Anita Spinelli - Anita Spinelli

Anita Spinelli
narozený
Anita Corti

(1908-01-08)8. ledna 1908
Balerna, Švýcarsko
Zemřel24. března 2010(2010-03-24) (ve věku 102)
Mendrisio, Švýcarsko
Národnostšvýcarský
Alma materBrera Academy, Milan
StylExpresionistický

Anita Spinelli (8. ledna 1908 - 24. března 2010) byl a Švýcarský umělec, malířka a zásuvka známá také pro své přístupy k grafické práci.

Život

Spinelli se narodila jako Anita Corti v Balerna, Ticino Švýcarsko v roce 1908 třetí dítě ze čtyř dětí Gemma a Gaetano Corti. Do umění byla zasvěcena poměrně brzy. Její otec, podnikatel v dělání vína, sponzoroval několik umělců. Po střední škole navštěvovala Uměleckoprůmyslovou školu v Praze Lugano a studio Guida Gonzata.[1]

Odporovala konvencím a své rodině a zaregistrovala se na Brera Academy umění v Milán, zúčastnili Aldo Carpi speciální kurzy v malování a promovala v roce 1933. Během tohoto období se ponořila do vzrušujícího uměleckého života v Miláně, cestovala do Paříže a Vídeň a navštívil Assisi, kde žila v klášter studovat Giotto je fresky. V roce 1932 se provdala za Paola Spinelliho, úředníka a statkáře, se kterým měla dvě dcery. Přestěhovali se do zámku Pignora, Novazzano v Ticinu, kde většinu svého života žila a pracovala.[2] Stala se aktivní členkou Společnosti švýcarských umělců, sochařů a architektů a zasazila se o místo na umělecké scéně, kde dominují muži. Její práce byla pozvána na XIX a XX národní výstavy umění v letech 1936 a 1941 a její práce byla poznamenána pro svůj inovativní způsob vyjadřování.[3] První samostatnou výstavu měla v roce 1938 v Lausanne.

Aby překonala regionální a kulturní izolaci, angažovala se poté Druhá světová válka do 90. let v rozšířeném cestování po EU Středomořská pánev a Evropa, Afrika, Střední Amerika a Čína s opakovanými a dlouhodobými pobyty v USA. Tyto cesty byly důležitými zdroji inspirace a ovlivnily její vnímání světla a prostoru, které jsou ústředními prvky jejího umění.[4]

Během svého pobytu v Mainz, Německo, na začátku 70. let nastoupila gravírovací techniky od umělecké školy opomíjená a díky jejímu novému přístupu se stala významnou součástí její práce.[2]

Později se Spinelli také zapojil do umělecko-vědeckých projektů iniciovaných Lausanne University oddělení neurologie s úkolem vykreslit a zobrazit neurologické poruchy, lékařská gesta a různé formy bolest díky jejímu uměleckému přístupu. Tématy byla „Ruka v neurologii“ (1987), „Dizziness and Mouvement“ (1995), „Bolest hlavy | Bolesti hlavy a tváře“ (1992) a vyústila v několik výstav a publikací. Konfrontace dvou zásadně odlišných dimenzí reality (vědecký přístup zaměřený na důkazy a umělecký a citlivý přístup, který vyvolává neviditelnost, ale zachovává tajemství) paradoxně odhalila určité doplňkovosti a schopnost umění osvětlit vědecký jevy a naopak.[5]

Svou práci pravidelně předváděla na osobních a kolektivních výstavách v institucionálních i soukromých prostorách. V roce 2002 byla na „Quadreria“ v roce 2006 vytvořena stálá expozice její práce Novazzano, Ticino. Její poslední major retrospektivní bylo organizováno Muzeem umění v Luganu v roce 2008.[2]

Anita Spinelli zemřela dne 24. března 2010 v Mendrisio o následcích nehody, ke které došlo v jejím ateliéru.[6] Pokračovala ve vytváření umění až do své smrti.

Její práce jsou zastoupeny v muzeích i institucionálních a soukromých sbírkách ve Švýcarsku a jinde.

