Jakov Knyazhnin - Yakov Knyazhnin

Jakov Knyazhnin

Jakov Borisovič Knyazhnin (ruština: Яков Бори́сович Княжни́н, 3. listopadu 1742 nebo 1740, Pskov - 1. ledna 1791, Petrohrad ) byl Rusko je nejtragičtější autor za vlády Kateřina Veliká. Knyazhninovi současníci ho oslavovali jako skutečného nástupce svého tchána Alexander Sumarokov, ale potomstvo, slovy Vladimir Nabokov, inklinoval k pohledu na jeho tragédie a komedie jako „trapně napodobené z více či méně bezcenných francouzských modelů“.[1]

Životopis

Knyazhnin se narodil v rodině viceguvernéra Pskov. Od roku 1750 studoval na gymnáziu v Akademie v Petrohrad. V roce 1755 byl kadetem soudní rady; a v roce 1757 překladatel na stavebním úřadu. V roce 1762 byl ve vojenské službě jako tajemník Kirill Razumovský.

V roce 1770 se oženil Ekaterina Aleksandrovna Sumarokov. Pár měl jednu z nejdůležitějších literární salony v Rusku.[2]

V roce 1773 byl odsouzen k trestu smrti za utrácení 6 000 rublů fiskálních peněz, avšak trest byl snížen: byl zbaven hodnosti důstojníka a jeho šlechta. V roce 1777 získal odpuštění císařovny Kateřina II a získal zpět svou šlechtu a důstojnickou hodnost. Byl zaměstnán u Ivan Betskoy jako jeho sekretářka. Brzy odešel do rezignace. Učil Ruská literatura na vojenské škole. Byl členem Ruská akademie z roku 1783.

Syn Knyazhnina v biografické eseji o tomto otci napsal, že zemřel na „katarální horečku“. To se zdá být přesnější než jiná verze šířená pomocí Puškin, který tvrdí, že Knyazhnin zemřel mučením z rukou tajné policie.

Dědictví

Knyazhninův současný úspěch spočíval převážně na jeho vtipných komediích Braggart (1786) a Kliky (1790). Ten druhý se točí kolem tématu zvýhodňování, neočekávaně rychlého vzestupu hodnosti, který byl v Catherine za vlády aktuální a považovaný za nemorální.[3]

Napsal také šest komické opery opery a osm tragédie, který jako D.S.Mirsky řečeno, „dýchejte téměř revolučního ducha politického přemýšlení“.[4] Téměř vše, co napsal, bylo okamžitě vydáno dekretem Kateřiny Veliké. Většina z jeho her a oper byla uvedena v Ermitáž divadlo v Petrohrad.

Mezi jeho další díla patří básně a překlady včetně děl Voltaire a Corneille. Při psaní svých her a operních libret si Knyaznin často vypůjčil nějaké nápady od Voltaira, Metastasio, Molière a Carlo Goldoni jejich vývoj a uvedení do různých souvislostí. Tyto modely tak extenzivně napodoboval Alexander Puškin později označovaný jako „dlužník Knyazhnin“ (nebo „derivát Knyazhnin“ - «переимчивый Княжнин», viz podrobnosti ).

Knyazhninova poslední tragédie, Vadim z Novgorodu (1789), byl inspirován léčením Kateřiny II Vadim vzpoura proti Rurik ve své vlastní hře Z Ryurikova života. Knyazhnin, který s ní sporil, líčil Vadima jako bojovníka za starodávné svobody Novgorodu, který se musí bodnout tváří v tvář triumfálnímu autoritářství. Když byla hra posmrtně vydána v roce 1793, císařovna ji zakázala jako „literární vzpouru“. Na pozadí francouzská revoluce bylo rozhodnuto vypálit všechny kopie. Vadim z Novgorodu nebyl nikdy představen a v Rusku byl přetištěn až v roce 1914.

Dramatická díla

Citace

Волшебный край! там в стары годы,
Сатиры смелый властелин,
Блистал Фонвизин, друг свободы,
И переимчивый Княжнин;

Očarovaná země! Tam jako lampion
Ten král satirické scény,
Fonvizin zazářil, vítěz svobody,
A derivát Knyazhnín.

—Alexander Puškin,
Eugene Onegin (Kapitola I, XVIII)		—Přeložil Charles H. Johnston

Bibliografie

  • Knyazhnin, Y. Sbitenscik. Il venditore di sbiten. Testo originale russo a fronte, a c. di Nicoletta Cabassi e Kumusch Imanalieva. Mantova: Universitas Studiorum, 2013, ISBN  978-88-97683-21-6
  • Fomin, Yevstigney Ipat'yevich podle Richard Taruskin, v „The New Grove Dictionary of Opera“, vyd. Stanley Sadie (Londýn, 1992) ISBN  0-333-73432-7

Reference

  1. ^ Eugene Onegin: Román ve verši: Komentář. Princeton University Press, 1991. ISBN  0-691-01904-5. Stránka 82.
  2. ^ Ledkovskai︠a︡-Astman, Marina; Rosenthal, Charlotte; Zirin, Mary Fleming (1994). Slovník ruských spisovatelek. str. 298–99. ISBN  0313262659.
  3. ^ Robert Leach, Victor Borovsky. Dějiny ruského divadla. Cambridge University Press, 1999. ISBN  0-521-43220-0. Strana 70.
  4. ^ D.S.Mirsky. Dějiny ruské literatury. Northwestern University Press, 1999. ISBN  0-8101-1679-0. Stránka 54.

externí odkazy