Václav Levý - Václav Levý

Václav Levý by Jan Vilímek

Václav Levý (14. září 1820, Nebřeziny, blízko Plasy[1] - 30. dubna 1870, Praha ), také známý jako Wenzel Lewy, byl a čeština sochař; považován za jednoho z průkopníků moderního stylu ve městě jeho zemi.

Životopis

Byl synem ševce. Když mu byly dva roky, rodina se přestěhovala do Kožlany, kde zůstali. Ukázal časnou schopnost řezbářství a vytvořil několik postav Panny Marie a krucifixy. Jeho rodiče však nebyli sympatičtí a snažili se ho učit u tesaře. Na popud místního farář, byl poslán pryč na vzdělání, nejprve do jistého opatství v Plzeň, pak do Augustinián klášter v Lnáře, kde se stal kuchařem, později absolvoval krátkou učňovskou školu v Drážďany.[2]

Po návratu z Drážďan se seznámil se šancí Antonín Veith [cs ], statkář, který byl také mecenášem umění, a vstoupil do služby kuchaře na svém panství v roce Liběchov vesnice poblíž Mělník v roce 1844.[2] Jeho sochařský talent si brzy všimlo mnoho Veithových hostů a na radu malíře Josef Matěj Navrátil, byl poslán do Prahy ke studiu u sochaře Františka Xavera Linna (1802–1848). Levý však dospěl k závěru, že Linn je průměrný sochař, který ho nemá čím naučit, a tak se vrátil do Liběchova.[2]

Adam a Eva (1849)

Bylo to tam, v roce 1845, na návrh Veithova knihovníka, augustiniánského profesora z Brno pojmenovaný František Klácel, že Levý začal vytvářet úlevy na skalním masivu v zalesněném kopci nedaleko Liběchova, nyní známém jako „Jeskyně Klácelka. “Levý se pravděpodobně inspiroval sochami z Klácelovy básně Ferina Lišák (bajka o lišce). Pozornost přitahovaná těmito úlevami povzbudila Veitha, aby ho poslal Mnichov pro studium s Ludwig Schwanthaler, kde se učil Akademický styl. Právě zde vytvořil jedno ze svých nejznámějších děl Adam a Eva v roce 1849. Poté se vrátil ke Klácelce a přidal motivy z České dějiny, jakož i práce na nových výzdobách zámecké kaple.[3]

Kariéra v Římě, Vídni a zpět do Prahy

Veith upadl do finančních potíží a náhle zemřel v roce 1853, ale Levý dokázal přežít jako sochař na volné noze a brzy dostal provizi z Nemocnice sester milosrdenství poblíž Petřín v Praze. Nakonec se však rozhodl, že nemůže soutěžit na místním sochařském trhu (kterému dominovali bratři) Josef a Emanuel Max ), tak se přihlásil a obdržel stipendium ke studiu v Řím.[2] To se ukázalo jako jeho nejplodnější období a jeho kontakty tam vedly k několika velkým zakázkám v roce Vídeň.

Ďáblovy hlavy, gigantické sochy v pískovec skály poblíž Klácelky, mimo obec Želízy[4]
Kristus s Marií a Martou, a mramor reliéf (1858)

Kvůli zdravotním problémům (považovaným za onemocnění jater) se v roce 1867 vrátil do Čech. Dostal smlouvy na výzdobu tympanon na Kostel svatých Cyrila a Metoděje a sochařské ozdoby pro Katedrála svatého Víta,[2] ale jeho zhoršující se zdravotní stav postupně snižoval jeho schopnost pracovat a začal se spoléhat na svého nejlepšího studenta, Josef Václav Myslbek, kterého potkal ve Vídni.[5]Zemřel na svou nemoc v roce 1870 a byl pohřben v Vyšehradský hřbitov.

Funguje

(neúplný seznam)

Reference

  1. ^ Registrační záznam narození a křtu
  2. ^ A b C d E Prostor-Architektura, interiér, design: Stručná biografie
  3. ^ Jiří Šimek, Zdeněk Rydygr, Bernard Kirschner. Zákupy a okolí na starých pohlednicích (Zákupy a okolí na starých pohlednicích). Petr Prášil, 2010. ISBN  978-80-86914-01-5
  4. ^ Černá, Annette. "Ďáblovy hlavy". Atlas obscura. Citováno 21. srpna 2014.
  5. ^ Václav Štech. Josef V. Myslbek. Praha, Jan Štenc, 1922.

Další čtení

  • Český Rozhlas: Podrobný životopis Josefa Veselého s ilustracemi. (online) [1]
  • Emanuel Poche (František Muzika, Josef Träger, redakce): Václav Levý. Sv. 55, Mánes Union of Fine Arts, Praha 1943.
  • Josef Říman a kol .: Malá československá encyklopedie Část 3 (I – L). Academia, Praha 1986, str. 878.
  • Nová encyklopedie českého výtvarného umění (Nová encyklopedie českého výtvarného umění), vyd. autor: Anděla Horová, první část (A-N). Praha, Academia 1999, s. 446

externí odkazy