Volby do lidových shromáždění západní Ukrajiny a západního Běloruska - Elections to the Peoples Assemblies of Western Ukraine and Western Belorussia - Wikipedia

Dočasné hranice vytvořené postupujícími německými a sovětskými jednotkami. Po diplomatických dohodách byla hranice brzy upravena.

Volby do lidových shromáždění západní Ukrajiny a západního Běloruska, který se uskutečnil 22. října 1939, byl pokusem o legitimizaci anexe Druhá polská republika Sovětským svazem po 17. září Sovětská invaze do Polska v souladu s tajným protokolem Pakt Molotov – Ribbentrop. Pouze měsíc po východní území Polska byly obsazeny Rudá armáda, sovětská tajná policie a armáda pod vedením Strana úředníci uspořádali místní volby v atmosféře státního teroru.[1] Referendum bylo zmanipulované. Hlasovací obálky byly očíslovány a často předávány již zapečetěné. Podle návrhu byli kandidáti neznámí pro své volební obvody, které do volebních stanic přinesly ozbrojené milice.[1] Výsledkem se měla stát oficiální legitimace sovětského převzetí toho, co je dnes známé jako Západní Bělorusko a Západní Ukrajina.[2] V důsledku toho obě shromáždění hlasovala pro začlenění všech dříve polských vojvodství do Sovětského svazu.[3]

Pozadí

17. září 1939 vtrhla Rudá armáda do východního Polska a čelila slabému odporu jednotek Sbor obrany hranic, rozptýlené podél hranice. Sověti se rychle přesunuli na západ, k linii rozdělení Polska, vytvořené dříve, během sovětsko-nacistických jednání. Po invazi se druhá polská republika a Sovětský svaz ocitly de facto ve vzájemné válce a sovětské úřady využily situace a provedly trvalé změny právního řádu okupovaných území. Jejich činnost porušila článek 43 z roku 1907 Haagská úmluva, v němž se uvádí: „Autorita legitimní moci, která ve skutečnosti přešla do rukou cestujícího, přijme veškerá opatření, která jsou v jeho moci, k obnovení a zajištění, pokud je to možné, veřejného pořádku a bezpečnosti při respektování , pokud tomu není absolutně zabráněno, zákony platné v zemi “.[4]

Jakmile Sověti obsadili polské oblasti, začali organizovat místní vlády a jednotky správního rozdělení, jejichž hranice zhruba odpovídala hranicím interbellum vojvodství. Byly vytvořeny dočasné orgány NKVD agenti, důstojníci Rudé armády, místní dělníci a levice inteligence. Jejich úkolem bylo organizovat tzv. Dělnickou stráž v městských centrech a zemědělské výbory, které připravovaly pozemkovou reformu. Brzy poté byly tyto dočasné orgány nahrazeny správou v sovětském stylu a Komunistická strana Sovětského svazu výbory. Přístroj NKVD také převzal vojenské úkoly.

Po podpisu Smlouva o německo-sovětské hranici (28. Září 1939), která stanovila vzájemnou hranici podél Bug River, Politbyro ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu rozhodl 1. října 1939, že Lidové shromáždění Západní Ukrajina a Západní Bělorusko by měl být zavolán Lvov (pro západní Ukrajinu) a Belastok (pro západní Bělorusko). Úkolem těchto orgánů bylo naléhat na Moskvu, aby začlenila zemi do Sovětského svazu. Kromě toho bylo plánováno Polské lidové shromáždění pro oblasti kolem Lublin, Siedlce, a Łomża, které měly být anektovány Sověty.[5] Po několika změnách v nacisticko-sovětském paktu (viz Smlouva o německo-sovětské hranici ), tyto oblasti byly obsazeny nacistickým Německem.

Volby

Sovětský propagandistický plakát; zabití Polský orel na východě

Volební kampaň začala 7. října 1939 a od začátku na ni dohlížely jednotky NKVD. Samotná kampaň probíhala v atmosféře státního teroru s hromadným zatýkáním a uniformovanými agenty NKVD přítomnými ve všech volebních místnostech.[6] Všichni kandidáti byli jmenováni místními rolnickými a dělnickými výbory strany na základě pokynů z Moskvy. Hlasovat pro někoho jiného nebylo možné. Sovětské transparenty a plakáty byly vidět všude, lidé se shromažďovali, aby si poslechli propagandistická hesla, a občanům bylo často řečeno, že pokud se nezúčastní, budou propuštěni, zatčeni a dokonce posláni na Sibiř. Volební setkání byla velmi krátká. Účastníci byli dotázáni, „kdo byl proti“ nabízenému kandidátovi; vystrašení lidé nezvedli ruce a schůze byla uzavřena.[6] 11. října v článku publikovaném v Pravda, Sovětská propaganda poukázala na problémy, které má vyřešit západoukrajinské shromáždění. Byly to: zřízení sovětské autority, sjednocení západní Ukrajiny se sovětskou Ukrajinou, konfiskace statků a znárodnění bank a průmyslového vlastnictví.[7] Existovaly případy, kdy se místní polští komunisté, zejména v západním Bělorusku, pokoušeli jmenovat své vlastní kandidáty, ale tyto pokusy byli stranickými úředníky okamžitě odmítnuty.

