Hugo Paul (politik) - Hugo Paul (politician)

Hugo Paul
narozený28. října 1905
Hagen, Vestfálsko, Německo
Zemřel12. října 1962
Berlín, Východní Německo
obsazeníPolitický aktivista
Aktivista odborů
Politik
Říšský sněm člen
Ministr rekonstrukce (NRW )
Politická stranaKPD
Manžel (y)Luise Klesper (1912–1998)
DětiJoachim

Hugo Paul (28. října 1905 - 12. října 1962) byl a Němec politik (KPD ).[1][2] V roce 1932 byl krátce členem země národní parlament ("Reichstag").[3]

Život

Raná léta

Hugo Paul se narodil v dělnické rodině v roce Hagen, průmyslové město kousek na jih od Dortmund. Po ukončení školy nastoupil na učení jako nástrojař. Připojil se k Mladí komunisté když mu bylo 15,[4] a stal se členem komunistická strana sám v roce 1923. V Mladých komunistech zastával vedoucí pozici Remscheid.[2] V roce 1928 se připojil k vedení strany (Bezirksleitung) pro oblast Dolního Rýna a v roce 1929 se stal dobrovolným přispěvatelem do "Freiheit", stranické noviny publikované v Düsseldorf.[1] V květnu 1931 byl Hugo Paul v Sovětský svaz: jeho pobyt se ukázal jako rozhodující a trvalý zážitek.[4]

Národní politika

v Červenec 1932 byl zvolen do národní parlament ("Reichstag") kde jako zástupce volebního obvodu Düsseldorf-východ seděl jako jeden z 89 Komunistická strana členové komory.[5] Rok 1932 byl rokem rostoucí politické krize a druhým všeobecné volby se uskutečnilo v listopadu 1932, ve kterém Nacistická strana ztratil 34 křesel a komunistická strana ve skutečnosti získal 11. Tentokrát však nebyl zvolen Hugo Paul.[1]

Nacistické roky a válka

V lednu 1933 úspěšné zabavení nacistické moci ohlašoval a rychlé přepnutí na diktatura jedné strany. The Reichstag oheň na konci února 1933 byl okamžitě obviňován z „komunistů“. Hned po změně režimu se obrovský Paul stal „stranickým instruktorem“ pro (nyní nelegální) komunistickou stranu v Düsseldorf a Mönchengladbach podoblasti. Při návštěvě tiskárny, kde měla vzniknout nová (nelegální) publikace strany, byl v Düsseldorfu zatčen Gestapo dne 22. června 1934.[4] Byl odvezen do centra mučení ve městě Königsallee adresa, na které s ním bylo velmi vážně zacházeno.[4] V listopadu 1934 speciální „Lidový soud“ na Hamm odsouzen k 30měsíčnímu vězení. Obvinění bylo obvyklé z „přípravy na spáchání velezrady“ („Vorbereitung zum Hochverrat“).[4] Byl držen ve věznici v Lüttringhausen do dubna 1936. Poté byl až do dubna 1939 držen v "ochranné vazbě" u Esterwegen a Koncentrační tábory Sachsenhausen.[1][2][4]

Paulova partnerka Luise Klesper byla také uvězněna v roce 1933, ale do roku 1935 a po jeho převozu do Sachsenhausen mohla ho navštívit alespoň dvakrát. Při první příležitosti využila speciální nabídku lístků na vlak za sníženou cenu v souvislosti s výstavou konanou v Berlíně v únoru 1939. Paul a Klesper se rozhodli, že když se uvolní, oba by se měli vzít. U příležitosti své druhé návštěvy Berlína navštívila Klesper koncentrační tábor i Theodor Eicke v jeho berlínském bytě.[4] Eicke byl v té době vedoucím SS-Obergruppenführerem odpovědným za kontrolu všech koncentračních táborů v zemi.[4] Klesper využil této příležitosti a osobně požádal, aby zajistil propuštění jejího snoubence. Bylo zjevné, že v důsledku tohoto zásahu byl Paul 20. dubna 1939 skutečně propuštěn z koncentračního tábora.[4] (Datum bylo významné, protože bylo prohlášeno za státní svátek k oslavě 50. narozeniny Adolfa Hitlera.) Manželství Huga Paula s Luise Klesper se uskutečnilo v Wermelskirchen kde do té doby pracoval Paul, začátkem července.[4]

