Magnús Eiríksson - Magnús Eiríksson

Magnús Eiríksson byl také Stará norština jméno Magnus IV Švédska.

Magnús Eiríksson (22. června 1806 v Skinnalón (Norður-Þingeyjarsýsla), Island - 3. července 1881 v Kodaň, Dánsko) byl islandský teolog a současný kritik Søren Aabye Kierkegaard (1813–1855) a Hans Lassen Martensen (1808–1884) v Kodani.

Vzhledem k jeho velmi kritickému přístupu k církevnímu dogmatu, zejména k dogmatům Trojice Boží a Božství Kristovo, na rozdíl od toho zdůraznil (alespoň ve své pozdní práci) to podstatné jednota Boží a vedení Ježíše (pouze) jako proroka a učitele, byl Eiríksson často označován jako „průkopník“ nebo „předchůdce“ [1] do Unitářské hnutí v Dánsku.

Magnús Eiríksson (cca 1876)
Podpis Magnús Eiríksson
Skinnalón, farnost Ásmundarstaðir, Norður-Þingeyjarsýsla (D. Dankel)

Dětství a studium teologie

Magnús Eiríksson se narodil jako nejstarší z pěti dětí Eiríkura Grímssona († 1812), farmáře, a Þorbjörg Stephánsdóttir († 1841), farářovy dcery, v Skinnalónu, Norður-Þingeyjarsýsla, na severovýchodním cípu Islandu. V roce 1831 odešel do Kodaně na přijímací zkoušku na univerzitu. Poté zůstal v Kodani až do své smrti v roce 1881. Eiríksson studoval teologii na Kodaňská univerzita, kde byl hluboce ovlivněn profesorem Henrik Nicolai Clausen (1793–1877), který představoval formu teologický racionalismus která ho oslovila.[2] Po získání titulu v roce 1837 se Eiríksson stal tutor studentům teologie (manuduktør), mezi nimiž se těšil značné popularitě.

Eiríkssonovy vztahy s Martensenem a Kierkegaardem (1844-1850)

Eiríksson jako soupeř Martensena

Na rozdíl od Clausenova racionalismu byl Eiríksson velmi kritický vůči spekulativní teologii HL Martensena, kterou násilně napadl v různých publikacích v letech 1844 až 1850. Jeho základním bodem bylo, že víra byla založena na rozumu a „pouze to, co lze rozumem přijmout by měl být přijat vírou “.[3] Martensen se odmítl zapojit do polemiky s Eiríkssonem a mlčel. Toto mlčení tak podráždilo Eiríkssona, že v roce 1847 napsal dopis králi Kristu VII., V němž odsoudil Martensenovo mlčení jako „neomluvitelné, nepoctivé a nečestné“. [4] a požadovat, aby byl Martensen zbaven profesury na Kodaňská univerzita. Jeho obvinění proti Martensenovi byla násilná a nekontrolovaná, zároveň však zaútočil na údajný absolutismus vlády. V důsledku toho bylo státnímu zástupci uloženo zahájit proti němu řízení. Po králově smrti v roce 1848 a všeobecné amnestii, která doprovázela nástupce jeho nástupce Frederika VII., Však byly zrušeny. Eiríkssonův útok na Martensena nejvíce poškodil, zejména finančně, protože studenti sympatizovali s jejich slavnými profesor, přestal používat Eiríkssona jako tutora. Jeho finanční situace se obzvláště zhoršila a on (alespoň) dvakrát napsal Søren Kierkegaardovi s žádostí o pomoc, ale Kierkegaard odmítl.[5]

