Duch Canterville - The Canterville Ghost

Pro další použití viz Duch Canterville (disambiguation).
„Setkal se s těžkým pádem“ - Ilustrace Wallace Goldsmith o účincích a máslová skluzavka připravené dvojčaty jako součást jejich kampaně praktických vtipů proti duchovi.

"Duch Canterville " je vtipná povídka od Oscar Wilde. Byl to první z Wildeových příběhů, který měl být publikován, a objevil se ve dvou částech roku Revize soudu a společnosti, 23. února a 2. března 1887.[1]

Příběh je o americké rodině, která se přestěhovala na hrad pronásledovaný duchem mrtvého anglického šlechtice, který zabil svou ženu a poté byl zazděný a hladověli bratři jeho manželky. Bylo několikrát upraveno pro jeviště a promítání.

Synopse

Domovem ducha Canterville byl starověký Canterville Chase, který má veškeré vybavení tradičního strašidelného domu. Popisy opláštění, knihovna obložená černým dubem a brnění na chodbě charakterizují nastavení. Wilde mísí morbiditu s komedií, srovnává zařízení z tradičních anglických strašidelných příběhů, jako jsou vrzající podlahové desky, řinčící řetězy a starodávná proroctví.

Spiknutí

Příběh začíná, když Americký ministr do Soud svatého Jakuba „Hiram B. Otis a jeho rodina se přestěhovali do anglického venkovského domu Canterville Chase, a to navzdory varování lorda Canterville, že dům je strašidelný. Pan Otis říká, že si vezme nábytek i ducha při oceňování. Rodina Otis zahrnuje manželé Otis, jejich nejstarší syn Washington, jejich dcera Virginie a dvojčata Otis. Zpočátku nikdo z rodiny Otisů nevěří na duchy, ale krátce poté, co se nastěhují, nikdo z nich nemůže popřít přítomnost sira Simona de Canterville. Když si paní Otis všimne na podlaze záhadné krvavé skvrny, jednoduše odpoví: „Vůbec se nestará o krvavé skvrny v obývacím pokoji.“ Když paní Umney, hospodyně, informuje paní Otisovou, že krvavá skvrna je skutečně důkazem ducha a nelze ji odstranit, Washington Otis, nejstarší syn, navrhuje, aby byla skvrna odstraněna pomocí Pinkerton's Champion Remover Remover a Paragon Detergent. Když se duch poprvé objeví, pan Otis okamžitě vstane z postele a pragmaticky nabídne duchovi Tammany Rising Sun Lubricator, aby mu naolejoval řetězy. Duch rozzlobeně hodí láhev a vyběhne na chodbu. Dvojčata Otisová na něj házejí polštáře a duch využívá čtvrtou dimenzi vesmíru k útěku. Zklamaný svým prvním pokusem vyděsit rodinu začne přemýšlet, co se stalo. Když byl ve své nejlepší formě, vzpomíná na své předchozí úspěšné vystoupení.

Svědkové rodiny Otisových se znovu objevují na podlaze u krbu na skvrnách krve, které jsou odstraněny pokaždé, když se objeví v různých barvách. Ale vtipně ani jeden z nich nevystraší rodinu Otisů v nejmenším. Navzdory snaze ducha objevit se v těch nejstrašnějších podobách se rodina odmítá bát a sir Simon se cítí čím dál bezmocnější a poníženější.

Wilde popisuje paní Otisovou jako „velmi hezkou ženu středního věku“, která byla „oslavovanou newyorskou krásou“. Její výraz moderní americké kultury vyplývá, když se okamžitě uchýlí k tomu, aby dala duchovi ‚tinkturu doktora Dobella 'v domnění, že při druhém setkání rodiny s duchem křičí kvůli trávení. Vyjadřuje zájem o vstup do Psychické společnosti, aby jí pomohla pochopit ducha. Paní Otis je nejvíce chválena Wilde, když říká: „Ve skutečnosti byla v mnoha ohledech docela anglická ...“

Nejpestřejší postavou v příběhu je bezpochyby samotný duch, sir Simon, který plní své povinnosti s divadelním panache a vkusem. Ve svých neúspěšných pokusech zapůsobit a vyděsit rodinu Otisů předpokládá řadu dramatických rolí, díky nimž si jej lze snadno představit jako komickou postavu v divadelní hře. Duch má schopnost měnit formy, a tak pronikne do svého repertoáru triků. Převezme roli strašidelných zjevení, jako je bezhlavý hrabě, uškrcené babe, krasavec z Bexley Moor, sebevražedná kostra a únosce mrtvol z Chertsey Barn, kteří po celá staletí uspěli v děsivých předchozích obyvatelích hradu. Ale žádný z nich s těmito pragmatickými, nesentimentálními Američany nepracuje. Sir Simon plánuje, ale i když se jeho kostýmy staly stále příšernějšími, jeho dovádění nedělá nic, čím by vystrašilo hosty domu, a Otis ho pokaždé porazil. Stává se obětí trojitých drátů, hračkářů, skluzavek másla a padajících kbelíků s vodou. Ve zvláště komické scéně ho děsí pohled na „ducha“ zmanipulovaného šibalskými dvojčaty.

