Frances Erskine Inglis, 1. markýza z Calderónu de la Barca - Frances Erskine Inglis, 1st Marquise of Calderón de la Barca

Frances Erskine Inglis
narozený1804
Edinburgh
Zemřel1882
Madrid
Ostatní jménaMarkýza z Calderón de la Barca
obsazeníSpisovatel

Frances "Fanny" Erskine Inglis, později Marquesa z Calderón de la Barca (Edinburgh, Skotsko, 1804 - Madrid, Španělsko, 1882), se narodila v rodině šlechty a byla spisovatelkou cestování z 19. století, která je nejlépe známá pro svůj účet z roku 1843, Život v Mexiku, který je historiky široce považován za jeden z nejvlivnějších Latinskoameričan cestovní příběhy 19. století.[1][2]

Časný život

Inglis se narodil v Edinburgh, Skotsko v roce 1804 její páté dítě skotský, rodiče vyšší třídy. Její otec byl význačný právník (Writer to the Signet) a první bratranec hraběte z Buchanu, zatímco její matka pocházela z velmi bohaté rodiny Steinů, známých pro svou roli v politice a jako zakladatelé destilace v průmyslovém měřítku.[3] Její otec byl význačný právník [4] a její matka pocházela z bohaté skotské rodiny, která těžila z lihovaru.[3] Když advokátní kancelář Inglisova otce utrpěla bankrot, její rodina se přestěhovala do Normandie, Francie a později do Boston, po jeho smrti a sňatku její matky v roce 1831.[1] Během této doby Inglis cestoval do Itálie jako mladá dívka dokončit své vzdělání.[5]

V Bostonu otevřela se svou rodinou dívčí školu,[4] kde Inglis pracoval jako učitel. Úpadek školy však vedl její rodinu k přestěhování Nový Brighton na Staten Island v New Yorku, místo zvláštního zájmu diplomatů, jako je španělský ministr pro Spojené státy, Ángel Calderón de la Barca, odtamtud ustupovat Washington DC. Horká léta.[1][3] Inglis a Ángel se setkali v roce 1836 díky vzájemnému seznámení s významným historikem, William Hickling Prescott, který přivedl Ángela do New Yorku kvůli zájmu o jeho španělské prameny.[3] Dne 24. září 1838 se Inglis a Ángel Calderón de la Barca vzali a Frances Erskine Inglis se stala Frances „Fanny“ Calderón de la Barca.[3] Pár se přestěhoval do Mexiko v roce 1839, kdy se Ángel stal španělským ministrem v Mexiku v rámci pokusu Španělska uznat nezávislost Mexika.[4] Bydleli v Mexiku další dva roky, během nichž Fanny Calderón de la Barca napsala dopisy, které by nakonec obsahovaly její cestovní knihu z roku 1843, Život v Mexiku. [6]

Kariéra

Frances Erskine Inglis je nejlépe známá pro svou knihu La vida en México durante una residencia de dos años en este país (Život v Mexiku během dvouletého pobytu v této zemi)[7][8] která byla vydána pod názvem Madame Calderón de la Barca v Bostonu a Londýně v roce 1843. Rovněž psala El agregado en Madrid o Bocetos de la Corte de Isabel II (1856).

La vida en México je klasika svého žánru, jedna z mála cestopisy napsala evropská žena žijící v Mexiku během prvních let mexické nezávislosti.

Život v Mexiku

Život v Mexiku je cestovní příběh publikovaný Williamem Hicklingem Prescottem v roce 1843, který obsahuje 54 dopisů, které Fanny Calderón napsala během dvou let v Mexiku (říjen 1839 - únor 1842).[4][6] Popisuje politiku, lidi a krajinu Mexika očima manželky španělského diplomata, čímž poskytuje kultuře jedinečnou optiku, a proto Prescott tleskal jejímu etnografické a historiografický význam.[1][4][6]

Účet celkově dokumentuje třídní rozdíly mexických žen, pohledy na Indy a bouřlivou politickou atmosféru, včetně dvou revolucí.[2][4]

Pokud jde o politiku, Calderón si dělá legraci u mužské elity prostřednictvím sarkasmu a ironie. Zděšená násilím se zaměřuje především na roli obyčejných lidí, nikoli politických vůdců v revoluci, jako jsou ženy prchající před krveprolitím a státníci a literární osobnosti mexické společnosti.[2] Calderón, který dospěl k závěru, že Španělsko je nedílnou součástí fungování Mexika jako nezávislé země, naznačuje imperialistický motiv v jejím psaní.[4][6] Dále kritizuje patriarchát v kontrastu s podmínkami, jimž čelí muži a ženy v EU Mexická katolická církev. Zatímco mniši dostávají pohodlné podmínky, jeptišky jsou uvězněny ve vězení, což je realita, proti které Calderón rozhodně stojí.[2][6]

