Canticum Canticorum (Giovanni Pierluigi da Palestrina) - Canticum Canticorum (Giovanni Pierluigi da Palestrina)

Canticum Canticorum (Píseň Šalomounova) je cyklus 29 motetů podle Giovanni Pierluigi da Palestrina. Původně s názvem Motettorum - Liber Quartus, tento renesance práce je jednou z největších sbírek Palestriny Posvátný moteta.

Práce je v latinský a na základě úryvků z knihy v Píseň písní z Starý zákon. Píseň písní je považována za alegorické znázornění vztahu Boha a věřících jako manžela a manželky. Text využívá téměř po celou dobu hlavní obraz muže a ženy, báseň naznačuje pohyb od dvoření k dovršení.^[1]

Palestrinino nastavení textu je hodnoceno 5 hlasy: SATTB (1 - 18, 29), SAATB (19 - 22, 27 - 28) a SSATB (23 - 26); a byl po revizi publikován Breitkopf a Härtel ve sbírce Palestrina Werke, sv. 4.

Dějiny

Canticum Canticorum byla napsána v roce 1584. Tato práce, stejně jako u mnoha Palestrinových děl z této doby, byla věnována papeži Řehoři XIII. Na dílo však lze pohlížet také jako na sociální prohlášení, které zpochybňuje to, jaká hudba byla v té době v kostele běžně přijímána.^[2]

Předpokládá se, že během jeho složení měl na paměti, že jiní církevní skladatelé při psaní madrigalů přišli o práci, a on, který je rovněž vinen z této chyby, bude „činit pokání“ skládáním hudby oslavující božskou lásku. Jeho ilustrace vášně v tomto díle převyšuje jakoukoli z jeho dalších posvátných děl. Prostřednictvím díla Palestrina trvá na nezávislosti hudebníků, jednak prostřednictvím jejich složení, jednak zadáním vědomí toho, co vytvořil - hudební prostředí profánních milostných písní, ale nakonec oslava božské lásky. Palestrina slavně prohlásil: „Sic enim rem ipsam postulare intelligentebam“ - což naznačuje, že si uvědomil, že vytváří něco nového, co nemusí být vhodné pro použití v kostele. Stále však označoval moteta za posvátná.^[2]

Struktura

Celé dílo tvoří dramatickou lyriku skládající se z řady jednotlivých motetů. Práce je také rozdělena do větších částí nebo epizod, odlišitelných podle režimu. Často je zpochybňováno, zda byly motety navrženy tak, aby byly provedeny jako celek nebo samostatně, i když se zdá, že se Palestrina pokusila uspořádat text podle soudržnosti a vyvrcholení - silné důkazy, že dílo má jednotný design.

Seskupením motetů v režimech vzniká pocit dramatické jednoty. Palestrina nepoužila biblické verše v původním pořadí, ale uspořádala je tak, aby dosáhly dramatického kontextu. Motety 1 až 10 jsou v režimu G Dorian. Třetí motet končí slovy „ze mě udělali strážce vinic“, zatímco motet 4 se otevírá textem „ale vlastní vinici jsem si neuchoval“. Motet 4 pak pokračuje otázkou, která je zase zodpovězena v motetu 5. Celé dílo je nastaveno tímto způsobem, jeden motet se připojuje k dalšímu - vypráví příběh, který pokračuje až do konce první epizody (motet 10) . Následující epizody pokračují se stejným dramatickým vývojem. Epizoda 2 (v G Mixolydian) končí nečekaně použitím jediného moteta v režimu Hypoaolian, jediného ve sbírce (motet 19). Poslední 2 epizody jsou v režimu E Phrygian a F Ionian.^[2]

Motety jsou ve sbírce uspořádány následovně:^[2][3]

Analýza

Práce je v pětidílné polyfonii, která byla v té době považována za nedramatickou. Někteří autoři proto zdůrazňovali, že pokud Palestrina zamýšlí, aby tato moteta byla jediným kvazi-dramatickým dílem, pak by textový obsah nebyl nastaven na pětidílnou polyfonii. Na druhou stranu, Palestrina byla hluboce zakořeněná v tradiční polyfonii a zpochybňovala hodnotu tohoto tvrzení. Samotná polyfonie přesto tvoří důležitý prvek v díle - například, v motetu XIX, Palestrina využívá polyfonii k individualizaci milence. Ptá se jeruzalémských dcer na svého milence a oni odpověděli. Polyfonie symbolizuje dav a vyjadřuje Milence jako jednotlivce.^[2]

Palestrina byl omezován hudebními praktikami své doby. Bylo běžné, že on a jeho současníci překonali tuto překážku vytvořením velmi dlouhých děl, které lze rozdělit na kratší díla, z nichž každá je jasně odlišitelná epizodickým charakterem. Jednota byla vytvořena postavením díla jako celku kolem konkrétního tématu. Žádná forma času se nehodila k ničemu tak velkému, jako dokonce prvních 10 motet, které tvoří první epizodu této práce.^[2]

Stylisticky jsou jednotlivé kusy ve skutečnosti kombinací madrigalu a moteta. Textura je pozoruhodně přísnější než ty, které se obvykle nacházejí v motetech nebo hmotách času. V celé práci je také silný a vášnivý tón, který ji odlišuje od ostatních své doby.^[2]

Poznámky