Harlem Désir - Harlem Désir
Harlem Désir | |
---|---|
Státní ministr pro evropské záležitosti[1] | |
V kanceláři 9. dubna 2014 - 10. května 2017 | |
premiér | Manuel Valls Bernard Cazeneuve |
Předcházet | Thierry Repentin |
Uspěl | Marielle de Sarnez |
11. První tajemník Socialistické strany | |
V kanceláři 18. října 2012 - 9. dubna 2014 (jednající: 16. září 2012 - 18. října 2012) | |
Předcházet | Martine Aubry |
Uspěl | Jean-Christophe Cambadélis |
V kanceláři 30. června 2011 - 16. října 2011 (herectví) | |
Předcházet | Martine Aubry |
Uspěl | Martine Aubry |
Poslanec Evropského parlamentu | |
V kanceláři 20. července 1999 - 8. dubna 2014[2][kruhový odkaz ] | |
Uspěl | Christine Revault d'Allonnes-Bonnefoy |
Volební obvod | Francie |
Osobní údaje | |
narozený | Paříž, Francie | 25. listopadu 1959
Politická strana | ![]() Socialistická strana ![]() Strana evropských socialistů |
Alma mater | University of Paris 1 Pantheon-Sorbonne |
Harlem Jean-Philippe Désir (Francouzština:[aʁ.lɛm de.ziʁ]; narozen 25. listopadu 1959) je francouzský politik, který ve francouzské vládě působil v letech 2014 až 2017 jako státní tajemník pro evropské záležitosti. První tajemník francouzské socialistické strany. Od roku 2017 působí jako zástupce OBSE pro svobodu médií.
raný život a vzdělávání
Harlem Désir se narodil v Paříži a je synem a Martiničan otec a vlčák matka.[3] Vyrůstal v bytovém projektu v Bagneux, severně od Paříže.[4]
Désir studoval na Univerzita Pantheon-Sorbonne, kde získal licence ve filozofii v roce 1983. Také v roce 1983 se stal vůdcem společenských nepokojů ve Francii v tomto roce a pomáhal organizovat Pochod za rovnost a boj proti rasismu (tzv. Pochod Beurů), který začal v imigrantských čtvrtích mimo Lyon a skončil v Paříži.[4]
SOS rasismus
Désir byl prvním prezidentem Francouzský antirasista organizace SOS Racisme mezi lety 1984 a 1992. Pod jeho vedením se organizace významně rozrostla v členství a získala významný vliv ve francouzském veřejném životě.[5] Obviněn ze zneužití veřejného majetku v letech 1986 až 1987 byl v roce 1998 odsouzen k 18 měsícům podmíněného trestu a pokutě 30 000 franků.[6]
Politická kariéra
Poslanec Evropského parlamentu, 1999–2014
Désir se nejprve stal a Poslanec Evropského parlamentu v návaznosti na Volby do Evropského parlamentu v roce 1999. Člen Progresivní aliance socialistů a demokratů skupiny, byl znovu zvolen v 2004 a 2009.
Ve svém prvním volebním období od roku 1999 do roku 2004 působil Désir ve Výboru pro průmysl, zahraniční obchod, výzkum a energetiku. V letech 2004 až 2009 byl členem Výbor pro zaměstnanost a sociální věci. V této funkci působil jako zpravodaj parlamentu pro Směrnice o dočasné agenturní práci z roku 2008.[7] V posledním funkčním období se připojil k Výbor pro mezinárodní obchod. Působil také jako místopředseda skupiny Progresivní aliance socialistů a demokratů.[8]
Kromě úkolů ve výborech byl Désir členem parlamentních delegací pro vztahy s Indie (2009–2014), Spojené státy (2002–2004) a Jižní Afrika (1999–2002). V letech 2002 až 2004 působil také v parlamentní delegaci Dohody mezi Evropským společenstvím a Smíšeným parlamentním shromážděním Skupina afrických, karibských a tichomořských států a Evropskou unií (AKT-EU).
