Neživý jehož - Inanimate whose - Wikipedia

Úryvek z biblického textu
Neživý jehož se objeví v takových pracích jako Verze King James Bible:
"A oni řekli: Jdi na, postavme nám město a věž, jehož vrchol může dosáhnout až do nebe a udělejme si jméno, abychom nebyli rozptýleni do ciziny po tváři celé země. “(Genesis 11: 4 )

The neživý jehož odkazuje na použití v angličtině relativní zájmeno jehož s neosobními předchůdci, jako v: „To je auto jehož v noci nás budí alarm. “Konstrukce je také známá jako jehož neživý, neosobní jehož, a neutrum jehož.

Použití neživého jehož pochází z 15. století, ale od 18. století vyvolalo kritiku od těch, kteří uvažují jehož být genitiv (přivlastňovací) pouze relativní zájmeno SZO a proto věřte, že by to mělo být omezeno na osobní předchůdce. Kritici neživého jehož dávají přednost konstrukcím, jako jsou ty, které používají z toho, které ostatním připadají neobratné nebo příliš formální.

Používání

Uživatelé neživých jehož zaměstnat jako relativní zájmeno s neosobními předchůdci, jako v:

„To je auto jehož poplach nás v noci stále budí. “

Ti, kteří se vyhýbají používání jehož s neosobními předchůdci tvrdí, že je to genitiv (přivlastňovací) pouze relativního zájmena SZO. Využívají alternativy jako např z toho, jako v:[1]

„To je auto z toho poplach nás v noci stále budí. “
nebo
„To je auto the poplach z toho pořád nás probouzí v noci. “

Ti, kteří námitky proti tomuto použití z toho považuji to za neohrabané nebo příliš formální.[2]

Neživý jehož je omezeno na relativní zájmeno; Angličtí mluvčí nepoužívají jehož jako neosobní tázací přivlastňovací: jehož v "Jehož auto je toto? “může odkazovat pouze na osobu.[3]

Etymologie a historie

The Stará angličtina genitiv neutrum zájmeno hwæt ('co bylo hwæs, který se později vyvinul jako jehož do genitivu který.[4] První zaznamenaná instance neživého jehož vyskytuje se v roce 1479.[5] Osvědčené využití se zvýšilo v Brzy moderní angličtina neživý jehož objevující se opakovaně v dílech Shakespeare, v Bible krále Jakuba, a ve spisech Milton a další.[6]

Stará angličtina měla gramatický rod a zájmena souhlasila s gramatickým rodem podstatných jmen, na která odkazovali, bez ohledu na biologické nebo sociální pohlaví toho, na co se odkazovalo.[7] Například stará angličtina s („manželka“) byla kastrovaná a označovala se zájmenem udeřil („to“) a wīfmann („žena“) byla mužská a označovala se zájmenem on ('on').[8] Angličtina ztratila během pozdního středověku gramatický rod a zájmena on a ona přišel se odkazovat na živé subjekty mužského (nebo neurčitého) a ženského biologického pohlaví a to přišel odkazovat na neživé předměty. Američan filolog George Perkins Marsh předpokládal, že tento rozdíl mezi živými a neživými způsobil případné nepohodlí při používání jehož odkazovat na oba.[7]

V některých dialektech to je se vyvinul jako hovorové genitivní relativní zájmeno pro neosobní předchůdce, jako v:[9]

„To je auto to je poplach nás v noci stále budí. “

Gramatiky a průvodce styly

Malování muže v paruce
Robert Lowth 's je nejstarší známá námitka proti použití neživého jehož.

Nejdříve známé námitky k neživému jehož pocházejí z konce 18. století. V roce 1764 v angličtině gramatik Robert Lowth nesouhlasil s neživými jehož kromě „vyšší poezie, která miluje všechno považovat za něco osobního“.[10] Angličan James Buchanan v jeho Pravidelná anglická syntaxe z roku 1767 považován za neživý jehož nesprávná konstrukce, která se vyskytuje „v nižším druhu poezie a prózy“, ale přijala ji v „slavnostní poezii“, když byla použita pro zosobnění.[11] V jeho Prostá a úplná gramatika z roku 1772, Anselm Bayly přijaté použití neživého jehož.[12] Anglický gramatik Joseph Priestley napsal to jehož „lze říci, že je to genitiv,“[13] ale vznesl námitky proti takovému použití ve 3. vydání Základy anglické gramatiky v roce 1772: „Slovo jehož začíná být omezen na osoby, ale nedělá se to tak obecně, ale dobří spisovatelé, dokonce i v próze, to používají, když mluví o věcech. Nemyslím si však, že stavba je obecně příjemná. “[14]

