Džibutská občanská válka - Djiboutian Civil War

Džibutská občanská válka
Mapa Džibutské občanské války.png
Situace během džibutské občanské války
datumŘíjen 1991-26. Prosince 1994
(3 roky a 1 měsíc)
Umístění
Severní Džibuti
VýsledekVládní vítězství
Mírová dohoda FRUD
Bojovníci
 Džibuti
Podporováno :
 Francie		FRUD.png FRUD
Velitelé a vůdci
Džibuti Hassan Gouled Aptidon
Francie François Mitterrand		FRUD.png Ahmed Dini Ahmed
FRUD.png Ali Mohamed Daoud
Síla
5,000 (1992)
20,000 (1994)[1]		3,000 (1991)
4,500 (1994)
Ztráty a ztráty
Neznámý1000 zabito[2]

The Džibutská občanská válka (také známý jako Dálkové povstání) byl konflikt v Džibuti, trvající od roku 1991 do roku 1994 a vedoucí k tisícům úmrtí.[3] Toto nerovnoměrné sdílení moci mezi Issy a Afary vedlo k občanské válce, která tři roky pustošila zemi.

Pozadí

Dne 11. března 1862 uzavřela francouzská vláda dohodu s afarským sultánem Raieta Dini Ahmet. Ahmet prodal své území Obocku za 10 000 thalaris, kolem F 55 000. To byl začátek francouzské kolonizační éry v regionu, smlouvu využil kapitán Fleuriot de Langle ke kolonizaci jižní části Záliv Tadjoura.[4]

Protože přinejmenším francouzská vláda, nejprve jako Francouzské Somaliland a pak jako Francouzské území Afarů a Issů, v Džibuti panovalo etnické napětí Issas a Afars. Po získání nezávislosti v roce 1977 dominovali Issasové Lidová shromáždění za pokrok strana vládla v Džibuti a od roku 1981 v ní vládla jako stát jedné strany s People's Rally for Progress jedinou oprávněnou stranou. Mnoho Afar se cítilo na okraji společnosti.[Citace je zapotřebí ]

Zároveň v roce 1991 sousední země autoritářský vlády byly svrženy, Siad Barre v Somálsko a Mengistu Haile Mariam v Etiopie. Eritrea také osamostatnil od Etiopská lidově demokratická republika v roce 1991.

Na konci 80. let organizovalo útoky proti vládě Lidové osvobozenecké hnutí (MPL). V roce 1991 bylo vytvořeno několik opozičních hnutí: Džibutská fronta vlasteneckého odporu (FRDP), Aliance sil pro demokracii (AFD) a Akce pro přezkum řádu v Džibuti (Arod). V polovině roku 1991 se několik z nich přeskupilo do nové organizace: Fronta za obnovení jednoty a demokracie (FRUD)

Nákaza

V květnu 1991 tisíce etiopských vojáků směřovaly na džibutské území poté, co byla svržena Dergova vláda (bývalá etiopská vláda). Orámovaní francouzskými a džibutskými jednotkami jsou repatriováni zpět do Etiopie, ale nechávají za sebou mnoho zbraní. Na začátku října 1991 zahájila povstalecká organizace Front pro obnovení jednoty a demokracie (FRUD), požadující větší politickou účast Afaru, partyzánský boj proti vládě.

V říjnu došlo k konfliktům mezi vládními silami a rebely FRUD v oblasti Dikhil v západním Džibuti, a to od prvních dnů vypuknutí nepřátelských akcí, konkrétně v noci z 15. na 16. listopadu 1991, džibutská armáda zajala přibližně 232 osob Obock Region. Byli to hlavně Afarové z Eritrea a milice bývalého Derg režim.

Aby smetl urážku, zahájil FRUD dne 21. listopadu 1991 útok na město Obock a jeho posádka, po dlouhém dni divokých bojů, je džibutští vojáci rozdrtili a bitvu vyhráli. Následně bude několik dalších bitev čelit národní armádě a milici Frud, které způsobily těžké ztráty na obou stranách. Rebel (FRUD) zmocnil se všech vojenských stanovišť na severu země a oblehl město Tadjoura a Obock.

Vládní jednotky a povstalci FRUD se střetli poblíž Tadjoura ve dnech 3. až 4. ledna 1992, což mělo za následek smrt asi 150 rebelů a tří vojáků a vládních jednotek a povstalci FRUD se střetli v okresech Gagade, Kharab a Bekaneb ve dnech 17. – 18. ledna 1992, což mělo za následek smrt asi 150 rebelové a 16 vojáků.

Po celou dobu války se bojovalo hlavně na severu země, s výjimkou incidentu v hlavním městě, kdy 18. prosince 1991, kdy vládní jednotky vstoupily do oblasti Arhiba obývané Afarem, zahájily palbu na davy lidí . Zároveň zabilo nejméně 59 lidí, což vyvolalo masové rezignace afarských poslanců národního shromáždění na protest a spory uvnitř RPP sám.[5][6] V únoru 1992 byly na sever rozmístěny některé francouzské jednotky na pomoc vládním silám.[7] Asi 3 000 (FRUD) rebelů zaútočilo na vládní instituce v Dikhil ale byl odrazen zpět.

Francie se pokoušela zprostředkovat mezi vládou a rebely, ale všechny pokusy o uspořádání takových rozhovorů (od listopadu 1992 do května 1993) selhaly.[8] Vláda reagovala zvýšením svých ozbrojených sil z přibližně 5 000 na 20 000 mužů a připomněla své zálohy, které byly podporovány určitým vojenským vybavením Francie.

