Jako odborný asistent na univerzitě a církevní probošt v oblasti Halle-Merseburg hrál rozhodující roli při obnově veřejného křesťanského povědomí a života církve v Halle a v Církevní provincie Sasko širší.^[5]

Julius Schniewind zemřel v Halle ve věku 65 let.^[7]

Teologie

Schniewind je považován za nejdůležitějšího studenta Martin Kähler (1835-1912).^[1] Byl také ovlivněn Hermann Cremer, Adolf Schlatter a Søren Kierkegaard.^[5] Chápal biblickou teologii jako Boží slovo, hluboce zakořeněné v Starý zákon. V tomto ohledu se rozhodně odlišoval od řad liberálních teologů z Ferdinand Christian Baur na Adolf von Harnack.^[5][7] Schniewindův program „duchovní obnovy“ vytvořil šťastnou jednotu z často problematického vztahu mezi biblickou vírou a historicko-kritický biblická exegeze.^[5]

Zároveň byl jeho prvním zájmem o Nový zákon a ve svých pastoračních povinnostech. („Jiní píší knihy. Musím tu být pro své studenty.“)^[7] Uznání hodnoty náboženského stipendia a formální kritika nikdy nezabránil Schniewindovi zdůraznit při svém zpracování Kristových slov „znamení doby“. V tomto ohledu uplatnil a Pauline interpretace nacionálního socialismu jako nic menšího než Boží hněv.^[5] Pokud jde o státy pokusy o kontrolu nad církví, byl by souhlasil Dietrich Bonhoeffer úsudek protestantismus bez Vyznávající církev by znamenalo popření Pravdy evangelia. Během nacistických let měl Julius Schniewind na své studenty obrovský vliv. Nekompromisně odmítl Národně socialistická ideologie, a snažil se spojit subjektivní náboženskou zkušenost s objektivitou biblického svědectví.^[7]

Reference