Antoine de Rivarol - Antoine de Rivarol

Antoine de Rivarol
Portrét Antoina de Rivarola od Melchiora Wyrsche.
Portrét Antoina de Rivarola od Melchiora Wyrsche.
narozenýAntoine Rivaroli
(1753-06-26)26. června 1753
Bagnoly, Languedoc, Francouzské království
Zemřel11. dubna 1801(1801-04-11) (ve věku 47)
Berlín, Brandenburg, Svatá říše římská
obsazeníNovinář
Národnostfrancouzština

Antoine de Rivarol (26. června 1753 - 11. dubna 1801) byl a Monarchista[1] Francouzský spisovatel a překladatel, který žil během Revoluční doba.[2][3] Krátce se oženil s překladatelem Louisa Henrietta de Rivarol.

Životopis

Část a série na
Konzervatismus
Modrá vlajka mává.svg
  • Mávání vlajkou DodgerBlue.svg Portál konzervatismu
  • Barevný hlasovací box.svg Portál politiky

Rivarol se narodil v roce Bagnoly, Languedoc. Zdá se, že jeho otec, hostinský, byl kultivovaný muž. Syn převzal titul hraběte Rivarol, tvrdí spojení se šlechtickou italskou rodinou Riveroli, ačkoli jeho nepřátelé říkali, že se skutečně jmenuje „Riverot“ a že není šlechtického rodu.[Citace je zapotřebí ] Po různých peripetiích odešel v roce 1777 do Paříže a získal několik akademických cen.[4]

V roce 1780 se oženil s Louisou Henrietou de Rivarol, překladatelkou skotského původu. Přeložila některá díla od Samuel Johnson a Johnson se stal přítelem její rodiny. Antoine Rivarol opustil svou manželku po krátkém vztahu, který vyústil v narození syna.[5] K rozpakům Rivarolu byla zdravotní sestrou, která podporovala jeho opuštěnou manželku, udělena cena za ctnostné chování ze strany Académie française. Antoine nemohl cenu zrušit, ale dokázal ze zprávy o ocenění udržet jméno své manželky. Byl rozveden v roce 1784.[5]

V roce 1784, jeho Discours sur l'University of la Langue Française a jeho překlad Dante je Peklo byly příznivě zaznamenány.[6][7] Rok před francouzská revoluce vypukl on a Champcenetz publikoval a hanopis s názvem Petit Almanach de nos grands hommes pour 1788, který se bez lítosti vysmíval řadě autorů osvědčených nebo budoucích talentů, spolu s velkým množstvím nikdo.[8]

Rivarol byl nejdůležitější novinář, komentátor a epigramatik mezi tou frakcí aristokratů, která byla nejvíce oddaná konzervativní: nahromadil pohrdání republikanismus a bránil Ancien Régime.[9][10]

Rivarolův text byl publikován v Journal Politique z Antoine Sabatier de Castres a Actes des Apotres z Jean Gabriel Peltier. V roce 1792 opustil Francii, nejprve se usadil Brusel, poté se postupně stěhuje do Londýna, Hamburku a Berlín kde zemřel. Rivarolovi soupeři ve Francii - v ostrých konverzačních výrokech - zahrnuti Alexis Piron a Nicolas Chamfort.

Jeho bratr, Claude François (1762–1848), byl také autorem. Mezi jeho díla patří román, Isman, ou le Fatalisme (1795); komedie, Le Véridique (1827); a historie Essai sur les Causes de la Révolution Française (1827).

Zemřel jako vyhnanec v roce Berlín a byl pohřben v Hřbitov Dorotheenstadt, ale místo jeho hrobu bylo brzy zapomenuto.[11]

Funguje

  • (1782). Lettre Critique sur le Poème des Jardins.
  • (1783). Lettre à M. le Président de *** sur le globe Airostatique, sur les Têtes Parlantes et sur l’État Présent de l’Opinion Publique v Paříži.
  • (1784). De l’Universalité de la Langue Française.
  • (1785). L’Enfer, Poème du Dante.
  • (1787). Récit du Portier du Sieur Pierre-Augustin Caron de Beaumarchais.
  • (1788). Le Petit Almanach de nos Grands Hommes.
  • (1788). Première Lettre à M. Necker, sur l’Importance des Opinions Religieuses.
  • (1788). Seconde Lettre à M. Necker sur la Morale.
  • (1788). Le Songe d’Athalie (s Louis de Champcenetz ).
  • (1789). Mémoire sur la Nature et la Valeur de l’Argent.
  • (1789). Le Petit Almanach de nos Grandes Femmes (s Louis de Champcenetz ).
  • (1789). Journal Politique-national des États-Généraux et de la Révolution de 1789.
  • (1789). Adresa à MM. les Impartiaux ou Les Amis de la Paix Réunis ve společnosti Monseigneur le Duc de La Rochefoucault.
  • (1790). Petit dictionnaire des Grands Hommes de la Révolution (s Louis de Champcenetz ).
  • (1790). Triomphe de l’Anarchie.
  • (1790). Épître de Voltaire à Mlle Raucour, actrice du Théâtre-français.
  • (1790). Le Petit Almanach de nos Grands-hommes.
  • (1790). Réponse à la réponse de M. de Champcenetz au sujet de l’ouvrage de madame la B. de S *** sur Rousseau.
  • (1791). Essai sur la Nécessité du Mal.
  • (1792). De la Vie Politique.
  • (1792). Lettre à la Noblesse Française, au Moment de sa Rentrée en France sous les Ordres de M. le duc de Brunswick, Généralissime des Armées de l’Empereur et du Roi de Prusse.
  • (1792). Le Petit Almanach des Grands Spectacles de Paris.
  • (1793). Adresse du Peuple Belge, à S. M. l’Empereur.
  • (1795). Histoire Secrète de Coblence dans la Révolution Française.
  • (1797). Tableau Historique et Politique des Travaux de l’Assemblée Constituante, depuis l’Ouverture des États Généraux jusqu’après la Journée du 6. října 1789.
  • (1797). Discours Préliminaire du Nouveau Dictionnaire de la Langue Française.
  • (1808). Compluvres Complètes, Précédées d’une Notice sur sa Vie [5 obj.].

