Kabinet Berlusconi II - Berlusconi II Cabinet
| Kabinet Berlusconi II | |
|---|---|
 57. italský kabinet | |
 | |
| Datum vytvoření | 11. června 2001 |
| Datum rozpuštění | 23.dubna 2005 (1413 dní) |
| Lidé a organizace | |
| Hlava státu | Carlo Azeglio Ciampi |
| Hlava vlády | Silvio Berlusconi |
| Ne. ministrů | 25 (vč. předsedy vlády) |
| Celkový Ne. členů | 30 (vč. předsedy vlády) |
| Členské strany | FI, AN, LN CCD, CDU |
| Postavení v zákonodárném sboru | Středopravá koalice |
| Opoziční strany | DS, DL, PRC, UDEUR, SDI, FdV, PdCI |
| Dějiny | |
| Volby) | Volby 2001 |
| Termín (y) legislativy | XIV Legislativa (2001 – 2006) |
| Příchozí formace | Berlusconi II Cabinet formace, 2001 |
| Odchozí formace | Berlusconi III Kabinet formace, 2005 |
| Předchůdce | Kabinet Amato II |
| Nástupce | Kabinet Berlusconi III |
The Kabinet Berlusconi II byl 57. kabinetem Italské republiky a prvním kabinetem zákonodárného sboru XIV. Následovalo Volby 2001, a zastával funkci od 11. června 2001 do 23. dubna 2005, celkem 1 412 dní, nebo 3 roky, 10 měsíců a 12 dní. Zastával úřad nejdelší dobu v historii republiky a druhé nejdelší období v historii sjednocené Itálie od roku 1861 (přečkal ji pouze Mussoliniho vláda). Během dlouhého působení se jeho složení výrazně změnilo. Po špatném výkonu centristických stran v italských regionálních volbách v roce 2005 většina ministrů EU Unie křesťanů a středověkých demokratů a Nové PSI rezignoval na vládu, která byla následována Kabinet Berlusconi III.
Formace
V roce 2001 Berlusconi znovu kandidoval jako vůdce středopravé koalice Dům svobod (italština: La Casa delle Libertà), který zahrnoval Unie křesťanů a středověkých demokratů, Severní liga, Národní aliance a další menší strany. Berlusconiho úspěch v Všeobecné volby v květnu 2001 vedlo k tomu, že se stal opět předsedou vlády, přičemž koalice získala 45,4% hlasů pro Poslanecká sněmovna a 42,5% pro Senát.
V televizních rozhovorech Porta a Porta, během posledních dnů volební kampaně vytvořil Berlusconi silný dojem na veřejnost tím, že se zavázal podepsat tzv. Contratto con gli Italiani (Angličtina: Smlouva s Italy), nápad přímo zkopírovaný jeho poradcem Luigi Crespi z Mlok Gingrich je Smlouva s Amerikou zavedeno šest týdnů před volbami do amerického Kongresu 1994[1] který byl široce považován za kreativní mistrovský tah v jeho kampani z roku 2001 o předsednictví vlády. V této slavnostní dohodě Berlusconi prohlásil svůj závazek zlepšit několik aspektů italské ekonomiky a života. Nejprve se zavázal zjednodušit složitý daňový systém zavedením pouze dvou daňových sazeb (33% pro ty, kteří vydělávají více než 100 000 eur, a 23% pro kohokoli, kdo vydělává méně než toto číslo: kdokoli, kdo vydělává méně než 11 000 eur ročně, nebude zdaněn) ; zadruhé slíbil snížit míru nezaměstnanosti na polovinu; za třetí se zavázal financovat a vyvinout nový masivní program veřejných prací. Začtvrté slíbil, že zvýší minimální měsíční sazbu důchodu na 516 eur; a zapáté, potlačil by vlnu kriminality zavedením policistů k hlídkování ve všech místních zónách a oblastech ve velkých italských městech.[2] Berlusconi se zavázal zdržet se znovuzvolení v roce 2006, pokud nesplní alespoň čtyři z těchto pěti slibů.