Práce

Spinelliho médii byly hlavně olejomalby různých formátů, rytiny a smíšené techniky, ve kterých rozpracovala svou grafickou práci barvou a inkoustem. Ve velkých formátech ropy svého posledního období nasadila diptychy a triptychy.[7][8]

Spinelliho práce zkoumá individuální a společenské otázky, které charakterizovaly její dlouhý život jako herce a svědka 20. a počátku 21. století. Zdá se, že přikládala ústřední význam lidské postavě zachycené v každodenních situacích a postojích. Její práce má kořeny v realitě, každodenní realitě, kterou transformuje pomocí nápaditých zrychlení na postavy,[9] mentální postavy, aby zachytily další skrytější realitu.[10] Podle Berger „Spinelliho práci lze číst na nejméně třech úrovních analýzy: první je její vzhled, který není čistě vizuální, ale zahrnuje účast; další úroveň je úroveň sebereflexe - zaujímá postoj s humorem nebo ironií, s radostí nebo zármutkem; na třetí úrovni, zpracuje existenciální otázky.[11] Úkoly a existenční podmínky, které zahrnují samotnou podstatu lidského života, tvoří jádro jejích předmětů: naděje, radosti, ale také osamělosti, ticha, paměti, strachu, odloučení, útlaku, války a strádání.[12] Vyjadřuje vnitřní vnímání bytí. Podle Spinelliho slov:

„Je to tiché, zvědavé naslouchání: hledání podstaty objektu, zbaveného nadbytečného, ​​s tvrdou prací a bez sebeuspokojení. Učinit umění pro mě znamená být naživu mezi živými. Moje postavy jsou já. S nimi sdílím náklad dobra a zla. Nemůžeš podvádět. “[13]

Spinelli se zabývala téměř stoletím a zabývala se a analyzovala formální debaty své doby. Prozkoumala z metafyzika zveřejnit-kubistický dekonstrukce, od expresionismus na abstrakcionismus (zejména abstraktní expresionismus ) na nové formy figurace, avšak nikdy se plně nedrží žádné z těchto pozic.[2] Spíše je syntetizovala a volně je ohýbala podle svých potřeb. Spinelli vyvinul obrazový kód charakterizovaný živou chromatikou, dynamikou, širokou svobodou a komplexitou složení, určeno simultánnost a narušení perspektivní,[2] kde postava vychází z abstraktní prostorovost. Spinelliho jazyk je považován expresionistický v přírodě, ale kde vizionářský duch překrývá nebo koexistuje s tragickým prvkem.[2][10]

V posledním období její barevné světlo zřídka a metafyzický rozměr čistého světla, průhlednosti a lehkosti.[2] Její nové přístupy, smysl pro svobodu a vyjadřovací možnosti spolu s neustálým poetickým a etickým napětím poznamená její příspěvek do uměleckého světa.

Reference

  1. ^ Claudo Nembrini (2002), s. 73.
  2. ^ A b C d E F G Brazzola (2008)
  3. ^ Kornelia Imesch. Umělec na sebe ve své práci. Žena a ženskost jako teoretický model v díle Anity Spinelli, In: Cristina Brazzola (2008), s. 159.
  4. ^ Angela Regli, Cristina Donati ed. (2004), Brazzola (2008), s. 179.
  5. ^ René Berger v Caroline de Watteville vyd. L'Art et la culture au CHUV.25 ans d'activité pionnière, Lausanne, 2009, s. 60–64. (francouzsky) ISBN  978-2-8399-0491-9
  6. ^ Addio ad Anita Spinelli Archivováno 4. března 2016 v Wayback Machine, Corriere del Ticino 25. března 2010 (v italštině)
  7. ^ Kornelia Imesch In: Brazzola (2008), str. 163
  8. ^ Walter Schönenberger in: Angela Regli, Maria Cristina Donati (2004), s. 7.
  9. ^ Flaminio Gualdoni in: Cristina Brazzola (2008), s. 153.
  10. ^ A b Walter Schönenberger v: Maria Cristina Donati (2008), s. 8.
  11. ^ René Berger In: Regli Angela (1988), s. 21.
  12. ^ Kornelia Imesch In: Brazzola (2008), str. 161.
  13. ^ Franco Regli In: Claudio Nembrini, Angela Regli ed. Anita Spinelli - la quadreria e altre opere. 2002, s. 38.