5. července 1993 zahájila vláda masivní protiofenzívu v oblastech ovládaných rebely: hlavní základna FRUD, která se nachází v Assa-Gueyla, se dostal do rukou vlády, která znovu získala spoustu půdy, včetně měst Balho, Dorro a Randa, nutit rebely, aby se uchýlili do hor na hranici s Eritrea na severu. Obyvatelstvo žijící v oblasti střetů, přičemž asi 70 000 civilistů bylo nuceno opustit své domovy a dalších 30 000 uprchlíků za hranicemi Eritrea a Afar Region z Etiopie.[9] Občanská válka v roce 1992 přispěla k znovuzavedení pluralitní demokracie novou ústavou. Vláda se pokoušela zahájit jednání s FRUD, která je na hranici mezi hranicemi Džibuti a Etiopie a má jen několik stovek ozbrojenců. V letech 1992 a 1993 parlamentní a prezidentské volby odehrál se. Následně se FRUD rozdělil na otázku, do jaké míry byla spolupráce s vláda. Ale partyzánské akce se nadále odehrávají, opozice odsuzuje četná zneužívání civilistů.

Mírová dohoda

V únoru 1994 FRUD podstoupil proces reorganizace svých politických vůdců: Ougoureh Kifleh Ahmed vyloučen Ahmed Dini Ahmed z vedení hnutí a zavedl nový kurz založený na jednáních s ústřední vládou k dosažení politického kompromisu. Po vládní ofenzivě v Mount Mabla region selhal mezi 3. a 10. březnem 1994, prezident Hassan Gouled oznámil zahájení mírových rozhovorů s FRUD dne 14. března; nabídku přijalo umírněné křídlo Kifleha Ahmeda, ale byla odmítnuta nejradikálnějšími prvky FRUD v čele s Ahmedem Dinim, dychtivým pokračovat v ozbrojeném boji. Se zprostředkováním Francie byla 26. prosince 1994 podepsána počáteční mírová dohoda Abb'a mezi džibutskou vládou a umírněným křídlem FRUD: výměnou za ukončení nepřátelských akcí FRUD dosáhla integrace 200 jejích zástupců do státní správy a 700 jejích bojovníků v řadách džibutské armády;[10] v červnu 1995 se v nové džibutské vládě objevily dva členové FRUD, Ougoureh Kifleh jako ministr zemědělství a Ali Mohamed Daoud, prezident organizace, jako ministr zdravotnictví a sociálních věcí, zatímco 6. března 1996 byl FRUD zaregistrován jako jedna ze čtyř politických stran schválených novou džibutskou ústavou, která se poté účastní všeobecných voleb dne 19. prosince 1997 v koalici s RPP.

Frakce Ahmeda Diniho odmítla všechna jednání a prováděla ozbrojené operace proti vládním silám, postupně klesající shoda vůči extrudistům FRUD však přivedla na jejich stranu jen málo členů organizace a muži Ahmeda Diniho byli schopni provádět jen omezeně partyzánské operace na severu země. Po několika střetech v lednu 1996, které zahrnovaly také francouzské hlídky, došlo v září 1997 k nárůstu partyzánské války, ale byla poškozena dohodou uzavřenou mezi Džibuti a Etiopie o definici společné hranice s džibutskými a etiopskými jednotkami, které začaly provádět agresivní operace s cílem poškodit ozbrojené skupiny Ahmeda Diniho působící na obou stranách hranice, provedli radikálové z FRUD mezi 19. a 20. březnem 1998 poslední akci ve velkém měřítku útočí na několik džibutských hraničních přechodů na jihu, ale partyzánské operace byly nyní ve slábnoucí fázi a zažívaly pomalý pokles.

9. dubna 1999 Ismail Omar Guelleh byl zvolen novým prezidentem Džibuti; nastal čas na politické řešení konfliktu a v březnu 2000 se Ahmed Dini vrátil ze svého exilu v Jemen zahájit kontakty s novou vládou: 12. května 2001 byla podepsána definitivní mírová dohoda a poslední partyzáni FRUD složili zbraně, aby byli znovu začleněni do normálního džibutského politického života. Ahmed Dini přišel do prezidentských voleb v lednu 2003, aby vedl opoziční stranu Alliance Républicaine pour le Développement, ale byl poražen koalicí RPP-FRUD, která podporovala Ismaila Omara Guelleha.

Viz také

Reference

Citace

  1. ^ „Archivovaná kopie“. Archivovány od originál dne 04.03.2016. Citováno 2014-10-20.CS1 maint: archivovaná kopie jako titul (odkaz)
  2. ^ „CSP - Major Episodes of Political Violence, 1946-2013“. www.systemicpeace.org.
  3. ^ „Džibutská armáda hlásí 100 zabitých rebelů.“ Associated Press, 19. ledna 1992.
  4. ^ Henri 1968, s. 32–47.
  5. ^ Perlez, Jane (20. prosince 1991). "Vojáci střílejí do davu v Džibuti Kmenový spor". The New York Times.
  6. ^ „Pour la 12ème commémoration du massacre d'Arhiba“ (francouzsky). Les nouvelles d'Addis. Archivovány od originál dne 2012-02-19. Citováno 2009-01-25.
  7. ^ „250 francouzských vojáků odesláno do válečné zóny Džibuti.“ Associated Press, 25. února 1992.
  8. ^ „Rebelové odmítají podmínky prezidenta pro jednání.“ Agence France Presse, 10. května 1993
  9. ^ „Tisíce Džibutců uprchly do Etiopie.“ Associated Press, 12. července 1993.
  10. ^ "Džibuti". Americké ministerstvo zahraničí.

Životopis

externí odkazy