Director General of Fair Trading v. First National Bank plc - Director General of Fair Trading v First National Bank plc

DGFT v. First National Bank plc
Bank of America Corporate Center.jpg
Souddům pánů
Celý název případuŘEDITEL GENERÁL FAIR TRADING Navrhovatel - a - PRVNÍ NÁRODNÍ BANKA PLC Odpůrce
Citace[2001] UKHL 52, [2002] 1 AC 481, [2002] 1 Všechny ER 97, [2002] 1 Lloyd's Rep 489, [2001] 3 WLR 129
Přepis (y)Plné znění rozsudku
Historie případu
Předchozí akce[2000] EWCA občan 27
Názory na případy
Lord Bingham, Lord Steyn Lord Hope, Lord Millett a Lord Rodger
Členství v soudu
Sedící soudciLord Bingham z Cornhillu, Lord Steyn, Lord Hope of Craighead, Lord Millett, Lord Rodger ze Earlsferry
Klíčová slova
Nekalé podmínky, kontokorentní úvěry

Director General of Fair Trading v. First National Bank plc [2001] UKHL 52 je hlavním případem Nekalé podmínky v nařízeních o spotřebitelských smlouvách z roku 1999. Jednalo se o akci k ověření spravedlnosti klauzulí v úvěrových dohodách, které zajišťovaly obchodní úrokové sazby banky po dlužníkovi, který selhal, a byl u soudu, aby určil jejich splátkový režim. Sněmovna lordů měla za to, že doložka nespadá do oblasti působnosti pravidla 6 (2) a že je platná v souladu s testem spravedlnosti (pravidlo 5 (1)). Případ přinesl Generální ředitel poctivého obchodování (nyní Úřad pro hospodářskou soutěž a trhy ) jménem spotřebitelů.

Fakta

Podmínka 8 standardní bankovní smlouvy o půjčce umožnila bance získat standardní úrokovou sazbu po rozhodnutí o splacení, když klient selhal. Obvykle platí nižší zákonné úrokové sazby v rámci EU Nařízení okresního soudu (úroky z soudních dluhů) z roku 1991, ale to vylučovalo soudní dluhy ze smluv o spotřebitelském úvěru podle Zákon o spotřebitelských úvěrech z roku 1974. Banka tedy chtěla podmínku 8, aby získala peníze, které by měla na úroku, i když někdo nebyl schopen zaplatit. Podle článku 8 nařízení z roku 1994 (nyní článek 12) generální ředitelství požadovalo příkaz k zastavení používání tohoto termínu bankou, protože to bylo nespravedlivé. Lord Goodhart uvedl, že tento pojem se týká pouze přiměřenosti odměny banky, a proto spadá pod pravidlo 3 (2) (nyní pravidlo 6 (2)). Generální ředitelství uvedlo, že jde o základní pojem a nespravedlivé, protože byly podány stížnosti a nařízení z roku 1991 vyloučilo zájem.

Rozsudek

Lord Bingham rozhodl, že se nejedná o základní pojem (tj. Přiměřenost odměny banky), ale o „doplňkové ustanovení“. [12] Řekl, že koncept dobré víry podle r 5 (1) měl starou (i když skrytou) anglickou tradici, prosazoval ji Lord Mansfield a „vypadá na dobré standardy obchodní morálky a praxe“. Je to spravedlivé a otevřené jednání, které brání nespravedlivému překvapení a absenci skutečné volby. [17] Přesto byla doložka spravedlivá.

„V této povinnosti [splácet s úroky] není pro spotřebitele nic nevyváženého ani škodlivého; absence takové podmínky by nevyvážila smlouvu na úkor věřitele. “

Vyhláška z roku 1991 a interakce zákona z roku 1974, kdy byly úroky vyloučeny, neučinily z tohoto pojmu nespravedlivý způsob obcházení právních předpisů, protože zákon nezakazoval výplatu úroků po rozsudku.

Lord Steyn řekl:

„Systém preventivních výzev je účinnějším způsobem, jak zabránit dalšímu používání nepřiměřených podmínek a změnám smluvní praxe, než ex casu akce: viz Susan Bright, „Vítězství v boji proti nepřiměřeným smluvním podmínkám“ (2000) 20 LS 331, 333-8. “

Dodal, že ho zpočátku přesvědčila myšlenka, že jelikož právní předpisy vylučovaly úrok, soud nemohl, ale poté rozhodl, že protože právní předpis výslovně nebo z nezbytných implikací nevylučuje, že úrok může vzniknout, byla smluvní podmínka spravedlivá.

Lord Hope, Millett a Rodger se shodli.

Význam

Andrew Burrows[1] píše, že protože se o dobré víře říkalo „poctivé a otevřené jednání“ a „významná nerovnováha“ znamenala „věcnou nespravedlnost“, jak procesní, a věcná nespravedlnost je zahrnuta ve smyslu pravidla 5 (1). Rovněž se ptá, zda měl soud odložit pohled generálního ředitele na to, co bylo nespravedlivé, a uznat příslušnou institucionální pravomoc.

Viz také

Poznámky

  1. ^ Burrows, Případová kniha o smlouvě (2007) 298

Reference

externí odkazy