Reference

  1. ^ Beum, Robert (1997). „Ultra-Royalism Revisited“ Moderní doba 39 (3), s. 316.
  2. ^ Faÿ, Bernard (1978). Rivarol et la Révolution. Paříž: Librairie Académique Perin.
  3. ^ Baranger, Valérie (2007). Rivarol Face à la Révolution Française. Éditions de Paris.
  4. ^ Barth, Hans (1960). „Antoine de Rivarol a francouzská revoluce.“ V: Idea řádu: Příspěvky k filozofii politiky. Dordrecht, Holandsko: D. Reidel Publishing Co., str. 49.
  5. ^ A b J. G. Alger, „Rivarol, Louisa Henrietta de (nar. Před 1750, d. 1821)“, rev. Rebecca Mills, Oxfordský slovník národní biografie, Oxford University Press, 2004 zpřístupněno 6. prosince 2014
  6. ^ Kerslake, Lawrence (1981). „Rivarol's Evaluation and Translation of Dante,“ Studie o Voltaireovi a osmnáctém století 12, str. 81–105.
  7. ^ Osen, James L. (1995). Royalistické politické myšlení během francouzské revoluce. Greenwood Publishing Group, str. 31.
  8. ^ „Antoine de Rivarol,“ Národ 32, Č. 834, (23. června 1881): 438–439.
  9. ^ Lefebvre, Georges (1962). Francouzská revoluce. 1. New York: Columbia University Press. str. 141.
  10. ^ Matyaszewski, Paweł (1997). La Pensée Politique d'Antoine de Rivarol. Lublin: Towarzystwo Naukowe Katolickiego Uniwersytetu Lubelskiego.
  11. ^ Ernst Jünger, Rivarol, 1956 (německý citát na books.google.de ); Německý článek na Tödliche Pointen flirren durch die Pariser Salons Vlčí lepeni, Die Welt, 04.08.12

Další čtení

  • Bauër, Gérard (1962). Les Moralistes Français: La Rochefoucauld; La Bruyère; Vauvenargues; Chamfort; Rivarol; Joubert. Paris: Editions A. Michel.
  • Campbell, Gertrude E. (1892). „Rivarol,“ National Review, Sv. XIX, s. 747–761.
  • Cointat, Michel (2003). Rivarol (1753–1801): Un Écrivain Controversé. Paříž: L'Harmattan.
  • Coski, Christopher (2011). Od barbarství k univerzálnosti: jazyk a identita v raně novověké Francii. University of South Carolina Press.
  • Darnton, Robert (1982). Literární podzemí starého režimu. Harvard University Press.
  • Debidour, Victor-Henry (1956). Rivarol, Écrits Politiques et Littéraires Choisis et Présentés. Paris: Grasset.
  • De Lescure, Mathurin (1882). Rivarol et la Société Française přívěsek Révolution et l'Emigration. Paříž: E. Plon et Cie.
  • Latzarus, Louis (1926). La Vie Paresseuse de Rivarol. Paříž: Plon-Nourrit et Cie.
  • Zákon, Reed G. (1959). „Rivarolova„ Morálka indépendante “a Pascal,“ Kritika 1 (3), s. 249–257.
  • Le Breton, André (1895). Rivarol, sa Vie, ses Idées. Paříž: Librairie Hachette et Cie.
  • Lessay, Jean (1989). Rivarol, le Français par Excellence. Paris: Perrin.
  • Matyaszewski, Paweł (1990). „Le Conservatisme Éclairé de Rivarol,“ Revue d'Histoire littéraire de la France, 90e Année, č. 4/5, s. 622–630.
  • McMahon, Darrin M. (2001). Nepřátelé osvícenství: Francouzské kontrasvícenství a tvorba modernity. Oxford University Press.
  • Jünger, Ernest (1974). Rivarol et Autres Essais. Paris: Grasset.
  • Roche, Alphonse Victor (1937). Les Idées Traditionalistes en France de Rivarol À Charles Maurras. University of Illinois.
  • Saintsbury, Georgi (1892). „Chamfort a Rivarol.“ V: Různé eseje. London: Percival & Co., str. 43–80.
  • Treich, Léon (1926). L’Esprit de Rivarol. Paříž: Gallimard.

externí odkazy