Cena Beaty Pawlak - Beata Pawlak Award
| Pamětní cena Beaty Pawlakové | |
|---|---|
| Oceněn pro | nejlepší knihy napsané v polštině zabývající se tématy náboženství, kultury a společnosti |
| Země | Polsko |
| Předložený | Nadace Stefana Batoryho |
| Poprvé oceněn | 2003 |
The Pamětní cena Beaty Pawlakové (Polština: Nagroda im. Beaty Pawlak) je každoroční polština literární cena byla založena v roce 2003 a oceněna autory publikujícími svá díla v polština jehož předmět se týká témat náboženství, kultura a civilizace. Cena byla vytvořena na počest posledního přání polského oceněného spisovatele a novináře Beata Pawlak který zemřel v 2002 bombové útoky na Bali v Indonésie.[1][2]
Vítěze ceny vybírá porota, která zahrnuje členy jako Adam Szostkiewicz, Wojciech Tochman, Olga Stanisławska, a Wojciech Jagielski.
Laureáti
- 2020: Agnieszka Pajączkowska pro Wędrowny Zakład Fotograficzny („Putovní fotografický institut“)
- 2019: Mirosław Wlekły pro Rabane! O kościele nie z tej ziemi („Raban! O církvi mimo tento svět“)
- 2018 - Ewa Wanat pro Deutsche nasz. Reportaże berlińskie („Naše Deutsche. Berlín zprávy“)
- 2017 - Krzysztof Kopczyński a Anna Sajewicz pro Dybuk. Opowieść o nieważności świata („Dybbuk: Příběh o bezvýznamnosti světa“)
- 2016 - Jarosław Mikołajewski pro Wielki przypływ[3] a Dariusz Rosiak pro Ziarno i krew. Podróż śladami bliskowschodnich chrześcijan
- 2015 - Konrad Piskała pro Suchá zem
- 2014 - Mateusz Janiszewski pro Dom nad rzeką Loes ("Dům na řece Loes") a Adam Lach pro Stigma
- 2013 - Wojciech Górecki pro Abchazja („Abcházie“)
- 2012 - Bartosz Jastrzębski a Jędrzej Morawiecki pro Krasnojarsk nula
- 2011 - Witold Szabłowski pro Zabójca z miasta moreli. Reportaże z Turcji („Vrah z meruňkového města. Reportáže z Turecka“)[4][5]
- 2010 - Marek Kęskrawiec pro Czwarty pożar Teheranu („Čtvrtý požár Teheránu“)
- 2009 - Jacek Milewski pro Dym się rozwiewa a Max Cegielski pro Oko świata. Od Konstantynopola do Stambułu ("Oko světa. Od Konstantinopole do Istanbulu")
- 2008 - Artur Domosławski pro Zbuntowana Ameryka („Vzpurná Amerika“) a Cezary Michalski pro Listy z Ameryki („Dopisy z Ameriky“)[6]
- 2007 - Mariusz Szczygieł pro Gottland[7]
- 2006 - Beata Pawlikowska pro Blondynka na Kubie. Na tropach prawdy i Ernesta Che Guevary a Paweł Smoleński pro Izrael już nie frunie
- 2005 - Joanna Bator pro Japoński wachlarz („Japonský fanoušek“)
- 2004 - Piotr Kłodkowski pro Doskonały smak orientu ("Vynikající chuť Orientu") a Andrzej Stasiuk pro Jadąc do Babadag („Cestování na Babadag“)
- 2003 - Anna Fostakowska pro Spuść oczy, płacz
Reference
- ^ „O Beatě Pawlakové“. Archivovány od originál dne 22.06.2015. Citováno 2017-11-18.
- ^ "Beata Pawlak". Citováno 2017-11-18.
- ^ „Setkání s Jarosławem Mikołajewskim“. Citováno 2017-11-18.[trvalý mrtvý odkaz ]
- ^ „Cena Beaty Pawlakové pro Witolda Szablowského“. Citováno 2017-11-18.
- ^ „Vrah z meruňkového města“. Citováno 2017-11-18.[trvalý mrtvý odkaz ]
- ^ "Artur Domosławski". Archivovány od originál dne 18.03.2017. Citováno 2017-11-18.
- ^ „Mariusz Szczygieł jako novinář roku podle tisku“. Citováno 2017-11-18.[trvalý mrtvý odkaz ]