Giuseppe Lombardi - Giuseppe Lombardi

Giuseppe Lombardi
Giuseppe Lombardi.jpg
narozený(1886-05-11)11. května 1886
Dronero, Piemont, Itálie
Zemřel25. března 1978(1978-03-25) (ve věku 91)
Řím, Latium, Itálie
Věrnost Italské království
Servis/větev Regia Marina
Roky služby1905–1946
HodnostAmmiraglio di Divisione (Viceadmirál )
Příkazy drženy
Bitvy / války
Ocenění

Giuseppe Lombardi (11. května 1886 - 25. března 1978) byl italština admirál během druhá světová válka.

Časný život a kariéra

Narozen v Dronero, Provincie Cuneo V roce 1886 vstoupil Lombardi do Italská námořní akademie z Livorno v roce 1905 a promoval o tři roky později v hodnosti prapor.[1] S hodností podporučík, zúčastnil se Italo-turecká válka, odlišující se v Tripolis, kde bojoval v přistání společnost bitevní loď Sicilia, přijímající a Stříbrná medaile vojenské srdnatosti.[1]

V době první světová válka Lombardi, v hodnosti poručík, byl výkonný důstojník z ničitel Francesco Stocco; během války dostal a War Cross for Military Valor.[1] V roce 1923, poté, co se stal velitel poručíka, zúčastnil se přistání v Korfu v době krize mezi Itálií a Řeckem.[1] Později byl povýšen na velitel, byl velícím důstojníkem torpédoborce Luca Tarigo a poté, v letech 1932 až 1935, působil jako námořní atašé v Španělsko a Portugalsko.[1]

Po povýšení na Kapitán, Lombardi se stal velitelem průzkumný křižník Kvarto a námořního vrchního velení Dálný východ.[1] Poté velel křižníku Bari v Rudé moře a později, mezi lety 1935 a 1937, těžký křižník Bolzano a lehký křižník Emanuele Filiberto Duca d'Aosta.[1] V roce 1938 byl povýšen na kontradmirál a jmenován velitelem Námořní základna La Spezia; poté se stal velitelem námořních sil v Dodekanese, s hlavní sídlo v Rhodos.[1]

druhá světová válka

Poté, co byl v roce 1940 repatriován, byl Lombardi povýšen na viceadmirál když Itálie již vstoupila druhá světová válka.[1] Asi rok vedl zpravodajská služba Regia Marina (Servizio Informazioni Segrete, SIS); poté byl pověřen velením 8. námořní divize a účastnil se několika bojových misí v Středomoří.[1] V listopadu 1941 jeho vlajková loď lehký křižník Luigi di Savoia Duca degli Abruzzi byl torpédován a Brity těžce poškozen torpédové bombardéry během eskortní mise do Libye.[2]

V roce 1942 byl Lombardi jmenován vrchním námořním velitelem v roce Libye, se sídlem v Tobruk.[1] V této roli řídil ve dnech 13. až 14. září 1942 italsko-německý odpor proti britskému útoku zaměřenému na dočasnou okupaci Tobruku, známého jako Smlouva o provozu; síly pod jeho velením odrazily všechny útoky po zemi i po moři, uzavřely úplné selhání „dohody“ a způsobily útočníkům téměř 1400 obětí za cenu 66 zabitých a zraněných.[3][1] Za tento čin byl Lombardi oceněn Rytířským křížem Vojenský řád Savoye.[1]

V srpnu 1943 mu bylo svěřeno velení Západu Řecko Námořní velení (Marimorea) se sídlem v Patras.[1] Po 8. září 1943 příměří zatímco se německé síly přesunuly k obsazení Patrasu a okolí, Lombardi nařídil vyplutí všech plavidel v přístavech spadajících pod jeho jurisdikci, což umožnilo téměř všem bezpečně dorazit do Itálie; poté čelil volbě spolupráce s Němci a připojení se k Republika Salo, odmítl spolu se všemi svými podřízenými jakoukoli spolupráci.[4][1] Poté byl prohlášen za válečný vězeň a poslal do Zajatecký tábor v Schokken, v Polsko.[5][1] Zůstal tam až do ledna 1945, kdy byl osvobozen postupujícími Rudá armáda, Poté byl repatriován v roce 1946.[1][6]

Poválečný

V roce 1946 byl Lombardi přidělen jako pomocný; byl by povýšen na plnou moc admirál v roce 1952.[1] Poté se přestěhoval do Argentina, kde sloužil jako konzul Itálie v Tucuman; v roce 1957 se vrátil do Itálie.[1] Zemřel v Řím v roce 1978.[1]

Poznámky

  1. ^ A b C d E F G h i j k l m n Ó str q r s t Dizionario Biografico Uomini della Marina.
  2. ^ Aldo Cocchia, La difesa del traffico con l'Africa Settentrionale dall'1.10.1941 al 30.9.1942, str. 88 až 94.
  3. ^ L'operazione „Daffodil“ nel piano „Dohoda“.
  4. ^ Giuseppe Fioravanzo, La Marina italiana dall'8 settembre 1943 alla fine del conflitto, str. 216-218.
  5. ^ Giuseppe Fioravanzo, La Marina italiana dall'8 settembre 1943 alla fine del conflitto, str. 218.
  6. ^ Giuseppe Fioravanzo, La Marina italiana dall'8 settembre 1943 alla fine del conflitto, str. 219