Elucidárium - Elucidarium

Němec knížka verze vytištěna v roce 1559. Titulní stránka zobrazuje a růžice kompasu se jmény dvanácti větry.

Elucidárium (taky Elucidarius, tzv. protože „objasňuje nejasnost různých věcí“) je encyklopedické dílo nebo summa o středověku Křesťanská teologie a lidová víra, původně napsaný koncem 11. století autorem Honorius Augustodunensis, ovlivněn Anselm z Canterbury a John Scotus Eriugena. Pravděpodobně to bylo dokončeno do roku 1098, protože poslední práce Anselma, která najde zmínku, je Cur deus homo. To naznačuje, že se jedná o nejstarší dílo Honoria, které bylo napsáno, když byl ještě mladým mužem. Byla zamýšlena jako příručka pro nižší a méně vzdělané duchovenstvo. Valerie Flintová (1975) spojuje svou kompilaci s 11. stoletím Reforma anglického mnišství.

Přehled

Práce je nastavena ve formě a Sokratovský dialog mezi žákem a jeho učitelem, rozdělené do tří knih. První pojednává o Bohu, stvoření andělů a jejich pádu, stvoření člověka a jeho pádu a potřebě vykoupení a pozemský život Krista. Druhá kniha pojednává o božské přirozenosti Krista a o založení Církve o Letnicích, chápané jako Kristovo mystické tělo projevené v Eucharistie vydává církev. Třetí kniha pojednává Křesťanská eschatologie. Honorius zahrnuje toto poslední téma s nadšením, s antikrist, Druhý příchod, Poslední soud, Očistec, bolesti Peklo a radosti z Nebe popsáno v živých detailech.

Dílo bylo od doby svého složení velmi populární a zůstalo jím až do konce středověkého období. Práce přežila ve více než 300 rukopisech latinského textu (Flint 1995, s. 162). Teologické téma je ozdobeno mnoha výpůjčkami z rodný folklór Anglie, a byl dále zkrášlen v pozdějších vydáních a národních překladech. Napsáno v 90. letech 20. století v Anglie, to bylo přeloženo do Anglosaský během několika let od jejího dokončení (Southern 1991, s. 37). To bylo často přeloženo do lidové mluvy a přežívá v mnoha nesourodých verzích, od 16. století také v tisk ve formě populární knížky. Pozdější verze přisuzovaly práci „mistrovi Elucidariusovi“. A Provensálské překlad upravuje kompatibilitu textu s Katarismus. Důležitým časným překladem je to do Starý islandský, datovaný do konce 12. století. Starý islandský překlad přežívá ve fragmentech v rukopisu datovaném do c. 1200 (AM 647a), jeden z nejstarších dochovaných islandských rukopisů. Tento Starý islandský elucidarius měl významný vliv na středověkou islandskou literaturu a kulturu, včetně Snorra Edda.

The editio princeps latinského textu je text z Patrologia Latina, sv. 172 (Paříž 1895).

Verze

Vrcholný středověk
  • An Starý islandský verze ca. 1200. Magnús Eiríksson „Brudstykker af den islandske Elucidarius,“ in: Annaler pro nordisk Oldkyndighed og Historie, Kodaň 1857, s. 238–308. Vyd. Evelyn Scherabon Firchow a Kaaren Grimstad, Elucidarius: ve staré norštině překlad1989; vyd. E. S. Firchow, Camden House, 1992; vyd. Heather O'Donoghue, Oxford University Press, 1993.
  • Překlad ze 13. století do jazyka Stará francouzština dominikánem Jeffrey z Waterfordu
  • Překlad do 13. století do Středně vysoká němčina, následovaný německým jazykem ms. tradice 13. až 15. století [1]
Pozdní středověk
  • Pozdní středoanglický překlad francouzštiny ze 14. století, Druhý Lucidaire volala Lucidary
  • Provensálský překlad [2]
  • A Střední velština verze z Llyvyr agkyr Llandewivrevi (Jesus College ms. 119, 1346), vyd. J. M. Jones (1894)[3]
  • Český překlad z 15. století [4]
16. století
  • Norimberk, 1509.[5]
  • Norimberk, 1512.[6]
  • Landshut, 1514.[7]
  • Vídeň, 1515.[8]
  • Hermannus Torrentinus, Dictionarivm poeticvm qvod vvlgo inscribitur Elucidarius carminum, apvd Michaellem Hillenium, 1536 [9]; Elucidarius poeticus: fabulis et historiis refertissimus, iam denuo in lucem, cum libello d. Pyrckheimeri de propriis nominibus civitatum, arcium, montium, aeditus, otisk Basileae: per Nicolaum Bryling., 1542 [10]
  • Eyn novější M. Elucidarius, Štrasburk 1539 [11]

Reference

  • Valerie I. J. Flint, Elucidarius Honorius Augustodunensis a reforma v Anglii z konce jedenáctého století, in: Revue bénédictine 85 (1975), 178–189.
  • Marcia L. Colish, Peter Lombard, svazek 1, sv. 41 Brillových studií v intelektuální historii (1994), ISBN  978-90-04-09861-9, 37–42.
  • Čt. Ricklin, „Elucidarium“; in: Eckert, Michael; Herms, Eilert; Hilberath, Bernd Jochen; Jüngel, Eberhard eds.): Lexikon der theologischen Werke, Stuttgart 2003, 263/264.
  • Gerhard Müller, Theologische Realenzyklopädie, Walter de Gruyter, 1993, ISBN  978-3-11-013898-6, str. 572.