Italští vojenští internovaní - Italian military internees

Vězeňský tábor pro italskou armádu po příměří 8. září 1943, německá propagandistická fotografie

"Italští vojenští internovaní" (Italienische Militärinternierte, IMI) bylo oficiální jméno, které Německo dalo italským vojákům zajatým, zaokrouhleným nahoru a deportovaným na území nacistické Německo v Provoz Achse ve dnech bezprostředně následujících po druhá světová válka příměří mezi Itálií a spojeneckými ozbrojenými silami (8. září 1943).

Po odzbrojení Němci byli italští vojáci a důstojníci konfrontováni s volbou pokračovat v boji jako spojenci německé armády (buď v ozbrojených silách Italská sociální republika, německý loutkový režim v severní Itálii nebo v italských „dobrovolnických“ jednotkách v německých ozbrojených silách) nebo jinak být poslán do zadržovacích táborů v Německu. Pouze 10 procent souhlasilo se zápisem.[1] Ostatní byli zvažováni váleční zajatci. Později byli Němci znovu označeni za „vojenské internované“ (aby neuznávali práva přiznaná válečným zajatcům Třetí Ženevská úmluva ) a konečně na podzim 1944 až do konce války „civilní pracovníci“,[2] aby mohli být podrobeni tvrdé práci bez ochrany Červený kříž.

Nacisté považovali Italové za zrádce[3] a ne jako váleční zajatci. Bývalí italští vojáci byli posláni do nucené práce ve válečných průmyslech (35,6%), těžkém průmyslu (7,1%), hornictví (28,5%), stavebnictví (5,9%) a zemědělství (14,3%). Pracovní podmínky byly velmi špatné. Italové byli na německou zimu nedostatečně krmení nebo oblečení. Mnozí onemocněli.

Počty vězňů a obětí

Němci odzbrojili a zajali 1 007 000 italských vojáků, z celkového počtu přibližně 2 000 000 ve skutečnosti v armádě. Z nich během deportace uprchlo 196 000. Ze zbývajících přibližně 810 000 (z toho 58 000 bylo chyceno ve Francii, 321 000 v Itálii a 430 000 na Balkáně) více než 13 000 přišlo o život při přepravě z řeckých ostrovů na pevninu a 94 000, včetně téměř všech černých košil the MVSN, se okamžitě rozhodli přijmout nabídku bojovat po boku Němců. Celkem tak zůstalo přibližně 710 000[1] Italští vojáci byli deportováni do německých zajateckých táborů se statusem IMI. Na jaře 1944 se asi 103 000 prohlásilo, že je připraveno sloužit v Německu nebo Italská sociální republika jako bojovníci nebo pomocní pracovníci. Celkově tedy 600 000 až 650 000 vojáků odmítlo pokračovat ve válce po boku Němců.

Odhady ztrát mezi IMI se pohybují mezi 37 000 a 50 000. Příčiny smrti byly:

  • drsnost a nebezpečí nucených prací (10 000 mrtvých)
  • nemoci a podvýživa, zejména v posledních měsících války (23 000)
  • popravy uvnitř táborů (4600)
  • spojenecké bombardování zařízení, kde pracovali (2700)
  • další zahynuli na východní frontě (5 000–7 000)

Na konci války skončilo několik tisíc bývalých IMI v rukou Francouzů, Sovětů nebo Jugoslávců a místo propuštění bylo po skončení války drženo v zajetí.

Potopené lodě nesoucí italské válečné zajatce

[5][6]

Některé známé IMI

Viz také

Reference

  1. ^ A b https://thestillmanexchange.com/2017/03/26/the-forgotten-italian-military-internees-of-wwii/
  2. ^ Zimmermann, Elisabeth. „Italský soud povolil žaloby nacistických obětí“. www.wsws.org.
  3. ^ http://www.dz-ns-zwangsarbeit.de/cs/exhibitions/b Between-two-stools/
  4. ^ Nebo 1835, podle jiných zdrojů
  5. ^ Colombo, Lorenzo (9. března 2014). „Con la pelle appesa a un chiodo: Prigionieri“.
  6. ^ http://www.difesa.it/SMD_/CaSMD/Eventi/Documents/NAVI%20AFFONDATE%20IN%20GRECIA%20CON%20PRIGIONIERI%20ITALIANI%20IMBARCATI.docx

externí odkazy