Alexander Tumansky - Alexander Tumansky - Wikipedia

Erb Ruská šlechta Tumansky

Tumanskij, Aleksandr Grigorevič (Rusky: Туманский, Александр Григорьевич) (1861–1920) byl orientalista, vojenský tlumočník, a Generálmajor z Imperial ruská armáda, patřící starověkému Ukrajinci aristokratický rodina pocházející z Litevské velkovévodství.

Životopis

Aleksandr Grigorevič Tumanskij (Toumanskij) (Tumanskij) se narodil 23. září 1861. V letech 1888–1891 Tumanskij, tehdejší důstojník ruské císařské armády, získal orientální vzdělání na důstojnických kurzech Orientální jazyky pořádané ruským ministerstvem zahraničních věcí. Studoval arabština, turečtina a Peršan; mluvil jedenácti jazyky.

V letech 1891–1895 byl Tumanskij umístěn ve Střední Asii. V roce 1894 byl odpovědný za navázání komunikace s Persie. V letech 1900 až 1905 působil jako Rus vicekonzul v dodávka, krocan. V letech 1908 až 1909 mu bylo nařízeno, aby znovu zahájil diplomatické povinnosti v Persii. V roce 1911 byl jmenován vedoucím důstojnické přípravné školy pro orientální jazyk v Tiflis (Tbilisi ), který fungoval pod Hlavní sídlo kavkazského vojenského velení.

V březnu 1917 odešel Tumanskij z vojenské služby v hodnosti generálmajora.[1] Po roce opustil Rusko Říjnová revoluce v roce 1917 a zemřel v Konstantinopol (Istanbul ) dne 1. prosince 1920.[2]

Vědecká činnost

Tumansky je jedním z prvních ruských učenců, kteří vyšetřovali Bábí hnutí v Persii v polovině 19. století a první stoupenci Baháʼí Faith na východě.[3][4][5][6] Spřátelil se s Baháʼí Ašchabat kde Mirza Abu'l-Faḍl napsal pro něj Risáliy-i Iskandaríyyh, shrnutí života zakladatel bahájské víry.[7] V roce 1899 objevil Kitáb-i-Aqdas podle Baháʼu'lláh a přeložil to do ruština. Nyní Kitáb-i-Aqdas je obecně známo, ale v té době to byl epochální objev.[8] Během výzkumu bábího hnutí Tumansky odpovídal NAPŘ. Browne[9] skrz Barona Victor Romanovich Rosen.

Dalším z jeho objevů bylo ztracené dílo Ulugh-Beg, starověký rukopis s názvem „Olus-e-Arbaʻa“, jehož část „Hudud ul-ʻalam“, vyšel v roce 1930[10] a v roce 1937.[11]

Jako voják napsal knihu s názvem Vojenské umění starověkých Arabů v roce 1897.[12]

Názory a vzpomínky na A. G. Tumanského

Ruský orientalista I. U. Krachkovskij (1883–1951) napsal, že Tumanskij byl jedním z mála orientalistů svým povoláním, ale nikoli profesí.[13]

Bibliografie

1. Ruský státní archiv literatury a umění, případ 777, dos'e 87, listy 7, 82. Úplný servisní záznam plukovníka A. G. Tumanského v březnu 1917, Ruský státní vojensko-historický archiv, fond 409, opis '1, případ 148-610 (rok 1917)

Vybraná díla

1. И.Ю. Крачковский, "А.Г. Туманский" [некролог], 'Новый Восток', блокнот 1, Москва и Петроград, 1922, стр. 112.

2. „Худуд аль-алам“: рукописи Туманского, введение и содержание В.В. Бартольда, Ленинград, 1930 (факсимиле. Издание).

3. Hudüd al-ʻĀlam: 'The Regions of the World', A Persian Geography 372 A.H. - 982 A.D., ed. a tr. V. Minorsky, Londýn, 1937.

4. Н.А. Кузнецова К истории изучения Бабизма и Бахаизма в России, Иранский сборник 6, Москва, 1963 г., стр. 90–91

5. Hudüd al-ʻĀlam: 'The Regions of the World', A Persian Geography 372 A.H. - 982 A.D., 2. vyd. pref. V.V.Barthold, vyd. C.E. Bosworth, Londýn, 1970.

6. Идем (Рай), Иран в период революции XIX века, 1983 г., стр. 199–231.

7. Дж. Дорри, „Proceedings of a Seminar on Nabil-i-Aʻzam-i-Zarandi“ Wienacht, Švýcarsko, 1996, s. 125–50.

8. Абу'ль-хази Бахадор Хан, Родословная Туркмен (Генеалогическое древо туркменского народа), перево Туманского, Ашхабад, 1897 г.

9. М.К. Басханов, "Русские военные востоковеды до 1917 года: библиографический словарь", Москва, 2005, стр. 242–243.

Viz také

Poznámky

  1. ^ М.К. Басханов, "Русские военные востоковеды до 1917 года: библиографический словарь", Москва, 2005, ISBN  5-02-018435-7 стр. 242–243.
  2. ^ „Худуд аль-алам“: рукописи Туманского, введение и содержание В.В. Бартольда, Ленинград, 1930 (факсимиле. Издание).
  3. ^ Hudüd al-'Ālam: 'The Regions of the World, ʼ A Persian Geography 372 A.H. - 982 A.D., ed. a tr. V. Minorsky, Londýn, 1937.
  4. ^ „Последнее слово Бахауллы - книга завета 'Китаб-и-Ахд'“, ЗВОИРАО N7, 1892, стр. 193-203.
  5. ^ „К вопросу об авторах истории Бабидов, известной под именем 'Тарих-и-Манукчи или Тарих-и-Джаси', З
  6. ^ „По поводу 'Китаб - Коркут'“ (рассказ о 'Китаб - Коркут') ЗВОИРАО 9, 1896, стр. 269 ​​- 273.
  7. ^ Mírzá Gulpáygání, Abu'l-Faḍl; Přeložil Juan Ricardo Cole (1985). Dopisy a eseje, 1886–1913. Kalimat Press. str. xii. ISBN  9780933770362.
  8. ^ „Китаб-и-Агдас“. „Священнейшая книга“ современных Бабидов, текст, перевод, введение и содержание А.Г. Туманского, С.-Петербург, 1899 (Записки Императорской Академии Наук, 8-ая Серия, Историко-филолиг,
  9. ^ „Tarikh-i-Jadid“ nebo „Nová historie Mirzy“ Ali Muhammad Bab, Mirza Huseyn z Hamadanu, přeloženo z perštiny s úvodem, ilustracemi a dodatky Edwarda G. Browna, str. Xxxv
  10. ^ „Худуд аль-алам“: рукописи Туманского, введение и содержание В.В. Бартольда, Ленинград, 1930 (факсимиле. Издание)
  11. ^ Hudüd al-ʻĀlam: 'The Regions of the World', A Persian Geography 372 A.H. - 982 A.D., ed. a tr. V. Minorsky, Londýn, 1937
  12. ^ „Военное искусство древних арабов“, Ашхабад, 1897.
  13. ^ И.Ю. Крачковский, "А.Г. Туманский" [некролог], 'Новый Восток', блокнот 1, Москва и Петроград, 1922, стр. 112.

Reference