V návaznosti na Evropské volby v roce 2004, Désir se stal jedním z místopředsedů nově zřízené meziskupiny Evropského parlamentu pro boj proti rasismu a rozmanitosti (ARDI) spolu s Claude Moraes, Saïd El Khadraoui, Emine Bozkurt, Cem Özdemir a Lívia Járóka.[9] Byl také členem skupiny pro daň z kapitálu, fiskální systémy a globalizaci Evropský parlament, kterému byl předložen Denis Robert a kniha Ernesta Backese, Zjevení $v březnu 2001.[10]
Désir je považován za horlivého proevropana. V roce 2005 neúspěšně bojoval, aby přesvědčil Socialistickou stranu, aby podpořila novou Evropská ústavní smlouva.[11]
Před Evropské volby v roce 2014, Désir byl jmenován do čela seznamu Socialistické strany pro Ile-de-France.[12] Po jeho rezignaci z Evropského parlamentu byl nahrazen Christine Revault d'Allonnes Bonnefoy.
Vůdce Socialistické strany, 2012–2014
V 2011 prezidentský primár Socialistické strany, Désir podpořil kampaň z Martine Aubry.
Dne 30. června 2011 byl delegátem první tajemník úřadu Socialistická strana Během Nabídka Martine Aubryové pro Socialistická strana primární, která zahájila kampaň za prezidentské volby v roce 2012 dne 28. června 2011. Po rezignaci Aubryho dne 16. září 2012 se prozatímně stal dočasným prvním tajemníkem Socialistické strany.[13]
Potvrzený Martine Aubry a předseda vlády Jean-Marc Ayrault před Kongres strany 2012,[14] dne 18. října 2012 byl zvolen prvním tajemníkem strany,[15] odrazení soutěže o místo od jiného veterána, který byl také odsouzen za finanční pochybení, Jean-Christophe Cambadélis.[11] Stal se první černoch vést významnou evropskou politickou stranu. V době svého zvolení nikdy nebyl ministrem ani poslancem národního parlamentu.[11]
Désir zůstal šéfem strany až do dubna 2014, kdy odstoupil poté, co byl jmenován státním tajemníkem pro evropské záležitosti. Byl nahrazen Jean-Christophe Cambadélis. Jeho rezignace byla částečně vysvětlena jeho postojem během Případ Dibrani.[16][17]
Ministr pro evropské záležitosti, 2014–2017
Dne 9. dubna 2014 francouzský předseda vlády Manuel Valls jej jmenoval ministrem zahraničí pro evropské záležitosti v EU Ministerstvo zahraničních věcí a mezinárodního rozvoje. V únoru 2015 byl jmenován předsedou Rady pro obecné záležitosti Strany evropských socialistů, kterou zastával až do ukončení funkce.[18]
Krátce po nástupu do funkce Désir a jeho italský protějšek Sandro Gozi, stanoví seznam priorit pro dobu po Evropské volby v roce 2014, říkat nový Evropská komise by měla poskytnout maximální flexibilitu v rámci stávajících rozpočtových pravidel EU zemím, které provádějí investice podporující růst a strukturální ekonomické reformy. Désir rovněž navrhl vytvoření evropského plánu úspor, který by mobilizoval úspory občanů k investování do malých podniků a prioritních infrastrukturních projektů, jako je rozšíření vysokorychlostního širokopásmového připojení a přechod na obnovitelnou energii.[19]
Na okraj neformálního Valné shromáždění OSN setkání o rostoucí hrozbě antisemitismus v lednu 2015 se Désir připojil ke svému německému protějšku Michael Roth apelovat na členské státy OSN, aby spolupracovaly na mezinárodním právním rámci, který by poskytovatelům sociálních sítí umožnil sdílet odpovědnost za využívání jejich platforem k šíření zpráv propagujících násilí; Francouzi požadují radikální posun ve způsobu, jakým vlády zacházejí se společnostmi sociálních sítí, jako je Facebook a Cvrlikání přišel dva týdny po Charlie Hebdo Střílení v Paříži.[20]
Zástupce OBSE pro svobodu sdělovacích prostředků
Désir byl jmenován Zástupce pro svobodu médií podle Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě po dobu tří let počínaje 18. červencem 2017.[21]V roce 2019 vyvolal polemiku v Albánii podporou kontroverzního balíčku změn zákona navrženého albánským silným premiérem Edi Rama.
