Turecké pracovní právo - Turkish labour law

Turecké pracovní právo poskytuje zaměstnancům řadu ochranných opatření, která se řídí zákoníkem práce, odborovým právem a ústavou.

Odbory

Odbory jsou v Turecku legální a jsou přítomny od roku 1947. Ústava Turecka potvrzuje právo pracovníků zakládat odbory „bez získání povolení“ a „vlastnit právo stát se členem odborů a svobodně vystoupit z členství“ (článek 51). Články 53 a 54 potvrzují právo pracovníků zapojit se kolektivní vyjednávání a do stávkovat, resp. Turecké odbory však čelí určitým omezením. Odborový svaz musí představovat nejméně 10% tureckých zaměstnanců, aby mohli být uznáni jako vyjednávací agent, a pracovníci v odvětví školství, obrany státu, hygieny a veřejných služeb mají zakázáno stávkovat.[1]

Podmínky zaměstnání

Zákon o práci z roku 2003 stanoví 45hodinový pracovní týden, a pokud nebude dohodnuto jinak, bude pracovní doba rozdělena rovným dílem mezi odpracované dny. U písemné smlouvy lze práci rozdělit nerovnoměrně mezi pracovní dny, nesmí však překročit 11 hodin za jediný den. Jakákoli práce přesahující 45 hodin v jednom týdnu se považuje za práci přesčas, která je kompenzována zvýšením hodinové sazby platu pracovníků o 50%. Celkový počet odpracovaných hodin přesčas nesmí překročit 270 hodin ročně. V Turecku neexistují žádné standardní pracovní týdny ani předpisy pro konkrétní pracovní dobu; zaměstnavatelé mohou sjednat počet dní a rozhodnout o konkrétních odpracovaných hodinách v rámci zákonných limitů pracovní doby za týden. Pracovní zákon zakazuje diskriminaci na základě pohlaví, náboženství nebo politické příslušnosti a nařizuje, aby zaměstnanci byli ukončováni pouze s „platnou příčinou“. Ti, kdo byli propuštěni bez toho, co je považováno za platný důvod, mají nárok na odškodnění prostřednictvím odškodné a „výplata výplaty“ za neposkytnutí přiměřené výpovědi zaměstnavateli zaměstnanci. Zákon také stanoví, že jakákoli ujednání o zaměstnání trvající alespoň jeden rok musí být vyjádřena v písemné smlouvě mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem.[2][3][4]

Zaměstnanci na plný úvazek, kteří odpracovali minimálně jeden rok, mají nárok na 14 pracovních dnů placené dovolené ročně. To se zvyšuje na 20 pracovních dnů po 5 letech a 26 pracovních dnů po 15 letech. Kromě toho existuje osm placených prázdnin ročně (šest státních svátků a dvě období náboženských svátků).[4]Turecké dětské pracovní právo stanoví minimální věk pro zaměstnání na částečný úvazek na 13 let za podmínky, že se nejedná o těžkou fyzickou práci a nadále chodí do školy, a minimální věk pro zaměstnání na plný úvazek na 15 let. dětská práce není neobvyklá[5], zejména mezi chudými rodinami a ve venkovských oblastech.[1]

Mezinárodní spolupráce

Turecko je členem Mezinárodní organizace práce a signatář Úmluva o svobodě sdružování a ochraně práva organizovat se a Úmluva o právu organizovat se a kolektivně vyjednávat, 1949.

Viz také

Reference

  1. ^ A b https://www.justlanded.com/english/Turkey/Turkey-Guide/Jobs/Working-in-Turkey
  2. ^ „Fisher Phillips: Fisher Phillips Turkey pokračuje v reformě pracovního a pracovního práva“.
  3. ^ „Rovnováha mezi pracovním a soukromým životem“.
  4. ^ A b „Podmínky zaměstnání - investice v Turecku“.
  5. ^ "Nemám sny - dětství ztraceno. Žadatelé o azyl syrských dětí pracující v tureckých továrnách".