Vláda získala důvěru senátu dne 20. června 2001 175 hlasy pro, 133 proti a 5 členů se zdrželo hlasování.[3][4] a důvěra Poslanecké sněmovny dne 21. června 2001, kdy bylo 351 hlasů pro, 261 proti a 1 zdržel se.[5]
Opoziční strany tvrdí, že Berlusconi nebyl schopen dosáhnout cílů, které slíbil ve svém Contratto con gli Italiani. Někteří z jeho vládních partnerů, zejména Národní aliance a Unie křesťanů a středověkých demokratů připustili, že vláda nesplnila sliby dané dohodou a přisoudila neúspěch nepředvídatelnému poklesu globálních hospodářských podmínek. Samotný Berlusconi důsledně tvrdil, že dosáhl všech cílů dohody, a uvedl, že to poskytla jeho vláda un miracolo continuo (neustálý zázrak), který učinil všechny „dřívější vlády bledými“ (pro srovnání). Přisuzoval rozsáhlou neschopnost uznat tyto úspěchy kampani mystifikace a hanobení v tištěných médiích s tvrzením, že proti němu bylo 85% novin.[6] Luca Ricolfi, nezávislý analytik, rozhodl, že Berlusconi dokázal dodržet pouze jeden slib z pěti, ten týkající se minimálních úrovní důchodu. Ostatní čtyři sliby nebyly podle názoru Lucy Ricolfiho dodrženy. Zejména podniky v oblasti daňového zjednodušení a snížení kriminality.[7]
Podzim
The Dům svobod v komunálních volbách v roce 2003 neuspěla tak dobře jako v celostátních volbách v roce 2001. Stejně jako mnoho jiných evropských řídících skupin v EU Volby do Evropského parlamentu v roce 2004, získání podpory 43,37%. Podpora Forza Italia byla také snížena z 29,5% na 21,0% (v EU) Volby do Evropského parlamentu v roce 1999 Forza Italia měla 25,2%). Výsledkem těchto výsledků bylo, že ostatní koaliční strany, jejichž volební výsledky byly uspokojivější, požádaly Berlusconiho a Forza Italia o větší vliv na vládní politickou linii.
V Regionální volby 2005 (3. dubna / 4. dubna 2005), uprostřed vlevo gubernatoriální kandidáti zvítězili ve 12 ze 14 regionů, kde byla v sázce kontrola nad místními vládami a místodržitelstvími. Berlusconiho koalice si ponechala pouze dva z regionálních orgánů (Lombardie a Veneto ) až k znovuzvolení. Tři strany, Unie křesťanů a středověkých demokratů, Národní aliance a Nové PSI, hrozil vystoupením z Berlusconiho vlády. Ital Premiér, po nějakém váhání, pak předložen Prezident republiky žádost o rozpuštění jeho vlády dne 20. dubna 2005.
Rozpis večírku
Začátek semestru
Ministři
12 | |
4 | |
3 | |
3 | |
1 | |
1 |
Ministři a další členové
- Forza Italia (FI): předseda vlády, 11 ministrů, 29 podtajemníků
- Národní aliance (AN): místopředseda vlády, 4 ministři, 14 podtajemníků
- Severní liga (LN): 3 ministři, 6 podtajemníků
- Křesťanskodemokratické centrum (CCD): 1 ministr, 4 podtajemníci
- Jednotní křesťanští demokraté (CDU): 1 ministr, 2 podtajemníci
- Nezávislí: 3 ministři, 2 podtajemníci
- Nová italská socialistická strana (NPSI): 1 podtajemník
- Italská republikánská strana (PRI): 1 podtajemník
Konec funkčního období
Ministři
11 | |
5 | |
3 | |
3 | |
2 |
Ministři a další členové
