Noor-ul-Haq (kniha) - Noor-ul-Haq (book)

Noor-ul-Haq (Světlo pravdy) je dvoudílný arabština kniha, kterou napsal Mirza Ghulam Ahmad, zakladatel Ahmadiyya Pohyb v roce 1894. Skládá se z prózy i poezie. První část byla napsána jako vyvrácení knihy, kterou napsal Padre Imad Ud-Din Lahiz, křesťanský kazatel, který odpadl od islámu. Druhá část byla napsána s ohledem na zatmění Slunce a Měsíce, ke kterým došlo v roce 1894.[1] S vydáním knihy vydal Ghulam Ahmad inzerát s odměnou 5 000 rs pro kohokoli, kdo by mohl produkovat to jako literární styl.

Pozadí

Ve své knize Tawzinul-Aqwal, známý pro svou vysoce kritickou a pobuřující povahu, Imadud-Din Lahiz kritizoval styl a jazyk Korán, vzneslo četné námitky proti osobnosti islámského proroka Muhammad a kritizoval koncept Džihád v islámu. Napsal také projev na britskou vládu v Indii v té době a tvrdil, že Ghulam Ahmad, který měl prohlašoval, že je Mahdi usiloval o svržení vlády a připravoval se vést džihád proti britským úřadům.[1]

Obsah

V první části Noorul-Haq, Ghulam Ahmad vzal každou námitku individuálně a uvedl jejich vyvrácení. Poté vysvětluje filosofii džihádu v islámu a obrací se na britskou vládu a ujišťuje je o jeho podpoře a loajalitě vůči jakékoli vládě, která umožňuje náboženskou svobodu, jedná se spravedlností a je nakloněna jejím subjektům. O vyvrácení křesťanského pojetí EU se vede dlouhá diskuse božství a Ježíšovo synovství. Pokud jde o tvrzení Imadud-Dína, že v islámu nebyli žádní svatí ani svaté osobnosti, Ghulam Ahmad naznačuje, že islám je jediným náboženstvím, které není založeno na příbězích starých, ale je schopné v současnosti vykazovat nové známky božské podpory stáří. Ghulam Ahmad tvrdí, že islámský prorok Muhammad je jediným mužem, jehož následováním lze dosáhnout stavu dokonalé svatosti nebo blízkosti Boha a že v islámu existuje mnoho takových osobností. Představuje se jako hlavní a živý příklad toho a naznačuje, že byl božsky vybrán jako Mahdí jeho naprostou poslušností a láskou k Mohamedovi.[2]

Výzva a kontroverze

Ghulam Ahmad vysvětluje, že důvodem, proč je kniha napsána v arabštině, je Za účelem odhalení neznalosti arabského jazyka u těch křesťanských misionářů, kteří tvrdili, že dobře znají arabský jazyk, se nazývali učenci islámu a tedy kvalifikovaní zkoumat Koránský styl. Jejich jména jsou uvedena v knize. Vyzývá je, aby soutěžili s jeho vlastními spisy v jeho údajné funkci zástupce islámského proroka Mohameda; jako alternativa k výrobě knihy podobné Koránu, kterému (jak je naznačeno) jeho vlastní kniha je podřízeným literárním. Tím se pokoušejí učinit svou kritiku Koránu nekvalifikovanou a neoprávněnou. Nabídne jim odpočinek po dobu tří měsíců, během nichž mohou vyrobit knihu jako on, a v případě úspěchu vypsá odměnu 5 000 rupií. V průběhu psaní knihy Ghulam Ahmad tvrdil, že obdržel zjevení:[3]

Pokud máte pochybnosti o naší podpoře našeho služebníka, vytvořte knihu, jako je tato.