V letech 1939 až 1943 byl na svobodě, ale stále pod policejním dohledem. Během této doby byl zaměstnán jako nástrojař ve firmě „Albert Schulte und Söhne“.[4] Aby bylo zajištěno jeho propuštění, byl Paul povinen poskytnout závazek, že se vzdá všech svých politických kontaktů, ale jak čas plynul, začal být ve středu jedné nebo dvou malých samostatných skupin komunistů v Ruhr regionu, pravidelně se vydávající na zdlouhavé túry za účelem udržení kontaktů. Byl v kontaktu Maria Eckertz v Kolín nad Rýnem. To znamenalo, že riziko jeho dalšího uvěznění bylo trvalou součástí jeho i Luisina života.[4]

V lednu 1943 byli Hugo a Luise Paul znovu zatčeni Gestapo, podezřelý z „přípravy na spáchání velezrady“. Jednalo se o součást velké vlny zatýkání v oblasti Porúří-Porýní a někteří z těch, kdo do ní byli chyceni, včetně Luise, byli brzy propuštěni.[4] Mezi srpnem 1943 a srpnem 1944 byl však Hugo Paul ve vězení Wuppertal.[2] Dne 16. Srpna 1944 byl zpět před speciální „Lidový soud“. Státní zastupitelství požadovalo rozsudek smrti, ale to soud odmítl pro nedostatek jasných důkazů o nezákonnosti a pro Paulův záznam jako „dobrého pracovníka“, takže místo toho byl odsouzen k šestiletému vězení.[4] V období od září 1944 do dubna 1945 byl držen v věznice na Butzbach.[1] Válka formálně skončilo v květnu 1945, což se shodovalo s kolapsem Nacistický režim. Když byl Paul propuštěn, bylo to do toho, co se stalo tím, čím se stal Britská okupační zóna poválečného Německa.

Britská okupační zóna

„Chceme, aby lidé byli jednotní za vytvořením skutečného demokratického řádu v Německu. Nikdo z nás by nebyl tak povrchní, aby věřil, že se ze všeho toho chaosu, zmatku a zmatku dokážeme dostat bez pomoci každého, kdo je ochotný a ochotný schopni se připojit. Produkce sjednoceného lidu nelze dosáhnout bez sjednocené dělnické třídy. Jak bychom měli dosáhnout sjednocené dělnické třídy? Musíme spolupracovat s Sociálně demokratické vedení strany najít základ pro program sdílených pracovníků na podporu našich lidí. Musíme vytvořit dobrý kamarádský vztah se sociálními demokraty. Je třeba překonat vzájemná podezření, která se objevují tam, kde se straničtí funkcionáři stále nepoučili z minulosti. Soudruzi! Není to to, co nás rozděluje, ale to, co nás spojuje, musí tvořit základ pro všechny naše dialogy se členy Sociálně demokratická strana."
„… Wir wollen die Einheit des Volkes zur Aufrichtung einer wahren demokratischen Ordnung in Deutschland. Keiner von uns wird so leichtfertig sein anzunehmen, dass wir aus diesem Chaos, aus dieser Zerrissenheit und Verwirrtheit unseres Voluf oher die Mähne Einheit des Volkes erfordert zuerst einmal die Einheit der Arbeiterklasse. Wie soll diese Einheit der Arbeiterklasse realisiert werden? hergestellt werden. Das beiderseitige Misstrauen, selbst wenn einige Funktionäre aus der Vergangenheit nicht gelernt hätten, muss überwunden werden. Genossen! Nicht das Trennende, sondern das was einigt, muss die Grundlage aller Aussprachen aller Aussprachen aller Aussprachen[4]