Psaní v duchu Romantismus, Calderón popisuje mexickou krajinu malebné prvky, identifikující se s historickými postavami, jako je španělský dobyvatel Cortés a jeho domorodá milenka, Malinche. Terén vykresluje jako téměř biblický ráj nevyužitých zdrojů, které by přispěly k cíli Spojených států napadnout Mexiko.[4][6]

Jako žena se skotskými, americkými, španělskými a mexickými vazbami překračuje Calderón hranice národnosti, přitahuje ji mexické koncertní plesy a domorodé šaty. Udržuje si však úroveň nadřazenosti díky jejímu postavení vyšší třídy, které barví její vnímání nižších tříd.[5][6][9]

Ve svém čtyřicátém devátém dopise[10] Calderón začíná líčit nádhernou scenérii Troje „vidět těžební zařízení; mlýny na drcení rudy, vodorovná vodní kola atd.; a ještě více, nádherná scenérie v sousedství.“ Porovnává počáteční nastavení zvuku se svým účtem indického páru, na který narazí na cestách. Pár je odcizený, protože dva jsou podle jejího odhadu homeopatický extrakt mezcal Protože homeopatie je pseudověda, je pár v nouzi. Cituje ženu, která údajně řekla svému manželovi „Mátame, Miguel, mátame“ (Zabij mě, Miguel - zabij mě), „a dělej si poznámky.“ - zjevně se považuje za zcela nevhodnou k životu. „Po nějakém cestování ona a její společnost najít vhodné bydlení s mužem, o kterém je jen řečeno, že je součástí buržoazní a jeho rodina. Poznamenává, že buržoazní muž měl místo pouze pro ženy ve společnosti, kde „pánové našli ubytování pro sebe v domově pro svobodné“. Ze společnosti, která pomáhá zajišťovat pochůzky pro hostitelskou rodinu, si Calderón všímá toho, co jim přední muž sídla říká před nabídkou na noc. „Me cuadra mucho la gente decente“ (mám velmi rád slušné lidi). “ Jak dny postupují, Calderón a společnost se setkávají s příznivými podmínkami na silnici a mohou si v noci odpočinout s příznivějším hostitelem Señorem Don Joaquinem Gomezem z Valladolidu, který je schopen vzít ženy a muže jako své hosty vlastnictví. Než se dostane do města Moreila, romanticky popisuje divokou nedomestikovanou oblast, kterou procházejí. „Šeřík se prohloubil do fialova, zčervenal do růžové barvy, rozzářil se do karmínové. Modrá obloha předpokládala ten zelený odstín, který je charakteristický pro italský západ slunce. Samotné slunce vypadalo jako koule živého plamene.“

V další části knihy popisuje Calderón nedostatek knih a dostupné literatury nalezené v Mexiku. Tvrdí: „V Mexiku neexistují žádné cirkulující knihovny. Knihy jsou minimálně dvojnásobné oproti ceně v Evropě. Mezi lidmi nedochází k šíření užitečných znalostí; ani levné brožury, ani levné časopisy psané pro jejich pobavení nebo poučení.“[11] Nedostatek dobře čtené populace mohl ovlivnit Calderónův pohled na mexickou společnost jako nevzdělanou nebo neinteligentní. Tento názor, stejně jako mnoho dalších komentářů Calderóna v příběhu, vedl k tomu, že kniha byla Mexičany a Španěly v Mexiku po vydání negativně přijata.

Historický význam

Život v Mexiku, s podrobnými popisy mexických lidí a terénu, se stal pomocným nástrojem pro válečné úsilí Spojených států během roku Mexicko-americká válka 1846-48. Vláda Spojených států se ve skutečnosti poradila s Calderónem a Prescottem osobně, aby získala informace, které by nakonec vedly k invazi Spojených států do Mexika.[6] Dnes většina informací, které mají moderní historici o každodenním mexickém životě v tomto období, pochází z těchto příběhů.[12]

Atašé v Madridu

Publikováno v New Yorku v roce 1856 pod mužským pseudonymem mladého německého diplomata Calderóna Atašé v Madridu je zdaleka její méně známý cestovní účet. Ačkoli to bylo používáno jako součást španělské historie, stalo se to víceméně zapomenuto. To je částečně způsobeno jeho zveřejněním pod mužským jménem, ​​které by snížilo jedinečnost ženské perspektivy přítomné v Život v Mexiku, protože mnoho mužských autorských cestovních účtů od autorů, jako je Washington Irving již bylo napsáno ve Španělsku z 19. století. Protože její manžel byl nyní diplomatem Španělsko Calderón nemohla mluvit otevřeně o španělském životě a musela dávat pozor, aby zakryla svou identitu.[5]