V 6. vydání jeho Slovník anglického jazyka (1785), Samuel Johnson považováno jehož "spíše poetický než běžný genitiv který".[15] Americký gramatik Lindley Murray napsal o neživých jehož v jeho Anglická gramatika z roku 1795, ale jeho pozice na něm je nejistá; přetiskl Priestlyho názor, ale také uvedl: „Použitím této licence je jedno slovo nahrazeno třemi“. Ostatní gramatici brzy poté vyslovili svůj nesouhlas, včetně Noah Webster v roce 1798.[16]

Další gramatici pokračovali v takovém nesouhlasu do 19. století.[16] T. O. Churchill prohlášen v Nová gramatika anglického jazyka z roku 1823, že „tato praxe je nyní slevou pro všechny správné autory“.[17] Americký filolog George Perkins Marsh uvedl ve svém Přednášky o anglickém jazyce z roku 1860: "V současné době je používání jehož, přivlastňovací SZO, je docela obecně omezena na osoby nebo věci personifikované, a měli bychom se škrtit, abychom řekli: „Minul jsem dům jehož okna byla otevřená. “ Jedná se o moderní, a v žádném případě ještě ne zcela zavedený rozdíl. “[18] Henry Bradley v Oxfordský anglický slovník tvrdil „obvykle nahrazen z toho, s výjimkou případů, kdy by tento produkt vytvořil nesnesitelně nemotornou formu. “[19]

Ostatní gramatici si začali všímat nesrovnalostí mezi používáním a tvrzeními těch, kteří předepisovali proti neživým jehož.[16] Američan Goold Brown, v jeho Gramatika anglických gramatik z roku 1851, uvedl, že jehož „se někdy používá k zásobování příbuzného na místo přivlastňovacího případu, jinak chtít který";[20] zmínil řadu případů jejího použití a těch, kteří předepisují proti ní a jejím zdůvodněním, a dospěl k závěru: „Gramatici by se snad lišili méně, kdyby četli více.“[21] v Standard použití v angličtině z roku 1908, americký literární historik Thomas Lounsbury tvrdil, že neživý jehož „byl zaměstnán jako příbuzný k předchůdcům označujícím věci bez života každým autorem v naší literatuře, který má právo být nazýván autoritou“.[22] John Lesslie Hall publikoval svůj výzkum na toto téma ve svém Použití v angličtině z roku 1917; objevil více než 1000 pasáží asi 140 autorů z 15. až 20. století, kteří používali neživé jehož,[23] včetně použití osobami, které proti němu vznesly námitky nebo jeho použití prohlásily za vzácné.[24] Hall zvažoval „autory, kterým se vyhýbají jehož ... malá menšina “[25] a uvedl, že pomocí z toho na jeho místě bylo mluvené jen zřídka americká angličtina.[26]

V jeho Slovník moderního anglického použití z roku 1926, H. W. Fowler posmívali se těm, kteří předepisovali proti neživým jehož,[4] psaní: „ve škrobu, který ztuhne anglický styl, je jednou z nejúčinnějších ingrediencí pravidlo, že jehož bude odkazovat pouze na osoby “; tvrdil, že alternativa dodává stylu styl[27] a prohlásili: „Zakažme ve jménu zdravého rozumu zákaz neživého jehož".[27] Revidované verze tohoto průvodce stylem Robert Burchfield (1996) a Jeremy Butterfield (2015) nazvali vyhýbání se neživým jehož „lidová víra“.[4][28] V jeho Prostá slova z roku 1954, Ernest Gowers nazývá „pravidlo gramatiků“ jehož „nesmí být používány neživé předměty ... křečovité, produkující ošklivé věty a pokušení chybně umístěné čárky“. Tvrdí, že „rozumní autoři pravidlo vždy ignorovali a rozumní gramatici jej nyní opustili“.[29]

Průzkum provedený Sterlingem A. Leonardem v roce 1932 zjistil, že respondenti uvažovali o použití neživého jehož stanoveno; Raymond D. Crisp replikoval průzkum v roce 1971 a zjistil, že respondenti považují použití za sporné.[16] Mary Vaiana Taylor v roce 1974 uvedla, že dvě třetiny postsekundárních pedagogických asistentů by na studentově papíru stále označily konstrukci špatně.[30]