Hugo Paul na adresu člena strany v srpnu 1945

„Když byla tato [NRW regionální] vláda zformována pod vedením ministra-prezidenta Karl Arnold, bylo v parlamentu vydáno vládní prohlášení, ve kterém bylo bez výhrad vyhlášeno uznání německé jednoty. [výzvy k dohodě od levicových členů] Jednání, která zde proběhla včera i dnes, ukázala, že mezi námi jsou mocné síly, které nejsou připraveny dát se dohromady s demokratickými Zóna sovětské okupace, [volání „není pravda?“ od pravicových členů] s cílem poradit, jak vytvořit německou jednotu.[volání „velmi dobrých“ od levicových členů] To bylo zdůrazněno jasným „ne“ od určitých pánů v EU CDU sekce. A toto jasné „ne“ je odmítnutím lidí v sovětské okupační zóně. Jedná se o uznání [samostatného] „západoněmeckého“ státu a v tomto smyslu, ať se vám to líbí nebo ne, blíží zradě proti národu. [volání „brava“ od levicových členů] [Ale] Stojím si za německou jednotou a podporuji prohlášení své strany [o tom].[hlasité jásání členů levice]
„Als diese Regierung gebildet wurde unter der Führung des Herrn Ministerpräsidenten Karl Arnold, wurde in diesem Hause eine Regierungserklärung abgegeben, in der ohne jeglichen Vorbehalt ein Bekenntnis zur Einheit Deutschlands abgelegt wurde. diesem Hause haben bewiesen, dass es hier Kräfte gibt, die nicht bereit sind, sich mit den demokratischen Kräften in der sowjetischen Besatzungszone zusammenzusetzen. (Zwischenruf rechts: Nicht richtig?), um zu beraten der Herstellung der Herstellung über die Herstellung links!) Man hat das mit einem deutlichen Nein von einigen Herren der CDU-Fraktion unterstrichen. Und dieses deutliche Nein ist eine Absage an die Menschen in der sowjetischen Besatzungszone, ist ein Bekenntnis zu einem westdeutschen Staat und grenzt, oben jenes verhängnisvolle Wort, welches man mit dem Wort „Landesverrat“ bezeichnet (odkazy Bravorufe!) Ich bekenne mich zur Einh eit Deutschlands und stelle mich hinter die Erklärung meiner Fraktion. (Bravorufe und starker Beifall links) „“[4]

Hugo Paul, když se dozvěděl o svém propuštění z ministerského postu, v první polovině roku 1948 se obrátil na zemský sněm NRW

V roce 1945 Hugo Paul znovu převzal jeho komunistická strana jako základní institucionální stranické rámce byly rychle obnoveny odpovědnosti a stal se regionálním předsedou strany.[2] Dne 26. října 1946 byl navíc zakládajícím členem regionu Düsseldorf Unie pronásledovatelů nacistického režimu („Vereinigung der Verfolgten des Naziregimes“/ VVN).[4] Existovala rozšířená víra, že Nacisté se mohl dostat k moci v roce 1933 jen kvůli nejednotě v politické levici. Ve svých činech a také v tom, co hlásal na veřejnosti, zdůraznil komunista Hugo Paul svou ochotu spolupracovat Sociální demokraté na rekonstrukci.[4] Byl si vědom, že Postupimská dohoda mezi vítězných sil kladl důraz na nutnost vyhnout se koncentraci moci v rukou velkých podniků a financí v jakémkoli budoucím německém státě.[4] Během pozdějších čtyřicátých let 20. století, kdy politické napětí v sobě zahrnulo samostatné vojenské okupační zóny Dohoda mezi spojenci se stala čím dál tím zjevnější, takže Paulův závazek solidarity s politickou levicí by ho v květnu 1949 ponechal stále více izolovaného od politického mainstreamu. západní Německo.