Eiríksson jako nevítaný spojenec Kierkegaarda

Při svém útoku na spekulativní teologii, zejména na Martensenovu, si Eiríksson myslel, že má spojence v Søren Kierkegaard a Kierkegaardově Závěrečný nevědecký postskript (1846) ho v tomto tvrzení podpořil. Kierkegaard však energicky protestoval proti tomuto „neoprávněnému uznání“ jeho spisů „tím zuřivým Rolandem“ a obvinil Eiríkssona, že mu připisuje motivy, po kterých v knize není ani stopy.[6] K Eiríkssonovu snaze o vyloučení Martensena Kierkegaard poznamenává: „A násilím a silou Ďábla zapojil do své ... kampaně„ Závěrečný nevědecký příspěvek “. ... také nevím, zda si M.E. přečetl knihu. Ale pokud si to přečetl, vím, že to naprosto, lstivě a domněle nepochopil “ [7]V roce 1850 vydal Eiríksson svou knihu pseudonymně [Theophilus Nicolaus] Er Troen et Paradox og ‚i Kraft af det Absurde '? [Je Faith paradox a „podle ctnosti absurdní“?], Kde kritizoval Kierkegaardovu zprávu o víře. Eiríksson prohlásil, že z víry nesmí být vytvořen paradox, protože „když je víra pravá a silná, má svou pevnou základnu a hluboký kořen v bezprostřední intelektuální schopnosti člověka, kterému říkáme rozum.“ [8] Faith chápán jako paradox „anuluje a ničí veškeré nezávislé myšlení“. [9] Ve své (i když nepublikované) odpovědi Theophilus Nicolaus, alias Eiríksson, Kierkegaard tvrdí, že Eiríksson zcela nepochopil jeho díla a zcela přehlédl jejich hlavní obavy. Ve své horlivosti dokázat, že víra v žádném případě není paradoxem, Eiríksson - podle Kierkegaarda - ztratil křesťanství: „Paradox i křesťanství, společně i odděleně, zcela zmizely“.[10] Proto místo toho, aby Eiríksson vyzval Kierkegaarda, aby se „znovu zabýval otázkou paradoxu“, měl by nejprve převzít křesťanství, které ve své horlivosti ztratil.[11]

Období ticha (1850–1863) a ostrá kritika křesťanské dogmatické teologie (1863-74)

S výjimkou několika článků[12] Eiríksson v období 1850–1863 mlčel. V těchto letech prošel duchovní krizí. Jasně viděl, že učení církve, že Bůh se stal člověkem v Ježíši Kristu a skrze něho, musí být odmítnuto, protože by mělo za následek zbožštění člověka. Německá biblická kritika a zejména vliv Škola v Tübingenu způsobil, že se radikálně rozešel s teologií Johannine a Pauline. v Jøder og Christne [Židé a křesťané] (1871) Eiríksson učinil konečný závěr a vysvětlil, že judaismus, který ve své terminologii znamenal bezprostřední dětskou důvěru v Boha, byl jediným pravým náboženstvím. Ježíš chtěl pouze očistit judaismus a my se musíme vrátit k očištěnému judaismu.

Tváří v tvář přetrvávajícímu mlčení „profesionálů“ se setkala řada laiků s náboženskými zájmy, například náboženský autor Andreas Daniel Pedrin (1823–1891) a poštovní dozorce a autor Jørgen Christian Theodor Faber (1824–1886), cítil se povolán, aby zaujal veřejné stanovisko proti Eiríkssonovým názorům.[13] v Dánsko, celkově Eiríkssonovy pozdní spisy vyvolaly široké spektrum reakcí. Ty se pohybovaly v tónu od radikálního odmítnutí v jednom extrému po otevřené profese sympatií k Eiríkssonovi a jeho poselství na druhém konci. Ve svém rodném domě IslandEiríkssonův příjem však byl téměř stejně drsný. Tam jeho hodně diskutovaná kniha Evangelium Johna (1863) vyvolal prudký spor: nejen teologové mají rádi Sigurður Melsteð (1819–1895),[14] ale také katoličtí kněží Jean-Baptiste Baudoin (1831–1875) a Bernard Bernard (1821–1895)[15] cítil nutkání zaujmout proti němu postoj. v Švédskonaproti tomu Eiríkssonova myšlenka našla úrodnější půdu - především díky „svobodomyslnému pastorovi“ Nils Johan Ekdahl (1799–1870), který přeložil dvě Eiríkssonovy knihy do švédštiny.[16] Není náhodou, že v roce 1877 se Eiríkssonovy konečné publikace objevily ve švédských novinách a periodikách - nejvýznamněji v časopise Sanningssökaren ["Hledač pravdy"].

Kdyby Eiríkssonovi příznivci a přátelé nezajistili pro doplnění svého státního důchodu skromnou rentu, Eiríksson by během posledních let jistě utrpěl akutní finanční potíže. V polovině roku 1878 bylo Eiríkssonovi dokonce poskytnuto finanční prostředky na krátký návrat na Island, ale jeho špatný zdravotní stav znemožnil takovou návštěvu. Po jeho smrti 3. července 1881 v Frederiksova nemocnice v Kodani založili Eiríkssonovi přátelé na jeho hrobě namontovanou bustu Garnisons Kirkegård.