Slovník anglického použití Merriam – Webster uvádí, že mezi „současnými knihami“, které se touto tématikou zabývaly na konci 20. století, „ani jeden z nich nenajde [neživé] jehož nic jiného než standardní ". Podle tvrzení raných gramatiků tento slovník počítá s tím, že" [běžný výskyt v poezii nepochybně vděčí za svou půvabnou kvalitu než za jakoukoli domnělou lásku k personifikaci mezi básníky "a že jeho použití" je možná více pravděpodobně se vyskytnou v dílech dobrých autorů než ve špatných “.[16] Tvrdí, že „představa, že jehož nemusí být správně používán k ničemu, kromě osob, je pověra "a takové použití je" zcela standardní jako alternativa k z toho ve všech variantách diskurzu “.[31] v Moderní americké použití, Bryan A. Garner volá neživý jehož „často nevyhnutelný způsob, jak se vyhnout neohrabanosti“.[32] Cambridge gramatika anglického jazyka zdůrazňuje, že takové „genitivy ... jsou zcela gramatické a v žádném případě výjimečné“,[33] s poznámkou, že „řada uživatelských příruček považuje za nutné poukázat na tohoto příbuzného jehož může mít neosobního předchůdce: zjevně existují někteří mluvčí, kteří mají sklon si myslet, že je omezen na osobní předchůdce “.[33] 16. vydání Chicago Style Style (2010) uvádí, že konstrukce je „široce přijímána jako prevence zbytečné trapnosti“ a „propůjčuje próze větší plynulost“ než z toho.[34]

Reference

  1. ^ Johansson 1993, str. 97; Quirk a kol. 1985, str. 1249–1250; Huddleston & Pullum 2002, str. 1049–1050.
  2. ^ Johansson 1993, str. 97; Quirk a kol. 1985, str. 1249–1250.
  3. ^ Jespersen 1993, str. 152.
  4. ^ A b C Burchfield 1998, str. 849.
  5. ^ Bergs & Stein 2001, str. 88.
  6. ^ Burchfield 1998, str. 849; Fowler 2009, str. 728.
  7. ^ A b Marsh 1860, str. 398–398.
  8. ^ Algeo & Butcher 2013, str. 99.
  9. ^ Pearce 2012, str. 156.
  10. ^ Gilman 1989, str. 960; Lowth 1764, str. 36.
  11. ^ Leonard 1962, str. 66; Buchanan 1767, str. 74–75.
  12. ^ Leonard 1962, str. 66; Bayly 1772, str. 84.
  13. ^ Leonard 1962, str. 66.
  14. ^ Gilman 1989, str. 960; Leonard 1962, str. 66; Priestley 1772, str. 99.
  15. ^ Leonard 1962, str. 65.
  16. ^ A b C d E Gilman 1989, str. 960.
  17. ^ Gilman 1989, str. 960; Churchill 1823, str. 225–227.
  18. ^ Hall 1917, str. 320; Marsh 1860, str. 396.
  19. ^ Burchfield 1998, str. 849; Gilman 1989, str. 960; Craigie, Bradley & Onions 1928, str. 100.
  20. ^ Hnědá 1851, str. 285.
  21. ^ Gilman 1989, str. 960; Hnědá 1851, str. 285.
  22. ^ Hall 1917, str. 325; Lounsbury 1908, str. 106–109.
  23. ^ Gilman 1989, str. 960; Hall 1917, str. 323–325.
  24. ^ Hall 1917, str. 320–323.
  25. ^ Hall 1917, str. 326.
  26. ^ Hall 1917, str. 321.
  27. ^ A b Fowler 2009, str. 727.
  28. ^ Fowler 2015, str. 887–888.
  29. ^ Gowers & Fraser 1973, str. 146; Gowers & Gowers 2014, str. 220–221.
  30. ^ Gilman 1989, str. 960; Taylor 1974, str. 766.
  31. ^ Merriam-Webster 2002, str. 782–783.
  32. ^ Garner 2009, str. 837.
  33. ^ A b Huddleston & Pullum 2002, str. 1049–1050.
  34. ^ Redakce University of Chicago Press 2010, str. 220.

Citované práce