Mezi 29. Srpnem 1946 a 5. Dubnem 1948 byl Hugo Paul Ministr rekonstrukce pro Severní Porýní-Vestfálsko (NRW),[2] nově definovaný "federální stát" který spojil staré Pruská provincie Vestfálsko se severní částí bývalého Provincie Rýn.[1] Mezi 2. říjnem 1946 a 17. červnem 1950 seděl jako člen NRW parlament (Landtag). Členství v parlamentu v říjnu 1946 vyplývá z jmenování podle Britská vojenská správa, přiděleno zástupcům politických stran v poměru, který odráží volební výsledky z roku 1932, o kterém se rozhodlo, že se v Německu naposledy konaly svobodné a spravedlivé volby. To dalo komunistům 34 z 200 křesel ve shromáždění. Paul byl také členem druhého nominovaný parlament NRW v prosinci 1946. V zemském sněmu NRW působil jako zástupce vůdce skupiny komunistické strany do dubna 1947. V Dubna 1947 regionální volby byli drženi a Hugo Paul, nyní zastupující Remscheid Volební okrsek, držel jeho místo, udržovat to až do voleb 1950[1] když Remscheid místo předáno Walter Scheel z Svobodná demokratická strana.

V letech 1947 až 1948 byl členem Zóna poradní rada v Britská okupační zóna.[2] Do 6. Října 1948 byl členem Parlamentní rada který připravil cestu pro návrat k demokratickým procesům a strukturám v Německu, ačkoli do této doby bylo nemožné ignorovat, do jaké míry dále na východ, v Zóna sovětské okupace, politický vývoj nepoukazoval na demokratickou budoucnost.[2]

V roce 1948 se Paul stal regionálním předsedou komunistická strana pro Severní Porýní-Vestfálsko. Ve dnech 7. a 8. prosince 1949 byl však na společné schůzce stranické exekutivy a krajského sekretariátu poslán z této pozice na dovolenou, protože, jak bylo zaznamenáno, nepředal to, co věděl o Titoista kontakty na šéfredaktora komunistických novin „Freies Volk“ ("Volní lidé"). Poté následovalo jeho trvalé odvolání z krajského předsednictví v únoru 1950.[2] Jeho nástupcem ve funkci byl Josef Ledwohn.[6]

Německá spolková republika

Na národní scéně Britská okupační zóna (který zahrnoval NRW) byl sloučen s americkými a francouzskými okupačními zónami a znovu zahájen v návaznosti na 1948/49 Berlínská blokáda sponzorované USA Německá spolková republika. Pozoruhodně byla oblast vyloučena podáváno jako sovětská okupační zóna, která by sama byla znovu spuštěna jako sponzorovaná Sovětem Německá demokratická republika (NDR) v říjnu 1949. Německá spolková republika konala jeho první všeobecné volby v srpnu 1949 a komunistická strana získal více než 5% národního hlasu, což jej opravňovalo k 15 křeslům. Jméno Huga Paula bylo na kandidátní listině, dostatečně vysoko na to, aby mohl být jedním z těch, kteří nyní vstoupili národní parlament („Bundestag“) jako Člen komunistické strany toho.[1]