Historik Rafal Wnuk, autor knihy Během prvního sovětu,[8] popsal volby ve městě Lvov. Podle jeho výzkumu bylo město v den voleb zaplaveno sovětskými propagandistickými plakáty. Obyvatelé volebních místností si mohli koupit alkoholické výrobky a potraviny, které by jinak nebyly dostupné na trhu. V některých případech byli lidé přivedeni násilím. Jak si vzpomněla Bronislawa Stachowicz ze Lvova:

Byl jsem nucen volit, vzat z našeho domova jen v pantoflích a županu. Doprovodili mě dva milicionáři a agent NKVD, kteří mě nenechali obléknout. Moje matka, bratr a sestra byli také nuceni volit.[5]

Na všech hlasovacích stanicích byly uniformované milice nebo vojáci a jména byla zkontrolována na seznamu. Hlasování bylo sledováno do takové míry, že na některých místech dostali lidé obálky, které již byly zapečetěny, a bylo jim řečeno, aby je hodili do schránky.[6] Kampaň i volby byly prezentovány jako „velký svátek osvobozených lidí“. Polské noviny „Wolna Łomża“ („Svobodná Łomża“) napsaly 22. října, že „masy potlačované polskými mistry západního Běloruska čekají na tento den [22. října] téměř dvacet let“. Další noviny, „Nowe Zycie“ („Nový život“), napsaly: „Nikdy předtím národ nepožíval tolik svobody jako nyní, kterou mu dala červená armáda“.

Výsledky voleb ukazují účinnost stalinistického státu. Podle oficiálních údajů se na západní Ukrajině zúčastnilo 93% voličů,[9] a v západním Bělorusku 96%.[10] Kandidáti na stranu získali více než 90% lidového hlasování. V některých okresech (11 na Ukrajině a 2 v Bělorusku) však byli kandidáti natolik nepopulární, že získali méně než polovinu hlasů a bylo nutné uspořádat druhé volby. Mezi oprávněnými volit byli vojáci Rudé armády, kteří napadli tyto provincie jen pět týdnů předtím. Polští historici zaznamenali některé případy občanské neposlušnosti, ke které došlo i přes rozsáhlý teror. V Białystoku by lidé vkládali karty se slogany jako „Ať žije Polsko, Białystok není Bělorusko“. v Hrodna byly namalovány slogany na stěnách, které uváděly „Dolů s bolševiky, ať žije Polsko“, a v Pinsk, studenti středních škol předali letáky s nápisem: „Ať žije Polsko, dole s komunisty“.

Lidová shromáždění západní Ukrajiny a západního Běloruska

Sovětská mapa nově rozšířené Běloruská SSR (žlutá), 1940. Části předválečného Polska napadeného nacisty (vlevo) označeny oblast státních zájmů Německa
Sovětská anexe území východního Polska postoupena Ukrajinské SSR (žlutá), 1940

Poslanci zvolení ve zmanipulovaných volbách vytvořili dva zákonodárné orgány - Lidové shromáždění západní Ukrajiny a Lidové shromáždění západní Běloruska (ruština: Народное (Национальное) собрание западной Белоруссии) 22. října 1939, necelé dva týdny po invazi.[11] Schůze těchto orgánů se konaly ve dnech 26. – 28. Října 1939 ve Lvově a 28. – 30. Října v Białystoku. Lvovské setkání zahájil ukrajinský profesor filologie Kyryl Studynsky a setkání v Białystoku - běloruský rolník Stepan Strug. Z 926 členů Lidového shromáždění západního Běloruska bylo 621 Bělorusů, 127 Poláků, 72 Židů, 43 Rusů, 53 Ukrajinců a 10 jiných národností.[5] Lidové shromáždění západního Ukrajiny mělo 1482 členů, z nichž Poláci tvořili pouze 3%.[12] Oba orgány podpořily nastolení sovětské vlády nad okupovaným územím a vydaly oficiální žádosti k Nejvyšší sovět, který ho žádá o povolení připojit se k již existujícímu Běloruská sovětská socialistická republika a Ukrajinská sovětská socialistická republika. Bez náhrady byly zabaveny také veškeré nemovitosti vlastníků půdy, církví a státních úředníků (včetně budov a zvířat). Banky a větší továrny byly znárodněny a 17. září byl ustanoven jako oficiální svátek. Zasedání obou shromáždění byla založena na kritice interbellum Polsko, popisující „vyhlazovací politiku bílo-polských okupantů, pijavic krve a vlastníků půdy“, kteří potlačovali „ukrajinské a běloruské masy“.[13] Lidové shromáždění západní Ukrajiny napsalo oficiální dopis, který byl zaslán běloruskému shromáždění. Mimo jiné se v něm stálo: „Byli jsme bratři v zajetí a bojovali jsme proti polským pánům. Nyní jsme se stali bratry ve svobodě a štěstí. Velká Rudá armáda, která plní přání mocných sovětských národů, sem přišla a po staletí nás osvobodila, Západní Ukrajinci a západní Bělorusové z potlačení polských vlastníků půdy a kapitalistů “.[14]

