Úmluva o právu organizovat se a kolektivně vyjednávat, 1949 - Right to Organise and Collective Bargaining Convention, 1949

The Právo na organizaci a kolektivní vyjednávání (1949) Č. 98 je Mezinárodní organizace práce Konvence. Je to jeden z osmi Základní úmluvy MOP.^[3]

Jeho protějšek na obecném principu Svoboda sdružování je Úmluva o svobodě sdružování a ochraně práva organizovat se (1949) č. 87.

Obsah

Preambule Úmluvy 98 bere na vědomí její přijetí 1. července 1949. Poté se Úmluva zaprvé vztahuje na práva členů odborů organizovat se samostatně, bez zásahů zaměstnavatelů v článcích 1 až 3. Zadruhé, články 4 až 6 vyžadují pozitivní vytvoření práv k kolektivní vyjednávání, a že zákony každého členského státu to podporují.

Práva na organizaci

Článek 1 stanoví, že pracovníci musí být chráněni proti diskriminace pro vstup do odborů, zejména podmínky, aby se zaměstnavatelé nepřipojili a unie, propuštění nebo jakákoli jiná újma z důvodu členství v odborech nebo zapojení do činností odborů. Článek 2 požaduje, aby jak zaměstnanci, tak organizace zaměstnavatelů (tj. Odbory a obchodní konfederace) nebyly zasahovány do jejich vlastního usazení, fungování nebo správy. Článek 2 odst. 2 zakazuje zejména to, aby v odborech dominovaly zaměstnavatele „finančními nebo jinými prostředky“ (jako například financování odborů od zaměstnavatele nebo zaměstnavatel ovlivňující, kdo jsou úředníci). Článek 3 vyžaduje, aby každý člen MOP provedl články 1 a 2 prostřednictvím vhodných mechanismů, jako je vládní hlídací pes.

Článek 1

1. Pracovníci požívají odpovídající ochranu před činy proti odborové diskriminaci, pokud jde o jejich zaměstnání.

2. Tato ochrana se použije konkrétněji ve vztahu k činům počítaným k -

a) podmiňují zaměstnávání pracovníka tím, že se nesmí stát členem odborového svazu nebo se ho vzdá obchodní unie členství;

b) způsobit propuštění nebo jinou újmu pracovníka z důvodu členství v odborech nebo z důvodu účasti na činnostech odborů mimo pracovní dobu nebo se souhlasem zaměstnavatele v pracovní době.

Článek 2

1. Organizace zaměstnanců a zaměstnavatelů požívají přiměřenou ochranu proti jakémukoli rušení navzájem nebo navzájem agenty nebo členy do jejich zřízení, fungování nebo správy.

2. Zejména akty, které mají za cíl podpořit zakládání organizací zaměstnanců pod nadvládou zaměstnavatelů nebo organizací zaměstnavatelů nebo podporovat organizace zaměstnanců finančními nebo jinými prostředky s cílem získat tyto organizace pod kontrolou Zaměstnavatelé nebo organizace zaměstnavatelů se považují za zásahy ve smyslu tohoto článku.

Článek 3

V případě potřeby se zřídí strojní zařízení odpovídající vnitrostátním podmínkám za účelem zajištění dodržování práva organizovat se, jak je definováno v předchozích článcích.

Práva na kolektivní vyjednávání

Článek 4 pokračuje kolektivní vyjednávání. Vyžaduje, aby zákon podporoval „plný rozvoj a využití mechanismů pro dobrovolné vyjednávání“ mezi organizacemi zaměstnanců a skupinami zaměstnavatelů k regulaci zaměstnávání „prostřednictvím kolektivních smluv“. Článek 5 stanoví, že vnitrostátní právo může stanovit různé zákony pro policii a ozbrojené síly a Úmluva neovlivňuje zákony, které existovaly, když Úmluvu ratifikoval některý člen MOP. Článek 6 dále stanoví výjimku pro „postavení státních zaměstnanců vykonávajících správu státu“.

Článek 4

V případě potřeby se přijmou opatření odpovídající vnitrostátním podmínkám, aby se podpořil a podpořil plný rozvoj a využívání mechanismů pro dobrovolné vyjednávání mezi zaměstnavateli nebo organizacemi zaměstnavatelů a organizacemi zaměstnanců s cílem regulovat podmínky zaměstnávání prostřednictvím kolektivních smluv.

