Kabinet Německa - Cabinet of Germany
 |
|---|
| Tento článek je součástí série o politika a vláda Německo |
The Federální kabinet nebo Federální vláda (Němec: Bundeskabinett nebo Bundesregierung) je vedoucí výkonný orgán z Spolková republika Německo. Skládá se z Spolkový kancléř a ministři vlády. Základy skříň Organizace, jakož i způsob její volby a jmenování, jakož i postup jejího odvolání jsou stanoveny v článcích 62 až 69 Základní zákon pro Spolkovou republiku Německo (Grundgesetz).
Na rozdíl od systému pod Výmarská republika, Bundestag může odvolat kancléře pouze konstruktivním vyslovením nedůvěry (současným zvolením nového kancléře) a může se tak rozhodnout odvolat kancléře pouze s celým svým kabinetem a ne pouze s jednotlivými ministry. Tyto postupy a mechanismy zavedli autoři základního zákona, aby zabránili další diktatuře a zajistili, že nezůstane politické vakuum odstraněním kancléře hlasováním o důvěře a nezvolením nového na jejich místo, jak se to stalo během Weimarského období u Říšský sněm odvolání kancléřů, ale nedohodli se na volbě nového.
Pokud kancléř ztratí jednoduchý návrh na vyslovení důvěry (bez volby nového kancléře Spolkovým sněmem), nebude ho to nutit z funkce, ale umožní to kancléři, pokud si to přeje, požádat Prezident Německa za rozpuštění Spolkového sněmu, což vyvolalo rychlé volby do 60 dnů (k tomu došlo v 1972, 1983 a 2005 ), nebo požádat předsedu, aby vyhlásil legislativní stav nouze, který kabinetu umožňuje použít zjednodušený legislativní postup, ve kterém návrhy zákonů kabinetu vyžadují pouze souhlas Bundesrat (dosud to nikdy nebylo použito). Prezident však není povinen vyhovět žádosti kancléře v obou případech.
Kancléř a ostatní členové kabinetu mohou být rovněž členy Spolkového sněmu a většina z nich ve skutečnosti je.
Proces jmenování a jmenování
Kancléř je volen federálním parlamentem (Bundestag ) na návrh Prezident Německa s většinou všech členů Spolkového sněmu (Kancléř-většina). Spolkový sněm však může ignorovat prezidentův návrh (který se od roku 2019 nikdy nestal), v takovém případě může parlament do 14 dnů uspořádat další hlasovací lístky a pokusit se zvolit jiného jednotlivce, kterého nyní mohou strany v Bundestagu se navrhují na místo se stejnou tzv. kancléřskou většinou, kterou je poté prezident povinen jmenovat. Pokud tak Bundestag neučiní, proběhne poslední hlasování 15. den (strany v Bundestagu mohou kandidovat znovu): Pokud je jednotlivec zvolen většinou kancléřů, musí jej prezident jmenovat kancléřem . Pokud ne, může prezident jmenovat jednotlivce, který získal více hlasů v tomto posledním hlasování, za kancléře, nebo rozpustit Spolkový sněm a vyhlásit rychlé volby do 60 dnů.
Po svém zvolení v Bundestagu navštíví zvolený kancléř Palác Bellevue, bydliště prezidenta, získat osvědčení o jmenování. Toto je okamžik, kdy zvolený jednotlivec skutečně vstoupí do úřadu. Po tomto krátkém obřadu jmenování se kancléř vrací do Spolkového sněmu, aby složil přísahu. Po složení přísahy kancléř opět navštíví palác Bellevue, tentokrát se k němu připojili jednotlivci, které má kancléř v úmyslu navrhnout jako členy kabinetu. Prezident oficiálně jmenuje nové členy kabinetu a opět předá osvědčení o jmenování. Poté, co jsou ministři jmenováni, vracejí se do Spolkového sněmu a skládají své přísahy a dokončují proces jmenování.
Fungující
Kancléř je vrchním výkonným vůdcem. Proto je celé funkční období kabinetu spojeno s funkčním obdobím kancléře: Funkční období kancléře (a kabinetu) automaticky končí, pokud poprvé zasedá nově zvolený Bundestag, nebo pokud jsou nahrazeni konstruktivní vyslovení nedůvěry, rezignuje nebo zemře. Kromě případu a konstruktivní vyslovení nedůvěry, který ze své podstaty okamžitě investuje nového kancléře (a nový kabinet), zůstává kancléř a jejich ministři na žádost prezidenta ve funkci úřadujícího kabinetu, dokud Spolkový sněm nezvolí nového kancléře. Úřadující kabinet a jeho členové mají (teoreticky) stejné pravomoci jako obyčejný kabinet, ale kancléř nemusí požádat Spolkový sněm o vyslovení důvěry nebo požádat prezidenta o jmenování nových ministrů. Pokud úřadující ministr nakonec kabinet opustí, musí jeho oddělení převzít jiný člen vlády.
