Francouzský alexandrin - French alexandrine

Molière
Jean Racine
Molière a Racine, možná největší spisovatelé klasických alexandrin v komedii a tragédii.

The Francouzský alexandrin (francouzština: alexandrin) je slabičný poetický metr (nominálně a obvykle) 12 slabik s mediálem césura rozdělením čáry na dvě hemistichy (půlřádky) po šesti slabikách. Byla to dominantní dlouhá řada francouzské poezie od 17. do 19. století a ovlivňovala mnoho dalších rozvíjejících se evropských literatur alexandriny jejich vlastní.

12. až 15. století

Genesis

Podle historika poezie Michail Gašparov, francouzský alexandrin se vyvinul z Ambrosian octosyllable,

 × - u - × - u × Aeterův kondenzátor rerum

postupnou ztrátou posledních dvou slabik, 

 × - u - × –Aeterne rerum kond (postavit)

pak zdvojnásobení tohoto řádku v slabičném kontextu s frázovým namáháním spíše než délkou jako značkou.[1]

Vzestup a pokles

Alexandr Veliký v potápěčském zvonu: scéna od jmenovce linky, Roman d'Alexandre.

Nejdříve zaznamenané použití alexandrinů je v Středověká francouzština báseň Le Pèlerinage de Charlemagne z roku 1150, ale název je odvozen od jejich slavnějšího použití v části Roman d'Alexandre z roku 1170.[2] L. E. Kastner uvádí:

Asi od roku 1200 začala Alexandrinová nahrazovat deseti slabickou linii jako metr chansons de geste a na konci třináctého století získala tak úplně navrch jako epická linie, že několik starých šansony v dekasyllabické linii se změnili na Alexandrin ...[3]

Tyto rané alexandriny byly rytmicky o něco volnější než ty, které byly znovu zavedeny v 16. století. Je příznačné, že dovolili „epickou caesuru“ - extrametrickou ztlumit e na konci prvního hemistichu (poloviční linie), jak je ukázáno v této linii ze středověku Li quatre fils Aymon:

o o o o o S (e) o o o o o SOr sunt li quatre frère | plénum sus el palais[4]o = libovolná slabika; S = zdůrazněná slabika; (e) = volitelné ztlumení e; | = caesura

Avšak na konci 14. století byla linie „zcela opuštěná a byla vyhnána jejím starým rivalem decasyllabic“;[5] a navzdory občasným ojedinělým pokusům by svou postavu znovu nezískal téměř 200 let.[6]

16. až 18. století

Alexandrin byl vzkříšen v polovině 16. století básníky Pléiade, zejména Étienne Jodelle (tragédie), Guillaume de Salluste Du Bartas (příběh),[7] Jean-Antoine de Baïf (text) a Pierre de Ronsard.[8] Později, Pierre Corneille představil jeho použití v komedii.[9] Bylo to metricky přísnější, což neumožňovalo žádnou epickou caesuru:

o o o o o S | o o o o o S (e)
Pierre Corneille

Typicky má každý hemistich také jeden sekundární přízvuk, který se může vyskytnout na kterékoli z prvních pěti slabik, nejčastěji na třetí; tato často vyvážená čtyřdílná struktura vyústila v jeden z několika přezdívek pro linku: alexandrin tétramètre (v rozporu s trimètre nebo alexandrin ternaire popsané níže).

Často nazývaný „klasický alexandrin“, vers héroïquenebo grands vers, až do konce 19. století se stala dominantní dlouhou linií francouzského verše,[7] a byl „povýšen na status národního symbolu a nakonec přišel k celkovému ztělesnění francouzské poezie“.[10] Klasický alexandrin je vždy rýmován. The règle d'alternance des rimes (pravidlo střídání rýmů), což byla tendence u některých básníků před Pléiade, bylo „pevně stanoveno Ronsardem v šestnáctém století a důsledně nařízeno Malherbe v sedmnáctém. “[11] Uvádí se v něm, že „za mužským rýmem nemůže bezprostředně následovat jiný mužský rým, nebo za ženský rým jiný ženský rým.“[12] Toto pravidlo mělo za následek převahu tří rýmových schémat, i když jsou možná i další. (Mužské rýmy jsou uvedeny malými písmeny a ženské v CAPS):[13]