Vybraná bibliografie

Hlavní díla

  • Om Baptister og Barnedaab [O baptistech a křtu kojenců], Kodaň 1844.
  • Tro, Overtro og Vantro [Faith, Superstition and Heresy], Kodaň 1846.
  • Dr. Martensens trykte moralske Paragrapher [Dr. Martensenovy tištěné morální odstavce], Kodaň 1846.
  • Speculativ Rettroenhed [Spekulativní pravoslaví], Kodaň 1849.
  • [Theophilus Nicolaus], Er Troen et Paradox a „i Kraft af det Absurde“? [Je Faith paradox a „podle ctnosti absurdní“?], Kodaň 1850.
  • Den nydanske Theologies Cardinaldyder [Kardinální ctnosti moderní dánské teologie], Kodaň 1850.
  • Om Johannes-Evangeliet [O Johnově evangeliu], Kodaň 1863.
  • Gud og Reformatoren [Bůh a reformátor], Kodaň 1866.
  • Paulus og Christus [Paul and Christ], Kodaň 1871.
  • Jøder og Christne [Židé a křesťané], Kodaň 1873.

Sekundární literatura o Eiríkssonovi

  • Magnús Eiríksson. Zapomenutý současník Kierkegaardu, vyd. Gerhard Schreiber a Jon Stewart, Kodaň: Museum Tusculanum Press 2017 (478 stran) (Dánská studia zlatého věku, sv. 10) ISBN  978-8763543903.
  • Eiríkur Albertsson, Magnús Eiríksson, guðfræði hans og trúarlíf (disertační práce), Reykjavík 1938.
  • Stephen Hole Fritchman, Muži svobody. Deset unitářských průkopníků. S ilustrací autor: Hendrik Willem van Loon, Boston 1944, s. 163–180.
  • Emanuel Skjoldager, „Nežádoucí spojenec: Magnus Eiriksson,“ in: Bibliotheca Kierkegaardiana, sv. 12 (1983), s. 102–108
  • Jóhanna Þráinsdóttir, "Er trúin þverstæða? Gagnrýni Magnúsar Eiríkssonar á trúarskoðunum Kierkegaards í 'Ugg og ótta'," in: Tímarit Máls a menningar, sv. 61 (2000), s. 35–45.
  • Gerhard Schreiber, "Eiríksson, Magnús," in: Biographisch-Bibliographisches Kirchenlexikon, sv. 28 (2007), s. 517–538.
  • Gerhard Schreiber, „Ist der Glaube ein Paradox und„ kraft des Absurden “? - Kierkegaards Auseinandersetzung mit Magnús Eiríksson,“ in: Kierkegaard a Faith, vyd. Roman Králik (et al.), Barcelona, ​​Nitra, Málaga, Mexico City 2008, s. 34-47.
  • David D. Possen, „On Kierkegaard’s Copenhagen Pagans,“ in: „Křesťanská pojednání“ a „Krize a krize v životě herečky“, vyd. autor: Robert L. Perkins, Macon, GA 2008 (Mezinárodní komentář Kierkegaard, sv. 17), s. 35–59, zejména s. 43–47.
  • Gerhard Schreiber: „Eiríksson: Soupeř Martensena a nevítaný spojenec Kierkegaarda,“ in: Kierkegaard a jeho dánští současníci, Tome II: Teologie, vyd. autor: Jon Stewart, Aldershot 2009 (KRSSR, sv. 7), s. 49–94.
  • Vilhjálmur Árnason: „„ Zanedbávání a nedorozumění “:„ Příjem Kierkegaarda na Islandu “, v: Kierkegaardův mezinárodní příjem, Tome I: Severní a západní Evropa, vyd. autor: Jon Stewart, Aldershot 2009 (KRSRR, sv. 8), s. 219–236.
  • Gerhard Schreiber: „„ Jako hlas v divočině “: Magnús Eiríkssonova Tenacious Critique of Martensen - a Martensenova„ Lofty Silence “,“ in: Hans Lassen Martensen. Teolog, filozof a sociální kritik, vyd. autor: Jon Stewart, Kodaň: Museum Tusculanum Press 2012 (Dánská studia zlatého věku, sv. 6), s. 155–191.