Kancléř odpovídá za vedení kabinetu a rozhodování o jeho politickém směřování (Richtlinienkompetenz). Podle zásady oddělení (Ressortprinzip) mohou ministři kabinetu svobodně vykonávat své povinnosti nezávisle v mezích stanovených politickými směrnicemi kancléře. Kancléř může kdykoli požádat prezidenta o odvolání ministra nebo o jmenování nového ministra; jmenování prezidenta je pouze formalitou, nesmí odmítnout žádost kancléřů o odvolání nebo jmenování ministra. Kancléř také rozhoduje o rozsahu povinností každého ministra a může podle vlastního uvážení jmenovat ministry vedoucí oddělení a tzv. Ministry pro zvláštní záležitosti bez vlastního oddělení. Pokud se tak rozhodne, může také vést oddělení sám. Svoboda kancléře utvářet svůj kabinet je omezena pouze některými ústavními ustanoveními: Kancléř musí jmenovat ministra obrany, ministra hospodářství a ministra spravedlnosti a je implicitně zakázáno vést jeden z těchto resortů sám, protože ústava investuje tyto ministry s některými zvláštními pravomocemi. Například ministr obrany je v době míru vrchním velitelem (pouze za války se kancléř stává nejvyšším velitelem), ministr hospodářství může vetovat rozhodnutí Federální kartelový úřad a ministr spravedlnosti jmenuje a odvolává Generální prokurátor. Pokud se dva ministři v určitém bodě neshodnou, kabinet vyřeší konflikt většinou hlasů (Kollegialprinzip nebo princip úcty) nebo kancléř rozhodne případ sám. To často závisí na stylu vlády kancléře.
Kancléř musí jmenovat jednoho z ministrů vlády jako Vicekancléř, kteří mohou zastupovat kancléře v jejich nepřítomnosti. V koaličních vládách je vicekancléř obvykle nejvýše postaveným ministrem druhé největší koaliční strany. Pokud kancléř zemře nebo není ochoten nebo schopen působit jako kancléř po skončení svého funkčního období, dokud nebude zvolen nový kancléř, stane se vicekancléř úřadujícím kancléřem až do zvolení nového kancléře Spolkovým sněmem, který se poté musí zformovat nová vláda. (K dnešnímu dni se to stalo jednou: kancléř 7. května 1974 Willy Brandt rezignoval a prohlásil, že odmítá působit jako kancléř až do zvolení svého nástupce. Vicekancléř Walter Scheel byl jmenován úřadujícím kancléřem a sloužil až do zvolení Helmut Schmidt 16. května.)
Kancléř má na starosti vládní administrativní záležitosti, které jsou obvykle delegovány na Náčelník štábu kancléřství, který je obvykle také jmenován ministrem pro zvláštní záležitosti. Podrobnosti jsou stanoveny v pravidlech vlády pro vnitřní postupy (Geschäftsordnung). Tyto státy například uvádějí, že kabinet je usnášeníschopný pouze pokud je přítomna alespoň polovina ministrů včetně předsedy (kancléř nebo v jejich nepřítomnosti vicekancléř). Kabinet se pravidelně schází ve středu ráno v Kancléřství.
Podle zavedené praxe rozhoduje o důležitém vývozu výzbroje Federální rada bezpečnosti (Bundessicherheitsrat), výbor vlády, kterému předsedá kancléř. Podle jejího (utajovaného) jednacího řádu jsou jeho zasedání důvěrná. Podle praxe předkládá federální vláda výroční zprávu o vývozu zbraní, která obsahuje statistické informace o vydaných vývozních povoleních a uvádí údaje o příslušných druzích zbraní a jejich cílech. Obecně platí, že pokud je federální vláda požádána, je povinna informovat Bundestag, že Federální rada bezpečnosti schválila danou vývozní transakci vyzbrojování či nikoli.[1]
Současná německá skříňka
Současný a 24. spolkový kabinet Německa (Merkelová IV) je ve funkci od 14. března 2018. V současné době ji tvoří tito ministři:
- ^ Některým parlamentním státním tajemníkům byl udělen čestný titul Staatsminister (StMin, Angličtina: Státní ministr) s cílem zdůraznit význam jejich oblasti odpovědnosti. Tento název jim však nepřiznává žádné další pravomoci.
Viz také
- Rada ministrů (Ministerrat) z Německá demokratická republika (bývalé východní Německo)
- Spolkový ústavní soud Německa
- Německé federální volby, 2017
- Seznam ministrů Spolkové republiky Německo - abecední seznam bývalých ministrů
- Seznam vlád Spolkové republiky Německo
Reference
- ^ [2 BvE 5/11, rozsudek ze dne 21. října 2014: Právo členů Spolkového sněmu být informováni o vývozu vojenského vybavení poté, co Rada bezpečnosti udělí povolení] Spolkový ústavní soud Německa, Tisková zpráva č. 91/2014 ze dne 21. října 2014.
- ^ Německý kancléř (15. března 2018). „Liste der Bundesministerinnen und Bundesminister“ [Seznam spolkových ministrů]. Protokoll Inland der Bundesregierung (v němčině). Němec Federální ministerstvo vnitra. Citováno 16. března 2014.
externí odkazy
- Oficiální anglická jména německých ministrů a ministerstev (německé ministerstvo zahraničí)
- Web německé vlády (v němčině)
- Web německé vlády (v angličtině)
 Německá říše (1871–1918) | |
|---|---|
 Výmarská republika (1918–1933) | |
 nacistické Německo (1933–1945) | |
 Spolková republika Německo (od roku 1949) | |
Kontrolní úřad  |
|---|