1. listopadu Nejvyšší sovět schválil anexi západní Ukrajiny a druhý den západní Bělorusko. Dne 14. Listopadu Nejvyšší sovět Běloruské sovětské socialistické republiky v Minsk oficiálně anektoval bývalá území severovýchodního Polska, bez oblasti Wilno, kterého se zmocnila Litva. 15. listopadu Nejvyšší sovět Ukrajinské sovětské socialistické republiky v Kyjev, připojeného bývalého jihovýchodního Polska. 29. listopadu vydal Nejvyšší sovět dekret, na jehož základě se všichni obyvatelé Polska žijící na západní Ukrajině a v západním Bělorusku stali občany Sovětského svazu. Toto rozhodnutí mělo dalekosáhlé důsledky, protože nyní měl aparát NKVD právní důvody k zatčení členů předválečných politických stran v Polsku a obvinil je z protisovětské činnosti.[15] Dekret Nejvyššího sovětu dále vyústil v masivní úder do Rudé armády. Polský historik Rafal Wnuk odhaduje, že v Rudé armádě skončilo 210 000 obyvatel bývalého východního Polska, narozených v letech 1917, 1918 a 1919.[13] Po oficiální anexi západní Ukrajiny a západního Běloruska byla obě shromáždění rozpuštěna.

Viz také

Reference

  1. ^ A b Jan T. Gross (1997). Sovětizace polských východních území. Od míru k válce: Německo, sovětské Rusko a svět, 1939-1941. Berghahn Books. str. 74–75. ISBN  1571818820. Citováno 30. prosince 2014.
  2. ^ Jan Tomasz Gross (2002). Revoluce ze zahraničí. Princeton University Press. str. 71. ISBN  0-691-09603-1.
  3. ^ Geoffrey Roberts (2006). Stalinovy ​​války: od světové války po studenou válku, 1939-1953. Yale University Press. str. 45. ISBN  0-300-11204-1.
  4. ^ Zákony války: Zákony a zvyky války na souši (Haag IV); 18. října 1907.
  5. ^ A b C P.D., Polský rozhlas online. „Wyborcza farsa w stylu ZSRS: 22 października 1939“ [Volební fraška, sovětský styl: 22. října 1939]. Grzegorz Hryciuk, Polacy we Lwowie 1939-1944, Warszawa 2000 (v polštině). Archivovány od originál dne 15. července 2009 - prostřednictvím internetového archivu.
  6. ^ A b C Bernd Wegner (1997). Od míru k válce: Německo, sovětské Rusko a svět, 1939–1941. Berghahn Books. str. 74. ISBN  1-57181-882-0.
  7. ^ Irena Grudzińska-Gross (1985). Válka očima dětí: Sovětská okupace Polska. Hoover Press. str. 251. ISBN  0-8179-7472-5.
  8. ^ Rafał Wnuk (2007). Za Pierwszego Sovieta. Polska konspiracja na Kresach Wschodnich II Rzeczypospolitej (wrzesień 1939 - czerwiec 1941) [Během prvního sovětu. Polské podzemí v sovětských okupovaných východních provinciích druhé polské republiky]. Warszawa: Instytut Pamięci Narodowej, Instytut Studiów Politycznych PAN. ISBN  978-83-60464-47-2.
  9. ^ Orest Subtelny (2000). Ukrajina: historie. University of Toronto Press. str.454. ISBN  0-8020-8390-0.
  10. ^ David R. Marples (1999). Bělorusko: odnárodněný národ. Taylor & Francis. str. 13. ISBN  90-5702-343-1.
  11. ^ „Сборник документов« Государственные границы Беларуси »“ 28. června 2016, Sv. 2 (vyvoláno 27. listopadu 2017)
  12. ^ Tomasz Bereza, Październik 1939 r. - początki sowietyzacji Kresów Wschodnich Rzeczypospolitej. Rzeszowská kancelář Ústavu národní paměti.
  13. ^ A b Rafał Wnuk, IPN Lublin. "Za pierwszego sowieta. Polska konspiracja na kresach wschodnich II RP (Wrzesień 1939 - Czerwiec 1941)". Knižní výňatky. Kapitola I, od Ústav národní paměti (v polštině).
  14. ^ „Głosujcie za przyłączeniem Zachodniej Białorusi do wielkiego Związku Radzieckiego“ (v polštině).
  15. ^ Przemysław Włodek, Adam Kulewski (2006). Lwów: przewodnik (v polštině). Oficyna Wydawnicza "Rewasz". str. 55. ISBN  83-89188-53-8.