  • rimes talíře nebo rimes suivies: aaBB
  • rimes croisées: aBaB (nebo AbAb)
  • rimes embrassées aBBa (nebo AbbA)

Tyto řádky od Corneille (s formální parafrází) jsou příkladem klasických alexandrin s rimes suivies:

Nous partîmes cinq centů; | ma par par promptní renfort
Nous nous vîmes trois mille | en příjezdu do přístavu,
Tant, à nous voir pochodující avec un tel visage,
Les plus épouvantés | Reprenaient de Courage![14]

Když jsme odešli pět set, | ale brzy jsme získali podporu:
Na tři tisíce jsme vyrostli | když jsme se blížili k přístavu.
Když nás tedy všichni pochodujeme v lize as takovou laskavostí,
Strach se rozplynul, | dav se stává odvážnějším!

—Corneille: Le Cid Act IV, scéna 3, řádky 1259-62
Někteří členové La Pléiade

Uvolňovací strategie

Klasický alexandrin byl brzy uznán jako mající prozaický efekt, například Ronsard a Joachim du Bellay.[15] To částečně vysvětluje přísnost, s jakou byla dodržována jeho prozodická pravidla (např. Mediální caesura a koncový rým); cítili se nezbytní, aby zachovali její odlišnost a jednotu jako verš.[16] V průběhu staletí se nicméně používalo několik strategií snižování přísnosti formy veršů.

Alexandrin ternaire

Ačkoli to ve výjimečných případech používají někteří francouzští básníci ze 17. století,[17] Victor Hugo popularizoval alexandrin ternaire (označovaný také jako trimètre) jako alternativní rytmus ke klasickému alexandrinu. Jeho slavná autopopisná linie:

J'ai disloqué | ce grand ¦ niais | d'alexandrin[18]

Dislokuji | velký ¦ nitwit | alexandrin

—Hugo: „XXVI: Quelques mots à un autre“, řádek 84

je příkladem struktury alexandrin ternaire, která zachovává mediální caesuru se zlomkem slova, ale de-zdůrazňuje ji obklopením dvěma silnějšími zlomky frází po slabikách čtyři a osm:

o o o S | o o ¦ o S | o o o S (e) | = silná caesura; ¦ = zalomení slova

Ačkoli Francouzi obecně přijali Romantici a Symbolisté, alexandrin ternaire zůstal doplňkovou linkou, používanou v klasickém kontextu alexandrinu a tvořící ne více než jednu čtvrtinu alexandrinových linií napsaných během této doby.[19] Tito básníci stále psali pasáže klasických alexandrů, například toto rimes croisées čtyřverší od Charles Baudelaire:

La très-chère était nue, | et, connaissant mon cœur,
Elle n'avait gardé | que ses bijoux sonores,
Nenechte se zchladit | lui donnait l'air vainqueur
Qu'ont dans leurs jours heureux | les esclaves des Maures.[20]

Můj nejmilejší byl holý | ale znala mou touhu
Takže její světlé šperky, které nosila, | její cinkající řetězy, její poklad:
Taková atmosféra velení | v jejím zlatém oděvu,
Jako moorské otrokyni | ve dnech jejího potěšení.

—Baudelaire: „Les Bijoux“, řádky 1–4

Vers libres, libéré, libre

Tyto tři podobné výrazy (ve francouzštině vers libres a vers libre jsou homofony[21]) určit odlišné historické strategie pro zavedení více prozodické rozmanitosti do francouzského verše. Všechny tři zahrnují formy veršů nad rámec alexandrinu, ale stejně jako alexandrin byl hlavním mezi řádky, je hlavním cílem těchto modifikací.