Stejně jako v Život v Mexiku, Calderón popisuje „charitativní instituce“, které ji dříve zajímaly, pod záminkou zvědavosti matky její mužské osobnosti. Zájmy „jeho“ členů rodiny používá jako ospravedlnění popisů, které by jinak pro mužského spisovatele cestování nemuseli být významné. Současně však také využívá tuto mužskou identitu k mluvení o tématech nepřístupných ženám ve své třídě, jako je festival San Isidro, Pohřeb sardinek a býčí zápasy. Navíc tím, že nabízí pohled „německého“ outsidera, osvobozuje svůj příběh od typického diskurzu Spojených států o španělské dekadenci v polovině 19. století, místo toho ukazuje obdiv svého německého katolického vypravěče ke Španělsku.[5]

Ačkoli k ospravedlnění svého úhlu pohledu používá „anonymitu“ a „mužnost“, Calderón ve skutečnosti rekonstruuje koncept tím, že nabízí několik pohledů v rozporu s primárním tématem „nadvlády“ v psaní pro muže. Například, jako by v reakci na tvrzení v mužských příbězích o nevěře španělských žen, Calderónův vypravěč hájí jejich čest. Ve skutečnosti je jeho „mužský hlas“ pouze jedním mimo jiné, mužským a ženským, španělským a cizincem, a poskytuje vyvážený pohled, který ji odlišuje od autentických mužských autorů cestování.[5]

Přesto, že je ve srovnání s Život v Mexiku, Atašé v Madridu V roce 1898, po Calderónově smrti, byl krátce vzkříšen, poté, co byl rozeslán ze Spojených států do Havana, Kuba a objeven španělským kapitánem dělostřelectva Cristobalem de Reynou. Považoval jej za „cenný historický dokument“ a vydal jej pod jménem „Don Ramiro“, přičemž plně akceptoval jeho mužnost a nevěděl o svém skutečném autorství.[5]

Pozdější život

Po návratu z Mexika v roce 1843 bydlela Fanny Calderón a její manžel Washington DC. po dobu 9 let, než byl převelen do Španělska, kde zemřel v roce 1861. Během této doby přestoupila na Katolicismus v roce 1847.[4] Po smrti jejího manžela v roce 1861 působila Calderón dvě desetiletí jako vychovatelka Infenta Isabel, dcery Isabelly II. V roce 1873 jí byl udělen titul, Marquesa de Calderón de la Barca. Zemřela v Madrid, Španělsko dne 6. února 1882 ve věku 77 let.[3][5]

Reference

  1. ^ A b C d Buchenau, Jürgen (1. ledna 2005). Jinak Mexiko: Moderní Mexiko v očích zahraničních pozorovatelů. UNM Press. ISBN  9780826323132.
  2. ^ A b C d Rodenas, Adriana Méndez (12. prosince 2013). Transatlantické cesty v Latinské Americe devatenáctého století: evropské poutnice žen. Bucknell University Press. ISBN  9781611485080.
  3. ^ A b C d E F Hahner, June Edith (1. ledna 1998). Ženy očima žen: Latinskoamerické ženy na cestovních účtech devatenáctého století. Rowman & Littlefield. ISBN  9780842026345.
  4. ^ A b C d E F G h i Elsner, Jaś; Rubiés, Joan Pau (1. ledna 1999). Plavby a vize: Směrem ke kulturní historii cestování. Reaktion Books. ISBN  9781861890207.
  5. ^ A b C d E F G Bauer, Beth (1. ledna 2011). „Crossing Over: Gender and Empire in Fanny Calderón de la Barca's“ Attaché in Madrid"". Hispánská recenze. 79 (1): 43–65. JSTOR  25790617.
  6. ^ A b C d E F G h Cabanas, Miguel A. „Severně od Edenu: Romance a dobytí v životě Fanny Calderon De La Barcy v Mexiku.“ Kulturní „jiný“ v příbězích o cestování z devatenáctého století: Jak se navzájem popsaly Spojené státy a Latinská Amerika. Lewiston: Edwin Mellen, 2008. 59-97. Tisk.
  7. ^ "Život v Mexiku". digital.library.upenn.edu. Citováno 23. srpna 2020.
  8. ^ „Život v Mexiku od projektu Gutenberg“. onlinebooks.library.upenn.edu. Citováno 23. srpna 2020.
  9. ^ Lindsay, Claire (1. srpna 2006). „Postkoloniální úzkosti: Fetišování Frances Calderón de la Barca“. Ženy: Kulturní recenze. 17 (2): 171–187. doi:10.1080/09574040600795762. ISSN  0957-4042.
  10. ^ „eBooks @ Adelaide má nyní oficiálně uzavřeno | Univerzitní knihovna | University of Adelaide“. www.adelaide.edu.au. Citováno 23. srpna 2020.
  11. ^ Inglis, Frances (1843). Život v Mexiku. p. 217.
  12. ^ Meade, Teresa (2016). Historie moderní Latinské Ameriky: 1800 až po současnost. Wiley-Blackwell. p. 89. ISBN  9781118772485.

externí odkazy

Prostředky knihovny o
Frances Erskine Inglis, 1. markýza z Calderónu de la Barca
Frances Erskine Inglis, 1. markýza z Calderónu de la Barca