Farář - Parson
A farář je duchovní odpovědný za malou oblast, obvykle farnost. Termín byl dříve používán v anglikánské církvi a vzácněji v jiných protestantských církvích. Už to není formální termín označující konkrétní postavení v anglikánské církvi, ale má určité pokračující historické a hovorové použití. V pre-Reformace kostel, farář byl knězem nezávislého farní kostel, tj. farní kostel, který není pod kontrolou větší církevní nebo klášterní organizace. Termín je podobný rektor a je na rozdíl od a vikář, klerik jehož příjmy je obvykle, alespoň částečně, přivlastněna větší organizací. Dnes se tento termín běžně používá pro některé farní duchovenstvo v jiných než římskokatolických církvích, zejména v anglikánský tradice, ve které je farář Držitel úřadu a farní beneficium: farnost kněz nebo a rektor; v tomto smyslu lze faráře srovnávat s vikářem. Nadpis farář lze použít na duchovenstvo z určitých jiných protestantských denominací. Farář je často umístěn v kostele vlastněném domě známém jako fara.[1]
Anglikanismus
William Blackstone je Komentář k anglickým zákonům říká, že a farář je farář s nejvyšším zákonným právem na farní majetek:
- A farář, persona ecclesiaeje ten, kdo má všechna práva farního kostela. Říká se mu farář, persona, protože jeho osoba představuje církev, která je neviditelným tělem; a je sám v sobě právnickou osobou s cílem chránit a bránit práva církve (kterou osobně zastupuje) věčnou posloupností. Někdy je nazýván rektorem nebo guvernérem církve: ale označení farář (i když to může být znehodnoceno známým, klaunským a nevybíravým používáním) je nejlegálnějším, nejpřínosnějším a nejčestnějším titulem, jakým je farnost. kněz si může užít; protože takový, (Sir Edward Coke pozoruje) a pouze on, říká se vicem seu personam ecclesiae gerere („vykonávat činnost církve osobně“)
- - Bl. Comm. I.11.V, s. * 372
Zákonně jsou faráři odděleně dáni duchovní a dočasnou jurisdikcí (jsou ustanoveni a uvedeni do služby). Duchovní odpovědnost se nazývá léčení duší, a ten, kdo drží takový lék, je kaplan, který dostal také farní asistenti nebo pomocní faráři. Nadpis farář, však odkazuje na časovou jurisdikci nad církvemi a půda. Podle toho, jak desátky byly rozděleny, farář může být rektor nebo a vikář. Farář, který nedostával desátky, byl legálně a věčný kaplan (aby se odlišil od pomocných kurátorů).[Citace je zapotřebí ]
Historicky však mnoho věční kurátoři, protože byli technicky faráři (mají časovou jurisdikci), raději používali tento druhý titul. To vedlo k termínu farář mít tři smysly. Mohlo by se jednat o jakéhokoli duchovního, který měl na starosti farní kostel (rektory, vikáře nebo věčné kurátory) bez rozdílu; mohlo by se při skutečném použití jednoduše odkazovat na věčné kurátory, nebo by se to mohlo pomocí populárního použití odkazovat na kteréhokoli člena duchovenstva, dokonce i na pomocného kurátora. Zákon o parlamentu z roku 1868 změnil způsob placení farního duchovenstva a umožnil, aby se věční faráři nazývali vikáři. To vedlo k rychlému opuštění titulu farář ve prospěch vikář, do té míry, že nyní, jako dříve pro faráře, termín vikář je často používán pro každého duchovního anglikánské církve.[Citace je zapotřebí ]
Irsko
v Ulster, na počátku 17. století, každý farní měl vikář a farář místo a cobb a erenagh. Vikář, stejně jako hřeben, byl vždy v rozkazu. Řekl mši („slouží léku“) a obdržel část desátků. Farář měl stejně jako erenagh velkou část desátků, udržoval kostel a poskytoval pohostinství. Jelikož nebyl obvykle v duchovních řádech, jeho povinnosti byly hlavně časové.
Rozdíly v dělení desátků mezi různými diecézami však byly v roce 2004 Tyrone. V Diecéze Clogher, vikář a farář sdíleli desátky rovným dílem; v Diecéze Derry, církevní příjmy pocházely z desátků i z pronájmu církevních pozemků („dočasnosti“). Vikář i farář dostali po třetině desátků a každoročně vzdali hold biskupovi. Na místech, kde nebyl farář, erenagh nadále přijímal dvě třetiny naturální příjem z církevních pozemků a po uhrazení údržby doručil zůstatek biskupovi v hotovosti jako roční nájem. Na jiných místech si farář, farář a erenagh rovnoměrně rozdělili náklady na opravy kostela. V Diecéze Armagh farář dostal dvě třetiny desátků a farář jednu třetinu. Arcibiskup a erenagh nevlastnili žádnou jejich část, protože dostávali celý příjem z termonských zemí.