- Forza Italia (FI): předseda vlády, 10 ministrů, 3 náměstci ministrů, 31 podtajemníků
- Národní aliance (AN): 5 ministrů (vč. 1 místopředsedy vlády), 3 náměstci ministrů, 12 podtajemníků
- Severní liga (LN): 3 ministři, 7 podtajemníků
- Unie křesťanů a středověkých demokratů (UDC): 1 místopředseda vlády, 3 ministři, 1 náměstek ministra, 6 podtajemníků
- Nezávislí: 2 ministři, 1 podtajemník
- Nová italská socialistická strana (NPSI): 1 náměstek ministra, 1 podtajemník
- Italská republikánská strana (PRI): 1 náměstek ministra
Složení vlády
| Portrét | Kancelář | název | Období | Strana | Náměstci ministrů Podtajemníci | |
|---|---|---|---|---|---|---|
 | Podtajemníci: Gianni Letta (Ind.) Paolo Bonaiuti (FI) | |||||
 | ||||||
 | ||||||
 | Podtajemníci: Roberto Antonione (FI) Margherita Boniver (FI) Alfredo Mantica (AN) Mario Baccini (UDC)[b] (do 2. prosince 2004) Giampaolo Bettamio (FI) (od 30. prosince 2004) | |||||
| (prozatímní reklama) | |||||
 | ||||||
| ||||||
 | Podtajemníci: Maurizio Balocchi (LN) Antonio D'Alì (FI) Alfredo Mantovano (AN) Carlo Taormina (FI) (do 5. prosince 2001) Michele Saponara (FI) (od 30. prosince 2004) | |||||
 | ||||||
 | Podtajemníci: Jole Santelli (FI) Giuseppe Valentino (AN) Michele Vietti (UDC)[b] Luigi Vitali (FI) (od 30. prosince 2004) | |||||
 | Náměstci ministrů: Mario Baldassarri (AN) (od 19. října 2001) Gianfranco Micciché (FI) (od 19. října 2001) Podtajemníci: Maria Teresa Armosino (FI) Manlio Contento (AN) Daniele Molgora (LN) Giuseppe Vegas (FI) Mario Baldassarri (AN) (do 19. října 2001) Gianfranco Micciché (FI) (do 19. října 2001) Vito Tanzi (Ind.) (do 17. července 2003) Gianluigi Magri (UDC) (od 4. února 2003) | |||||
| (prozatímní reklama) | |||||
 | ||||||
 | Náměstci ministrů: Adolfo Urso (AN) (od 19. října 2001) Podtajemníci: Giovanni Dell'Elce (FI) Giuseppe Galati (UDC)[b] Mario Valducci (FI) Adolfo Urso (AN) (do 19. října 2001) Stefano Stefani (LN) (do 17. července 2003) Roberto Cota (LN) (od 30. prosince 2004) | |||||
 | Náměstci ministrů: Guido Possa (FI) (od 19. října 2001) Stefano Caldoro (NPSI) (od 14. ledna 2005) Podtajemníci: Valentina Aprea (FI) Maria Grazia Siliquini (AN) Guido Possa (FI) (do 19. října 2001) Stefano Caldoro (NPSI) (od 14. ledna 2005) | |||||
 | Podtajemníci: Alberto Brambilla (LN) Maurizio Sacconi (FI) Grazia Sestini (FI) Pasquale Viespoli (AN) Roberto Rosso (FI) (od 30. prosince 2004) | |||||
 | Podtajemníci: Filippo Berselli (AN) Francesco Bosi (UDC)[b] Salvatore Cicu (FI) Giuseppe Drago (UDC) (od 30. prosince 2004) | |||||
 | Podtajemníci: Teresio Delfino (UDC)[C] Gianpaolo Dozzo (LN) Paolo Scarpa (FI) | |||||
 | Náměstci ministrů: Francesco Nucara (PRI) (od 30. prosince 2004) Podtajemníci: Roberto Tortoli (FI) Francesco Nucara (PRI) (do 30. prosince 2004) Antonio Martusciello (FI) (do 30. prosince 2004) Stefano Stefani (LN) (od 30. prosince 2004) | |||||