V průběhu příběhu, jak je vyprávěn z pohledu sira Simona, nám vypráví o složitosti emocí ducha: vidí se odvážný, děsivý, zoufalý, vystrašený a nakonec depresivní a slabý. Svou zranitelnost odhaluje během setkání s Virginií, Otisovou krásnou a moudrou patnáctiletou dcerou. Virginia se liší od všech ostatních v rodině a sir Simon to uznává. Říká jí, že nespal tři sta let a chce to zoufale udělat. Duch odhalí Virginii tragický příběh jeho manželky Lady Eleanor de Canterville.

Na rozdíl od zbytku své rodiny Virginie ducha nezavrhuje. Bere ho vážně, naslouchá mu a učí se důležité lekci i skutečnému významu hádanky. Sir Simon de Canterville říká, že pro něj musí plakat, protože nemá slzy; musí se za něj modlit, protože nemá víru; a pak ho musí doprovodit k andělu smrti a prosit o smrt na sira Simona. Plače za něj a modlí se za něj, a ona zmizí se sirem Simonem přes obložení a jde s ním do Zahrady smrti a rozloučí se s duchem. Pak se o půlnoci znovu objeví skrz panel ve zdi, nesoucí klenoty a zprávy, které sir Simon předal na další svět a už v domě nesídlí.

Schopnost Virginie přijmout sira Simona vede k jejímu osvícení. Příběh končí tím, že si Virginie vezme vévodu z Cheshire poté, co oba dospějí. Sir Simon, jak říká svému manželovi o několik let později, jí pomohl pochopit, co je život, co znamená smrt a proč je láska silnější než obě.

Adaptace

Divadelní filmy

V televizi

Podle Katalog Amerického filmového institutu „Mezi mnoha dalšími adaptacemi příběhu Oscara Wildea jsou následující televizní verze, všechny s názvem Duch Canterville :"[4]

28. září 1949 Síť ABC, režie Fred Carr a hlavní role Wendy Barrie a Edward Ashley

20. listopadu 1950 Síť NBC Je Robert Montgomery představuje vaše divadlo Lucky Strike Theater, v hlavních rolích Cecil Parker a Margaret O'Brien

12. Dubna 1951, Síť Du Mont, režie Frank Wisbar, v hlavních rolích Lois Hall, Reginald Sheffield a Bruce Lester

Květen 1953, Ziv TV Syndikovaná verze v režii Sobey Martin, v hlavních rolích John Qualen a Connie Marshall

9. listopadu 1966, Duch Canterville, 1966 ABC televizní muzikál vysílaný 2. listopadu a uváděný Douglas Fairbanks, Jr., a Michael Redgrave. Vybrané skladby od Šumař na střeše skladatelé Jerry Bock a Sheldon Harnick.[5]

15. října 1986, pro syndikace, režie Paul Bogart, v hlavních rolích John Gielgud, Ted Wass a Andrea Marcovicci.

Kromě seznamu AFI:

V rádiu a zvuku

V tisku

A grafická novela verze zveřejněná uživatelem Klasické komiksy v roce 2010 upraveno skotským spisovatelem Sean Michael Wilson, s uměním Steve Bryant a Jason Millet

V hudbě

Reference

  1. ^ Sherard, Robert Harborough (1906). Život Oscara Wilda (Zkrácený). New York: Mitchell Kennerley. p.454. soud v Canterville a společnost 23 2.
  2. ^ Sonia Chopra. "Bhoothnath". Sify. Archivovány od originál dne 12. dubna 2014.
  3. ^ Bettridge, Daniel (25. října 2012). „Fry a Laurie se sejdou pro The Canterville Ghost“. Radio Times. Citováno 14. května 2014.
  4. ^ "AFI | katalog". catalog.afi.com. Citováno 19. prosince 2019.
  5. ^ Jones, Kenneth (28. července 2012). „Televizní muzikál Bock & Harnick“ Duch Canterville „promítá NYC“. Playbill. Archivovány od originál dne 2. května 2014. Citováno 14. května 2014.
  6. ^ Duch Canterville (recenze audioknihy) Booklover Book Recenze
  7. ^ www.qcm.cz, QCM s r o. "Bílý pán aneb Těžko se dnes duchům straší". Národní divadlo Brno (v češtině). Citováno 19. prosince 2019.

externí odkazy