Přesto zprávy vychází z Východní Německo vedly ke zvýšení studená válka napětí, jehož součástí v západním Německu je komunistická strana byl stále více na okraji společnosti. V listopadu 1951 zahájila západoněmecká vláda proti Paulovi vyšetřování kvůli jeho „protiústavní politice“ ("verfassungsfeindliche Politik").[4] Západoněmecký kancléř podepsal povolení k procesu dne 20. listopadu 1951, protože Paul „popsal západoněmeckou vládu jako loutkovou vládu a diskutoval o nezákonných a válečných opatřeních“.[7] Rovněž bylo oznámeno, že Paul distribuoval letáky Komunistické strany vyzývající příznivce, že „... nadešla hodina, aby německý lid převzal odpovědnost“ („Die Stunde der Verantwortung des deutschen Volkes ist gekommen“).[8] Jeho politická agitace již vyvolala žádost krajského soudu o zrušení poslanecké imunity o dva měsíce dříve, v srpnu 1951.[4] Na konci roku 1951 zareagoval dočasným odstraněním přes (stále relativně porézní) vnitřní německé hranice do Východní Německo.[2] Přesto zůstal členem Spolkového sněmu až do konce volebního období, v červenci 1953, hlučný v opozici vůči škrtání dotací na chléb a nepřátelský vůči pokusu Adenauerovy vlády prosadit „anglo-americkou koloniální politiku“ v západní Německo, obviňující vládu z uplatňování strategie „rozděl a panuj“.[4] V roce 1953 byl západoněmeckým vrchním soudem krátce uvězněn s odvoláním na „velezradu“ a „ohrožení státu“ zjevně v souvislosti s vládním procesem zahájeným o dva a půl roku dříve.[2]

Osobní

1. července 1939 se Hugo Paul oženil s Luise Klesper (1912–1998), která byla, stejně jako on, a komunistická strana člen.[1] Poprvé se setkali Remscheid po roce 1926, kdy se stal místním vedoucím Mladá komunistická liga Německa.[4]

V době své smrti dne 12. října 1962 se Hugo Paul přestěhoval do Německá demokratická republika.[4] Náhle zemřel na a plicní embolie při operaci zad. Existují náznaky, že operace zad byla nezbytná k odvrácení rychle se rozvíjející paralýzy páteře, která byla následkem mučení, které podstoupil během nacistického období.[4]

Reference

  1. ^ A b C d E F G h i Hermann Weber; Andreas Herbst. „Paul, Hugo * 28.10.1905, † 12.10.1962“. Handbuch der Deutschen Kommunisten. Karl Dietz Verlag, Berlin & Bundesstiftung zur Aufarbeitung der SED-Diktatur, Berlín. Citováno 20. prosince 2016.
  2. ^ A b C d E F G h i j k „Detailansicht des Abgeordneten Hugo Paul“. Die Präsidentin des Landtags NRW, Düsseldorf. Citováno 20. prosince 2016.
  3. ^ „Kommunistische Partei [oficiální portréty členů Reichstagu]“. Reichstags-Handbuch. Bayerische Staatsbibliothek, Mnichov. Citováno 20. prosince 2016.
  4. ^ A b C d E F G h i j k l m n Ó p q r s t u proti w X y Manfred Demmer (28. října 2005). „Zum 100. Geeburtstag von Hugo Paul“. Gab es das? Ein Arbeiter, ein Kommunist - ministr v NRW?. Kulturvereinigung Leverkusen e.V., Leverkusen. Citováno 21. prosince 2016.
  5. ^ „Paul, Hugo; Schlosser v Solingenu ...“ Reichstags-Handbuch. Bayerische Staatsbibliothek, Mnichov. str. 166. Citováno 20. prosince 2016.
  6. ^ „Detailansicht des Abgeordneten Josef Ledwohn“. Die Präsidentin des Landtags NRW, Düsseldorf. Citováno 21. prosince 2016.
  7. ^ „Beleidigung der Bundesregierung durch den Abgeordneten Paul (KPD)“. „Die Kabinettsprotokolle der Bundesregierung“ online. Präsidenten des Bundesarchivs, Koblenz. 20. února 1952. Citováno 21. prosince 2016.
  8. ^ „Beleidigung der Bundesregierung durch den Bundestagsabgeordneten Hugo Paul (KPD) u. A., BMJ“. „Die Kabinettsprotokolle der Bundesregierung“ online. Präsidenten des Bundesarchivs, Koblenz. 22. února 1952. Citováno 21. prosince 2016.