Článek 5

1. Rozsah, v jakém se záruky stanovené v této úmluvě vztahují na ozbrojené síly a policii, stanoví vnitrostátní právní předpisy.

2. V souladu se zásadou stanovenou v čl. 19 odst. 8 Ústavy Mezinárodní organizace práce se má za to, že ratifikace této úmluvy kterýmkoli členem neovlivní žádné stávající zákony, nálezy, zvyky nebo dohody, na jejichž základě příslušníci ozbrojených sil nebo policie požívají jakéhokoli práva zaručeného touto úmluvou.

Článek 6

Tato úmluva se nezabývá postavením státních zaměstnanců vykonávajících správu státu, ani ji nelze vykládat tak, že jakýmkoli způsobem poškozuje jejich práva nebo postavení.

Správní ustanovení

Článek 7 říká, že ratifikace by měly být sděleny generálnímu řediteli MOP. Článek 8 říká, že Úmluva je závazná pouze pro ty, kdo ji ratifikovali, ačkoli Deklarace z roku 1998 znamená, že to již není tak úplně pravda: Úmluva je závazná jako skutečnost členství v MOP. Články 9 a 10 pojednávají o konkrétních územích, na nichž lze úmluvu použít nebo upravit. Článek 11 se týká vypovězení Úmluvy, i když opět z důvodu Deklarace z roku 1998 již není možné, aby člen MOP tvrdil, že nejsou Úmluvou vázáni: jedná se o základní zásadu mezinárodního práva. Článek 12 stanoví, že generální ředitel informuje všechny členy o tom, které země přistoupily k úmluvám. Článek 13 stanoví, že toto bude sděleno OSN. Článek 14 stanoví, že Řídící orgán MOP vypracuje zprávy o fungování Úmluvy. Článek 15 se zabývá revizemi úmluvy (k žádným dosud nedošlo) a článek 16 stanoví, že anglická a francouzská verze jsou stejně směrodatné.

Ratifikace

Ratifikace úmluvy

Následující země ratifikovaly Úmluvu MOP 98:

