Sedm moudrých pánů - Seven Wise Masters

Pro další použití viz Sedm mudrců.

The Sedm moudrých pánů (nazývané také Sedm mudrců nebo Sedm moudrých mužů) je cyklus příběhů o Sanskrt, Peršan nebo hebrejština původ.

Císař Pontianus, jeho syn Dioklecián a sedm moudrých pánů (Cod pal. Germ 149 v Heidelbergu)

Příběh a zápletka

The Sultán pošle svého syna, mladého prince, aby byl vzděláván od soudu v sedmi svobodných uměních Sedm moudrých mistrů. Po svém návratu k soudu se ho jeho nevlastní matka, císařovna, pokusí svést. Aby zabránil nebezpečí, je vázán týdenním tichem Sindibád, vůdce Sedm moudrých mistrů. Během této doby ho císařovna obviňuje ze svého manžela a snaží se dosáhnout jeho smrti sedmi příběhy, které vypráví o císaři; ale její vyprávění pokaždé vyvrací Sedm moudrých mistrů vedených Sindibád. Nakonec jsou princovy rty nezapečetěny, odhalena pravda a zlá císařovna je popravena.[1]

The rámový příběh sloužil jako flexibilní způsob přenosu příběhů ostatním posluchačům.

Počátky

Cyklus příběhů, který se objevuje v mnoha evropských jazycích, má východní původ.[1] Analogická sbírka se vyskytuje v Sanskrt, přičítáno Indický filozof Syntipas v prvním století před naším letopočtem,[Citace je zapotřebí ] ačkoli indický originál není znám. Další navrhovaný původ je Peršan (protože nejstarší dochované texty jsou v perštině) a hebrejština (kultura s podobnými příběhy, jako je biblická Joseph ).

Pozdější historie

Jsou známy stovky dochovaných evropských textů.[2] Obvykle obsahují patnáct příběhů, jeden pro každého mudrce, sedm od nevlastní matky a jeden od prince; i když je rámec zachován, ve východní verzi se také nacházejí pouze čtyři nejběžnější evropské příběhy.[3]

Cestování z východu cestou arabština, Peršan, syrský a řecký, práce se stala známou jako Kniha Sindibd, a byl přeložen z řečtiny do latinský ve 12. století Jean de Hauteseille (Joannes de Alta Silva), mnich opatství Haute-Seille poblíž Toul, s titulem Dolopathos (ed. Hermann Österley, Strassburg, 1873). To bylo přeloženo do francouzštiny asi 1210 a trouvère pojmenovaný Herbers jako Li Romans de Dolopathos. Další francouzská verze, Li Romans des sept mudrci, bylo založeno na jiném latinském originálu.[1]

Německy, anglicky, francouzsky a španělsky knížky cyklu obecně vycházejí z latinského originálu, který se od nich liší. Tři metrické románky založené pravděpodobně na francouzštině a pocházející ze 14. století, existují v angličtině. Nejdůležitější z nich je Sevynští mudrci podle John Rolland of Dalkeith edited for the Bannatyne Club (Edinburgh, 1837).[1]

Literární odkaz

Sbírka později dodala příběhy, které kolovaly v ústních i písemných tradicích. Giovanni Boccaccio mnoho z nich použil pro své slavné dílo Dekameron.[Citace je zapotřebí ]

Latinská románek byla často tisknuta v 15. století a Wynkyn de Worde tištěná anglická verze asi 1515. Viz:

  • Gaston Paříž, Deux rédactions du "Roman des sept sages de Rome" (Paříž, Société des anciens textes français, 1876)
  • Georg Büchner, Historia septem sapientium (Erlangen, 1889)
  • Killis Campbell, Studie Románek sedmi mudrců se zvláštním zřetelem na prostřední anglické verze (Baltimore, 1898)
  • Domenico Comparetti, Výzkumy respektující Knihu Sindibdd (Folk-Lore Soc., 1882).[1]

The Společnost sedmi mudrců, založená v roce 1975, udržuje trvalou vědeckou bibliografii s každoročními aktualizacemi v on-line a tištěném (bezplatném) zpravodaji na <http://sevensagessociety.org >.

Příběhy

Předpokládá se, že sbírka příběhů obsahuje původ Aarne-Thompson-Uther příběh typu ATU 671, "Tři jazyky".[4] Příběh vypráví o obyčejném chlapci, který rozumí jazyku zvířat, která mezi sebou hovoří o tom, že chlapec bude v budoucnu vládnout jejich matce a otci. Jeho rodiče ho za takové urážky vyloučili. Po sérii dobrodružství se chlapec stává králem nebo papežem a vrací se do domu své rodiny. Jeho rodiče mu slouží vodou a ručníkem a on odhaluje svou totožnost.[5]

Viz také

Reference

  1. ^ A b C d E Chisholm 1911.
  2. ^ Laura A. Hibbard, Středověká romance v Anglii. str. 174. New York: Burt Franklin. 1963.
  3. ^ Laura A. Hibbard, Středověká romance v Anglii. str. 175 New York: Burt Franklin. 1963
  4. ^ Jacobs, Joseph. Evropské lidové a pohádkové příběhy. New York, Londýn: Synové G. P. Putnama. 1916. str. 235-237.
  5. ^ Frazer, James G. „Jazyk zvířat“. V: Archeologický přehled. Sv. I. č. 2. dubna 1888. D. Nutt. 1888. str. 81-91

Zdroje

  • Irwin, Bonnie D. „Sedm mudrců“, in Madieval Folklore: A Guide to Myths, Legends, Beliefs and Customs, Carl Lindahl, John McNamara a John Lindow, eds. Oxford University Press, 2002.
  • Tento článek včlení text z publikace nyní v veřejná doména: Chisholm, Hugh, ed. (1911). "Sedm moudrých pánů ". Encyklopedie Britannica. 24 (11. vydání). Cambridge University Press. str. 715.
  • Runte, Hans R., J. Keith Wikeley a Anthony J. Farrell, Sedm mudrců Říma a Kniha Sindbad: Analytická bibliografie, New York: Garland Publishing, Inc., 1984 (Garland Reference Library of Humanities).

Další čtení

  • Gadsden, Carys. „Chwedleu Seith Doethon Rufein, prostřední velšský Les Sept Sages De Rome: nedostatečné vykreslení nebo nový pohled na tento mezinárodně populární příběh?“ Narativní kultura 7, č. 2 (2020): 198-215. doi: 10,13110 / narrcult.7.2.0198.