— Mirza Ghulam Ahmad, Tadhkirah str. 309

Ke konci první části knihy Ghulam Ahmad vyjmenoval tisíc kletby pro ty, kteří poté, co mu odmítli konkurovat, se nadále posmívají Koránu a hnusí se prorokovi islámu.[4]

Ale pokud to odmítnou předložit a vzlétnout a nebudou moci nad ním ovládat, a nadále mají ve zvyku posmívat se Koránu a neopouštějí kritiku a obviňování knihy Alláha. Ani nedokončí své pohoršení nad Alláhovým poslem, jemuž bude mír a požehnání, a nezabrání se absurdnímu tvrzení, že Korán není výmluvný a neopouštějí cestu urážky a pohrdání, pak je tu tisíc kletby od Boha Nejvyššího, celý národ by proto měl recitovat Amen!

— Mirza Ghulam Ahmad, Noo-ul-Haq, část I, str. 118

Podle jeho kritiků byl výčet tisíce kletby Ghulama Ahmada v této knize příliš tvrdý.[5] Jeho následovníci však tvrdili, že to bylo v souladu s Koránovými zásadami, bylo to provedeno s cílem vyprovokovat jeho protivníky v přijetí jeho výzvy a že takový přístup byl mírný ve srovnání s jazykem používaným Lahizem a dalšími křesťanskými kritiky islámu v době, kdy.[6]

Volám, abych byl svědkem svobodných a spoutaných, které dnes kladu před křesťany, požehnáním a kletbou. Pod požehnáním se rozumí požehnání světa, které by získali v době této soutěže a získali by spolu s vítězstvím a proslulostí velkou odměnu, nebo požehnáním je míněno to z následujícího, které by obdrželi pokáním a vzdáním se zneužívání Koránu. Ale kletba je postihne pouze v případě, že nevytvoří knihu, která by se rovnala [mé], a přesto nezastaví jejich zneužívání a urážku Svatého Koránu. A mělo by být známo, že každý, kdo stojí za svou sůl a není z potomků zničených žen a lhářů, by si jistě vybral jeden ze dvou návrhů. Dále by upustil od podvodu a obvinění nebo přinese knihu, jako je ta naše.

— Mirza Ghulam Ahmad, Noor-ul-Haq, část I, str. 123

Část II

Když v roce 1894 došlo během islámského měsíce roku k zatmění měsíce a slunce Ramadhan Ghulam Ahmad tvrdil, že k těmto zatměním došlo na podporu jeho tvrzení a podle proroctví. Následně mnoho Ulema namítal, že proroctví nalezené v tradici Dar Qutni[7] a přičítán imámu 7. století Muhammad al-Baqir nebyl autentický a tvrdil, že událost nebyla v souladu s podmínkami uvedenými v hadísech.[8] Ve druhé části Noor-ul-HaqGhulam Ahmad se zabýval ověřováním tradice a tvrdil, že výskyt byl přesně v souladu s proroctvím. Propagoval odměnu 1000 rupií těm, kteří vyvracejí argumenty, které jsou v nich uvedeny.[9]

Viz také

Spisy Mirzy Ghulama Ahmada

Reference

  1. ^ A b "Představujeme knihy zaslíbeného Mesiáše (as) | Islam Ahmadiyya".
  2. ^ „Tazkirat-ul-Mahdi“, autor: Pir Sirajul-Haq Nomani, tisk Zia-ul-Islam, Qadian, str. 48-49
  3. ^ [1] Al Hakam sv. VI č. 23, 24. června 1902, str. 12.
  4. ^ Noor-ul-Haq, část první, str. 118, „Roohāni-Khazāin“, svazek 8, str. 158.
  5. ^ „Tisíc kleteb Mirzy Ghulama z Qadanu“. alhafeez.org.
  6. ^ Noor-ul-Haq, část I, str. 123, Roohāni Khazāin, sv. 8, str. 163
  7. ^ „KONEC ČASŮ A MAHDI - Harun Yahya“. www.hyahya.org.
  8. ^ „Imám Mahdi a Ramadhan se dvěma zatměními“. www.central-mosque.com.
  9. ^ "Reakce na" nedostatky v teorii zatmění Ahmadiyya "| Islam Ahmadiyya".

externí odkazy