Země	datum	Poznámky
Albánie	3. června 1957
Alžírsko	19. listopadu 1962
Angola	4. června 1976
Antigua a Barbuda	2. února 1983
Argentina	24. září 1956
Arménie	12. listopadu 2003
Austrálie	28. února 1973
Rakousko	10. listopadu 1951
Ázerbajdžán	19. května 1992
Bahamy	25. května 1976
Bangladéš	22. června 1972
Barbados	8. května 1967
Bělorusko	6. listopadu 1956	ratifikována jako Běloruská SSR
Belgie	10. prosince 1953
Belize	15. prosince 1983
Benin	16. května 1968
Bolívie	15. listopadu 1973
Bosna a Hercegovina	2. června 1993
Botswana	22. prosince 1997
Brazílie	18. listopadu 1952
Bulharsko	8. června 1959
Burkina Faso	16. dubna 1962
Burundi	10. října 1997
Cabo Verde	3. dubna 1979
Kambodža	23. srpna 1999
Kamerun	3. září 1962
Kanada	14. června 2017	Platí od 14. června 2018[4]
Středoafrická republika	9. června 1964
Čad	8. června 1961
Chile	1. února 1999
Kolumbie	16. listopadu 1976
Komory	23. října 1978
Kongo	26. listopadu 1999
Demokratická republika Kongo	16. června 1969
Kostarika	2. června 1960
Pobřeží slonoviny	5. května 1961
Chorvatsko	8. října 1991
Kuba	29.dubna 1952
Kypr	24. května 1966
Česká republika	1. ledna 1993
Dánsko	15. srpna 1955
Džibuti	3. srpna 1978
Dominika	28. února 1983
Dominikánská republika	22. září 1953
Ekvádor	28. května 1959
Egypt	3. července 1954
Rovníková Guinea	13. srpna 2001
Eritrea	22. února 2000
Estonsko	22. března 1994
Etiopie	4. června 1963
Fidži	19. dubna 1974
Finsko	22. prosince 1951
Francie	26. října 1951
Gabon	29. května 1951
Gambie	4. září 2000
Gruzie (země)	22. června 1993
Německo	8. června 1956
Ghana	2. července 1959
Řecko	30. března 1962
Grenada	9. července 1979
Guatemala	13. února 1952
Guinea-Bissau	21. února 1977
Guinea	26. března 1959
Guyana	8. června 1966
Haiti	12. dubna 1957
Honduras	27. června 1956
Maďarsko	6. června 1957
Island	15. července 1952
Indonésie	15. července 1957
Irák	27. listopadu 1962
Irsko	4. června 1955
Izrael	28. ledna 1957
Itálie	13. května 1958
Jamaica	26. prosince 1962
Japonsko	20. října 1953
Jordán	12. prosince 1968
Kazachstán	18. května 2001
Keňa	13. ledna 1964
Kiribati	3. února 2000
Kuvajt	9. srpna 2007
Kyrgyzstán	31. března 1992
Lotyšsko	27. ledna 1992
Libanon	1. června 1977
Lesotho	31. října 1966
Libérie	25. května 1962
Libye	20. června 1962
Litva	26. září 1994
Lucembursko	3. března 1958
Republika Makedonie	17. listopadu 1991
Madagaskar	3. června 1998
Malawi	22. března 1965
Malajsie	5. června 1961
Maledivy	4. ledna 2013
Mali	2. března 1964
Malta	4. ledna 1965
Mauretánie	3. prosince 2001
Mauricius	2. prosince 1969
Moldavská republika	12. srpna 1996
Mongolsko	3. června 1969
Černá Hora	3. června 2006
Maroko	20. května 1957
Mosambik	23. prosince 1996
Namibie	3. ledna 1995
Nepál	11. listopadu 1996
Holandsko	22. prosince 1993	Ratifikace vylučuje Aruba, Curaçao, Sint Maarten a Karibik Nizozemsko.
Nový Zéland	9. června 2003
Nikaragua	31. října 1967
Niger	23. března 1962
Nigérie	17. října 1960
Norsko	17. února 1955
Pákistán	26. května 1952
Panama	16. května 1966
Papua-Nová Guinea	1. května 1976
Paraguay	21. března 1966
Peru	13. března 1964
Filipíny	12. prosince 1953
Polsko	25. února 1957
Portugalsko	1. července 1964
Rumunsko	26. listopadu 1958
Ruská Federace	10. srpna 1956	ratifikována jako Sovětský svaz
Rwanda	11. srpna 1988
Svatý Kryštof a Nevis	4. září 2000
Svatá Lucie	14. května 1980
Svatý Vincenc a Grenadiny	21. října 1998
Samoa	30. června 2008
San Marino	19. prosince 1986
Svatý Tomáš a Princův ostrov	17. června 1992
Senegal	28. července 1961
Srbsko	24. listopadu 2000	ratifikováno jako Srbsko a Černá Hora
Seychely	4. října 1999
Sierra Leone	13. června 1961
Singapur	25. října 1965
Slovensko	1. ledna 1993
Slovinsko	29. května 1992
Solomonovy ostrovy	13.dubna 2012
Somálsko	22. března 2014
Jižní Afrika	19. února 1996
jižní Súdán	29.dubna 2012
Španělsko	20.dubna 1977
Srí Lanka	13. prosince 1972
Súdán	18. června 1957
Surinam	5. června 1996
Svazijsko	26.dubna 1978
Švédsko	18. července 1950
Švýcarsko	17. srpna 1999
Sýrie	7. června 1957
Tádžikistán	26. listopadu 1993
Tanzanie	30. ledna 1962	ratifikováno jako Tanganika
Východní Timor	16. června 2009
Jít	8. listopadu 1983
Trinidad a Tobago	24. května 1963
Tunisko	15. května 1957
krocan	23. ledna 1952
Turkmenistán	15. května 1997
Uganda	4. června 1963
Ukrajina	14. září 1956	ratifikována jako Ukrajinská SSR
Spojené království	30. června 1950
Uruguay	18. března 1954
Uzbekistán	13. července 1992
Vanuatu	28. srpna 2006
Venezuela	19. prosince 1968
Jemen	14. dubna 1969	ratifikováno jako Jižní Jemen
Zambie	2. září 1996
Zimbabwe	27. srpna 1998

Viz také

• Svoboda sdružování
• Svoboda shromažďování

Reference

externí odkazy

• Text úmluvy
• ratifikace