Poznámky

  1. ^ Viz např. Ágúst H. Bjarnason, „Magnus Eiriksson, první islandský unitář“ (přednáška na Harvardské škole božství, 21. května 1923; ručně psaný rukopis); Stephen H. Fritchman, Muži svobody. Deset unitářských průkopníků, Boston 1944 [dotisk: Whitefish, MT: Kessinger Publishing 2007)], str. 163–180; Thorvald Kierkegaard, Magnus Eiriksson a Mary B. Westenholz. Do Forkæmpere pro Unitarismen v Danmark, Kodaň 1958, s. 3-9. Viz také články Eiríkssons ve švédském periodiku Sanningssökaren, kterou vydalo unitářské sdružení Sanningenssökarna, např. „Förnuftstro och kyrkolära. Bref från gammal sanningsökare,“ v Sanningssökaren (1877), str. 41-47.
  2. ^ Srov. Eiríkssonův vlastní portrét této doby ve své práci Om Baptister og Barnedaab, Kodaň 1844, s. III - XIII.
  3. ^ Tro, Overtro og Vantro, Kodaň 1846, s. 93ff
  4. ^ Speculativ Rettroenhed, Kodaň 1849, s. II.
  5. ^ Srov. Breve og Aktstykker vedr. Søren Kierkegaard, sv. 1, s. 181-183 (č. 163 a 164), jakož i Kierkegaardův návrh „Malé vysvětlení“ v Pap. VIII-2 B 175-176.
  6. ^ Viz příspěvek v Kierkegaardově deníku „Sebeobrana proti neoprávněnému potvrzení“ v příspěvku. VII-1 B 88.
  7. ^ Pap. VII-1 B 88, str. 289, transl. H. Hong v Závěrečný nevědecký postskript, Princeton 1992, sv. 2 (doplň.), S. 2 128.
  8. ^ Er Troen et Paradox og ‚i Kraft af det Absurde '?, Kodaň 1850, s. 23.
  9. ^ Er Troen et Paradox og ‚i Kraft af det Absurde '?', Op. cit., str. 46.
  10. ^ Pap. X-6 B 68, str. 75 / H. a E. Hong, Kierkegaard's Journals and Papers, sv. 6, č. 6598, srov. str. 302: „Vedli jste skvěle dobře: paradox i křesťanství, společně i samostatně, úplně zmizely.“
  11. ^ Pap. X-2 A 594 („Postřeh o něčem ve strachu a chvění“) / H. a E. Hong, Časopisy a noviny Sørena Kierkegaarda, sv. 3, č. 3130.
  12. ^ Srov. Umění. „Wartburg,“ in: Illustreret Magazin 2 (1854), str. 283-284 (č. 36) a str. 301 (č. 38); Umění. "Brigham Joung" [= Brigham Young], v: Illustreret Magazin 2 (1854), str. 281-283 (č. 36) a str. 290-292 (č. 37); „Endnu et Indlæg i Sagen: Dr. S. Kierkegaard contra Biskop Martensen m. Fl.,“ In: Avertissements-Tidende (1855), č. 82-86,89,91-93; "Til Íslendínga," in: Þjóðólfr 9 (1856/57), s. 140 (č. 34/35); "Brudstykker af den islandske Elucidarius," in: Annaler pro nordisk Oldkyndighed og Historie, Kodaň 1857, s. 238-308.
  13. ^ Viz A.D. Pedrin, Vor Herres o Frelsers Jesu Christi nye Testament o Magnus Eirikssons reformeerte Jødedom, Kodaň 1874 a J.C.T. Faber, Aabent Brev til Danmarks Theologer om Nyrationalismens Forhold til den kristne Tro, Kodaň 1871
  14. ^ Viz např. Melsteðova kritická recenze Eiríkssona Jóhannesar guðspjall og Lærdómur kirkjunnar um guð, nokkrar athugasemdir til yfirvegunar Þeim Íslendíngum, sem ekki vilja svívirða og lasta guð með trú sinni, Kodaň 1865 [Eiríkssonův islandský výňatek z jeho knihy Er Johannes-Evangeliet et apostolisk og ægte Evangelium (1863)], v Þjóðólfur 17 (1864/65), č. 29,31-32,35-36,42-43,45-46 a 47-48)
  15. ^ Viz část „Katolické obrození“ v článku „Náboženství na Islandu“.
  16. ^ Vidět Johannis Evangelium. Är det en äkta apostolisk bok och är dess lära: att Gud är vorden menniska, en sann och kristlig lära? En Religiös-Dogmatisk Historisk-Kritisk Undersökning, Stockholm 1864 a Läran om dopet, Stockholm 1865 [švédský překlad Eiríkssona Hvem har Ret: Grundtvigianerne eller deres Modstandere? (1863)]

externí odkazy