Tak já jsem - Soim

The Tak já jsem (ukrajinština: Сойм Карпатської України) byl parlamentem krátkodobých Podkarpatská republika - Ukrajina.[1] Shromáždění mělo své sídlo Khust.[1]

Pozadí

Založení a Tak já jsem, autonomní parlament pro rusínský region, byl stanoven v 11. článku 1919 Smlouva Saint-Germain-en-Laye.[2] Zřízení autonomního parlamentu se ale na mnoho let zpozdilo.[2]

Volby

Leták DVR, vyzývající Němce z Karpatské Ukrajiny k podpoře seznamu jednoty

Po letech zpoždění voleb do Tak já jsem se konal 12. února 1939 na základě přijetí legislativy československým parlamentem, která 22. listopadu 1938 poskytla další autonomii pro Karpatskou Ukrajinu.[1] 32 členů Tak já jsem byli voleni z jednoho volebního obvodu.[1] Ukrajinský národní svaz (UNO) předložil pro hlasování seznam jednoty.[1] Podle zveřejněných výsledků souhlasilo ve prospěch seznamu jednoty 244 922 z 265 002 odevzdaných hlasů (92%).[3]

Z 32 zvolených členů bylo 29 Ukrajinců, 1 Čech, 1 Němec a 1 Rumun.[1] Německý zástupce byl Anton Ernst Oldofredi vůdce Německá lidová rada (Deutsche VolksRat, DVR).[1]

Zvolení kandidáti byli [4][5]

názevMěstoKancelář / profese
lDr. Avgustyn VoloshynKhustPředseda vlády Podkarpatské Rusi
2Yulian RevayKhustMinistr vlády Podkarpatské Rusi
3Dr. Mychailo BriaschaykoKhustnotář
4Dr. Julius BriaschaykoKhustadvokát
5Ivan GrygaVyšni Verets'kyzemědělec
6Rev. Adalbert DovbakIzkyKněz
7Dr. Mykola DolynayKhustNemocniční ředitel nemocnice, Chust
8Dr. Milosh DrbalKhustadvokát
9Augustine DutkaKhustSoudce
10Ivan IhnatkoBilkyzemědělec
11Dr. Volodymyr KomarynskyKhustVedoucí tiskového oddělení
12Ivan KachalaPerechynželezniční inženýr
13Vasyl 'KlempushYasinyapodnikatel, Yasinya
14Stepan KlochurakKhustTajemník předsedy vlády
15Vasyl 'LatsanychVelykyy Bereznyyučitel
16Mykola MandzyukSevlyushučitel
17Mykhaylo MarushchakVelykyy Bychkivzemědělec
18Leonid RomanyukKhustinženýr
19Rev. Grigorie MoyshBila Cerkovprotopop
20Dmytro NimchukKhustPředseda instituce veřejného zdravotního pojištění
21Anton Ernst OldofrediKhustStátní podtajemník
22Jurij PazukhanychKhustškolní inspektor
23Ivan PerevuznykSerednyezemědělec
24Petro PopovychVelyki Luchkyzemědělec
25Fedir RevayKhustŘeditel státní tiskárny
26Dr. Mykola RisdorferSvalyavalékař
27Dr. Stefan RoschaKhustMinisterstvo školství
28Rev. Yuriy Stanynets 'Vonihovopastor
29Vasyl 'ShobeyVul'khivtsizemědělec
30Avhustyn ShtefanKhustVedoucí ministerstva školství a náboženských záležitostí
31Rev. FedeleshKhustProfesor náboženství
32Mykhaylo TulykKhustnovinář

Zasedání

The Tak já jsem setkali se jednou 15. března 1939.[1][6] Zahajovací zasedání bylo naplánováno na 2. března 1939, ale česko-slovenský prezident Emil Hácha rozhodl se svolat shromáždění.[7] V reakci na slovenské vyhlášení nezávislosti dne 14. Března 1939 regionální vláda v Avgustyn Voloshyn vyzval k vytvoření nezávislého karpatsko-ukrajinského státu pod ochranou EU Německá říše.[6]

Zatímco jednání probíhalo, v době, kdy maďarské jednotky útočily na Podkarpatské Ukrajině, a česko-slovenské síly ustupovaly na západ.[8] Jako mluvčí shromáždění sloužil Augustin Stefan.[9] Stefan Roscha sloužil jako místopředseda shromáždění.[10]

Shromáždění za účasti 22 členů vyhlásilo nezávislost Podkarpatské republiky.[1] Zasedání ratifikovalo ústavu Republiky Zakarpatská Ukrajina s ukrajinština jako oficiální jazyk a prezidentská forma správy.[11] The Tak já jsem zvolen Voloshynem za prezidenta republiky.[9][11] Yulian Revay byl jmenován předsedou vlády.[11]

Khust byl napaden maďarskými silami ve stejný den, kdy se konalo zasedání.[8] Zakarpatská Ukrajina byla anektována Maďarsko následujícího dne končící krátkou existenci Podkarpatské republiky.[1]

Tragédie Podkarpatské Rusi

The Tak já jsem relace je zobrazena ve filmu z roku 1940 Tragédie Podkarpatské Rusi, produkovaný Vasyl Avramenko.[12]

Reference

  1. ^ A b C d E F G h i j Mads Ole Balling (1991). Von Reval bis Bukarest: Ungarn, Jugoslawien, Rumänien, Slowakei, Karpatenukraine, Kroatien, Memelländischer Landtag, Schlesischer Landtag, komparative Analyse, Quellen und Literatur, Register (v němčině). Dokumentace Verlag. 671, 673. ISBN  978-87-983829-5-9.
  2. ^ A b Aldo Dami (1936). Destin des minorités. Sorlont. p. 182.
  3. ^ Stanovisko: Oficiální publikace sdružení ukrajinských kanadských veteránů. 3–5. UCVA. 1947. str. 79.
  4. ^ Trojzubec. 3–4. Vydala Organizace pro znovuzrození Ukrajiny. 1939. s. 12, 22.
  5. ^ Peter George Stercho (1971). Diplomacie dvojí morálky: křižovatka Evropy na Podkarpatské Ukrajině, 1919-1939. Karpatské výzkumné středisko. p. 408.
  6. ^ A b Stephen Denis Kertesz (1974). Diplomacie ve vířivce: Maďarsko mezi nacistickým Německem a sovětským Ruskem. Greenwood Press. p. 45. ISBN  978-0-8371-7540-9.
  7. ^ Volodymyr Kubiĭovych (1963). Ukrajina, stručná encyklopedie. Ukrajinská národní asociace. p. 855.
  8. ^ A b Paul R. Magocsi (1996). Dějiny Ukrajiny. University of Toronto Press. p. 615. ISBN  978-0-8020-7820-9.
  9. ^ A b Ukrajinský čtvrtletník. 34–35. Ukrajinský kongresový výbor Ameriky. 1978. str. 412.
  10. ^ Paul R. Magocsi (1973). Historiografický průvodce Podkarpatskou Rusí. Harvardský ukrajinský výzkumný ústav, Harvardská univerzita. p. 247.
  11. ^ A b C Ivan Katchanovski; Zenon E. Kohut; Bohdan Y. Nebesio; Myroslav Yurkevich (11. července 2013). Historický slovník Ukrajiny. Strašák Press. str. 69–70. ISBN  978-0-8108-7847-1.
  12. ^ Alan Gevinson (1997). Within Our Gates: Ethnicity in American Feature Films, 1911–1960. University of California Press. str. 1060–1061. ISBN  978-0-520-20964-0.