V červnu 2020 Ázerbájdžán zablokoval balíček mandátů pro předběžné prodloužení platnosti pro všechny nejvyšší představitele OBSE, včetně Désira, a vydal protestní dopis zejména proti čekajícímu opětovnému jmenování Désira.[22] Tádžikistán se následně připojil proti obnově.[23]
Osobní život
Désir je římský katolík.[4]
Ocenění
Švédsko - Cena Olofa Palmeho (1990)[24]
Řecko - Velký kříž Fénixův řád (2016)[24]
Německo - Knightův velitelský kříž Řád za zásluhy (2018) (předložil Michael Roth).[24][25]
Reference
- ^ http://www.diplomatie.gouv.fr/en/the-minister-and-the-ministers-of-state/harlem-desir/
- ^ fr: Harlem Désir
- ^ Direction du PS: Harlem Désir, un successeur consensuel pour Martine Aubry Nouvel Observateur 12. září 2012. „Né en 1959 d'un père antillais et d'une mère alsacienne, Harlem Désir grandit à Bagneux, en banlieue parisienne et étudie la philosophie.“
- ^ A b C Craig S. Smith (9. listopadu 2005), Uvnitř projektu francouzského bydlení, pocity bytí outsiderů New York Times.
- ^ SOS Racisme, an Association éternellement liée à Israël?, Cinquième Colonne, 7. dubna 2016.
- ^ Les hommes politiques condamnés et réélus, L'Express, 22. června 2009.
- ^ Zoe Casey (22. října 2008), Rovná práva schválená pro dočasné zaměstnance Evropský hlas.
- ^ Martin Banks (24. listopadu 2004), Francouzská levice „drží klíč“ k ústavě EU Evropský hlas.
- ^ Helen Morris (9. listopadu 2004), Podpora napříč stranami posouvá agendu rasismu Evropský hlas.
- ^ „Tobin Tax Call“ (PDF). Citováno 2. března 2013.
- ^ A b C Brian Love (12. září 2012), Veteránský socialista Desir se rozhodl vést francouzskou vládnoucí stranu Reuters.
- ^ Toby Vogel (20. listopadu 2013), Socialistický výběr Evropský hlas.
- ^ Scott Sayare (12. září 2012), Francie: Je jmenován nový vůdce Socialistické strany New York Times.
- ^ Brian Láska, „Veteránský socialista Desir se chystá vést francouzskou vládnoucí stranu“, Reuters, 12. září 2012.
- ^ Joseph Bamat: Harlem Désir, první francouzský prezident černé pleti? France24, 19. října 2012.
- ^ Gouvernement Valls: Harlem Désir nommé secrétaire d'État aux Affaires européennes - „Un froid avec l'Élysée“, na rtl.fr. Zpřístupněno 16. dubna 2014.
- ^ Hollande «déçu» par Désir, na lemonde.fr. Zpřístupněno 16. dubna 2014.
- ^ Progresivní evropští ministři požadují Evropu se silnými sociálními právy
- ^ Michelle Martin (19. června 2014), Merkelová chválí dánského premiéra, říká, že v čele Rady EU může být outsider eura Reuters.
- ^ Louis Charbonneau (22. ledna 2015), Sociální sítě musí pomoci potlačit podporu násilí: Francie Reuters.
- ^ „Harlem Désir“. Zástupce OBSE pro svobodu sdělovacích prostředků. Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě. Citováno 3. listopadu 2017.
- ^ Pete Cobus (12. července 2020), Press Watchdogs Urge Ázerbajdžán, Tádžikistán, aby odblokovali jmenování OBSE Hlas Ameriky.
- ^ Alexandra Brzozowski (20. července 2020), OBSE čelí krizi vedení Euractiv.
- ^ A b C „Harlem Désir | OBSE“. www.osce.org. Citováno 20. listopadu 2018.
- ^ Laudatio ministrem zahraničí Michaelem Rothem při předávání Řádu za zásluhy Harlemu Désirovi Federální ministerstvo zahraničí, tisková zpráva z 3. května 2018
externí odkazy
Média související s Harlem Désir na Wikimedia Commons
Stranícké politické kanceláře | ||
---|---|---|
Předcházet Martine Aubry | Vůdce socialistické strany 2012–2014 | Uspěl Jean-Christophe Cambadélis |
Předcházet François Rebsamen | Národní tajemník pro koordinaci Socialistické strany 2008–2012 | Uspěl Guillaume Bachelay |
Pozice neziskových organizací | ||
Předcházet Pozice vytvořena | Prezident SOS rasismu 1984–1992 | Uspěl Fodé Sylla |