Další čtení

Monografie

  • Cristina Brazzola vyd.Anita Spinelli. Villa Ciani, Museo d'Arte, Lugano, 2008 (v italštině a angličtině) ISBN  978-88-7777-083-7
  • Maria Cristina Donati vyd.Anita Spinelli - v kolíně. Novazzano, 2008 (v italštině) swissbib
  • Angela Regli a kol.Anita Spinelli: otevření 1990–2004. Balerna, 2004 (v italštině) swissbib
  • Claudio Nembrini, Angela Regli ed.Anita Spinelli. La quadreria e altre opere. Lomazzo: Tecnografica, 2002 swissbib
  • René Berger. Anita Spinelli. Les podepisuje revisités. 1996 (ve francouzštině) swissbib
  • Angela Regli vyd.Anita Spinelli. Scritti di Carlo Bertelli, Adriano Soldini, Losone: Poncioni, 1988 (v italštině, francouzštině a angličtině)swissbib
  • Adriano Soldini a René Berger.Anita Spinelli. Chiasso, 1980 (v italštině) swissbib

Knižní ilustrace

Filmografie a vysílání

  • Matteo Bellinelli. Il secolo di Anita. Dokumentární film (49'46 ''). Televisione della Svizzera Italiana (TSI), Lugano-Comano, 23. března 2008
  • Valeria Bruni.Anita Spinelli. Televisione della Svizzera Italiana (TSI), Lugano-Comano, 17. ledna 2008
  • Graziano Terrani.Anita Spinelli. Televisione della Svizzera italiana (TSI), Il Quotidiano, Lugano-Comano, 28. listopadu 1998
  • Graziano Terrani:Dipingere e vivere. Televisione della Svizzera italiana (TSI), Lugano-Comano, 27. dubna 1988
  • Incontro con la pittrice Anita Spinelli. Cura di Claudio Nembrini. Radio della Svizzera italiana (RSI), Rete 2, Filo Diretto, Lugano-Comano, 20. prosince 1998
  • Anita Spinelli: il filo incandescente della vita. Cura di Claudio Nembrini, con la partecipazione di Walter Schönenberger, Mario De Micheli e Anita Spinelli. Radio della Svizzera italiana (RSI), Rete 2, Il mondo delle immagini, Lugano-Comano, 17. prosince 1990
  • Eros Bellinelli.Mostra di Anita Spinelli sala Diego Chiesa Chiasso. Radio della Svizzera italiana (RSI), Lugano-Comano, dicembre 1980
  • P. Jelmorini.Anita Spinelli. Agenda culturale, 15. března 1978
  • Eros Bellinelli.Anita Spinelli Corti, pittrice. Radio della Svizzera italiana (RSI), Lugano-Comano, 6. ledna 1955
  • Piero Bianconi.Anita Spinelli o della vocazione. Radio della Svizzera Italiana (RSI), Lugano-Comano, 1951
  • V. Cavalleris.Les lettres et les arts en Suisse italienne. Femmes écrivains et artistes du Tessin. Radio de Suisse Romande (RSR), Lausanne, 25. února 1939

Referenční knihy

  • Biografisches Lexikon der Schweizer Kunst. Dictionnaire biographique de l'art suisse. Dizionario biografico dell'arte svizzera. Hrsg .: Schweizerisches Institut für Kunstwissenschaft, Zürich und Lausanne; Leitung: Karl Jost. Zürich: Neue Zürcher Zeitung, 1998, 2 BDE. (v němčině, francouzštině a italštině)
  • Künstlerverzeichnis der Schweiz. Unter Einschluss des Fürstentums Liechtenstein. Répertoire des artistes suisses, la Principauté du Liechtenstein incluse. Dizionario degli artisti svizzeri, incluso il Principato di Liechtenstein. 1980–1990. Hrsg .: Schweizerisches Institut für Kunstwissenschaft, Zürich und Lausanne; Leitung: Karl Jost. Frauenfeld: Huber, 1991. (v němčině, francouzštině a italštině)
  • Lexikon der zeitgenössischen Schweizer Künstler. Dictionnaire des artistes suisses contemporains. Catalogo degli artisti svizzeri contemporanei. Hrsg .: Schweizerisches Institut für Kunstwissenschaft, Zürich und Lausanne; Leitung: Hans-Jörg Heusser. Frauenfeld: Huber, 1981. (v němčině, francouzštině a italštině)
  • Künstlerlexikon der Schweiz. XX. Jahrhundert, Hrsg .: Verein zur Herausgabe des schweizerischen Künstler-Lexikons; Redakce: Eduard Plüss. Hans Christoph von Tavel, Frauenfeld: Huber, 1958–1967, 2 BDE. (v němčině, francouzštině a italštině)

externí odkazy

  • SIKART Švýcarský institut pro výzkum umění
  • swissbib metakatalog Švýcarských univerzitních knihoven a Švýcarské národní knihovny