 | Náměstci ministrů: Ugo Martinat (AN) (od 19. října 2001) Mario Tassone (UDC)[C] (od 19. října 2001) Podtajemníci: Paolo Mammola (FI) Nino Sospiri (AN) Guido Viceconte (FI) Giancarlo Giorgetti (LN) (do 21. června 2001) Ugo Martinat (AN) (do 19. října 2001) Mario Tassone (UDC) (do 19. října 2001) Paolo Uggè (FI) (od 7. března 2003) Silvano Moffa (AN) (od 30. prosince 2004) Giovanni Ricevuto (NPSI) (od 30. prosince 2004) | |||||
 | Podtajemníci: Cesare Cursi (AN) Antonio Guidi (FI) Elisabetta Casellati (FI) (od 30. prosince 2004) Rocco Salini (FI) (od 11. března 2005) | |||||
 | Náměstci ministrů: Antonio Martusciello (FI) (od 14. ledna 2005) Podtajemníci: Nicola Bono (AN) Mario Pescante (FI) Vittorio Sgarbi (FI) (do 25. června 2002) | |||||
 | Podtajemníci: Massimo Baldini (FI) Giancarlo Innocenzi (FI) | |||||
 | (bez portfolia) | Podtajemníci: Alberto Gagliardi (FI) | ||||
| (bez portfolia) | |||||
| ||||||
| (bez portfolia) | Podtajemníci: Learco Saporito (AN) | ||||
 | ||||||
 | ||||||
 | (bez portfolia) | |||||
 | (bez portfolia) | |||||
 | (bez portfolia) | |||||
 | (bez portfolia) | před 6. prosincem 2002: Jednotní křesťanští demokraté | ||||
 | (bez portfolia) | Podtajemníci: Aldo Brancher (FI) Gian Paolo Gobbo (LN) (od 30. prosince 2004) | ||||
 | ||||||
 | (bez portfolia) | před 6. prosincem 2002: Křesťanskodemokratické centrum | Podtajemníci: Cosimo Ventucci (FI) | |||
 | — | |||||
Další čtení
- Donovan, Mark (2004). Správa středopravé koalice. Itálie mezi evropeizací a domácí politikou. Italská politika. 19. Berghahn. str. 80–98.
Reference
- ^ Gingrich, Mlok; Armey, Dicku (1994). Smlouva s Amerikou: Odvážný plán.
- ^ Ricolfi, Luca (2005). Dossier Italia: a che punto è il 'contratto con gli italiani. Il mulino.
- ^ Senato della Repubblica - XIV Legislatura - Seduta n. 6
- ^ „Berlusconi získává důvěru senátu“. BBC. 20. června 2001. Citováno 1. září 2013.
- ^ Camera dei Deputati - XIV Legislatura - Seduta č. 6
- ^ „Berlusconi:„ Successi straordinari Contro di me l'85% dei giornali'". Repubblica. 24. května 2004. Citováno 17. listopadu 2011.
- ^ Ricolfi, Luca (2006). Tempo scaduto. Il "Contratto con gli italiani" alla prova dei fatti. Il Mulino. ISBN 8815108882.
- ^ „Ministri dal 1945 ad oggi“ [Ministři od roku 1945 do současnosti]. Ministero dell'Economia e delle Finanze. Archivovány od originál dne 13. listopadu 2011. Citováno 23. dubna 2012.
| Ústavodárné shromáždění (1946–1948) |  | |
|---|---|---|
| Legislativa I (1948–1953) | ||
| Legislativa II (1953–1958) | ||
| Legislativa III (1958–1963) | ||
| Legislativa IV (1963–1968) | ||
| Legislativa V (1968–1972) | ||
| Legislativa VI (1972–1976) | ||
| Legislativa VII (1976–1979) | ||
| Legislativa VIII (1979–1983) | ||
| Legislativa IX (1983–1987) | ||
| Legislativa X (1987–1992) | ||
| Legislativa XI (1992–1994) | ||
| Legislativa XII (1994–1996) | ||
| Legislativa XIII (1996–2001) | ||
| Legislativa XIV (2001–2006) | ||
| Legislativa XV (2006–2008) | ||
| Legislativa XVI (2008–2013) | ||
| Legislativa XVII (2013–2018) | ||
| Legislativa XVIII (2018 – dosud) | ||