Vers libres

Vers libres (taky vers libres klasiky, vers mêlésnebo versus irréguliers[22]) se vyskytují v různých vedlejších a hybridních žánrech 17. a 18. století.[22] Práce jsou složeny z řádků různých délek, bez pravidelnosti distribuce nebo pořadí; každá jednotlivá řada je však dokonale metrická a je dodržováno pravidlo střídání rýmů.[22] Výsledek je poněkud analogický k Pindarics z Abraham Cowley.[21] Dvě z nejslavnějších prací napsaných v roce vers libres jsou Jean de La Fontaine je Bajky a Molière je Amfitryon.

Vers libéré

Vers libéré bylo rozšíření svobod v polovině 19. století, které začali brát romantici svým objetím alexandrin ternaire. Získané svobody zahrnovaly oslabení, pohyb a vymazání caesurae a odmítnutí pravidla střídání rýmů.[23] Ačkoli autoři vers libéré důsledně pokračovalo v používání rýmu, mnoho z nich přijalo kategorie rýmu, které byly dříve považovány za „neopatrné“ nebo neobvyklé.[24] Alexandrin nebyl jejich jediným metrickým cílem; také kultivovali používání vers zhoršit - řádky s lichým, spíše než sudým počtem slabik.[24] Tyto nerovné linie, i když známé z dřívějšího francouzského verše, byly relativně neobvyklé a pomohly navrhnout nový rytmický registr.

Vers libre
Hlavní článek: Vers libre

Vers libre je zdrojem anglického výrazu volný verš, a je ve skutečnosti významově shodný. Lze to považovat za radikální rozšíření tendencí obou vers libres (různé a nepředvídatelné délky vedení) a vers libéré (oslabení striktur pro caesuru a rýmy, stejně jako experimentování s neobvyklými délkami čar). Jeho narození - přinejmenším pro čtenářskou veřejnost - lze přesně datovat: 1886; v tomto roce, redaktor Gustave Kahn publikoval několik klíčových vers libre básně ve své recenzi La Vogue, včetně básní od Arthur Rimbaud (napsáno před více než deseti lety) a Jules Laforgue, s dalšími v následujících letech.[25] Vers libre zbavit se všech metrických a prozodických omezení, jako je délka poezie, rým a caesura; Laforgue řekl: „Zapomněl jsem rýmovat, zapomněl jsem na počet slabik, zapomněl jsem na slokovou strukturu.“[25]

Poznámky

  1. ^ Gasparov 1996, str. 130-31.
  2. ^ Peureux 2012, str. 35.
  3. ^ Kastner 1903, str. 145.
  4. ^ Gasparov 1996, str. 131.
  5. ^ Kastner 1903, str. 146.
  6. ^ Kastner 1903, str. 146-47.
  7. ^ A b Gasparov 1996, str. 130.
  8. ^ Kastner 1903, str. 147.
  9. ^ Kastner 1903, str. 148.
  10. ^ Peureux 2012, str. 36.
  11. ^ Flescher 1972, str. 180.
  12. ^ Kastner 1903, str. 63.
  13. ^ Kastner 1903, str. 67.
  14. ^ Corneille, Pierre (1912). Searles, Colbert (ed.). Le Cid. Boston: Ginn and Company. p.62.
  15. ^ Peureaux 2012, str. 36.
  16. ^ Flescher 1972, str. 179.
  17. ^ Flescher 1972, str. 190, poznámka 7.
  18. ^ Hugo, Victor (1856). Les Contemplations. Paříž: Nelson, Éditeurs. p.74.
  19. ^ Gasparov 1996, str. 133.
  20. ^ Baudelaire, Charles (1857). Les Fleurs du Mal. Paris: Poulet-Malassis et De Broise. p.52.
  21. ^ A b Steele 1990, str. 17.
  22. ^ A b C Scott 1993c, str. 1345.
  23. ^ Scott 1993a, str. 1343-44.
  24. ^ A b Scott 1993a, str. 1344.
  25. ^ A b Scott 1993b, str. 1344.

Reference